úterý 13. srpna 2019

Kalle


Můj letošní objev na Colours of Ostrava je česká kapela Kalle.
Láska na první poslech.
Narazila jsem na ně na stagi kousek od design zóny, kde jsem měla stánek, a jen s otevřenou pusou a husí kůží poslouchala.
Opravdu doporučuju....
A když už jsem u té hudby, pokud se někdo chystáte do Plzně na festival Živá ulice, vězte, že neplánovaně se tu objevím v rámci Mint marketu tento čtvrtek a pátek.
Budu s sebou mít jen omezený sortiment, takže hlavně hromadu nových čelenek a popruhů na foťáky. Najdete mě ve stánku společně s Love Music v pěší zóně v ulici Bedřicha Smetany.
Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se...a třeba se pak večer potkáme na koncertech:-)
P.s. Eshop úspěšně nahozený již zmíněnými čelenkami a popruhy. Howg.

pondělí 12. srpna 2019

:-)






Malé velké radosti.
Rožulka prostě umí přijet v pravý čas.
Tohle je jedna z věcí, za které jsem blogu vděčná.
Potkala jsem spoustu lidí, na které bych jinak nenarazila a kteří mě obohacují.
Jsem ze své podstaty dost skeptický člověk a o to víc mě pak překvapuje, že virtuálně navážu přátelství, které funguje i naživo.
Takže velká vděčnost.
A pohled ke mě do ložnice, kde visí obraz, který jako by tam byl už odvždycky.
Děkuju...

středa 7. srpna 2019

O kousek blíž




Posloucháte podcasty?
Nedávno jsem narazila na instagramu na profil Kristýny Klímové, která stojí za projektem O kousek blíž. Od té doby jen poslouchám a poslouchám.
Rozhovory s nejrůznějšími tvůrčími ženami.
O práci, životě, přijímání sama sebe, o mateřství, cestování, krizích, prohrách....
Opravdu radost poslouchat.
Neobyčejně intimní rozhovory. A tak obohacující.
Třeba s Blankou Dobešovou ze spolku Ke Kořenům, Andreou Tachezy, By Bro Ivanou Kocmanovou nebo Natálií Kratochvíle.
Moc tomuto projektu fandím. Pomáhá mi to třídit si myšlenky, vidět, že mnoho věcí prožívám podobně. Některé věci je potřeba vyslovovat nahlas....
Poslouchat můžete na youtube nebo na spotify.
...
O kousek blíž si jsem po víkendu i s dětmi.
Vyrazili jsme v pátek stanovat společně i s kamarády k jezeru do Poděbrad.
A bylo to strašně fajn.
Náročné, ale tak moc hezké.
Děti ve svém živlu.
A já se v jeden moment přistihla, že si skoro přeju, abych si tu chvíli mohla nahrát a nikdy ji nezapomněla.Samozřejmě v ten okamžik člověka nenapadne fotit a nebo to prostě ani nejde zaznamenat.
Takže třeba jen moment, kdy nám hráli kamarádi z mé oblíbené kapely, do toho zapadalo slunko nad jezero, Ema mi u toho usla na klíně a Kuba přezpívával většinu textů...
Fotky z dneška.
Radostné okamžiky.

čtvrtek 1. srpna 2019

O strachu


Moje maminka mi vždycky říkává, že s narozením dětí se narodí i strach, který nikdy nekončí.
Popravdě jsem se tomu většinou pousmála, protože strach jako takový, jsem zažívala málokdy.
Snažím se dívat do budoucna optimisticky a mám takovou oblíbenou větu: nějak bude.
Proto mě docela dost zaskočilo, že poslední dobou se strachuji víc než obvykle.
A nejen ohledně svých dětí.
Tohle u sebe neznám.
Bát se, jestli Kuba zvládl bouřku na táboře, jestli mu není smutno a co když ho bolí ten uražený zub...
U Emy jsem to prožívala snad ještě víc. Moje malá šestiletá bez problémů zvládla čtrnáctidenní tábor. To jen matka byla úplně na nervy.
A nechtějte vědět, co jsem cítila, když minulou sobotu rodila moje sestra. Uf.
Čím to, že jsem dřív dokázala líp ty svoje strachy pustit a neřešit, čím to že jsem den ze dne sentimentálnější a vyděšenější....
Teď to nemyslím vůbec jako něco negativního.
Vlastně mi to zase ukazuje spoustu nových věcí o mně a o lidech v mém okolí.
Možná tímto postem ani neříkám nic zásadního.
Jen malé zastavení nad tím, že i po skoro deseti letech mateřství objevuji něco, s čím jsem nepočítala. Měla jsem za to, že si budu naopak ve všem jistější a že čím budou děti starší, tím bude všechno víc v pohodě.
Ale asi je to proto, že už to nemám tak pevně v rukou. A že spoustu věcí už bohužel můžu jen pozorovat. A u toho se strachovat, jak dopadnou....

středa 24. července 2019

Zpátky




Doma.
Jsem za to ráda.
Jen co jsem si vyzvedla Kubu z tábora, odjela Ema.
Následoval maraton Colours.
Těšila jsem se, taky měla trochu strach, jak to letos dám, protože únava a vyčerpání.
Ale je to za mnou a bylo to fajn.
Náročné, vydatné, ale fajn.
Ještě se popravdě pořád rozkoukávám.
Eshop je ve zmatku, čelenky mi prakticky žádné nezbyly, zbytek jsem snad už dala dokupy.
Nové zboží naskladním během několika příštích dní, jen co najdu, kam odešel můj mozek.
Víc odpočívám, chodím plavat do rybníka a konečně jím normální jídlo.
Taky mám víc času jen pro Kubu.
Hodně přemýšlím, všechno zapisuji.
Mám pocit, že si za poslední týdny věci konečně sedají.
Začala jsem si psát po letech deník.
Pravda, není to už to, co v šestnácti, ale utříbit si myšlenky na papíře mi dělalo vždycky dobře.
Plánuji si zbytek léta, většinu času budu s dětmi a popravdě se docela těším.
....
Kubovy dopisy z tábora:-))
Nepotřebuji je, ale mám nové krabičky.
Pan Kuba potáborový.

pondělí 8. července 2019

Červenec


Ráda bych řekla, že mám prázdninový režim se vším všudy. Ale pravda je taková, že ten začátek července kolem mě prostě úplně obyčejně prosvištěl.
Týden bez dětí byl z části pracovní.
Ale potřebovala jsem aspoň na chvíli vypnout.
Takže výlet do Havířova. Kafe u Soni, společný pozdní oběd v Pasta Romana (skvělý!!!).
Jóga u kamarádky Terezky a večerní oheň u přehrady.
Druhý den procházka se psy a zaplavat si, spálit si neuvěřitelně břicho ( WTF???) a vyrazit směr Polička. Penzion na Čechách, Zrní a hromada kamarádů.
Koncert, večerní oheň a víno.
Ale u čeho se mi až definitivně povedlo vypnout hlavu, byla páteční procházka v lesích okolo Lubné. 
A zpátky do reality.
Colours za rohem, vím kde všude pokulhávam, ale společnost Emy... Takže nakonec je z toho výjezd na chalupu i s šicích strojem, prababičkou a neteří.
Uvidíme, jak to půjde.
....
V posledních týdnech jsem se cítila hodně osaměle.
Možná je to tím, že jsem nikam moc nechodila, byla hodně přepracovaná a tak na nějakou větší socializaci, nebo i úplně obyčejný rozhovor už prostě nebyla ani síla, ani chuť.
Každopádně když jsem v sobotu seděla na verandě na chalupě a koukala se do zelena, uvědomila jsem si, jak radostný byl v tomto ohledu můj poslední týden.
Mám okolo sebe tak hrozně fajn lidi. Ale asi málo říkám, jak důležití pro mě jsou.
Děkuju za všechny ty rozhovory a setkání. Nabilo mě to.

čtvrtek 27. června 2019

Takhle ve čtvrtek večer



Dnes jsem na sebe docela pyšná.
Kuba je sbalený na tábor, obě děti nachystané na víkend.
Dodávka na fesťák naložená.
Kytky zalité, nádobí hotové, prádlo pověšené.
Svačiny v ledničce.
Stačí jen ráno za sebou zamknout.
Pravda, trochu padám na ústa.
Ale těším se.
Budu mít teď trochu volněji - rozuměj: bez dětí.
A popravdě, už to potřebuji jako sůl.
Tak kdyby se vám někomu zdálo, že v průběhu víkendu působím značně zmateně, tak to se jen srovnávám s prázdninovým režimem. Totiž žádné domácí úkoly (JO!!!), žádné budíky v 6,48.
Aspoň chvíli vypadnout z módu matky a být jen Jana.
Takže zítra v Hradci nad Moravicí.
Já budu ta s těma čelenkama na hlavě.
...
ps. Ty kabelky jsou nové a beru je s sebou:-)

úterý 25. června 2019

.....



Možná to bude tím létem, ale po dlouhé době jsem dostala chuť šít popruhy na kytary.
V pátek odjíždím prodávat na Hradecký Slunovrat. Těším se. Na spaní ve spacáku, spoustu hudby, kamarády, které tam mám potkat a taky že trochu vypnu.
Do té doby šílenství v podobě nedodělků, balení Kuby na tábor, všude po bytě kupičky věcí a já místo toho, abych to nějak dokončila, tak hodinu telefonuji s kamarádkou a nebo vařím v tomto vedru butter chicken k večeři. Ujela mi ruka a tak bylo nejen horké, ale i dost ostré. Neva. Dám si víc ledu.
Kubovi jsem na tábor místo gumáků koupila jezdecké holínky a protože už má stejně velkou nohu jako já, těším se, že je tak za půl roku zdědím. Konečně se karta obrací....:-)

pondělí 24. června 2019

Letná


Včera v Praze.
Jsem ráda, že jsem jela.
A jsem ještě raději, že nás bylo tolik.
Moje babička nade mnou jen pokroutila hlavou, ale tentokrát se se mnou raději nehádala.
Stojím si za tím, že to má smysl. Ne aroganci, ne lžím a stokrát ne lidem jako je Babiš se Zemanem. Kteří se neštítí naprosto ničeho.
...
Fotka je, s laskavým svolením, od Davida Macháčka.

čtvrtek 20. června 2019

Pět



Pět mých dnešních pozitiv.
Nové látky. Ty mi zvednou náladu vždycky. Budou z nich kabelky, tak se těšte.
Miletínské modlitbičky, které jsem si včera přivezla z Miletína u Hradce Králové. Moje dětství. Dnes večer jsem je s velkou radostí snědla místo dětí, které je nechtěly. Neví, co je dobré.
Těším se do kina. Poslala mi Jana tento trailer a jo. Odlehčení a taky Beatles vždy a všude.
Mám novou knížku na čtení a i když jsem dnes zvládla jen dvě stránky...už jsem začala!
A zítra je pátek. To je pozitivum největší - respektive největším pozitivem bude sobotní ráno, kdy nebudu muset vstávat. Ach ten dospělý život....
...
Dorazily mi poslední dva metry lnu Od soumraku do úsvitu.
Čelenky jsou skladem.
...
Už jsme taky dnes přemýšleli, co vám udělalo radost?