středa 25. prosince 2019

2019





Už se to u mě pomalu stává tradicí.
Shrnutí roku uplynulého.
Dřív jsem s oblibou psala, jak nemám ráda bilancování a předsevzetí - ale asi stárnu a sentimentálním.
Protože to čím dál víc vyhledávám.
Podívat se zpátky, co se povedlo, co ne.
Tak jaký byl 2019?
Náročný. Jak jinak. Ale takový už život je.
Po pracovní stránce byl horší než ten minulý. Možná proto, že být na děti sama podnikání moc neprospívá.
Konec roku pro mě přináší stěhování ateliéru do jiných prostor. Něco končí, něco jiného začíná. Uvidíme....
Uplynulý rok byl překvapivý ve všech směrech.
Hodně jsem se naučila o lidech okolo sebe. (Nepíšu to tu každý rok?)
Dost jsem se v lidech zklamala, ale asi stejnou měrou můžu říct, že jsem byla zaskočená, kolik lidí mi v průběhu roku nabídlo pomoc a obzvlášť ti, u kterých bych to vůbec nečekala.
Vznikla nová přátelství.
Jsem hodně introvertní. Aspoň co se mluvení o osobních věcech týče, takže tím spíš si toho vážím. Pustit něco osobního mi opravdu hodně trvá. Ale vím, jak moc to ve finále potřebuji. Takže se učím. Pomalé krůčky....
Odcházející rok byl náročný hlavně psychicky. Stres okolo práce a dětí. Chvílemi mi to přišlo jako nekonečná smyčka - málo času na spánek, odpočinek a sebe.
Ale taky mi do cesty přivedl někoho, s kým trávím posledních pár měsíců a s kým jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Pamatuji si, že jsem tu jednou psala, jak cítím, že všechno hezké musí být vyváženo něčím náročným.
Tady to vidím úplně obráceně.
Někdy je to těžké potřeba, aby si člověk dokázal vychutnat to dobré.
Aby zjistil, co chce, co je důležité.
A já se snažím nepromarnit ani vteřinu.
A to je asi to, co bych si nejvíc přála do příštího roku.
Nepromarnit svůj čas.
Víc žít.
Víc se radovat.
Nestresovat se tolik.
Nebát se tak moc.
Snažit se tolik nehádat s dětmi.
A chodit dřív spát.
.......
Vánoce u nás.
Nachlazený jednorožec Kuba.
A nejkrásnější dárek od Soni....

pondělí 9. prosince 2019

Adventně?




Spíš neadventně.
Všude to svítí, kamarádky hlásí už zabalené dárky....a u nás?
Popravdě se letos vůbec nechytám.
S dětmi jse uplácala těsto na vanilkové rohlíčky a to si už týden spokojeně leží v lednici.
Místo vánoční výzdoby řeším obyčejný úklid bytu a směrem dětský pokojíček se raději ani nedívám.
Ale začali jsme hrát dračí doupě a já se naučila dvě nové písničky na kytaru. A to se počítá, ne?
Jsem zvědavá, kdy ta vánoční nálada přijde.
A jestli to vůbec budu umět - bez stresu. Každý rok se o to spíše neúspěšně pokouším.
...
Malé radosti poledních dní.
Nový bruselák od milé čtenářky.
Rožulčin obraz doma.
A poslední letošní várka pouzder.
K dostání o víkendu na olomouckém vintage marketu - kde najdete i můj omezený sortiment, ale bohužel beze mě. Protože děti a chalupa.

pondělí 2. prosince 2019

Co mě maminka nenaučila



Je v pořádku si dát dvojku vína jen tak.
Je v pořádku si ji dát sama a dát si nohy na stůl.
Obzvlášť, když to tak cítím.
Rozbrečet se v tramvaji - a proč ne?
Je naprosto v pořádku, dostat všechny emoce ven.
A navíc je to zdravé.
Občas je naprosto v pořádku s dětmi strávit sobotu doma.
Nebýt pro jednou aktivní a jen tak nechat čas plynout.
Prospat dopoledne.
Je v pořádku být naštvaná a říct to.
Je mi téměř pětatřicet a pořád se učím, co je v pořádku.
Co si můžu dovolit.
...
Všichni si s sebou neseme své rodiče, názory jejich rodin a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Vyrostla jsem v modelu, kdy žena by se měla přizpůsobit, neměla by vlastně moc chtít, měla by se v prvé řadě obětovat dětem a když už je má, měla by počítat s tím, že se už všechno bude točit jen kolem nich.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala skousnout to, že taková nikdy nebudu.
Ze začátku jsem měla pocit méněcennosti, výčitky, že se necítím být s tímto modelem spokojená. Že mi nestačí být jen matka/dcera/partnerka a že chci něco úplně diametrálně odlišného, než moje okolí.
Vlastně je to často to místo, kde se moje názory střetávají s postoji mých nejbližších.
Co je ještě v pořádku, co už není, co by měla a hlavně neměla matka dvou dětí dělat.
Umíme být tvrdí kritici. K sobě, ale především k ostatním.
A všechny tyto nevyžádané rady a poznámky se někde odrazí. Zarezonují. Jenže ne vždy tak, jak by sám autor chtěl. Dost často spíš zraní.
Sama se hodně snažím, abych druhé soudila co nejmíň a pokud možno se jim do života nepletla. Ne vždycky je to snadné. A ne vždy jsem na sebe pyšná.
Ale žijeme jen ve své kůži a rozhodně nemůžeme vědět, co zažívá někdo jiný.
Tak prosím buďme se svými soudy shovívaví.
.....
Třeba já si teď tu dvojku naliju.
Mám za sebou náročný den, ne úplně vše vyšlo podle mých představ a potřebuji upustit.
Cestou do školy pro děti jsem si za volantem i pobrečela. A popravdě se mi dost ulevilo.
Všechno je k něčemu dobré.
Opravdu se tomu učím věřit.

čtvrtek 28. listopadu 2019

Objevy


Za poslední měsíce jsem se toho o sobě hodně naučila.
A jsem hrozně moc překvapená.
Zažívám pocity a vjemy, o kterých jsem si myslela, že už cítit nebo zažít nemůžu.
Víc než šest let jsem neustále brala nějaká antidepresiva. Byly pro to důvody. O to větší radost mám, že nyní, když je vysazuji a jsem už vlastně jen na minimální dávce, zjišťuji, jak mi tělo začíná opět fungovat.
Obyčejná radost je mnohem větší radostí, smutek je hlubší.
Věci jako pms jsem díky lékům prakticky neznala.
Jako bych odsunula víko a vystoupila z krabice.
Učím se zvládat strach, který mám mnohem častěji a z mnohem více věcí.
Zjistila jsem, že vůbec nejsem citově plochá a to, že jsem ještě schopná někoho milovat, je pro mě asi největším překvapením.
Léky mi zachránily život. Byly nutnou pomocí ve chvíli, kdy bylo hodně špatně.
Ale jsem tolik vděčná, že začínám vnímat bez nich.
Život je najednou o tolik barevnější.
Ne jednodušší, ale rozhodně krásnější.

úterý 19. listopadu 2019

Uf








Mám velké děti.
Jsou čím dál samostatnější.
A taky tvrdohlavější.
Někdy je to úsměvné, někdy trochu k vzteku.
A samozřejmě čím jsou větší, tím větší starosti.
Takže místo toho, abych vyšilovala kvůli víkendovému Dizajntrhu, řeším Kubovy konflikty v družině, ztracené papuče,další trojka z písemky, Eminy neobalené sešity, odvšivovací kolečko....někdy je toho na jednu hlavu až moc.
Pořád mi běží hlavou, kde je ta hranice mezi tím, být na děti přísná a důsledná, ale zároveň je úplně nedrtit....jak je líp motivovat, když sama bych občas potřebovala osobního kouče.
To jsou ty chvíle, kdy ani plný talíř kari a nebo dvojka vína moc nepomáhá.
A tak aspoň projíždním měsíc staré fotky z Eminých narozenin a znova si opakuju, jak velké děti mám.
Jak jsou skvělí.
Jak jsem s nimi ráda a že to všechno zas bude dobrý.
A že ne každný má prostě samé jedničky.
Hlavně když to není sketa.
....
Fotky jsou od Štefana Berece, našeho už skoro rodinného fotografa. Děkuju.

úterý 12. listopadu 2019

S Emou






Jak by napsal Jan Skácel: " Dny mizí jak odfouknuté květy šafránu".
Jen co se nadechnu, je týden pryč.
Za necelý týden a půl mě čeká olomoucký Dizajntrh, kam se každoročně hrozně moc těším.
Zaprvé je to doma, takže žádné velké přesuny, ale hlavně je to za mě asi nejpříjemnější a nejlíp organizovaná prodejní akce. A pak dojedou všechny kamarádky - letos opět ve společnosti Jany z lesa, Mankai By Myyny a Andrey Tachezy.
Takže se snažím nachystat co nejvíc zboží, ale do toho ty všední zmatky...
Možná stresem, možná přepracováním, ale natáhla jsem si nějaký sval/šlachu na krku a už víc než týden dost bolí. Šála kolem krku nezabrala, brufen jen někdy, mažu, nechala jsem si krk promasírovat a v nejhorší chvíli jsem poprosila i maminku o obstřik. (no jo, šťastné dítě z doktorské rodiny).
Ale ve výsledku jsem na tom pořád stejně.
Takže zvolnit.
Kéž bych to víc uměla. Zpomalit, přestat stresovat a tak nějak to odevzdat.
Dost jsem se o to pokoušela o víkendu, ale někdy ten mozek prostě vypnout nejde....
Nebo máte nějaký fígl, jak nato?
.....
S Emou doma.
Klasické školní bolení břicha, které přestalo, jen co ke mě sedla do auta.
Ale aspoň jsme měly chvíli čas jen pro sebe. I když přiznávám, že mě potom lehce bolela hlava:-))
Každopádně medvědy/nebo co to je jsme zvládly....

středa 6. listopadu 2019

Terapie barvou










Opět jeden příspěvek ze soudku "jak Janě něco trvalo".
V květnu jsem psala o tom, že se pokouším o malé krůčky směrem k zero waste domácnosti.
Na to konto jsem se zmínila o látkových odličovacích tampónech, jak dlouho je používám a že chystám sady na prodej.
Ehm.
Máme listopad.
Nicméně jsou tu.
Totiž už druhá várka, první zmizela během chvilky, za což vám všem moc děkuju...
A co že mi na tom tak trvalo?
Ušití pytlíků.
Něčeho nejvíc jednoduchého, ale to bych asi ani nebyla já, abych si tam nevymyslela speciální postup...a tak než jsem přišla na to, jak a co budu šít, skončilo několik kusů v koši a já byla dost vzteklá.
Ale ve finále je to vlastně jedná velká terapie barvami a využití všech  zbytků, které v dílně mám.
Na upršený podzim ideální...

čtvrtek 31. října 2019

Poslední říjnový


Nemám ráda zimu.
Přiznávám bez mučení.
V zimní bundě si vždycky připadám příšerně, v čepicích ještě hůř, rukavice - na ty máme doma černou díru.
Ráno škrábat auto je za trest, zvlášť, když už zase jedu pozdě.
Pořád je tma.
Do toho je fakt zima.
Zimní boty už několik let bojkotuji.
Všechny zahrádky zavřou, ledový vítr do tváře....a když neprší, tak mrzne.
Běh je za trest...
Ale letos....letos to bude jinak.
Pevně tomu věřím, že jak si to člověk nastaví, přeje, tak i tak může být.
Takže hlavně optimisticky.
Mít se pořád na co těšit, snažit se vidět věci i z druhé strany.
Takže co je na zimě fajn?
Kdy jindy si dát svařák než v zimě?
Spousta polívek.
Šály. Ty můžu.
Svetry taky.
Zimní bundu jsem si pořídila novou, takže až ji dostanu od Ježíška....to bude.
Zimní vzduch tak jinak voní.
Na chalupě je nádherně za každého počasí.
Budou Vánoce.
Čepici si koupím novou a nebo si ji ušiju.
A takový horký čaj s medem....
....
V dílně rozpracováno.
Ostrava za mnou a bylo to hrozně fajn.
Přede mnou olomoucký Dizajntrh, ale o tom se určitě ještě zmíním.

pátek 25. října 2019

Díky


Náročný týden.
Ve všech ohledech.
Takže každé pozitivum se počítá.
Dnes mi poštou dorazil dárek od prince Ládíka - a že mi udělal radost!
Jeho nová knížka, která snad ještě ani nestihla vychladnout.
Hned jsem shltla pár kapitol a už se těším na chalupu do křesla....
Pokud se chcete od srdce zasmát a hledáte něco, co vám udělá tu obyčejnou radost - přečtěte si nějakou Ladislavovu knížku. Nebo zajděte na přednášku a nebo si občas přečtěte na fb jeho statusy....protože jak s oblibou říkám - malých radostí není nikdy dost.
....
Já si plánuji udělat radost zítra hned několikrát.
Protože Mint v Ostravě.
Myyna, spousta kamarádů....
Cesta autem a dvě cd The Frames.
A hromada nových ušitých věcí.
Tak dobrou...

pondělí 21. října 2019

Sedmiletá



Ema má sedm.
Je svá.
A já bych si opravdu přála, aby i taková zůstala.
Aby v ní ta nezkrotnost a rebelie přetrvala.
Všechna ta urputnost, představivost.
Aby byla pořád takový živel.
Někdy jí vlastně tak trochu závidím.
Přece jen v dospělosti na ty mantinely narážíme mnohem častěji.
...
Emi, všechno nejlepší.
Jsem na tebe ve všech ohledech pyšná.
A jsem opravdu ráda, že tě mám.

pondělí 14. října 2019

Den po dni





V červenci jsem se tu zmiňovala, že jsem si po letech začala znovu psát deník.
Zpočátku bylo, jak jinak, energie víc, za poslední týdny se moje zápisy ustálily na jednom až dvou týdně.
Nicméně i to považuji za úspěch.
Jedna věc je psát blog na počítači, kde je možná kdykoliv jakákoliv oprava. Ale psát si něco ručně do deníku - přiznávám, to mi jde podstatně hůř.
Popravdě nevím, jestli to zpětně někdy budu číst.
Z určitých období mám ve sklepě docela dost svazků, ale některé věci si ani přečíst nechci.
Tak v čem vidím momentálně největší přínos?
Možná určité utříbení myšlenek a především zaznamenání toho skutečného pocitu v danou chvíli - protože po čase si už pamatuji opravdu jen minimum.
O to víc závidím Davidovi.
Jeho fotodeník jsem tu už párkrát zmínila.
Kombinace skvělé fotky a dvojverší, které mě paradoxně častokrát dostane mnohem víc než samotný snímek.
Navíc ta pravidelnost... jedna radost denně.
Davidova vytrvalost a důslednost je obdivuhodná.
Proto jsem opravdu ráda, že výběr jeho deníkových záznamů vyšel knižně.
Den po dni si můžete koupit přímo u autora nebo v budoucnu tu.

úterý 8. října 2019

Úterní


Díky moc všem za komentáře u minulých příspěvků.
Být rodičem je téma samo o sobě a pro mě výzva.
Kdo mě čtete déle, už víte.
Výzvy já ráda.
Ráda si posouvám hranice. A zjišťuju, co všechno ještě zvládnu.
Poslední rok se ale snažím pracovat sama na sobě dost opačným směrem.
Ne zjišťovat, co ještě zvládnu, ale jestli to zvládnu.
A co bych potřebovala.
Já.
Ne děti, ne okolí. Ale čistě sobecky já.
Protože u mě je dost jednoduché, abych na sebe zapomínala.
Když mám starosti, stres nebo cokoliv, co mě trápí, jednoduše se zavalím prací.
Workoholismus u mě vždycky fungoval.
Někdy to vůbec není na škodu.
Třeba za poslední dva dny jsem udělala tolik práce, že bych zasloužila metál.
Mozek vypnul a starosti jsem takticky odsunula.
Ale ve finále to úplně nestojí za to.
Stejně se ke všemu musíte vrátit. A nic vám bohužel neuteče.
...
Pět mých dnešních pozitiv.
Snězená čokoládová tyčinka, ukradená pravděpodobně dětem. Cukr někdy tak pomáhá...
S Kubou u zubaře - a ano, je to pozitivum, protože to bylo naprosto bez stresu a vlastně chvíle jen pro mě, když jsem na něj čekala.
Polívka z pečené dýně k večeři. Už stojí v kuchyni a čeká na děti.
Nečekaně volné odpoledne v tichém bytě. A rozhodnutí už nepracovat.
Dvojka vína, kterou si těď naprosto bez výčitek a s nohama na stole dám.
...
Negativ bych mohla jen za dnešek vypsat třeba dvacet, ale o tom to není....

pátek 4. října 2019

Nejistá


Prožívám teď hrozně dobré období.
Dokážu se povznést nad spoustu věcí a nezatěžovat se pitomostmi. Což jinak s oblibou dělám.
Nicméně v jedné věci se moje nejistoty projevují naplno.
Děti.
Vždycky jsem měla pocit, že mi to přece půjde úplně samo. Že to bude sice práce, ale to nějak dám.
Popravdě v tom dost plavu. Nebo z toho občas mám takový pocit.
Je toho někdy na jednu hlavu až příliš.
Opakuji si dost často, že to dělám, jak nejlíp umím.
Ale je to dostatečné?
Vidím tolik míst, kdy bych mohla přidat, co bych měla udělat líp...
Zvlášť když vidím vsechny ty "perfektní" rodiny z okolí....
Jenže popravdě - čím víc nad tím přemýšlím, tím víc frustrovaná jsem.
Některé věci prostě v mých silách nejsou a některé ani nejsou podstatné.
Že nezvládnu vozit děti každý den na nějaký kroužek?
Že občas únavou nevnímám, co mi říkají?
Že rozhodně nemám pořád uklizeno.
Že občas nutně potřebuju být bez dětí.
Že někdy nemá Kuba ostrouhané pastelky a nebo obalené sešity.
Že každý druhý den mám tendence zaspat.
Rozhodně nezvládám dětem vymýšlet neustále nějaký program.
Dost na sobě pozoruju, jak jsem vzteklá.
Jak jen to všichni ti rodiče dělají?
...
Od té doby co žiju s dětmi sama, mě provází jedna myšlenka.
Co dělat, abych ty děti co nejméně poznamenala?
Jak žít, aby se srovnali a aby v budoucnu neopakovali moje chyby.....
Jak být dobrým člověkem, když denodenně bojuji se svými slabostmi, strachem, vztekem, leností, únavou....
Jak být dobrým rodičem, ale přitom neztratit sama sebe.
Kde je ta hranice mezi osobním životem/novým životem a rolí rodiče.
Pro mě nové, neprobádané území a tenký led.
....
Fotka pro mě hrozně radostná. Moji sourozenci, naše děti.

úterý 1. října 2019

To už je vážně říjen?


Jak jste se posledních pár dní měli?
Já hrozně fajn.
Vyjela jsem s kamarády na pár dní na Slovensko. Takže halušky, slivovice, termály, kytara...
A rýma a chycené průdušky.
Ale když máte radost ze života, tak to není překážka. Jen důvod zůstat chvíli v posteli a zkouknout s Kubou poslední díl Avengerů. 
Teď zrovna sedím na olomouckém Konviktu na univerzitní akci Meet up, kde jsem vyložila na pár hodin svůj krámek a trochu dojatě koukám po chodbách. Přece jen jsem tu strávila pět let. 
Takový malý návrat do školy. Tvářím se zdravě, sepisuji svoje oblíbené seznamy, co mě v říjnu čeká.
Příští čtvrtek 10.10. se chystám na vernisáž do Opavy. V galerii Kupé bude vystavovat David Macháček a představí tu i svou knihu fotografií. 
Výstava bude zahájena v 17,00. Opavští a okolní... dorazte! 
Říjen bude kabelkový. Mám jich už dlouho nastřiženou celou hromadu a teď konečně nazrál čas. Po všech těch čelenkách, popruzích..... jo, těším se.
Stejně tak se nemůžu dočkat ostravského Mint marketu, který bude sice až 26.10., ale zato v Trojhalí (jo!) a taky pojedeme společně s Myynou( dvakrát jo!!).
A s tou já ráda kamkoliv. 
Přála bych si v říjnu stihnout zajít do kina na Národní třídu. Protože Jaroslav Rudiš. Výborný trailer a recenze od kamarádů. 
Jsem zvědavá, jestli to zvládnu...
Sice se to netýká října, ale obrovskou radost mi udělala zpráva od Moddiho. Bude hrát 14.2. v Olomouci.... 
Takže vy všichni, co ho milujete stejně jako já.... poznamenejte si.

pondělí 23. září 2019

Konec blogů v Čechách?



Blog píšu 9,5 roku.
A mnohokrát mě napadlo, jestli to má ještě smysl, jestli už není zbytečné něco psát a hlavně, jestli mi to vůbec něco přináší.
Protože zcela sobecky můžu říct, že blog jsem psala vždycky hlavně pro sebe. Pro vlastní utříbení myšlenek, určité potřeby zaznamenávat a taky z terapeutických důvodů.
Hodně blogů, které jsem měla ráda, v poslední době skončilo.
Asi tomu rozumím.
Člověk ukazuje světu něco ze sebe, odhaluje něco intimního.
A v dnešní době sociálních sítí je jednodušší hodit fotku na instagram a ne psát věty.
V sobotu v Brně se za mnou zastavilo pár čtenářek a tak jsem toto téma nadhodila. Jestli čtete, jestli v tom vidíte smysl. Protože jsem dost pochybující člověk a tak často to ujištění potřebuju.
Děkuju za zpětnou vazbu.
V prvé řadě má blog pořád ještě význam pro mě samotnou.
A pokud přináší i radost někomu dalšímu.... jsem za to jedině ráda.
Vím, že už nepíšu tak často, jako tomu bylo v minulosti.
Život je občas náročnější, než by člověk chtěl a pak jsou taky věci, o kterých se mluví, až jsou zpracované, zažité a nebo jste si jimi jistí.
Takže jediné, co můžu slíbit, že tu na vás jednou za čas vykoukne článek.
Zvlášť když všichni ty malé radosti potřebujeme, no ne?

pondělí 16. září 2019

Pozitivně


Mám radost ze spousty věcí.
Moddi vydal nové album. Dočkala jsem se, konečně.
Už ho jedu od pátku. Něco baví, něco musím naposlouchat. Ale norský sentiment můžu vždycky. K poslechu na spotify. Like in 1968.
V sobotu vyrážím na Mint market do Brna.
Mezi lidi. Ven ze své nory.
S hromadou nového zboží.
Těším se, tak pokud budete mít cestu kolem, najdete mě na Tržnici na Zelňáku od 11 do 18 hod.
Vdala se mi v sobotu kamarádka. A to je vždycky důvod k radosti.
Konečně jsem viděla poslední film od  Jima Jarmushe. Mrtví neumírají. A JO!. Dost pobavilo.
Byla u mě kamarádka Kristýna a vyfotila mi moc hezké fotky.
Některé dny jsou dobré a z těch se má čerpat.
Tak se o to usilovně snažím.
Hezké pondělí mějte....

středa 11. září 2019

Jsou dny

 












Jsou dny, kdy bych se potřebovala roztrojit, abych všechno stihla.
Jsou dny, kdy jsem plná vzteku, který pak jen horkotěžko vydýchávám nebo v mém případě vyběhávám.
Jsou momenty, kdy si utírám slzy, protože na jednu hlavu je toho občas až příliš.
Jsou i dny, kdy mám chuť si najít normální práci a nežít v nejistotě, jaký bude příští týden, měsíc, půlrok....
Ale pak jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že ať už dělám cokoliv, pokud do toho dávám srdce, pokud mi to přináší radost a pokud to dělá radost i někomu dalšímu, má to smysl.
A i když je někdy život sakra těžkej, snažím se pořád hledat ty pozitiva.
Ať už je to slunko, co mi svítí do očí cestou do práce,  synovec v náručí, nebo i to večerní pivo.
Je kolem mě tolik věcí, které by mě mohly srazit do kolen, ale život je příliš krásnej a krátkej na to, abych se dívala z podřepu...
....
Dnešní radost až na kost.
Focení prostírek s mými milovanými hrnky.
Československý a polský porcelán. 
Brusel.