U moře

U moře.

Těšila jsem se několik měsíců.

A bylo to skvělý.

Chorvatsko autem, společně s rodinou kamarádky. 

Měla jsem strach z cesty, jestli se v autě nesežerem, jak to druhá posádka zvládne s půlročním miminem, ale jo, dobrý.

Počasí fajn, ne extra vedro, moře možná malinko studenší - jeli jsme kvůli vzdálenosti schválně na sever. Sezóna končila, takže málo lidí, ceny taky nijak hrozný.

Ale to moře, ten vzduch, sůl na kůži, ve vlasech...

Nikdy toho nemám dost.

Klidně bych si to ještě o pár dnů prodloužila.

***

Po návratu jsem se ani pořádně nestačila rozkoukat a už zase školní rok.

A podzim.

Nicméně dobrá nálada přervává.

Ale to mi samozřejmě nebrání, abych už zas něco neplánovala.

Po loňském Krakově bych se moc ráda podívala do Vratislavi. Jaké vás napadá polské město, kde se vám líbilo?

Slaměná vdova

 

Týden slaměná vdova. 

Nebylo to špatný.

Absence dětí a muže = více vypitého vína, víc prožvaněných večerů s kamarádkami.

Ale kdy jindy zase.

Na víkend jsme vyrazily do Mikulova. S Editou jsme spolu naposledy byly v Londýně (pro pobavení TU), když byla ještě Ema malinká. Plánovaly jsme to zopakovat, ale nějak se nám ta pauza protáhla. Mikulov, pravda, není Londýn, ale jako zkušební výsadek taky dobrý. Vylezly jsme na většinu kopců v okolí, prochodily centrum, užily si ticho židovského hřbitova a já se opět spálila od sluníčka. Mimochodem, kolikrát za sezónu to jde? Letos aspiruji na rekord.

Nic zásadního jsme neplánovaly, jen prostě na chvíli odjet z domu, abychom změnily prostředí. Výlet vcelku na poslední chvíli, ale užily jsme si to... 

A já už zase pokukuju po letenkách, kam bych vyrazila...a to i přes všechny katastrofy mých známých a kamarádů, kterým zrušili/zpozdili lety a oni trávili čas zaseklí několik hodin kdo ví kde. Mám ráda ty chvíle, kdy zabouchnu dveře od bytu a už jsem na cestě. To plánování, kdy, kam, s kým.... Vlastně mi stačí i malý výlet do Mikulova.

Jen by té dovolené mohlo být o pár týdnů víc, že:-)

Neapol

Pár střípků z Neapole.

Veskrze holčičí výlet.

Spousta aperolu, nachozených kilometrů, i poflakování se po kavárnách. Spálené nosy, nohy, záda, v břiše těstoviny, pizza a spousta sýra. 

O Neapoli jsem si toho dost načetla, kamarádi nás vybavili radami - ale přiznám se, že skutečnost byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Velká chudoba, spousta špíny. Ale taky hodně barev, mraky lidí a ta doprava! Řídit bych tu nezvládla. První den - zvlášť po neplánované cestě přes místní skoro slum - jsem měla hodně rozpačité pocity. Ale postupně mě město dostalo. Člověk musel být pořád malinko ve střehu, ale bylo tu tolik k vidění... Všechny ty uličky, maličkaté krámky, kavárničky...

Plánovaly jsme moc neplánovat a hodně se "poflakovat". Prostě odpočinková dovolená. Proto jsme hned první den po příletu nachodily přes 15 kilometrů:-)

Ve střehu

Vždycky, když mám pocit, že mi jdou věci snadno, přijde něco, abych nezapomněla být ve střehu.

A nadcházející puberta dětí mi teda dává pěkně pokouřit. Bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem... Bije se ve mě pocit bezmoci a naštvání. Jak to, že jsem některé věci nečekala, jak na ně reagovat? Určitým obdobím vzdoru si musí projít každý, nebyla jsem jiná. Ale jak zařídit, aby si u toho jedinec s prominutím nepodělal budoucnost? Jak nastavit hranice, aby se ze mě nestal hlídací pes a měla s nimi ještě nějakou společnou řeč... Uf.

Velikonoce jsme měli odpočinkové. Chalupa, grilování, filmy. Nic zásadního, ale ne vždy to musí být o zážitcích.

Nicméně viděla jsem Smrt na Nilu - a za mě jo. Ty kostýmy! Ta atmosféra! Hudba! Ta loď! Hrozně moc bych si přála aspoň na jednu noc vyrazit takovou lodí..... nebo Orient expresem:-)

V mezičase budu shánět levné letenky a nasávat atmosféru v dostupnějších lokalitách.

Třeba v Neapoli, kam se chystám s kamarádkou na prodloužený víkend. Je potřeba se mít na co těšit. To píšu často, že...

Ale je to pravda pravdoucí. 

***

Fotka z Wadi Rum. Skály, poušť a spokojená Jana. Projíždím si fotky od rána, abych trochu zklidnila pocuchané nervy. Tentokrát Kuba a opět výživně. Ale o tom ten život taky je:-)

Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.

Ty návraty...

Návrat do reality se vším všudy.
Obě nemocné děti.
Nemocní všichni potenciální hlídači.
Home office.
Dílna stále z poloviny zakrabicovaná.
Práci prokládám vařením, čajíčky, pokusy o dohánění školních úkolů, sledováním Harryho Pottera, odbíháním na poštu...
Ale naštěstí si pořád jedu na marocké vlně.
Takže zatím optimismus a po večerce dětí Nový papež.
Už aby bylo jaro...
....
Cestovka i toaletka k mání v eshopu.

Rekapitulace

Měla bych víc psát o tom, co mi dělá radost.
Protože je toho tolik!
Poslední dny jsem hrozně unavená a vyčerpaná.
Takže kolikrát ani nemám sílu si celý den zrekapitulovat, ale když to udělám....vždycky najdu něco, co za to stálo.
Třeba včerejší vernisáž fotek v olomouckém Divadle hudby. Společně s dětmi, protože když vystavuje náš kamarád Štefan Berec, tak u toho prostě musíme být.
Nový hrnek z charity, červené kari k večeři, přesazená pilea....
Jet plavat do rybníku dva dny po sobě.
Třídní schůzky, které byly tentokrát relativně bezproblémové.
Nebo tahle došitá cestovka/přebalovací taška pro kamarádku do Prahy.
Kéž bych si na ty pozitiva vzpomněla i zítra ráno, až se mi nebude chtít vstávat.
I jen to ranní kafe za to stojí:-)

Nepříznivá konstelace

Nestíhám.
Asi nemám příznivou konstelaci hvězd, nebo nevím.
Nicméně práce moc, dodnes nemocný Kuba, já prakticky spíš doma než v dílně, milión dopisování do školy ještě z týdne před prázdninami - aneb zapomenuté sešity ve škole.
Dodělat zakázky, doplnit e-shop, nachystat dvě oslavy - jedna zrušená, když Kuba onemocněl a tak máme doma o dort víc...kdo to bude jíst, to nevím, leze mi to i ušima:-)
Uf.
Ale jsou tu i pozitiva.
Třeba včerejší princ Ládík v Olomouci a prosmáté dvě a čtvrt hodiny.
Nebo těšení se na středeční koncert dalšího severského fešáka.
Kdyby vás to zaujalo, více info tu. Pro lepší den přikládám song.

***
Z nedělní oslavy Kubových narozenin, došitá další cestovka a moje pracovní radosti.
Snídaňo-oběd v milované misce od EmaMamisu, heřmánek v notně obouchané konvičce od Soni - už bych si měla pomalu pořídit druhou:-)

Na cesty

Hrozně ráda vyrážím na cesty.
Teda, abych to upřesnila, nejraději vyrážím na cesty sama.
Což se mi sice s dětmi moc často nepoštěstí, ale o to víc si to potom užívám.
Čím delší cesta, tím lepší... 
Nikdy dřív jsem nebyla tolik samotářská jako poslední roky.
Mám ráda ticho, kdy si můžu přemýšlet nad čím sama chci.
Nikdo na mě nemluví a já se můžu ponořit jen do svých myšlenek.
Už jsem o tom kdysi psala, ale s oblibou vedu se sebou rozhovory o tom, co bych chtěla udělat, co se nikdy nestane a vlastně si občas jen tak fabuluji.
Užívám si své běho-procházky na chalupě, cesty sama autem a to, že pracuji většinou jen sama se sebou je to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Tím nechci říct, že nejsem společenská. Mám lidi okolo sebe ráda, ale ne vždy a poslední dobou si dost často vyberu samotu.
Jak by řekla moje maminka, jsem asi po tatínkovi:-)
***
Po dlouhé době jedna cestovní taška.
Tato bude dělat doprovod do porodnice.
Radost u stroje...

Pánská cestovka

 

Venku sněží a i když je to krásný, mě to hrozně uspává.
Nejraději bych si zalezla do postele.
Ale naštěstí už není práce moc a já finišuji s posledními zakázkami.
Vánoce v plném proudu, jen já se na ně nějak nejsem schopná naladit.
A mám trochu strach, že se začnu ladit až 23. prosince.
To už máme všichni volno, zajdem si s kamarády a jejich dětmi jako každý rok na oběd,který protáhneme až do odpoledne. Doma si pak pustíme pohádku, s dětmi nazdobíme stromeček. A nechám je, ať si to patřičně užijí.
Později zaběhnu pomoct babičce dochutit salát - ano, záminka, abych ho mohla trochu sníst. Protože asi jako v každé rodině, ten naší babičky je nejlepší na světě:-)
A tehdy potom na cestě domů při svitu pouličního osvětlení - to budou ty Vánoce. To těšení - přede mnou. Bude úplně jedno, jestli bude sníh, bláto a nebo déšť.
Doma uvidím svítící obyvák, světýlka stromečku a natěšené děti, které nemůžou usnout, protože zítra....
Zítra budou Vánoce.
***
Jedna pánská cestovka.
Která udělá radost pod stromečkem....