Posledních 14 dní pomáhám s péčí o babičku.
Bylo mi jasné, že v jejím věku na to jednou dojde, ale i přes to všechno nepopírám, že mě to dost zaskočilo.
Protože sobecky "moje" dny už nejsou jen moje.
Ale nevadí mi to.
Uvědomuji si, že nevím, jak dlouho budu mít příležitost s babičkou tak často mluvit. A že vzhledem k tomu, kolikrát se ona starala o mě jako dítě, jí toho vlastně strašně moc dlužím.
Takže nad tím moc nepřemýšlím.
Prostě je to tak.
Pomalu se z našich dnů stala rutina.
Společná rána, kdy každá snídaně je stejná jako den předchozí.
Vlastně i ten rozhovor se opakuje.
Jak jsme se vyspaly, kde jsou děti, co budu dělat.
Ale takhle to ona má ráda.
Pak moje šicí pauza a zase společný oběd.
A neuvěřitelně obdivuji svou maminku.
Že si dokázala nastěhovat tchýni do bytu a s velkou láskou o ni pečuje.
Že se nestresuje pohledem do budoucna, co bude.
A i když je to těžké, žije přítomností.
Málo si to uvědomuji, jak silné ženy v rodině máme.
***
Z posledních dní.
Uklizeno v kuchyni.
Nové látky.
Toaletky - obě volné.
Vydlabaná dýně na školkovou slavnost.
Malé radosti.
