Už se to u mě pomalu stává tradicí.
Shrnutí roku uplynulého.
Dřív jsem s oblibou psala, jak nemám ráda bilancování a předsevzetí - ale asi stárnu a sentimentálním.
Protože to čím dál víc vyhledávám.
Podívat se zpátky, co se povedlo, co ne.
Tak jaký byl 2019?
Náročný. Jak jinak. Ale takový už život je.
Po pracovní stránce byl horší než ten minulý. Možná proto, že být na děti sama podnikání moc neprospívá.
Konec roku pro mě přináší stěhování ateliéru do jiných prostor. Něco končí, něco jiného začíná. Uvidíme....
Uplynulý rok byl překvapivý ve všech směrech.
Hodně jsem se naučila o lidech okolo sebe. (Nepíšu to tu každý rok?)
Dost jsem se v lidech zklamala, ale asi stejnou měrou můžu říct, že jsem byla zaskočená, kolik lidí mi v průběhu roku nabídlo pomoc a obzvlášť ti, u kterých bych to vůbec nečekala.
Vznikla nová přátelství.
Jsem hodně introvertní. Aspoň co se mluvení o osobních věcech týče, takže tím spíš si toho vážím. Pustit něco osobního mi opravdu hodně trvá. Ale vím, jak moc to ve finále potřebuji. Takže se učím. Pomalé krůčky....
Odcházející rok byl náročný hlavně psychicky. Stres okolo práce a dětí. Chvílemi mi to přišlo jako nekonečná smyčka - málo času na spánek, odpočinek a sebe.
Ale taky mi do cesty přivedl někoho, s kým trávím posledních pár měsíců a s kým jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Pamatuji si, že jsem tu jednou psala, jak cítím, že všechno hezké musí být vyváženo něčím náročným.
Tady to vidím úplně obráceně.
Někdy je to těžké potřeba, aby si člověk dokázal vychutnat to dobré.
Aby zjistil, co chce, co je důležité.
A já se snažím nepromarnit ani vteřinu.
A to je asi to, co bych si nejvíc přála do příštího roku.
Nepromarnit svůj čas.
Víc žít.
Víc se radovat.
Nestresovat se tolik.
Nebát se tak moc.
Snažit se tolik nehádat s dětmi.
A chodit dřív spát.
.......
Vánoce u nás.
Nachlazený jednorožec Kuba.
A nejkrásnější dárek od Soni....
