úterý 24. listopadu 2020

Po dlouhé době

 


Jak  začít psát příspěvek po skoro devíti měsících?
...
Popravdě netuším, proč mi to tak dlouho trvalo. Na jaře jsem dost bojovala s novou prací, únavou, dlouhodobým vyčerpáním, které vyvrcholilo měsíční neschopenkou a návratu k lékům.
Léto tedy bylo odpočinkové, poklidné a pracovní.
Několik měsíců jsem prakticky nesáhla na stroj, ignorovala sociální sítě a prostě jen tak byla.
Z práce domů a spát.
S dětmi jsem hodně času trávili na chalupě mého přítele, moc jsem neplánovala.
Sama na sobě cítím, že ta pauza byla po těch deseti letech, co jsem psala blog, opravdu potřeba.
V telefonu jsem si rozepsala tak deset příspěvků, ale nebyla chuť ani síla.
Děkuju moc všem, co jste mi v průběhu posledních měsíců psali.
A všem, co jste si něco koupili v mém maličko vyprodaném eshopu. I tam půl roku nepřibylo nové zboží. 
Ačkoliv něco našito bylo, nafotila jsem až dnes. 
Dřív jsem to nezvládla.
Tím spíš smekám před všemi pracujícími matkami, které zvládají ještě daší věci. A smekám i Janě v minulosti, protože úplně na rovinu, je to dost dřina. Po práci jsem schopná tak maximálně pověsit prádlo a udělat večeři.
Od půlky října jsem s dětmi doma na home office a popravdě už vyhlížím, kdy se Kuba vrátí zpátky do školy. Nevadí mi pracovat z domu, vlastně po tolika měsících v kanceláři je to příjemná změna. Ale skloubit online výuku dětí, oběd a mou práci, která vyžaduje pozornost a hlavně není možné, abych si co pět minut odbíhala od  počítače vysvětlit Emě, že Marie se píše s velkým M....
Ale to znáte asi všichni...
Tak jak se jinak mimo současné dění mám?
Hrozně fajn.
Je milión věcí, co mě štvou, ale asi ta radost, kterou v sobě mám, je dokáže upozadit.
Kuba pomalu jde do puberty a i když bych měla být asi vyděšená, vlastně se na to těším.
S oběma je dost sranda, jsou hodně samostatní, jo, dělají mi radost. 
(Většinou:---)).
A soukromě? Jsem opravdu šťastná. Nevím, co k tomu dodat víc. Snažím se to vychutnávat, žít víc přítomností, učím se tolik nestresovat.
Zjistila jsem, jak málo toho k životu potřebuju, když mám koho obejmout.
A jak jste se měli vy?



úterý 28. dubna 2020

Z posledních dní....


Ema čte.
Už asi svou šestou knížku. Rozčetla se v březnu. A teď jede zrovna Děti z Bullerbynu. Mou oblíbenou....
Dostala jsem od kamarádky kávovník. A udělal mi hroznou radost.
Uvařila jsem doma Bunbo nam bo. A bylo skvělý!
V sobotu jsme s kamarády grilovali. Konečně víc lidí. Tak mi to chybělo...
Děti si odvezly na chalupu kola a jezdí. Já jsem přes týden v práci, takže jim to “volno” dost závidím.
Kuba už zase vyrostl. Sebral mi poslední tepláky.
Přečetla jsem tři knížky. Všechny během své týdenní dovolené. Přes pracovní týden jsem se ustálila na modu z práce domů, najíst a usnout. Snad se to někdy zlomí:-)
Čím dál víc si uvědomuji, jak jsme se měli a máme dobře. Jen jsem to v tom všem shonu neviděla.
Nebo to nevnímala tak moc.
Tím spíš, když čtu zprávy a vidím dění okolo sebe.
Jsem vděčná za svou práci, rodinu a blízké.
Vidět to dobré.
To se snažím ze všech sil.

pondělí 6. dubna 2020

To jaro...


Dny letí jak splašené.
Podala jsem daňové přiznání.
Mám za sebou pět týdnů v nové práci.
Ušila nové prostírky.
Viděla tak dvacet filmů, z toho některé i třikrát, protože jsem u nich mockrát usnula.
Hodně spím.
Hodně přemýšlím.
A poprvé v životě nedělám po práci vůbec nic.
Občas jen tak koukám a nasávám to jaro.
Hrozně moc mi chybělo.
A i když máme teď všichni v životě hromadu omezení, snažím se urvat si, co to jde.
Nepanikařit, co nejmíň se stresovat a myslet hlavně na pozitivní věci.
Některé věci by se měly opakovat .
A teď tím spíš.
Pět pozitiv denně.
Minimálně.
Jsme zdraví.
Máme se rádi.
Venku je jaro.
Měla jsem skvělej oběd.
A pustila jsem si Forresta Gumpa.
....
A na eshop kromě jiného nahrála hromadu geometrického jara....

čtvrtek 19. března 2020

35


Včera mi bylo 35.
Normálně bych tu psala příspěvek, jaký byl ten uplynulý rok, ale tentokrát to bude maličko jiné.
Za poslední týdny jsem psala málo.
Nebyla energie.
Prakticky jsem ani nešila.
Poslední měsíce byly hodně náročné.
Vydělávala jsem o dost míň, než bylo potřeba.
Stresu bylo už tolik, že jsem v noci nemohla spát.
A tak jsem si našla práci.
Během jednoho dne jsem napsala životopis, den na to byla na pohovoru.
A od 1.3. nastoupila na plný úvazek.
Ve světle současných okolností mi to přijde jako zásah shůry.
Eshop si samozřejmě nechávám. Šít budu dál.
Nicméně poslední tři týdny se smrskly jen na práci a spánek.
Najednou jedu úplně jiný režim, než jsem byla zvyklá.
Taky jsem musela spolknout svou vlastní hrdost, že se nebudu plně živit tím, co miluju.
Ale co já vím, nemusí to tak být napořád.
Zabezpečit děti a sebe bylo na prvním místě.
Možná taky proto, že ten stres se u mě už začal projevovat i zdravotně.
Někdy se prostě sny musí odsunout bokem.
Roušky na fotce jsou moje jediné březnové šití.
Ale věřím, že bude líp...


pondělí 9. března 2020

10



Desetiletý Kuba.

Mám tak velké děti.
Jsem za to popravdě hodně ráda.
Dá se toho s nimi tolik podniknout, doma mi pomáhají a jsou čím dál samostatnější.
Občas se přistihnu, jak si vzpomínám, když byli malí...a hned mě napadne, jak jsem to mohla zvládnout. Být s nimi celý den, u toho stíhat domácnost i podnikání.
Posledních několik měsíců večer únavou doslova padám. Takže nějaká větší aktivita nehrozí.
Tím spíš nechápu, kolik jsem toho tehdy stíhala.

Kuba má deset.
Myslím, že ta pravá sranda právě začíná.
Už tuší, jak mě vytočit až téměř do nepříčetnosti a co říct, aby mě uklidnil. Jak mě dojmout.
Nohu má větší než já.
Koupila jsem mu bundu, kterou od něj na podzim zdědím, až z ní vyroste.
Začal si pouštět hudbu do sluchátek... a já vidím sebe kdysi dávno.
Za ten poslední rok tak hrozně moc vyrostl...
Jo, jsem z toho naměkko.
***
Kubi, všechno nejlepší....❤️

úterý 25. února 2020

...


Malé velké věci.
Dny plynou tak nějak stejně a dokola.
Ale svým způsobem mě to hrozně uklidňuje.
Potřebuji režim a jistoty...
...
Jsem poslední dobou sentimentální až hrůza. Ale asi to bude tím, že po více než 3,5 letech končím s terapií a tak si projíždím v hlavě, co mi to dalo. V čem se můj život změnil.
Kam jsem se posunula.
Co všechno jsem se naučila.
Jak diametrální je rozdíl mezi Janou v létě 2016 a tou dnešní.
Myslím, že ale to nejpodstatnější, co mi terapie dala, je, že jsem se naučila mít se ráda.
A začala na sebe víc myslet.
Protože to za nás nikdo neudělá.
Za ty tři a půl roku se mi život obrátil vzhůru nohama.  Není to vždycky jednoduché, nevím jestli jdu vždycky tím správným směrem, ale jsem šťastná.
A to se počítá....
Moje terapeutka se za ty roky stala blízkým člověkem. 
Takže jsem dost naměkko z toho, že už se nebudeme vídat.
...
Upekla jsem a snědli jsme můj čtvrtý pokus o žitný chleba. ( Dva ze čtyř byly v pohodě, dva průšvih. Kde je zakopaný pes????)
Byli jsme na mysliveckém plese a vyhráli bažanty a zajíce.
Bažanti zkonzumováni.
Sehnala jsem nádherný tvíd. Kabelky v procesu.
Dokoukala jsem Nového papeže a trochu zuřím, že to nemělo víc dílů. Ještě se mi nechtělo loučit. Na co budu dívat teď?
Blíží se březen. Kubovy narozeniny, Mint market v Brně....
Pořád je se na co těšit.
A to je tak dobře.
Jo a ta duha z fotky - to jsou nové popruhy na foťáky. Taky radost.

středa 12. února 2020

Z dílny



Dílna je pořád ve stavu napůl zabalená. Co že jsem ji stěhovala v půlce prosince....
Ale už pomalu, pozvolna se zabydluji.
Děti konečně ve škole a já tak můžu zpátky ke své práci.
Došila jsem hromadu toaletek, najdete je tu.
Dostala jsem od kamarádů kvásek - takže opět peču chleba. Žitný. A tentokrát je to pro mě zkouška trpělivosti.První pokus sice vypadal krásně, ale při nakrojení nic moc. Takže znovu a lépe.
Čtu po večerech nového Petera Maye - a opět se kochám popisy skotské přírody. On prostě tak skvěle umí vystihnout atmosféru. Skoro jako bych tu vůni moře, deště a nahnilé trávy cítila.
Venku sněží a já abych si aspoň trolchu přivolala jaro, tak stříhám čelenky.
A dost možná si dám jednu pod čepici, až půjdu pro děti do školy.
Už bych to jaro chtěla.

pátek 7. února 2020

Z čeho mám radost





- Kamarádi z kapely Teepee vydali novou desku.
Posledních pár dní si ji pouštím - a jo. Líbí.
- Přesně za týden přijede do Olomouce Moddi.
Psala jsem o něm mockrát. Norský písničkář, kterého jsem objevila náhodou při neplánované výpravě do olomouckého Jazz Tibet clubu před cca 6 lety. Moje srdeční záležitost. Jeho nová deska, kterou vydal na podzim, mě dost baví...Na jeho další koncert čekám už tři roky. Těším se strašně moc....
- Narazila jsem na youtube na recept na Butter chicken přímo od Jamieho Olivera. Takže co bude v neděli k obědu, už je vpodstatě jasné. Moje oblíbené jídlo v novém kabátu. Juchů.
- Při stěhování dílny jsem objevila hluboko zapomenuté látky a kusy oblečení a evidentně nastal jejich čas. Ráda dávám věcem druhou šanci a recykluji, takže i když už dost myslím na jaro, zboží bude mít zimní look ještě chvíli. Protože ta vlna! První várku jsem už hodila do eshopu.
- Kuba začal číst. Takže vidět ho ležet na sedačce s hlavou zabořenou v knížce - jsem tak ráda! Ke čtení jsem ho musela nutit, knížky do jeho školního čtenářského deníku - to bylo utrpení. A zlomil to Harry Potter. Takže když mi oznámil, že si k narozeninám přeje další díly.... nejhezčí přání:-)
-Je pátek, děti odjely na chalupu s babičkou a dědou a já zrovna lezu do vany plné horké vody a mám v ruce dvojku vína s hoooodně ledem.
Je potřeba si dělat radost a mít se na co těšit.
Tak hezký víkend mějte.

středa 5. února 2020

Filmové okénko




Zprávy z bojiště.
Děti se vrátily z Prahy.
Já se pomalinku, pozvolna vracím do procesu.
Nicméně nesmím to přepálit hned na startu.
Žádná extra náročná činnost a hodně odpočívat.
Filmové okénko pokračuje.
Takže co jsem už viděla?
(Kromě již tří zmíněných v minulém příspěvku...)
Klamač srdcí - viděla jsem už asi potřetí. Ne úplně prvoplánová francouzská romantická komedie. Hlavní hrdina mi dost připomíná kamaráda Adriena. Takže fešák. Velmi příjemné vypnutí mozku....:-)
Všichni už to vědí - španělský temperament v ne úplně dotaženém dramatu. Ale Penelope Cruz a Javier Bardem...na ně bych se mohla dívat i půl dne:-)
Neklid - snový film o lásce a smrti. Přiznávám, že na konci jsem si trochu poplakala, čímž jsem byla sama dost zaskočená. Ale vlastně se mi to nakonec docela líbilo.
Hastrman - dlouho jsem ho plánovala, Urbanovu knížku jsem kdysi zhltla na jeden zátah. Ale za mě dost zklamání a celé to bylo takové nedotažené....nebo jsem jen měla příliš velká očekávání.
Nový papež - už jsem ho tu jednou zmínila. Ale za mě velké ach. Sorentino prostě umí. Mladého papeže jsem milovala a tady se kromě Juda Lawa přidal i John Malkovich. Čekání na poslední dva díly je nekonečné....:-)))
Volver - Pedro Almodóvar a můj oblíbený film od něj. Pouštím si ho dost často a možná právě proto, že ho znám, tak se mi u něj moc dobře stříhalo:-)
Na dnešní večer si schovávám, až zaženu děti do postelí, jeden ze svých nejoblíbenějších filmů.
Prolomit vlny od Larse von Triera. Emocionální ždímačka, Skotsko a úžasný soundtrack.
O svých oblíbených filmech jsem kdysi psala tu.
Každopádně za nějaké další tipy budu vděčná....
....
A kdyby to z fotek nebylo jasné - na eshop jsem doplnila nové sady odličovacích tampónů....:-)

pondělí 3. února 2020

Melancholia


Děti zdrávy.
Tak kdy jindy onemocnět, než o volném víkendu a v době jarních prázdnin.
Chřipka jako trám.
Už třetí den trávím v posteli a prakticky nic nejde dělat.
Takže čas na filmy.
Rozkoukaný Outsider. Skvělý!
Kdy jindy si znovu pustit Begin again...
Rozepsaný příspěvek o fimech....
A pak jsem si z nostalgie pustila Melancholii od Larse von Triera.
Už jsem ji kdysi dávno viděla.Ale tehdy jsem vnímala spíš tu uměleckou stránku a apokalyptické poselství filmu.
Nicméně dnes mě na něm naprosto dostal herecký výkon Kirsten Dunstové.
Několikrát mi u toho běželo hlavou, že určité pasáže by se měly pouštět jako osvěta.
Jaká umí být deprese.
Jak fyzicky bolí.
Jak neschopní jste s ní fungovat.
Že jsem ji ještě tak přesvědčivě zfilmovanou neviděla.
Protože dost těžko umím vysvětlit, co jsem zažívala. Nebo spíš, čím jsem roky procházela.
Úplně mě mrazilo, když jsem se v jednotlivých scénách poznávala.
Život s depresí je těžký
Osamělý.
A já jsem opravdu vděčná, že se mě to momentálně netýká.
Ale stálo mě to nemalé úsilí a velké životní změny.
Možná o to víc mě potom dostává, když i třeba ve filmu vidím kus něčeho, co bylo tak dlouho mou součástí...

středa 29. ledna 2020

Ty návraty...


Návrat do reality se vším všudy.
Obě nemocné děti.
Nemocní všichni potenciální hlídači.
Home office.
Dílna stále z poloviny zakrabicovaná.
Práci prokládám vařením, čajíčky, pokusy o dohánění školních úkolů, sledováním Harryho Pottera, odbíháním na poštu...
Ale naštěstí si pořád jedu na marocké vlně.
Takže zatím optimismus a po večerce dětí Nový papež.
Už aby bylo jaro...
....
Cestovka i toaletka k mání v eshopu.

středa 22. ledna 2020

Marrakech










Marrakech.
Milióny barev, vůní...
Kde jinde jet tuktukem s polochromým řidičem, nonstop troubit a projet i nejmenší uličkou.
Neustálý hluk, tisíce lidí a prodejců. Obrovská chudoba v kontrastu s nejnovějším mercedesem.
Tak nějak doufám, že tu nejsem naposledy....

pondělí 20. ledna 2020

Konečně




Nejlepší vánoční dárek.
Vychutnávám do syta.
Týden v Maroku.
V neděli jsem zpět a slibuju, že odpovím na všechny maily...

neděle 12. ledna 2020

Jen tak


Chtěla jsem napsat příspěvek o tom, jak mě zasáhl film Dva papežové.
Po dlouhé době snímek, který se mě opravdu dotkl.
Měla jsem v hlavě tolik, co bych k tomu chtěla říct...
Zvlášť když za sebou máte víkend, kdy si opravdu odpočinete...
A pak přijedou děti a během deseti minut naběhnete do režimu všech nedodělků a stresu, který na víkend zázračně vymizel.
Takže když ti dva uličníci konečně usnuli a já seděla v tichém obyváku - napadala mě jen jedna věc.
Že mě nikdo dopředu nevaroval.
Že tohle jsem se nikde nedočetla.
Že to bude tak těžký.
.....
A teď si nechci vůbec nijak stěžovat.
Jen si uvědomuji, že ta zodpovědnost za děti je ze dne na den větší.....a já čím dál víc vidím, jak  jednoduché je to pokazit. Obzvlášť když vím, kde jsou moje hranice, co zvládnu a co už ne.
Dřív jsem měla tendence si obavy nepřipouštět. Teď už vím, že co nevyslovím, stejně si ven nějak cestu najde.
A přesně tak jsem i vzdala snahu o to být nejlepší.
Protože ať se snažím sebevíc, stejně to není dost.
Takže v rámci svého "sebezáchranného programu" se snažím si klást menší cíle a ohlížet se zpátky, co se povedlo.
Být rodičem je náročné.
Hlavně na psychiku.
Někomu, aspoň já mám občas ten pocit, to jde tak nějak samo.
Já to mám vydřené.
Hrozně moc pochybuji, neustále od svého okolí slyším, co by dělali jinak, kde mám zabrat, co by děti potřebovaly....
Ale popravdě...já mám jen jednu hlavu.
I když je dost možné, že toho dělám spoustu špatně, dělám to tak, jak v dané situci dokážu nejlíp.
A to je můj dnešní závěr.
Pokud mám pocit, že něco dělám nejlíp jak můžu....tak to snad nedělám špatně.
Navíc to nikdo nevidí mýma očima.
....
ps. Dva papeže si pusťte. A jsem hodně zvědavá, co na ně řeknete...



pondělí 6. ledna 2020

Nechat čas plynout



Letošní svátky byly odpočinkové.
Nepřečetla jsem sice ani jednu celou knížku, ale zato rozčetla tři.
Hodně jsem spala.
Neustále léčila některé dítě.
Hrála hodně stolní hry.
Vypila spoustu prosecca.
Zkoukli jsme dvě série seriálu Dark (to už teda bez dětí) - a je z toho slušná závislost.
Poslední minuty loňského roku jsem prošvihla - film, peřina...a vůbec mi to nevadilo.
Občas je tak strašně fajn nikam se nehnat a nechat ten čas jen plynout...
....
Knížka, kterou jsem rozečetla, kterou jsem si plánovitě nechala koupit pod stromeček.
Už dlouho jsem ji měla poznamenanou v diáři.
Čtu pomalu.
Popravdě, jinak to ani v poslední době neumím.
Ale rozhovor je to obohacující.
A ty fotky mě neuvěřitelně dojímají.
U této druhé, co jsem vám tu přefotila, mi i skápla slza.
Protože tyhlety ruce - to je úplně moje babička.