čtvrtek 11. listopadu 2021

Výhled








Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.
Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.
Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.
 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.
Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.
Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.
O víkendu budu slaměná vdova a těším se.
Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.
***
Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...
Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.
Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...



středa 3. listopadu 2021

Kaštánek

 


Od kamarádky jsem dostala audioknihu Kaštánek. O jednom volném víkendu jsem začala a pak jen netrpělivě čekala, kdy bude zase ta chvíle a budu doma sama....  Protože přece jen, je to detektivka, drsnější a to není nic, co by měly poslouchat děti. Ale čas o samotě nebyl. Tak jsem knížku raději dočetla. Jsem asi docela ráda, že jsem ji neviděla zfilmovanou - momentálně frčí na netflixu. Docela jsem se bála i u samotného čtení. Nebo bála. Dost špatně snáším číst o násilí a co teprve ho vidět. Po večerech sjíždíme podruhé Hru o trůny. Mám ji opravdu ráda. Ale v polovině scén zavírám oči, zacpávám si uši a nebo odcházím z místnosti. Prostě to tak mám . Dřív jsem se to styděla přiznat, teď už se tak beru. Ale to pořád není důvod, abych tento typ filmů/knih přestala vyhledávat.
Nicméně ještě ke Kaštánkovi - nebylo to vůbec špatné. Audioknihu namluvila Zuzana Kajnarová, se kterou jsem se ze začátku musela popasovat, ale dobrý. A ještě lepší k šití.
Ke stroji jsem se dostala minulý týden, výsledkem byly dvě kabelky, které jsou už odloženy na Dizajntrh. Tedy pokud se uskuteční. Jsem značně skeptická, ale nějaké zboží mám nachystáno. Uvidíme.
A jakou mají souvislost hrušky a miska kari?
Žádnou.
To jen se chlubím letošní úrodou - ano opravdu jen dvě.
Ale zato kari jede. To bude tím podzimem....

středa 20. října 2021

Devítiletá


Ema má devět.
Brala jsem to celkem v pohodě až do momentu, kdy jsem včera listovala fotkami v telefonu a vyskočila na mě jedna s neteří Editou. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na malou Emu. Ta už není malá, ale vlastně velká slečna. Která má svůj názor, hádá se se mnou, uráží se a má argumenty.
Neni to maličké miminko, co se chtělo chovat, nespalo, brečelo a já s ním po bytě v náručí nachodila kilometry.
Ema je neuvěřitelně tvůrčí. Ve všech směrech. Výtvarně jí bylo dáno. A ta její představivost...Je bystrá, tvrdohlavá a umanutá. Což je vlastně hrozně dobře, protože když něco chce, tak to dotáhne a jde si za tím.  Taky je jí všude plno a je slyšet. Pořád.
Dnes odpoledne budeme slavit její narozeniny. Posloucháme to doma už asi dva měsíce v kuse. Každý den odpočítává, kdy už bude 20. října.
Zkoušela jsem si vzpomenout, když bylo devět mně...ale bezúspěšně.
Své oslavy narozenin v dětství mám slité do pár obrazů a podezřívám se, že vzpomínky jsou podpořené fotkami z alba. I když jeden moment bych vypíchla. Maminka mi občas upekla ořechový dort s ananasovým krémem. Vrchol blaha. Dokonce si dokážu vybavit i vůni krému. Několik let zpátky jsem se ho sama pokusila upéct...a ehm, děti ho nejedly. Vůbec.
Jedním z dárků pro Emu je knížka od Veroniky Hurdové - Agnes a Zakázaná hora. Jsem na ni hrozně zvědavá. Tajně doufám, že ji stihnu přečíst dřív než Ema. Recenze na internetu jsou zatím veskrze pozitivní.

pondělí 11. října 2021

Krakow















Víkend v Krakově.
Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.
(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).
V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.
Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.
Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.
Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.
Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.
Spousta cizniců. 
Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 
Koupila jsem si vlněný svetr.
Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.
Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

úterý 5. října 2021

Na cestách




Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím. 
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.


úterý 21. září 2021

Klobouk

 

V sobotu na póle.
Zajímavá zkušenost. Nádherní koně a překvapivě docela nebezpečný sport.
Abych dodržela dress code, koupila jsem si klobouk.
A mám z něj opravdu radost.
Vždycky jsem ho chtěla, často jsem si ho půjčovala a konečně je jeden můj.
Tak snad ho zvládnu i víc nosit.
***
Cestou z póla na skok v Křtinách. Jen okouknout a pozdravit pana Santiniho.
Poslední dobu trávíme většinu volna na  chalupě. A o to víc byla změna příjemná.
Jen byla tak hrozná zima!
Vím, podzim je krásnej, ale proč je už teď taková kosa?
Intenzivně vyhlížím příští víkend, doufám chalupářský. A roztopená kamna.

pondělí 13. září 2021

To pochopíš až s věkem

 

Dřív jsem tomu moc nerozuměla. A dost jsem to nesnášela.
To pochopíš až s věkem.
Teď už něco málo začínám chápat. A popravdě, ne všechno se mi úplně líbí.
Občas je to pro mě velkou lekcí pokory.
Ne, nechci si stěžovat.
Neměnila bych.
Nevadí mi, že mám vrásky, začínají mi šedivět vlasy.
Bývám víc unavená, mnohem míň trpělivá a mám ráda svůj klid.
Ale taky mnohem víc dokážu rozklíčovat vlastní chyby a selhání...a to je někdy pro mě, v mnohém perfekcionistu, dost těžko skousnutelné.
Před deseti lety jsem úplně nevěděla, co bude nebo jaká budu. Hlavu mi zaměstnávaly děti a vlastně jsem si budoucnost uměla představit jen s malým výhledem.
Teď si mnohem víc dovoluji snít. Plánovat. A můžu říct, že se budoucnosti nebojím.
Co jsem si ale nedokázala představit, že by něco mohlo omezit můj vnitřní rozvoj, tvůrčí rozlet....
Nenapadlo mě, že třeba něco tak obyčejného, jako je každodenní chození do práce, starost o děti a domácnost. To jsem opravdu pochopila až s věkem.
Stejně tak tu občasnou rodičovskou bezmoc, když se marně snažím potomkovi něco vysvětit a kouká se na mě přesně jako já kdysi. 
Někdy mě až děsí, jak rychle jsem se dostala do pozice toho zodpovědného dospělého. Kdy musím, i když opravdu nechci.
O to víc si pak vychutnávám momenty, kdy můžu z role rodiče vypadnout a nebo prostě jen nebýt zodpovědná a nechat věci plynout. V takovou chvíli mi běží hlavou... kdybych to tehdy věděla, možná bych si to víc užila....a spoustu těch nevyžádaných rad, které by mé mladší já stejně nebralo.
A hned v zápětí si dávám předsevzetí, že nebudu na děti tolik tlačit, budu se snažit být klidnější a to prospěje všem.
Všechno to většinou vezme za své, když mi Kuba už po desáté nevezme telefon, doma po příchodu z práce najdu výbuch bomby nebo mi Ema před odchodem do školy oznámí, co měli mít na dnešek připraveného a ona to nemá....
Ale pořád bych neměnila.

středa 8. září 2021

Když se daří...

 

Někdy se prostě daří.
Všechno, co jsem v poslední době naplánovala, tak nějak úplně nedopadlo.
Ušila jsem parádní mikino-kardigan... nádherná látka, hodinu a půl lepila střih z 36 kusů, pečlivě šila a těšila se, jak mi bude slušet.
Ehm, bude ho nosit Ema, chybička se vloudila. Nepružný materiál, menší velikost. 
Většina plánovaných srazů s kamarádkami byla zrušena. Vesmír nebyl nakloněn.
Z víkendu na chalupě nakonec bylo jen pár hodin na zahradě. Posbírat rajčata, zalít, projít se na houby s vidinou plného koše praváků. 
Tam, kde měl být les, byla čerstvě pokácená paseka.
Tak kousek dál a bohudík aspoň pár babek.
Zato jsem dokoukala Bílý Lotos. Ale přiznám se, že úplně nadšená jsem nebyla. Na to jak dobré recenze tato série měla, nezanechala ve mě žádné extra pocity.
Konečně jsem se trochu víc rozběhala. Ale co si budeme, bolí to. A rozhodně mi to nejde jako kdysi. Po víc než osmi hodinách za počítačem jsem ztuhlá, ospalá a běh je to poslední, na co myslím.
Většinou přemluvím Emu, aby mě doprovázela na koloběžce, ale brblá, že běhám pořád stejnou trasu.
Jenže když ji mám hned za domem a za půl hodiny jsem zpátky?
Dnes místo běhu budu sedět na třídních schůzkách. Správně bych se měla rozdvojit a jít na dvoje, ale myslím, že k duševnímu kolapsu mi budou stačit jen ty jedny. Už teď si dokážu živě představit, co všechno si vyslechnu. Co ještě zaplatit, co sehnat...uf.
Začátek školního roku jak má být.
***
Foto z "mojí" běhací trasy.

pátek 3. září 2021

Velcí muži

Včera v kině na Zátopkovi.
Líbilo se mi tempo filmu, kamera, hudba, herecké výkony...ale především jsem si u něj hrozně odpočinula a vypla. Žádný stres, napětí. Přece jen jsem věděla, jak to dopadne, že...
Václav Neužil byl skvělý. Hned po kinu jsem měla nutkání domů doběhnout.
A dneska vytáhnu Emu, aby mi na koloběžce dělala doprovod.
Od rána poslouchám novou desku Davida Stypky a Bandjeez. Dýchej.
Je mi celý den tak hezky smutno.
A může za to nejenom tato píseň.....






pondělí 30. srpna 2021

Na sebe

 

Z čeho mám za poslední třičtvrtě rok opravdu radost, je šití oblečení.
Mikiny už nosí celá domácnost a kamarádky.
Já sama mám 4.
Trička, tam se pořád učím. Dost bojuji s dvojjehlou, ale jednoho dne to vychytám.
Šaty jsem si ušila troje a nositelné jsou všechny.
Těší mě to o to víc, že nemusím chodit po obchodech.
Nakupování oblečení totiž bytostně nesnáším.
Třeba nákup nových džínů statečně oddaluji už víc než rok...
Takže když mi minulý týden dorazil balík látek, plánovala jsem, co všechno o víkendu ušiju.
Maličko skutek utek.
V pátek večer jsem se nechala přemluvit a v sobotu vybalila stánek na sousedské slavnosti olomoucké Úřední čtvrti. A udělala jsem dobře, protože jsem potkala obrovskou hromadu kamarádů a navíc prodávala společně s Markétou Baletkovou a její Něhou z Hané.
Ale jedno triko jsem nakonec o víkendu stihla...
***
Na fotkách moje nejnošenější kousky.
Až teda na první šaty. Na ty se mi ochladilo.
Léto, ještě zůstaň....