Vypnuto

Zdravím z chalupy.
Jestli jsem si přála vypnout, daří se to.
Protože vyplo všechno, co mohlo.
Včetně vody a elektřiny.
Takže voda z petky, nádobí v dešťovce a večer u krbu a svíčky.
(Tímto děkuju Janě z lesa za pohotovou pomoc a zásobu vody).
Čteme Harryho Pottera, děti pořád něco vyrábí a hodně mluví.
Počasí se zbláznilo a tak včera večer nasněžilo a dnes opět roztálo.
Vichřice v lesích smetla, co mohla a zmatení pracovnící Čezu se nám snaží nahodit elektřinu, ale poněkud neúspěšně.
Jede jedna fáze - takže dvě zásuvky, lednička a světlo na záchodě.
Ale já si můžu zapnout šicí stroj.
Po dlouhé době jsem upekla maso.
Tělo si řeklo, že ho potřebuje - a tak ho má.
Společně s teplem u kamen a lipovým čajem.
Poslouchám bratry Orffy a raduju se, že je snad v létě uvidím naživo na Colours.
Tak krásné úterý mějte.  

Tam na poli

Jestli je pro mě něco balzámem na duši, pak je to tento pohled.
Fotila jsem ho už asi tisíckrát a ještě ho hodněkrát vyfotím.
Tohle je místo, které mě pravidelně dojímá. Kde opravdu cítím to doma.
Místo, kde dokážu jen sedět a koukat.
A zhluboka dýchat.
Veranda naší chalupy.
Těším se na jarní prázdniny.

 

A úplně mimo mísu - dáte mi tip na dort Kubovi k narozeninám? Mám pocit, že poslední roky peču jen mrkvový a přijdu si už úplně marná:-)))
Hezký pondělní večer.

O podzimních prázdninách a tak

Občas mám až provinilej pocit, že se cítím tak šťastně.
Mám hrozně velký děti.
Jasně, je to s nimi náročný, ale už rozhodně ne tolik, jako když byli malí.
Pořád člověk cítí tu zodpovědnost, ale už se na ně můžu spolehnout a v tolika věcech mi pomůžou....
Že budou podzimní prázdniny jsem zjistila opět na poslední chvíli, ale bohudíky za chalupu a moji práci, kterou jsem sbalila do dvou tašek a tak jsme opět v lese.
Venku zuří uragán, děti dostaly gumáky a pláštěnky a lítají jak splašení.
Ke snídani byly skořicové lívaněčky a já bych se mohla v poledne převlíct z pyžama.
Ale už jsem došila pět popruhů na foťáky!
Když bych měla zhodnotit, jak za posledního půl roku fungujeme - mám pocit, že skvěle.
Kuba se zlepšil ve škole, Ema víc poslouchá ( haleluja!!!) a všichni jsme se zklidnili.
Takže pár dní úplně o samotě na samotě u lesa - je vlastně totální pohoda.
S dětmi se učím víc mluvit - pravda, to mi nikdy pořádně něšlo i s dospělými, ale na učení se není nikdy pozdě. Svoje strachy se snažím ventilovat a ne si je střádat vevnitř.
A úplně nejvíc se snažím s dětmi dělat hodně věcí společně.
To bude asi challenge největší.
Jsem sólista. Hrozně moc. Všechno si raději udělám sama, ale kdy jindy se to mají děti naučit, než když mi pomáhají. Takže hodně trpělivosti. Hodně, hodně.
Přiznám se, že ze svého mateřství jsem měla skoro vždycky mindrák, protože ve srovnání se spoustou matek v mém okolí, jsem nenacházela radost v postávání u pískoviště, rozebírání dětské stravy nebo nejnovějších montessori hraček. Neprojevovala jsem to pravé nadšení. Ke všemu jsem přistupovala tak, jak mi to přicházelo do cesty a hodně věcí dělám pořád dost intuitivně. Svoje děti miluju, o tom žádná. Ale taky si uvědomuji, kolik radosti mi moje deprese vzaly. Mám pocit, že z doby, kdy byly děti malé si pamatuji jen smutek a únavu. O to víc fajn, je to teď. Už rok a půl jsem bez depresivní epizody a dýchám tak volně. S dětma se víc a víc sžívám. A každý den se budím s pocitem, jak dobře se máme.
Na tohle chci myslet, kdykoliv by mě přepadaly nějaký chmurný myšlenky. Mám dvě úžasný zdravý děti, mám skvělou práci a kolem sebe lidi, co mě mají rádi. A mám toho spoustu před sebou....

O remosce a důslednosti

Jestliže je něco, v čem poslední dobou selhávám, je to důslednost.
Možná to je jen celkovým vyčerpáním, ale dřív jsem měla mnohem víc síly všechno si pohlídat.
Ať už se jedná o děti, domácnost, práci....
Říkám si, že třeba když si trochu odpočinu, bude to lepší. Ale mám trochu pocit, že so to tak říkám už od jara.
Týden na chalupě mám úspěšně za sebou, zítra prodej na Vintage marketu.
Vlastně se docela těším mezi lidi. Hlavně mezi ty dospělé, kteří po mě nebudou chtít namazat chleba,  nebudou řešit autoboty, pokémony a barbie svět......
***
První letošní remosková buchta.
Dřív jsem to nezvládla.
Léto zachráněno:-)

Report z chalupy

Týden s dětmi na chalupě.
Ještě ve společnosti dvou sestřenic.
Jsme tu druhý den a už musím konstatovat, že je to náročné.
Vařím, uklízím, šiju, urovnávám spory. Tak na střídačku.
Ale večer - to si k tomu šití pouštím slečnu Marplovou.
Objevila jsem krabici dvd, kde je kompletní Poirot a slečna Marplová.....a hned jsou ty chalupářské večery o to lepší. Možná tomu pomáhá to prosecco...
Dnes jsem došila hromadu toaletek, uvařila obrovský hrnec boloňské a teď jen tupě sedím na verandě a poslouchám cvrčky.
Smekám před všemi s více dětmi.
Protože uznávám, že mé limity jsou blízko.
Možná to bude i tím, že dvě ze čtyř dětí, které tu se mnou jsou, jsem nevychovala.
Taky možná proto, že se všechny před sebou navzájem předvádí. A o to víc neposlouchají.
Ale asi si to na druhou stranu hrozně užívají.
Takže já zatnu zuby a těch pár dnů nějak přežiju....
Tak připíjím na zdraví....

Odpočívám

Odpočívám.
Až tady jsem si uvědomila, jak moc to potřebuju.
Sice si to úplně nemůžu dovolit, ale není zbytí.
Takže jsem aspoň na chvíli zpomalila.
Jsem s dětmi na chalupě.
Pracuju jen malinko, chodím bosky, opíkáme špekáčky, taháme si deky do domečku, čtu si na lehátku, tak trochu chodím od ničeho k ničemu.
A spím. Když to jde.
Taky jsem si dneska spálila stehna.
Prázdniny budiž zahájeny.

S výhledem

Zákon schválnosti se tomu říká.
V pátek jsem se tu vypsala z toho, jak mi ta strava hezky jde.
Pak jsem večer vařila svíčkovou z králíka a při zahušťování omáčky jsem tak automaticky snědla celou lžící kysané smetany.
Takže ta mi dělá opravdu, ale opravdu zle:-)
Ale jinak byl víkend strašně moc fajn.
Po dlouhé době s dětmi na chalupě. Sice jsem u toho maličko pracovala, ale jen tak z křesla a s tím nejlepším výhledem.
Navíc jsem se dostávala z pěkně hnusné rýmy.
Dneska už zase šiju a šiju.
A poslouchám Glena. Ten je jedna z mých jistot.
Třeba tahle písnička...ta je moje srdcová.

Prázdninový

Jarní prázdniny se zbytkem sněhu na chalupě.
Trochu práce, mnohem víc vaření.
Fotky vypadají tak poklidně - daleko od skutečnosti.
Ta je jako jeden malý uragán.
Od rána se nezastavím a večer, chvíli pod dětech, padám do postele a usínám.
Možná ještě dospávám po chřipce:-)
Ale něco málo jsem dodělala a tak jsem dnes s velkou slávou nahodila pár nových kabelek do e-shopu.
Zítra ráno ale opět nahodíme pláštěnky a půjdeme dosáňkovat ty poslední kousky zimy.
Tak hezký týden všem....

Letní etudy

Už bych si na to měla asi pomalu zvyknout.
Někomu přichází deprese na podzim, já se s ní sžívám přes léto.
Možná proto, že mám pocit, že konečně můžu vypnout, zpomalit.
Nebo že, jak už jsem tu nedávno psala, si naberu hodně práce a s dětmi to prostě úplně dohromady nejde.
Taky asi na mě doléhá ten celoroční stres a v momentě kdy trochu zvolním, tělo si řekne, že teď je ten čas...
Takže přes léto toho hodně prospím. Hodně proležím. Hodně jen tak koukám. A po dlouhé době hodně pláču.
Ale poprvé mi to přijde vlastně v pořádku.
Asi malinko dozrávám.
Taky se tu svou depresi učím přijímat a ne si jen stěžovat. Ne si své smutky ukládat uvnitř, ale pustit je.
V tom vidím největší pokrok své celoroční práce sama na sobě.
.....
Pohledy z verandy.
Stejné, ale pokaždé jiné.
Čištění hlavy u šití popruhů.
Dvacet kousků naráz.
Bez přemýšlení, jen manuální práce.
Opravdová radost.

Pracovně

I když to z fotek může vypadat kdovíjak líně, dnešní den byl ryze pracovní.
Došila jsem další várku batohů a to ve společnosti dětí a babiček - což na mě, spíše samotáře, je docela výkon.
Vlastně každé léto s dětmi na chalupě je pro mě malinko zkouškou trpělivosti.
Trávíme hodně času pohromadě a tím, že musím pracovat, je to složitější.
Mám ráda ticho a to je s dětmi samozřejmě nereálné.
A taky si většinou naplánuji víc úkolů, než jsem schopná zvládnout, takže se sama stresuji, kolik mi toho zbývá, co všechno bych další den měla....
Nehledě na to, že speciálně Ema má radar na to, kdy jsem nejvíc zabraná do práce a tehdy něco nutně potřebuje.
Ale dnes jsem na sebe docela pyšná.
Kdyby takto běželo celé léto, vůbec bych se nezlobila.
Chvíli teplo- ideálně na snídani na verandě.
Pak zataženo - akorát aby mě nemrzelo, že jsem zalezlá u stroje.
Po obědě pohádka s dětmi, odpoledne práce, procházka okolo, neteř na návštěvě, pozdravit krávy, ugrilovat si večeři, sklenička prosecca v houpačce. Značka ideál.
A teď už jen šumění smrků....

Houpy

 

Radost jak malá.
Stačí závěsné křeslo a úsměv mám od ucha k uchu. Jen je o něj u nás malinko bitka.
Takže si ho užiju až večer...
***
Dnešní radosti.
Letošní léto jedu na žlutém melounu..Nemůžu se ho přejíst.
V křesle.
Nenamalovaná, v chalupářském oblečení ze sekáče. Ale tak spokojená.
Ten výhled....po stopadesáté vyfocený, ale pořád uchvacující.
Nové batohy... ještě jich mám sedm na stole.
Podlaha v dílně.
Chodit bosky po dřevě...to můžu.
Vlastně chodit bosky skoro všude....:-)