středa 30. ledna 2019

Recy





Recyklovat oblečení mě vždycky dost bavilo.
Takže když v sekáči narazím na nějaký kousek, který má zajímavou látku, ale jednoznačně by mi nebyl, je jasno.
Případ této halenky.
Z rukávu jsem ušila dvě toaletky.
Najdete je i s novými kousky TU.
A tímto se s vámi pro dnešek rozloučím, protože čistka skříně....(čti, hledám, co bych rozstříhala...)

úterý 29. ledna 2019

Barevně




Malé radosti včerejšího dne.
Za okny bílo, barevně na stole.
...
Nemohla jsem si dovolit víc než jeden den v posteli, a tak jsem, chtě nechtě, vyrazila v pondělí do ateliéru. Práce sice šla velmi pozvolna, ale i tak mi to udělalo radost.
Horký čaj pomohl a je mi o sto procent líp.
Nicméně neděle v posteli byla fajn.
Začala jsem koukat na třetí sérii Terapie. (Úplně jsem na ten seriál zapomněla!)
Objevila dvoje ztracené teplé ponožky v zadní části skříně.
A dospala se minimálně za poslední týden.
Takže už opět srším optimismem.
Abych dohnala práci, nabalila jsem si na večer domů nějaké žehlení a k tomu se váže můj dotaz/prosba.
Na jaký seriál zrovna koukáte?
Co byste mi doporučili?
Jen se nesmím moc bát. Stranger things jsem málem nezvládla, tudíž druhou sérii vzdávám. I když se mi to líbilo. Moc.
Díky a hezké úterý všem.

neděle 27. ledna 2019

O mém malém vánočním zázraku


Za pár týdnů to bude rok, co se u mě projevila intolerance laktózy.
Přišla ze dne na den.
Tou dobou mě to hodně zaskočilo, protože jsem bez mlíka do kafe a ranního jogurtu nebyla schopná fungovat.
A tak jsem hledala. A zkoušela.
Postupně jsem se naučila pít a vychutnat si černou kávu, prakticky vařit vegansky - díky tomu jsem se naučila červené kokosové kari, což je posledních pár měsíců něco jako moje "slepičí polévka pro duši".
A jednou za čas zkusila ochutnat třeba sýr, nebo omáčku.... Což většinou moc nedopadlo.
Popravdě jsem nevěřila, že by se to mohlo nějak zásadně spravit, ale byla jsem příjemně překvapená, když jsem v průběhu léta mohla začít jíst tvrdé sýry. Ty mi totiž hrozně chyběly.
Na podzim jsem riskla hermelín.
Den před Vánoci jsem zkusila mléko.
A zázrak se stal.
Jak intoleracnce přišla, zase i odešla.
Sama sobě si to vysvětluji jako reakci těla na přemíru stresu.
Bylo ho před rokem víc než dost a někde se to projevit muselo. Takže to odnášelo zdraví.
A tělo se prostě jen bránilo...
Jsem za návrat k "normálu" ráda. Nicméně mě ten skoro rok mnohému naučil.
Třeba i jen víc sledovat, co jím.
Omezení mléčných výrobků se projevilo na mém zdraví -  za celý rok jsem prakticky nebyla nemocná a neměla rýmu.
(Prakticky píšu proto, že jsem dnes padla s rýmičkou a tento post píšu z vyhřáté postele).
I když bych se mohla tedy teď vrátit zpátky k jogurtům a vylepšeným kávičkám, žádná velká změna v mém stravování se už asi nestane. Nicméně pozitivium vidím v té možnosti si něco dát a hlavně se moct přestat stresovat, co když náhodou ta pomazánka v sobě měla ricottu, nebo ten dort měl polevu z mascarpone a mně se z toho udělá blbě.
A kam že tento příspěvek směřuje?
Asi jen malé pozastavení nad tím, jak je lidská psychika mocná.
Jak se naše tělo chrání a když se ho budeme snažit  víc poslouchat, tak si samo řekne, co potřebuje.

úterý 22. ledna 2019

Stěhuju

 



Když je hodně práce, proč si jí ještě nepřidělat.
A tak jsem trochu přestěhovala dílnu.
Prohodila jsem dva rohy a světě div se, funguje to.
Minimálně světlo na focení je přesně to, co potřebuju.
Velká radost.
A radosti jsou potřeba vždycky.

pondělí 21. ledna 2019

Dvě strany mince



Dnes ráno na mě vyskočila random fotka, kterou sdílela kamarádka.
Ale naprosto se s textem na ní ztotožňuji.
Dvě věci na světě miluju nejvíc.
Být se svými dětmi a nebýt s nimi.
Moje dlouhodobé morální dilema.
Ráda s nimi trávím čas, ale vždycky se tolik těším, až si od nich odpočinu.
Nemyslím si, že bych byla špatný rodič, vlastně mám kolikrát dobrý pocit, co a jak jsem zmákla.
Ale toto je moje slabina.
Děti - hlavně pozornost, kterou vyžadují, mě strašně moc vyčerpává.
A já potom hrozně moc prahnu po chvíli, kdy budu jen sama.
V ten moment mám vždycky pocit, že aspiruji na krkavčí matku roku.
Ale asi je to naprosto přirozené.
...
Kubu jsem si včera přivezla domů z nemocnice.
A už dnes marně přemýšlím, jak se ten týden doma nezabijeme.
Zvlášť když vím, kolik dopisování a doučování nás čeká.
Ema a vytržený zub, drama minulého týdne.
A ano, doskladnila jsem eshop.

čtvrtek 17. ledna 2019

Za co jsem vděčná


Teď bych mohla zopakovat a podtrhnout všechno, co jsem už napsala.
Čím víc plánuji, tím spíš je všechno jinak.
Kuba se slepákem v nemocnici a já mám o to víc času na přemýšlení.
Minimálně o tom, za co jsem vděčná.
- I přes všechny malá dramata posledních týdnů jsme zdraví.
- Jsme spolu rádi. A i když se děti dost často hádají, tak je na nich vidět jak jim na sobě záleží.
- Mám kolem sebe lidi, která mám ráda a kteří mají rádi mě.
- Jsem vděčná za všechny zajímavé a inspirativní lidi, které potkávám a kteří mě nakopávají dělat něco nového.
-  Mám práci, kam chodím ráda a která mě neuvěřitelně baví.
-  Moje děti jsou samostatné a tak obohacující. Neustále mě posouvají někam dál.
-  Jsem vděčná za každodenní ranní kafíčka s kamarádkou Kristínou. Za všechny ty vzdušné zámky, které jsme na nich postavily a za všechno, co se nám už podařilo zrealizovat.
- I když mám milión výhrad k vládě a prezidentovi, jsem šťastná, že žiju v zemi, kde se nemusím bát vyjít na ulici a kde není válka.
- Pořád ještě můžu říkat, poslouchat a číst, co chci.
- Můžu cestovat. Pravda, s dětmi mi to jde trochu hůř, ale můžu. A za to jsem ráda.
- Jsem vděčná za svoji terapeutku. Protože mi otevřela oči a změnila život.
- Jsem šťastná za nová přátelství. Potkala jsem v posledních pár měsících několik lidí, kteří mi hrozně moc dávají. A popravdě jsem překvapená, že to ještě jde, takhle se spřátelit.
Je toho samozřejmě mnohem víc.
Hromada maličkostí, které mi každý den dělají radost.
Ale když jsem seděla včera v nemocnici u Kubovy postele a čekala až se probudí z narkózy, běhalo mi tohle všechno hlavou.
Jak moc se stresuji kolikrát úplně zbytečnými věcmi a jak dobře se mám. A že mám být vděčná za co.

úterý 15. ledna 2019

...






Jak už jsem dnes napsala u instagramového příspěvku - když jsou děti nemocné, je to ideální doba si uklidit doma. Což jsem si snažila udělat.
A pak si taky uklidit v hlavě - na čemž stále usilovně pracuji.
Minulý týden jsem měla doma Emu, včera a dnes to byl Kuba.
Ještě že byl mezitím ten víkend na načerpání sil...protože mám poslední dobou pocit, že ty mi dochází.
Proto je potřeba si zvedat náladu maličkostmi, třeba právě pohledem na uklizený kout doma.
I když je to jen ložnice, kam mají ti největší záškodníci (rozuměj Kuba a Ema) vstup zapovězen.
***
Čtenářské okénko.
Aneb co v lednu už opravdu dočtu.
Marka Váchu si dávkuju. A tuhle mám u postele už dlouho. Některé pasáže i třikrát.
Davida Hrbka jsem dostala od maminky, totiž Ježíška. Většinu povídek jsem už v minulosti četla, David je pravidelně sází na fb, ale jsou takové něžně nostalgické.
Veselí od Radky Třeštíkové čtu už od podzimu. A přiznávám, že mi moc nejede. Hrozně mě vytáčí hlavní hrdinka, tak knížku pořád odkládám. Ale na druhou stranu se neumím vzdávat, takže konec ledna, Jano...
No name svazek na fotce je další spolupráce Dity Pepe a Báry Baronové - Měj ráda sama sebe. Výpovědi vybraných žen o sebepřijetí. Silné. Dávkuji si to...

čtvrtek 10. ledna 2019

S předstihem









Já vím, je zima.
A tak by nebylo od věci nahodit na eshop čepice.
Jenže to bych nebyla já.
Svetry si kupuju zásadně v létě a v zimě ze sekáčů tahám kraťasy.
Takže jsem si šila čelenky.
Hodně čelenek.
A pak si z radosti nafotila nová selfíčka.
A ten připitomělej úsměv - ten byl spíš malinko vyděšenej, protože chvíli po té jsem vyrazila na třídní schůzky.
Jojo, být rodič je někdy docela dost náročné.
***
Čelenky najdete tu.

středa 9. ledna 2019

Když bych měla spát...






Opět home office.
Tento režim mi naprosto nesvědčí.
Pracovně jsem naprosto nevýkonná, ale zato máme s Emou zkouknuté snad všechny Barbie pohádky, vymalované troje omalovánky a o barvách na zemi v obyváku raději ani mluvit nebudu.
Prokrastinuji vařením, prádlem a po večerech u šicího stroje sjíždím seriály.
Moje pitomost.
Ráno mám pak oči jako angorák, ale jděte spát, když vám chybí ještě dva díly Ostrých předmětů....
Včera jsem si udělala radost šitím prostírek a dnes jsem se zasekla u výběru hrníčků, se kterými je nafotím. A pak se divím, že nestíhám.
Zato jsem vymyslela náměty na dva články na blog - takže snad tu už přestane být takové mrtvo.
Jedním z předsevzetí z posledních měsíců bylo, abych víc četla. Snažila jsem se a tak se naštěstí kupička rozečtených knih u mé postele zmenšuje. Ale opět to jde na úkor spánku.
To je asi můj největší nešvar.
Únavou už skoro ani nevnímám, ale i když zalezu do postele, mám neodbytnou potřebu ještě něco přečíst/vidět...prostě ten jen svůj čas neprospat. Ale asi by to někdy nebylo na škodu. Zvlášť když poslední stránku si většinou stejně nepamatuju a pak ji čtu znovu.
Co vy a čtení před spaním?
....
Hezkou středu všem.
Prostírky a milión dalších kousků najdete skladem.

čtvrtek 3. ledna 2019

V lednu


Vždycky když hodně plánuju, stane se tolik nečekaných věcí, že mé plány většinou vezmou za své.
Dřív jsem se z toho docela dost hroutila.
Jsem ten typ, který dost potřebuje mít kontrolu nad věcmi, které se v životě dějí.
Ale se všemi změnami, které za poslední rok prožívám, je tohle nakonec docela dost příjemné.
Neplánovat.
Aspoň maličko.
Nechat věci plynout a jen se dívat, kam mě to zanese.
Přesně v tomto duchu byly mé vánoční prázdniny.
Nenapsala jsem nic na blog, nezaponula počítač a až na vyjímky nic neplánovala.
Popravdě, tak čistou hlavu jsem už dlouho neměla.
Ráda bych napsala, že jsem přečetla nějakou zásadní knihu, nebo viděla úžasný film.
Ale ne. Koukala jsem v podstatě na blbosti, nebo spíš vůbec na nic.
Za zmínku stojí možná Four Lions a The Rutles.
Hodně jsem spala a odpočívala.
Potkávala se s kamarády, chodila do sauny a projít se.
Ušila si pro radost pár toaletek.
Stavěla s dětmi lego a užívala si neteří.
A taky se ke konci už těšila do práce.
Je leden.
A mě čeká spousta zajímavých věcí.
Tak jen to nepřepálit a do všeho víc pozvolna.
To bych si docela přála.