pondělí 20. ledna 2020

Konečně




Nejlepší vánoční dárek.
Vychutnávám do syta.
Týden v Maroku.
V neděli jsem zpět a slibuju, že odpovím ba všechny maily...

neděle 12. ledna 2020

Jen tak


Chtěla jsem napsat příspěvek o tom, jak mě zasáhl film Dva papežové.
Po dlouhé době snímek, který se mě opravdu dotkl.
Měla jsem v hlavě tolik, co bych k tomu chtěla říct...
Zvlášť když za sebou máte víkend, kdy si opravdu odpočinete...
A pak přijedou děti a během deseti minut naběhnete do režimu všech nedodělků a stresu, který na víkend zázračně vymizel.
Takže když ti dva uličníci konečně usnuli a já seděla v tichém obyváku - napadala mě jen jedna věc.
Že mě nikdo dopředu nevaroval.
Že tohle jsem se nikde nedočetla.
Že to bude tak těžký.
.....
A teď si nechci vůbec nijak stěžovat.
Jen si uvědomuji, že ta zodpovědnost za děti je ze dne na den větší.....a já čím dál víc vidím, jak  jednoduché je to pokazit. Obzvlášť když vím, kde jsou moje hranice, co zvládnu a co už ne.
Dřív jsem měla tendence si obavy nepřipouštět. Teď už vím, že co nevyslovím, stejně si ven nějak cestu najde.
A přesně tak jsem i vzdala snahu o to být nejlepší.
Protože ať se snažím sebevíc, stejně to není dost.
Takže v rámci svého "sebezáchranného programu" se snažím si klást menší cíle a ohlížet se zpátky, co se povedlo.
Být rodičem je náročné.
Hlavně na psychiku.
Někomu, aspoň já mám občas ten pocit, to jde tak nějak samo.
Já to mám vydřené.
Hrozně moc pochybuji, neustále od svého okolí slyším, co by dělali jinak, kde mám zabrat, co by děti potřebovaly....
Ale popravdě...já mám jen jednu hlavu.
I když je dost možné, že toho dělám spoustu špatně, dělám to tak, jak v dané situci dokážu nejlíp.
A to je můj dnešní závěr.
Pokud mám pocit, že něco dělám nejlíp jak můžu....tak to snad nedělám špatně.
Navíc to nikdo nevidí mýma očima.
....
ps. Dva papeže si pusťte. A jsem hodně zvědavá, co na ně řeknete...



pondělí 6. ledna 2020

Nechat čas plynout



Letošní svátky byly odpočinkové.
Nepřečetla jsem sice ani jednu celou knížku, ale zato rozčetla tři.
Hodně jsem spala.
Neustále léčila některé dítě.
Hrála hodně stolní hry.
Vypila spoustu prosecca.
Zkoukli jsme dvě série seriálu Dark (to už teda bez dětí) - a je z toho slušná závislost.
Poslední minuty loňského roku jsem prošvihla - film, peřina...a vůbec mi to nevadilo.
Občas je tak strašně fajn nikam se nehnat a nechat ten čas jen plynout...
....
Knížka, kterou jsem rozečetla, kterou jsem si plánovitě nechala koupit pod stromeček.
Už dlouho jsem ji měla poznamenanou v diáři.
Čtu pomalu.
Popravdě, jinak to ani v poslední době neumím.
Ale rozhovor je to obohacující.
A ty fotky mě neuvěřitelně dojímají.
U této druhé, co jsem vám tu přefotila, mi i skápla slza.
Protože tyhlety ruce - to je úplně moje babička.

středa 25. prosince 2019

2019





Už se to u mě pomalu stává tradicí.
Shrnutí roku uplynulého.
Dřív jsem s oblibou psala, jak nemám ráda bilancování a předsevzetí - ale asi stárnu a sentimentálním.
Protože to čím dál víc vyhledávám.
Podívat se zpátky, co se povedlo, co ne.
Tak jaký byl 2019?
Náročný. Jak jinak. Ale takový už život je.
Po pracovní stránce byl horší než ten minulý. Možná proto, že být na děti sama podnikání moc neprospívá.
Konec roku pro mě přináší stěhování ateliéru do jiných prostor. Něco končí, něco jiného začíná. Uvidíme....
Uplynulý rok byl překvapivý ve všech směrech.
Hodně jsem se naučila o lidech okolo sebe. (Nepíšu to tu každý rok?)
Dost jsem se v lidech zklamala, ale asi stejnou měrou můžu říct, že jsem byla zaskočená, kolik lidí mi v průběhu roku nabídlo pomoc a obzvlášť ti, u kterých bych to vůbec nečekala.
Vznikla nová přátelství.
Jsem hodně introvertní. Aspoň co se mluvení o osobních věcech týče, takže tím spíš si toho vážím. Pustit něco osobního mi opravdu hodně trvá. Ale vím, jak moc to ve finále potřebuji. Takže se učím. Pomalé krůčky....
Odcházející rok byl náročný hlavně psychicky. Stres okolo práce a dětí. Chvílemi mi to přišlo jako nekonečná smyčka - málo času na spánek, odpočinek a sebe.
Ale taky mi do cesty přivedl někoho, s kým trávím posledních pár měsíců a s kým jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Pamatuji si, že jsem tu jednou psala, jak cítím, že všechno hezké musí být vyváženo něčím náročným.
Tady to vidím úplně obráceně.
Někdy je to těžké potřeba, aby si člověk dokázal vychutnat to dobré.
Aby zjistil, co chce, co je důležité.
A já se snažím nepromarnit ani vteřinu.
A to je asi to, co bych si nejvíc přála do příštího roku.
Nepromarnit svůj čas.
Víc žít.
Víc se radovat.
Nestresovat se tolik.
Nebát se tak moc.
Snažit se tolik nehádat s dětmi.
A chodit dřív spát.
.......
Vánoce u nás.
Nachlazený jednorožec Kuba.
A nejkrásnější dárek od Soni....

pondělí 9. prosince 2019

Adventně?




Spíš neadventně.
Všude to svítí, kamarádky hlásí už zabalené dárky....a u nás?
Popravdě se letos vůbec nechytám.
S dětmi jse uplácala těsto na vanilkové rohlíčky a to si už týden spokojeně leží v lednici.
Místo vánoční výzdoby řeším obyčejný úklid bytu a směrem dětský pokojíček se raději ani nedívám.
Ale začali jsme hrát dračí doupě a já se naučila dvě nové písničky na kytaru. A to se počítá, ne?
Jsem zvědavá, kdy ta vánoční nálada přijde.
A jestli to vůbec budu umět - bez stresu. Každý rok se o to spíše neúspěšně pokouším.
...
Malé radosti poledních dní.
Nový bruselák od milé čtenářky.
Rožulčin obraz doma.
A poslední letošní várka pouzder.
K dostání o víkendu na olomouckém vintage marketu - kde najdete i můj omezený sortiment, ale bohužel beze mě. Protože děti a chalupa.

pondělí 2. prosince 2019

Co mě maminka nenaučila



Je v pořádku si dát dvojku vína jen tak.
Je v pořádku si ji dát sama a dát si nohy na stůl.
Obzvlášť, když to tak cítím.
Rozbrečet se v tramvaji - a proč ne?
Je naprosto v pořádku, dostat všechny emoce ven.
A navíc je to zdravé.
Občas je naprosto v pořádku s dětmi strávit sobotu doma.
Nebýt pro jednou aktivní a jen tak nechat čas plynout.
Prospat dopoledne.
Je v pořádku být naštvaná a říct to.
Je mi téměř pětatřicet a pořád se učím, co je v pořádku.
Co si můžu dovolit.
...
Všichni si s sebou neseme své rodiče, názory jejich rodin a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Vyrostla jsem v modelu, kdy žena by se měla přizpůsobit, neměla by vlastně moc chtít, měla by se v prvé řadě obětovat dětem a když už je má, měla by počítat s tím, že se už všechno bude točit jen kolem nich.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala skousnout to, že taková nikdy nebudu.
Ze začátku jsem měla pocit méněcennosti, výčitky, že se necítím být s tímto modelem spokojená. Že mi nestačí být jen matka/dcera/partnerka a že chci něco úplně diametrálně odlišného, než moje okolí.
Vlastně je to často to místo, kde se moje názory střetávají s postoji mých nejbližších.
Co je ještě v pořádku, co už není, co by měla a hlavně neměla matka dvou dětí dělat.
Umíme být tvrdí kritici. K sobě, ale především k ostatním.
A všechny tyto nevyžádané rady a poznámky se někde odrazí. Zarezonují. Jenže ne vždy tak, jak by sám autor chtěl. Dost často spíš zraní.
Sama se hodně snažím, abych druhé soudila co nejmíň a pokud možno se jim do života nepletla. Ne vždycky je to snadné. A ne vždy jsem na sebe pyšná.
Ale žijeme jen ve své kůži a rozhodně nemůžeme vědět, co zažívá někdo jiný.
Tak prosím buďme se svými soudy shovívaví.
.....
Třeba já si teď tu dvojku naliju.
Mám za sebou náročný den, ne úplně vše vyšlo podle mých představ a potřebuji upustit.
Cestou do školy pro děti jsem si za volantem i pobrečela. A popravdě se mi dost ulevilo.
Všechno je k něčemu dobré.
Opravdu se tomu učím věřit.

čtvrtek 28. listopadu 2019

Objevy


Za poslední měsíce jsem se toho o sobě hodně naučila.
A jsem hrozně moc překvapená.
Zažívám pocity a vjemy, o kterých jsem si myslela, že už cítit nebo zažít nemůžu.
Víc než šest let jsem neustále brala nějaká antidepresiva. Byly pro to důvody. O to větší radost mám, že nyní, když je vysazuji a jsem už vlastně jen na minimální dávce, zjišťuji, jak mi tělo začíná opět fungovat.
Obyčejná radost je mnohem větší radostí, smutek je hlubší.
Věci jako pms jsem díky lékům prakticky neznala.
Jako bych odsunula víko a vystoupila z krabice.
Učím se zvládat strach, který mám mnohem častěji a z mnohem více věcí.
Zjistila jsem, že vůbec nejsem citově plochá a to, že jsem ještě schopná někoho milovat, je pro mě asi největším překvapením.
Léky mi zachránily život. Byly nutnou pomocí ve chvíli, kdy bylo hodně špatně.
Ale jsem tolik vděčná, že začínám vnímat bez nich.
Život je najednou o tolik barevnější.
Ne jednodušší, ale rozhodně krásnější.

úterý 19. listopadu 2019

Uf








Mám velké děti.
Jsou čím dál samostatnější.
A taky tvrdohlavější.
Někdy je to úsměvné, někdy trochu k vzteku.
A samozřejmě čím jsou větší, tím větší starosti.
Takže místo toho, abych vyšilovala kvůli víkendovému Dizajntrhu, řeším Kubovy konflikty v družině, ztracené papuče,další trojka z písemky, Eminy neobalené sešity, odvšivovací kolečko....někdy je toho na jednu hlavu až moc.
Pořád mi běží hlavou, kde je ta hranice mezi tím, být na děti přísná a důsledná, ale zároveň je úplně nedrtit....jak je líp motivovat, když sama bych občas potřebovala osobního kouče.
To jsou ty chvíle, kdy ani plný talíř kari a nebo dvojka vína moc nepomáhá.
A tak aspoň projíždním měsíc staré fotky z Eminých narozenin a znova si opakuju, jak velké děti mám.
Jak jsou skvělí.
Jak jsem s nimi ráda a že to všechno zas bude dobrý.
A že ne každný má prostě samé jedničky.
Hlavně když to není sketa.
....
Fotky jsou od Štefana Berece, našeho už skoro rodinného fotografa. Děkuju.

úterý 12. listopadu 2019

S Emou






Jak by napsal Jan Skácel: " Dny mizí jak odfouknuté květy šafránu".
Jen co se nadechnu, je týden pryč.
Za necelý týden a půl mě čeká olomoucký Dizajntrh, kam se každoročně hrozně moc těším.
Zaprvé je to doma, takže žádné velké přesuny, ale hlavně je to za mě asi nejpříjemnější a nejlíp organizovaná prodejní akce. A pak dojedou všechny kamarádky - letos opět ve společnosti Jany z lesa, Mankai By Myyny a Andrey Tachezy.
Takže se snažím nachystat co nejvíc zboží, ale do toho ty všední zmatky...
Možná stresem, možná přepracováním, ale natáhla jsem si nějaký sval/šlachu na krku a už víc než týden dost bolí. Šála kolem krku nezabrala, brufen jen někdy, mažu, nechala jsem si krk promasírovat a v nejhorší chvíli jsem poprosila i maminku o obstřik. (no jo, šťastné dítě z doktorské rodiny).
Ale ve výsledku jsem na tom pořád stejně.
Takže zvolnit.
Kéž bych to víc uměla. Zpomalit, přestat stresovat a tak nějak to odevzdat.
Dost jsem se o to pokoušela o víkendu, ale někdy ten mozek prostě vypnout nejde....
Nebo máte nějaký fígl, jak nato?
.....
S Emou doma.
Klasické školní bolení břicha, které přestalo, jen co ke mě sedla do auta.
Ale aspoň jsme měly chvíli čas jen pro sebe. I když přiznávám, že mě potom lehce bolela hlava:-))
Každopádně medvědy/nebo co to je jsme zvládly....

středa 6. listopadu 2019

Terapie barvou










Opět jeden příspěvek ze soudku "jak Janě něco trvalo".
V květnu jsem psala o tom, že se pokouším o malé krůčky směrem k zero waste domácnosti.
Na to konto jsem se zmínila o látkových odličovacích tampónech, jak dlouho je používám a že chystám sady na prodej.
Ehm.
Máme listopad.
Nicméně jsou tu.
Totiž už druhá várka, první zmizela během chvilky, za což vám všem moc děkuju...
A co že mi na tom tak trvalo?
Ušití pytlíků.
Něčeho nejvíc jednoduchého, ale to bych asi ani nebyla já, abych si tam nevymyslela speciální postup...a tak než jsem přišla na to, jak a co budu šít, skončilo několik kusů v koši a já byla dost vzteklá.
Ale ve finále je to vlastně jedná velká terapie barvami a využití všech  zbytků, které v dílně mám.
Na upršený podzim ideální...