Mám v hlavě už dlouho něco, co potřebuji napsat.
Takový trochu jiný pohled na mateřství.
Sumíruji si to už nějakou dobu a dnes jsem měla pocit, že nazrál čas.
Nicméně večer, když jsem konečně po dost šíleném dnu sedla doma k počítači, tak mi zavolala babička, že jí zemřela sestra.
Nakonec jsem s ní seděla doma na gauči a místo rozebírání pocitů jsme řešily recept na její nový koláč.
Hlavně odvést pozornost od toho, co není příjemné a co nás trápí.
A já si pak uvědomila, že se toto v mém okolí děje dost často. A co hůř, já sama to dělám.
V momentě když bych měla být víc osobní, nebo mluvit o něčem, co mě trápí, raději z toho s úsměvem vybruslím a přidám nějakou zaručeně dobrou historku.
A přesně tady vzniká ta iluze silné Jany.
Působím neustále vyrovnaně, v pohodě a usměvavá.
Ve finále si vždycky všechno ustojím sama, ale možná jen proto, že nedám najevo, že by mi mohl někdo pomoct.
Navíc popravdě, je to dost dřina - neustále držet dekórum.
A já začínám být unavená.
Takže co s tím?
První krok bych už měla za sebou.
Hezky jsem si to sepsala na blog a zítra ráno to proberu s kamarádkou Kristínou na kafi.
Uvědomit si něco je vždycky fajn. Ale změnit to - to je běh na dlouhou trať.
Na druhou stranu, já mám spíš ráda ty delší trasy, takže proč ne....
......
Moje velikonoční vajíčka, totiž pouzdra.
V neděli jsem místo vajec věnovala svúj čas stříhání do té nejkrásnější látky.
Prostě dávka radosti do žil.
