Společnými silami

Víkend doma s Emou.

Ikea, slíbený nákup oblečení, přemísťování nábytku, úklid a úklid po úklidu.

Jsem na nás pyšná, protože jsme to zvládly docela rychle a nemusela jsem ji k ničemu nutit.

A jak je spokojená s "novým pokojem".

Kéž by to aspoň týden vydrželo, když už za tím bylo takové práce...

***

Do Ikey jsem jela především pro panelové závěsy, kterými jsem plánovala zakrýt šicí kout v ložnici - rekonstrukce brněnské prodejny a totální zmatek ve zboží - skladem online bylo, v reálu už ne. Aspoň že jsem si koupila nový odkládací stolek na balkon. A doma zjistila, že jsem si odnesla úplně jinou barvu, která se mi samozřejmě nehodí. Takže snad někdy vrátit a vyměnit.

Nicméně ložnice prokoukla a já spoustu věcí vytřídila. K oblečení jsem se teda ještě nedostala,  to je zase krok č. 2.

Ale aby to nevypadalo, že jsme jen uklízely. Byl sobotní brunch ve městě, domácí sushi k obědu a zvládla jsem i dva holčičí filmy. Uf.

***

Nadšení z uklizeného mě malinko přešlo včera večer, to když dorazil úplně zablácený Kuba z cyklo-sjezdu Rychlebských stezek. Bahno vytřepal v předsíni, mě čeká minimálně jedna pračka a vylíčil mi, jak se jeho kamarád den předtím vysekal na kole tak, že skončil v nemocnici. Kluci jezdí spolu, neustále jsou někde v bike parku, skáčou a sjezd po kamenech, lesních cestách, to je to pravé ořechové. Když jsem viděla tu fotku z nemocnice, dost mi zatrnulo. Stačí vteřina... Bohudíky nic závažného to není, ale i tak. V tomto ohledu už to vůbec nemám v rukou.

Ještě pořád lednový

 

Leden za námi.

Taky máte ten pocit, že dny letí jak zběsilé?

O víkendu jsem po spoustě let stála na sjezdovkách. A musím uznat, že to bylo skvělý. Hned bych jela zas. Navštívili jsme kamarády ve Vrchlabí, zapadli autem ve sněhu, hloupě se spoléhali na navigaci a tak jeli místo notoricky známé cesty "zkratkou", která vedla po všech čertech. Ale kdy jindy vidět hrad Pecka v noci, že.

Byl to první lednový víkend bez dětí a popravdě jsem ho už vyhlížela. Po těch všech nucených karanténách, online výukách a podobných srandách, které byly skoro celý leden, jsem potřebovala chvíli bez nich. Chvíli nemuset myslet, jestli je nakoupeno. Kontrolovat, jestli opravdu šli spát, nejsou tajně na telefonu, nehrají do noci na počítači, vyčistili si zuby a nenamočili jen kartáčky a ručník. Jo, to tu už taky bylo. 

A teď zpátky do reality. Dodělat úkoly, svačiny, večeře, prádlo... Proč jen ty víkendy nejsou o den delší...

Díky moc za nákupy v eshopu.

Hodně to prořídlo, nicméně při balení zásilek jsem objevila pár nenafocených kousků. Něco málo jsem doplnila. Stejně tak v rámci úklidu materiálu jsem našla asi deset rozšitých toaletek, patnáct popruhů na foťáky...Takže výzva na únor je jasná. Mimo šití na zakázku došít jen to, co už leží na stole. Jsem na sebe zvědavá....

***

Kousek z ložnice.

A moje nová vesta. Jaro už je za rohem, žejo:-)

Poklidně

 

Jak prožíváte blížící se Vánoce?

Já překvapivě poklidně.

Letos jsem výzdobě moc nedala. Věnec na dveře mi upletla kamarádka, na stole stojí 4 svíčky, které jsme ještě nezapálili a těsto na vanilkové rohlíčky je stále v lednici.

Ale popravdě mě to netrápí.

Těším se, že bude volno, těším se na vánočku s máslem, na radost dětí z dárků. Na teplo z kamen, hromadu pohádek a že nebudu muset vstávat brzo ráno do práce.

Těším se na zdobení stromečku, protože za poslední roky se děti osvědčily a tak jen dozoruji a finálně dokončuji.

Místo adventní výzdoby jsem si do kuchyně pověsila kalendář na příští rok od Báry Ungerové aka Moetivi. Na okno si z chalupy dovezla amarylis, který by tam mrazy dost pravděpodobně nezvládl. Těší mě o to víc, že je to zachráněná cibule z rozbitého květináče po mojí babičce. Dovezla jsem ho na jaře na chalupu a kytka se odměnila.

***

S koncem roku mám tendence opět trochu bilancovat. Procházet si, co se povedlo, co ne. Co bych chtěla. 

S velkou pravděpodobností počátkem příštího roku zavřu eshop.

Poslední měsíce jsem šila prakticky výhradně na zakázku a i když jsem na sklad některé kousky našila, nebyla jsem už potom schopná je nafotit. Jenže platit další rok uspaný eshop je dost zbytečnost.

Termín ukončení dám zavčas vědět, stejně tak i slevy, aby šlo co nejvíc skladového zboží z domu.

Přiznám se, že rozloučit se s eshopem mi trvalo v hlavě víc než půl roku. Z jedné strany je to moje lenost - po práci si mnohem raději pustím film, nebo si s kamarádkami zajdu zacvičit. Stejně tak večery prosezené u počítače úpravou fotek a nahazováním eshopu jsou minulostí. Možná taky proto, že netrávím večery sama. Tedy především, že je ani nechci trávit sama, jako tomu spoustu let bylo. A hlavně protože jsem většinu dne v práci, tak si svého volného času vážím mnohem víc.

Je mi jasné, že se tím uzavírá jedna etapa. Ale kdo ví, co čeká za rohem. Dnes už si dovolím říct, že stát se může naprosto všechno. A já jsem upřímně zvědavá, co mě v budoucnu čeká.

Ze zbytků

Po víkendu v Praze jsem padla s chřipkou a byla týden v posteli.

Někdy je to evidentně potřeba.

Dočetla jsem skoro všechny rozečtené knížky.

Došila mikinu ze zbytků.

A přestala chystat zboží na Dizajntrh, protože zrušeno.

Našila jsem kousky z úplně posledních zbytků látky od Myyny. Pokusím se o víkendu konečně nahodit na eshop. 

Jako podnikatel v tomto směru naprosto selhávám. Ale popravdě - nijak mě to netrápí. Konečně nikam nespěchám a nebudí mě v noci pocit, že zase nestíhám. V tomto ohledu na sebe dost často pletu bič. Nastavuji si vysokou laťku, co všechno bych měla a potom si připadám neschopná. Ale to je taková klasika českých žen, mám dojem.

Při čekání na sraz s kamarádkou jsem si v Praze koupila knížku Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně. Gebriana sleduji na sociálních sítích a baví mě jeho styl psaní. A Barcelona je na seznamu míst, kam potřebuji jet. Takže do té doby, než se tak stane, si aspoň nastuduji, co všechno je potřeba vidět.

Ale hned jak jsem tuto poslední větu napsala, jsem si uvědomila, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Dřív jsem na výletě kamkoliv měla přesně rozplánováno, co všechno chci stihnout, kam zajít, co vidět, koho potkat. Teď plánuji mnohem míň. Užívám si chvíle, kdy si sednu do kavárny na zahrádku, jen koukám kolem, čtu si. Jdu se jen tak projít.

Takže kdo ví, jak jednoho dne dopadne Barcelona. Ale moc ráda se nechám překvapit.

***

Fotky z minulého týdne.

Moje momentálně nejoblíbenější mikina. Obě děti chtějí podobné. 

Proč ne, zbytků, těch já mám vždycky dost:-)

Mějte hezký den.

Emino

Emino.

Nové polštáře, Jana po dlouhé době u stroje.

Růžově natřená thonetka.

Za ten úsměv na její tváři to stálo.

Spolubydlící

Radosti posledních dní.

Magnetická lišta na nože v kuchyni. Přála jsem si ji několik let. Můžu si odškrtnout.

Slečna pivoňka. Miluju.

Nová spolubydlící na balkóně. V odloženém závěsném košíku si udělala hnízdo a už zahřívá dvě vajíčka. Tiše a z povzdálí pozorujeme.

Včerejší odpoledne ve městě. Ema ve skautu a jak jsem na ni čekala, zvládla jsem kafe z kavárny na sluníčku, knihkupectví, pár obchodů a sraz s kamarádkou....

***

Zdálo se mi, že jsem zpátky na střední, odjíždím na lyžák a pohádala jsem se s rodiči.

Tak živý sen, že ještě chvíli po probuzení, jsem byla plná emocí.

Uf, jsem tak ráda, že jsem dospělá.

Co mi korona dala

Už mockrát mě to napadlo.

Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.

Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.

Takže je vůbec něco, co mi korona dala?

Je. A překvapivě je toho dost.

Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.

Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.

Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.

Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.

Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.

Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.

Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.

Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.

Nezačala bych šít oblečení.

Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.

Jak to vnímáte vy?

***

Z víkendu doma.

Sobota jen pro mě.

Eukalyptová mikina.

Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

Kousek

Kousek ložnice.

Zatím nic extra, ale vzhledem k ještě nevybalené skříni s látkami, krabicemi s věcma a dalšímu miliónu nedodělků, je to jako pohlazení.

Jsem občas hrozně umanutá. Prostě něco musím mít hned i za cenu toho, že se u toho třeba strhám.

Počkat se stěhováním skříní, až se vrátí E z práce? Ani omylem. To bych se na to musela třeba ještě hodinu navíc dívat. 

Ještě že my ženy občas dokážeme i nemožné. Stačí jen opravdu hodně chtít.

Včera jsem navrtala poličku. Já sama! Kupodivu drží, zeď se nerozpadla a tak se zase pomalu posouvám dál.

Radost až na kost....

Pondělní

Na to, že je pondělí a měla bych být odpočatá, jsem vyřízená.

Víkend byl parádní. S kamarádkou jsme prokecaly a prohrály na kytaru celou páteční noc. Tak moc jsem to potřebovala. Projít všechno - od blbostí, přes děti, velikosti podprsenek, po ty nejosobnější věci. Ještě nejsme úplně marný! 

Sobota ve znamení přesazování, kávy, odpočívání na slunku, pozorování našich mužů, jak pracují....(na to bych mohla koukat pořád) a zásobování všech zúčastněných proviantem. Děti řádily, jak černá ruka....

Po návratu z chalupy akce malování a stěhování Kubova nového pokoje. Za malování bych si dala pravda tak 2-, ale snaha se počítá. Foto ilustrační z telefonu, kdy si děti místo úklidu začaly dělit knížky.

Probíhající změny v bytě poctivě fotím. Něco málo hážu na instagram, ale hlavně si sama pro sebe dělám časosběr. A těším se, až bude hotovo a já se pochlubím.

Jen při pohledu na kvalitu fotek z telefonu si uvědomuji, že by to chtělo něco malinko lepšího. No uvidíme.

Nicméně na náš včerejší společný výkon jsem opravdu pyšná. Protože rozhoupat ty moje dva uličníky ke koncentrované činnosti bez brblání...a hlavně pak ten výsledek...

Tak hezké pondělí všem.

Stavební

Za tou velkou hromadou cihel je moje ložnice. Totiž budoucí ložnice. A bývalá dílna.

Poslední měsíc je ve znamení balení věcí do krabic, igelitů. Všudypřítomný prach a vše nastěhované do dětského pokoje a ložnice.

Včera zedník dodělal omítku a my s dětmi vytřeli a nastěhovali zpět obyvák. Nemůžu se dočkat, až vymaluju a konečně vybalím. Kdybych večer nepadala únavou, pojedu nonstop, jen aby to už bylo za mnou. 

Rekonstrukci doma jsem plánovala dlouho. Jenže vždycky je nakonec něco jinak než si člověk přeje. Termíny se protahují, starosti se nabalují. Ale tady už jsme ve finále... 

Momentálně se nejvíc těším, až si konečně sednu ke stroji a budu šít cokoliv....Poslední březnový víkend jsem takto na jeden zátah ušila 4 mikiny pro kamarádky. A hodně mě to bavilo. Z oblečení jsem měla respekt. Možná proto, že jsem samouk a ke všemu docházím metodou pokus omyl. Takže tohle je pro mě výzva....

I když omítka v ložnici ještě zasychá, já už googluju noční stolky. Ty, které se mi líbily, měly dodací dobu 17 týdnů. Takže hledám dál. A když už to jaro a prý jarní úklid, tak pořádná čistka domácnosti. Plán je zbavit se co nejvíc věcí půjde. Však jsem to taky pořád odkládala. Jsem dost zvědavá, jak to dopadne.

Březnový

 
Po dlouhé době šiju oblečení.
Maličko mě k tomu dohnaly zavřené obchody, ale hlavně to, že jsem na to konečně měla čas.
Čtrnáct dní volna před nástupem do nové práce. Bylo to tak fajn!
Doma uklizeno, došitá část zakázek, dvě mikiny pro Emu, čtyři trika pro mě, a jedna mikina. Překvapivě barevná.

Ale ta látka mě hrozně baví a já nenosím jenom černou...

Na chalupě už pomalu chytáme zahradu na jaro a já se těším na bylinky.

Pomalu se po zimním spánku rozběhávám a vyhlížím teplejší počasí, protože mi pořád hrozně mrznou uši a nos. ( Čelenku jsem si sice ušila, ale vždycky zůstane doma.....)

Děti strávily v únoru dva týdny v Praze u tatínka, covid. Izolace.

První týden jsem si to nepokrytě užívala.

A pak mi bylo smutno.

Kuba oslavil jedenáct.

Puberta za rohem. Občas se dost bavím, většinou zuřím.

Možná proto, že používá dost podobných fint, jako já v jeho věku. 

Třeba jeho předstíraný tupý výraz, když ho při něčem nachytám....přesně vím, jak to myslí. Taky jsem to na rodiče zkoušela....

Ale jak roste, roste i jeho síla a ochota mi s něčím pomoct, což je hrozně fajn.

Jsou oba už tak velcí.....

Dnes poprvé v nové práci. Mám ráda výzvy. Ráda se učím nové věci...takže zatím dobrý.

Navíc oproti korporátu, kde jsem dělala poslední rok, vidím i určitou vizi a smysl.

A Vám všem, co čekáte na objednávky, mějte se mnou prosím tento týden maličko strpení...

Hezký březen Vám všem.¨

A jaro pojď.

2019

Už se to u mě pomalu stává tradicí.
Shrnutí roku uplynulého.
Dřív jsem s oblibou psala, jak nemám ráda bilancování a předsevzetí - ale asi stárnu a sentimentálním.
Protože to čím dál víc vyhledávám.
Podívat se zpátky, co se povedlo, co ne.
Tak jaký byl 2019?
Náročný. Jak jinak. Ale takový už život je.
Po pracovní stránce byl horší než ten minulý. Možná proto, že být na děti sama podnikání moc neprospívá.
Konec roku pro mě přináší stěhování ateliéru do jiných prostor. Něco končí, něco jiného začíná. Uvidíme....
Uplynulý rok byl překvapivý ve všech směrech.
Hodně jsem se naučila o lidech okolo sebe. (Nepíšu to tu každý rok?)
Dost jsem se v lidech zklamala, ale asi stejnou měrou můžu říct, že jsem byla zaskočená, kolik lidí mi v průběhu roku nabídlo pomoc a obzvlášť ti, u kterých bych to vůbec nečekala.
Vznikla nová přátelství.
Jsem hodně introvertní. Aspoň co se mluvení o osobních věcech týče, takže tím spíš si toho vážím. Pustit něco osobního mi opravdu hodně trvá. Ale vím, jak moc to ve finále potřebuji. Takže se učím. Pomalé krůčky....
Odcházející rok byl náročný hlavně psychicky. Stres okolo práce a dětí. Chvílemi mi to přišlo jako nekonečná smyčka - málo času na spánek, odpočinek a sebe.
Ale taky mi do cesty přivedl někoho, s kým trávím posledních pár měsíců a s kým jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Pamatuji si, že jsem tu jednou psala, jak cítím, že všechno hezké musí být vyváženo něčím náročným.
Tady to vidím úplně obráceně.
Někdy je to těžké potřeba, aby si člověk dokázal vychutnat to dobré.
Aby zjistil, co chce, co je důležité.
A já se snažím nepromarnit ani vteřinu.
A to je asi to, co bych si nejvíc přála do příštího roku.
Nepromarnit svůj čas.
Víc žít.
Víc se radovat.
Nestresovat se tolik.
Nebát se tak moc.
Snažit se tolik nehádat s dětmi.
A chodit dřív spát.
.......
Vánoce u nás.
Nachlazený jednorožec Kuba.
A nejkrásnější dárek od Soni....

Adventně?

Spíš neadventně.
Všude to svítí, kamarádky hlásí už zabalené dárky....a u nás?
Popravdě se letos vůbec nechytám.
S dětmi jse uplácala těsto na vanilkové rohlíčky a to si už týden spokojeně leží v lednici.
Místo vánoční výzdoby řeším obyčejný úklid bytu a směrem dětský pokojíček se raději ani nedívám.
Ale začali jsme hrát dračí doupě a já se naučila dvě nové písničky na kytaru. A to se počítá, ne?
Jsem zvědavá, kdy ta vánoční nálada přijde.
A jestli to vůbec budu umět - bez stresu. Každý rok se o to spíše neúspěšně pokouším.
...
Malé radosti poledních dní.
Nový bruselák od milé čtenářky.
Rožulčin obraz doma.
A poslední letošní várka pouzder.
K dostání o víkendu na olomouckém vintage marketu - kde najdete i můj omezený sortiment, ale bohužel beze mě. Protože děti a chalupa.

:-)

Malé velké radosti.
Rožulka prostě umí přijet v pravý čas.
Tohle je jedna z věcí, za které jsem blogu vděčná.
Potkala jsem spoustu lidí, na které bych jinak nenarazila a kteří mě obohacují.
Jsem ze své podstaty dost skeptický člověk a o to víc mě pak překvapuje, že virtuálně navážu přátelství, které funguje i naživo.
Takže velká vděčnost.
A pohled ke mě do ložnice, kde visí obraz, který jako by tam byl už odvždycky.
Děkuju...

Ze zlata

Jsou dny, které by bylo lepší zaspat.
Určitě to znáte.
Už od otevření očí to stojí za houby.
Nic se nedaří, člověk nestíhá a tlak stoupá.
Pomyslný list (v mém případě napsaný, jak jinak) se seznamem, co je potřeba zvládnout je skoro nekonečný, čas ubíhá a odškrtnuté položky nepřibývají. Do toho neustále zvoní telefon, až máte tendenci se představovat jako ústředna.
Někdy je ten stres dobrý a práci to pomůže. Když je ho ale moc - v ten moment kazím, na co šáhnu.
Tak jsem se dnes zastavila.
A po několika hlubokých nadechnutích jsem usoudila, že si musím udělat radost.
Takže zlatá koženka a šití jen tak z hlavy.
Vylezl z toho prototyp malinké kabelky přes rameno.
Přesně přes to jsem si ji přehodila a vyrazila na kafe.
Půl hodiny ticha na prázdné zahrádce a koukání do nebe. Čas na vyčištění hlavy a sebrání se.
Asi to tak mělo být.
Protože hned vzápětí při vyzvedávání dětí ze školy a školky jsem zjistila, že je dnes školní zahradní slavnost a na následující dvě hodiny byl o totální zmatek - totiž program postaráno.
Ale já jsem měla svoji zlatou kabelku.
Rozumíme si, že jo.

Půlhodina

Přesně ta chvíle, kdy se povede na moment vypnout.
Vlézt si do postele s čajem a knížkou.
Naordinovala jsem si aspoň půlhodinu denně.
Půlhodinu, kdy zkusím odpočívat.
Moc se mi to nedaří, ale dnes odpoledne, když byly děti s tatínkem, tak jsem doťukla část práce a vyšlo to.
Nový Miloš Urban.
Jeho starší romány jsem četla jedním dechem.
Pravda, vždycky byly trochu morbidní, ale mám ráda styl jeho psaní.
Takže i když jsem teprve na začátku, jsem nadšená.
A užívám si lehce nostalgický pocit u každé stránky.
Jako bych byla zpátky na výšce a poprvé četla Sedmikostelí nebo Santiniho jazyk.
Jen kéž by těch půlhodinek bylo trošku víc...
...
A co vy, dokážete si přes den urvat aspoň chvíli pro sebe?

Dneska

Dneska jen pět pozitiv.
Potřebuji si je zopakovat jako sůl.
Protože vyčerpání, únava a ještě jednou únava.
A v této kombinaci kazím co se dá.
Takže co mi udělalo radost?
- Moje nová zlatá koženka. Prostě jen proto.
- Dorazily mi látky. A to je radost vždycky.
- Povedly se mi skvělé jarní závitky a moje kuchyň získala aspoň v mých očích o jeden rozměr navíc.
-  Volná středa s dětmi, kamarády a koloběžkami. Olomoucké Poděbrady, celý den venku a to slunko!
- Další potvrzený letní festival, kam se se svým krámkem vypravím. Těším se. Moc.
....
Fota z dneška.
Zlatá toaletka.
Ty látky...
A krupice k večeři...jo, aspiruji na matku roku. Aspoň pět minut denně:-))

Přeskládat

Prokrastinace mi jde na výbornou.
Na mém TO DO listu byl úklid koupelny.
Takže jsem přeskládala obyvák. To asi abych se nenudila.
Koupelna odložena.
....
V sobotu budu k vidění na olomouckém Mint marketu v Koruní pevnůstce.
Pokud budete mít cestu kolem, nebo nevíte co podniknout v sobotu - moc ráda vás uvidím.
A ještě jeden zápis do diáře.
Mám velkou radost z pozvání od Hanky ze Sew4home. Společně s dalšími lokálními tvůrci se zúčastníme v sobotu 13.4. tzv. Open day - aneb otevřeného ateliéru přímo v dílně S4H v Brně Líšni. Pokud jste z Brna nebo okolí - určitě se zastavte. Aspoň popovídat.
A já už rychle rtěnku a řasenku - protože večer Nylon jail v Jazz Tibetu.
Tak hezký večer všem.

Uklizeno?

Skoro jsem zapomněla, jaké to bylo, když jsem ještě pracovala z domu.
Tento týden to tak skoro je.
Mám uklizenou kuchyň, umyla jsem dvě okna, vytřídila hromadu oblečení, odpověděla na maily a zvládla psát víc na blog. Aneb prokrastinaci zdar.
Práce jsem udělala tak o polovinu míň a to pracuji i po večerech.
Přesně takto jsem to dřív měla.
Vlastně netuším, jak jsem to zvládala, aniž bych se zbláznila. Nebo jo, byla jsem dost na prášky:-)))
Bylo naprosto normální, že v "pracovní době" jsem prala, dělala nádobí, nebo vařila a potom ve volném čase večer jsem doháněla, co se nestihlo přes den. Spala jsem podstatně míň než spím teď.
Pravda, uklizeno jsem měla mnohem líp.
Ale jak už jsem tu kdysi psala, přijde mi důležitější mít "naklizeno v duši" než doma. To jde, aspoň u mě, na úkor jiných věcí.
Uvědomuji si, jak moc je pro mě důležité, že ráno odcházím do dílny, kde potom odpoledne práci odložím, a až na vyjímky se k ní už ten den nevracím.Mívala jsem trochu workoholické tendence a vyčerpání bývalo velké.
Teď je to, teda až na to moje občasné ponocování, podstatně lepší:-)
***
Ale proč teda píšu o tom, jak nemám uklizeno a pak si ten opak vyfotím?
To víte, když už je jednou hezky, tak si to přece zaznamenám. To zase jo.
Stejně tak jako toaletky, které jsem dnes ušila, místo toho abych dodělala tu hromadu batohů.... Najdete je tu:-)
Tak hezký víkend.