Deset

 

Ema oslavila deset let.

Zvládla si zlomit prst na noze a v neděli jsem jí koupila boty stejné velikosti, co nosím já.

Tolik asi k největším dojákům posledních týdnů.

Moje malá je už velká.

Hrozně fajn pocit, ale taky dost děsivej.

Jak ten čas nejde zastavit a jak hrozně moc zapomínám.

To jsem si uvědomila, když se mě Ema nedávno ptala, jakej to byl pocit, když se narodila.

A já se snažila vzpomenout na detaily z porodnice. A s hrůzou jsem zjistila, že mi oba ty pobyty v mnoha ohledech splynuly do jednoho a nejsem si už úplně jistá, kterému dítěti daný zážitek patří.

***

Strávili jsme víkend na chalupě, kdy jsme mimo sběr ořechů a řezání dřeva skoro nic nedělali. Jen se nahřívali u kamen, vařili, jedli a hráli stolní hry. Venku pršelo, takže z natírání nic moc nebylo.

Ale něco málo obrousit jsem stihla. Tady si ukládám fotku z procesu. 

I když jsem velkou část víkendu prospala, deficit mám ještě pořád. Nedostatek slunka, řekla bych.

Nastává období mlhy a každodenního ranního čištění skel od auta.

Jak já se těším na jaro...

Na červeno

 

Moje víkendové vypnutí hlavy.

Obrousit a natřít verandu.

Žádná super pečlivá práce to není, ale pyšná jsem na sebe dost.

Že jsem to v půlce nevzdala. 

I když mě už po broušení bolelo za krkem a měla jsem prach všude.

Po natírání mi dělá problém zvednout ruce nad hlavu - no ještě že přes týden sedím u počítače:-)

Těším se, že snad dodělám i vstup do domu za rohem.

Nicméně prokouklo to hodně. A nadšení z hotového nezchladil ani fakt, že mezitím onemocněl Kuba.

Podzime a nemoci vítejte...

Za volantem

Děti na prázdninách a já si tak můžu dovolit jednou za čas jet z chalupy přímo do práce.

Za ten výhled ráno to stojí.

Takový můj rituál - s kouřícím hrnkem kafe na zápraží koukám do pole.

Za to obětuji i to dřívější vstávání a půl hodiny navíc za volantem.

Asi bych to každý den nezvládla, ale občas je to strašně fajn. Opustit po práci město, strávit večer venku. A pak to ráno - tichá zahrada, orosená tráva.... A i ten čas za volantem. Zvlášť když je to chvíle jen pro mě.

Zpívám si nahlas, přemýšlím, co mě čeká, nebo si jen tak utřizuji myšlenky.

V průběhu července jsme prakticky každý víkend strávili na chalupě, takže těch cest bylo celkem dost.

A už teď vím, že mi to v září bude chybět, až zase naběhnu do školního režimu.

O to víc si to teď vychutnávám.

***

Lennonova zeď na dřevníku na chalupě.

Ema měla volnou ruku a já jsem dojatá.

A samozřejmě - ještě se nekončí...

Červenec

 

O víkendu mi kamarádka udělala přednášku, proč tak málo píšu na blog.

A já si uvědomila, jak mi to chybí.

Pořád se něco děje.

Takže to rozhodně není o tom, že by nebylo co psát.

Příspěvek s touto fotkou mám rozepsaný víc než měsíc.

Text jsem třikrát smazala a foto už rozhodně není aktuální. Rajčata vyrostly do výšky okna verandy.

Červen se přehoupl v červenec, děti jsou na skautském táboře, já přechodila chřipku - no jo, trubka.

Takže mi to sedlo na průdušky a přecházím to vesele dál, protože už není zbytí. A práce nepočká.

Koupila jsem si brusku a mám z ní radost jak malá.

Zatím jsem zkušebně obrousila a natřela dvě židle, nicméně hlavním projektem léta je dřevěné obložení chalupy, které už by péči zasloužilo.

Jen teď nevím, jak natřu zeď za těmi rajčaty...ale všechno postupně, že.

Hodně jsem v červnu četla. Přelouskala jsem po večerech všechny romány s Robertem Langdonem od Dana Browna - a dost si u toho odpočinula. Následně jsem si dala jednoho Joa Nesbo - Pentagram, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Dočetla jsem jen z principu. O to víc se těším, že si na dovolenou, kterou teda mám až na konci srpna, vezmu Bílou vodu. Četla jsem už několik kapitol - ještě před vydáním knihy, které autorka volně zpřístupnila. Mám Kateřinu Tučkovou ráda. Takže jsem zvědavá a moc se těším.

A co čtete teď vy? Co mi doporučíte?

Karanténa

Deka ušitá v průběhu naší další krantény.

Upřímně - už mě to přestává bavit.

Děsím se toho, kdo zas přijde s pozitivním testem.

Po týdnu s dětmi se těším do práce. Na dospělé lidi, že nebudu muset vařit, řešit neustálé hádky a nedodělané úkoly.

Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji.

Odpočinula jsem si, o tom žádná.

Kuba měl naprosto poklidný průběh covidu, takže se dalo dělat spousta věcí.

Bohudíky za zahradu. Děti byly skoro pořád venku.

Užila jsem si ruční prošívání deky po večerech u Hercula Poirota - zatím co děti a E se drtili u sázek a dostihů nebo vyřezávali.

Ale tak jako se většinou děsím návratu z chalupy domů a do práce, tentokrát jsem se domů těšila.

Hlavně na ticho, na režim... evidentně začínám důchodcovatět:-)

Na co se těším

 

Po týdnu, kdy byly děti z většiny doma, je o to víc potřeba se na něco těšit.

Těším se, jak po práci vyrazíme na chalupu.

Vlastně se těším i na to vytápění úplně promrzlého domu. V ložnici bývá většinou okolo nuly. Kouří se vám od pusy, čepici nesundávám.

Budeme sedět v bundě u kamen, pustíme si k tomu po stopadesáté Jacquese Clouseau a později si, doufám, dáme sázky a dostihy.

(Mimochodem, kdo z vás hrál někdy i ty sázky? Hru to výrazně zrychlilo. Hraje a chápe to i Ema, ale slzy po fatální prohře tu byly vždycky).

Těším se na jarní prázdniny. Teda aspoň na těch pár dní, co budu mít s dětmi volno. Na ranní nevstávání, na víc času na vaření.

Těším se na šití deky na chalupu, kterou mám už z části nastřiženou. Deku jsem nešila tak milión let. Takže o to víc jsem z většího projektu nadšená. 

Těším se i na nedělní další díl Devadesátek. Dost nás to s E baví.

***

Zasněžená zahrada na chalupě.

Na tu se taky těším. 

I když by byla bez toho sněhu.

Díky za pátek.

Výhled

Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.

Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.

Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.

 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.

Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.

Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.

O víkendu budu slaměná vdova a těším se.

Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.

***

Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...

Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.

Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...

Nadechni se

Víkend na Vltavě.

Naprosto vyčištěná hlava.

Hraní do noci na kytaru, spálená stehna, namožené břišní svaly ze smíchu.

Oběd v restauraci Farma, objev z gastromapy. Famózní kapusta. A to jsem ji jako dítě nesnášela. Naprosto skvělá kachna. A kapří paštika.

Další dva dny na chalupě, já s náběhem na zánět ledvin. Takže postel, hodně pít a maraton filmů.

Nadechni se běželo normálně v televizi, viděla jsem podruhé. Mám pro Guye Pearce slabost. A tento film není vůbec špatný.

Druhá série Lupina. Mě to bavilo, E se odmítl dívat - co vy a netflixácké seriály? Které máte rádi?

V mezičase jsem stihla ušít i pár potahů na polštáře....to je asi tak jediné šití za poslední dobu. Ale už samozřejmě googluju další úplety a teplákoviny, protože šití oblečení mě baví čím dál víc.

Ne, že by mi to i tak šlo, ale nadšení tu je a to je asi hlavní. Takže pomalu metodou pokus omyl zkouším.

Na zahradě to roste jak šílené. Sice mi pár bylinek sežrali slimáci, ale se ztrátami se počítalo. Cukety i dýně už jsou v květu, okurky už mají dokonce plody.

Baví mě to. Hodně. 

Ale na co se těším nejvíc, je, až začnou růst houby.

tady se moje sběračství projevuje v největší možné míře...