středa 20. února 2019

To je den




Dnešek by přesně vystihla Léna Brauner se svým pověstným " To je den!"
Přesně takový ten den, kdy si vytáhnete tričko ze skříně a po oblečení zjistíte, že jste celí od třpytek.
No jo, vyprala jsem Eminy Elsa šaty s ostatním prádlem.
Takže když jsou pak třpytky i v ponožkách, už to vůbec není divné.
Následně doma zapomenete Kubovu aktovku. Při návratu pro ni si zabouchnete klíče.
Zajdete si pro náhradní klíče k babičce a při odemykání zjistíte, že vám dala jiné.
A to je teprve něco lehce po osmé ráno.
Ještě že existuje kafe.
To to trochu vylepšilo.
Ale celý den vypadal dost podobně.
Lámala jsem jehly, nemohla nic najít, abych v zápětí zjistila, že hledaný kousek mám před sebou na stole.
Někdy se prostě daří.
A proto jsme si s dětmi udělali na večeři burgery.
to aby nám to přepisování skoro celého sešitu slovíček do angličtiny (Kuba evidentně taky neměl den) šlo líp.
To byl den!
***
Ale byly i pozitiva.
Práce na nových taškách, to mě baví pořád...

pondělí 18. února 2019

Z víkendu


Měla jsem veskrze odpočinkový víkend.
Plánů bylo dost, ale chřipka se neptá.
Takže jsem v sobotu po obědě padla, abych se z té postele dneska před obědem slavnostně vyhrabala.
Nic moc jsem si odpočinku neužila, už dlouho mi nebylo tak blbě.
Ale abych na tom našla i nějaká pozitiva - hned co opadla horečka, začala jsem se konečně dívat na Most. A jo. Baví.
Díky tomu, že jsem propotila komplet celou ložnici, mám převlečeno (hurá!)  a aspoň moje nové tričko, které jsem si v pátek ušila, prošlo zátěžovým testem.
Nemusím řešit jarní detox, už ho mám, doufám, úspěšně za sebou.
Přece jen dva dny na čaji a jednom pytlíku piškotů....:-)
Teď jen doufám, že jsem nenakazila některé z dětí, protože další kolečko nemocí bych už asi jen tak nevydýchala.
...
Fotka z pátku.
Triko, poobědové slunko a předvíkendový úsměv.

čtvrtek 14. února 2019

Aspoň jednu radost denně






Dnes krátce.
Ale radostně.
Děkuji moc všem za komentáře u minulého příspěvku.
Je toho tolik, co mě těší.
Ale člověk si to přes únavu a povinnosti všedních dní málo uvědomuje.
Takže se snažím vidět pozitivní věci v maličkostech. A to funguje.
Kdo mě čte déle už .
Říkám tomu " aspoň jednu radost denně".
Ale děje se jich podstatně víc než jen jedna.
Nicméně začít od mála se musí.
:-)
***
Radosti posledních dní.
Několik tašek z vlněných látek. Z venku střízlivých, vevnitř veselejších.
Rožulčin obraz miluju. Ten je tak za tisíc radostí.
Domluvený sraz s kamarádkou. Těším se, Teri!
Nastřižené tričko. Pro mě.
A včerejší zapečené lilky.
(A ta obrovská sklenička s ledem a džusem, co mám před sebou...)
Jaké jsou vaše malé radosti?

středa 13. února 2019

Silné ženy


Od dospívání mě provází věta, která se pro mě později stala tak důležitá, že jsem si ji ve třiceti nechala vytetovat na ruku.
Zůstaň silná.
Je to něco jako mantra, kterou jsem si v průběhu let opakovala snad milionkrát.

Až včera jsem si uvědomila, že mi tato věta, že jsem silná a přání, abych i taková zůstala, někdy spíš ublížila.
My ženy to v sobě máme, jakýsi vnitřní motor, který nás žene i když už není síly nazbyt. A já jsem se opakováním své osobní mantry stala navenek silnou, uvnitř často nalomenou. Udržovala jsem zdání, že všechno zvládnu, protože přece musím, když jsem ta silná žena. Když jí chci zůstat.
A tak jsem si o pomoc až na vyjímky neříkala. A pořád ty tendence mám i teď. Všechno si ustát sama a nikoho nezatěžovat.
Tak si ale říkám, musíme být pořád silné?
Není někdy i síla v tom ukázat slabost?
Tetování na ruce už nezměním, teda mohla bych, ale mám k němu opravdu vztah. Obzvášt když je v hebrejštině - a já mám ke svým kořenům blízko.
Možná bych si jen větu upravila.
Ale proč o tom píšu?
Především proto, že si v poslední době intenzivně uvědomuji, jak jsem obklopená samými silnými ženami.
Ani jedna z nich to nemá jednoduché, všechny si prožívají těžké věci, ale jedno mají společné.
Hrozně moc toho zvládnou.
A právě všem těmto ženám a i sobě bych ráda vzkázala - jste silné, ale nebojte si říct o pomoc. Nebojte se občas zhroutit, dopřejte si i ty chvíle, kdy ukážete i tu svou nedokonalou tvář.
V tom je, aspoň pro mě, ukrytá kolikrát mnohem větší síla.

úterý 12. února 2019

Jen tak



Některé dny to chce prostě jemně pudrovou.
Nebo růžovou.
Prostě trochu té ženskosti.
To aby si člověk přestal připadat jako robot...
Protože když si uvědomím, co průměrná žena musí zvládnout - uznejte, to chce už trošku robotí síly. Nebo aspoň nervy z oceli:-)
Takže já jsem si dnes zvedala náladu šitím úplně mimo plán, ale někdy je to asi prostě potřeba....

pondělí 11. února 2019

Patchwork bejby



Já a patchwork, to nikdy moc dohromady nešlo.
Pár pokusů bylo, několik dek máme doma, ale patchworkem bych to rozhodně nenazývala.
Nicméně rozumím tomu, že to pro mnoho lidí může být neuvěřitelně uklidňující.
V neděli odpoledne, když se děti dívaly na pohádku, jsem vytáhla už nějakou dobu předstříhané trojúhelníky a zbytky jednobarevek - a vznikly dva potahy na polštáře. Už jste si o ně psaly, ale nebyl čas a popravdě ani chuť.
Tentokrát kostelace byla a já si u toho docela vyčistila hlavu.
Protože po víkendu doma s němocnými dětmi to bylo potřeba.
Polštáře jsou na eshopu a já se jdu věnovat Kubovi, kterého mám dnes v práci a on nutně potřebuje něco vyrábět. To je pracovní morálka aspoň:)
Tak hezké pondělí...

pátek 8. února 2019

Uklizeno?





Skoro jsem zapomněla, jaké to bylo, když jsem ještě pracovala z domu.
Tento týden to tak skoro je.
Mám uklizenou kuchyň, umyla jsem dvě okna, vytřídila hromadu oblečení, odpověděla na maily a zvládla psát víc na blog. Aneb prokrastinaci zdar.
Práce jsem udělala tak o polovinu míň a to pracuji i po večerech.
Přesně takto jsem to dřív měla.
Vlastně netuším, jak jsem to zvládala, aniž bych se zbláznila. Nebo jo, byla jsem dost na prášky:-)))
Bylo naprosto normální, že v "pracovní době" jsem prala, dělala nádobí, nebo vařila a potom ve volném čase večer jsem doháněla, co se nestihlo přes den. Spala jsem podstatně míň než spím teď.
Pravda, uklizeno jsem měla mnohem líp.
Ale jak už jsem tu kdysi psala, přijde mi důležitější mít "naklizeno v duši" než doma. To jde, aspoň u mě, na úkor jiných věcí.
Uvědomuji si, jak moc je pro mě důležité, že ráno odcházím do dílny, kde potom odpoledne práci odložím, a až na vyjímky se k ní už ten den nevracím.Mívala jsem trochu workoholické tendence a vyčerpání bývalo velké.
Teď je to, teda až na to moje občasné ponocování, podstatně lepší:-)
***
Ale proč teda píšu o tom, jak nemám uklizeno a pak si ten opak vyfotím?
To víte, když už je jednou hezky, tak si to přece zaznamenám. To zase jo.
Stejně tak jako toaletky, které jsem dnes ušila, místo toho abych dodělala tu hromadu batohů.... Najdete je tu:-)
Tak hezký víkend.

čtvrtek 7. února 2019

Rovnováha



Poslední měsíc byl docela dost náročný.
Neustále bylo doma nějaké dítě - Kubův slepák, Emin zánět spojivek a teď pro změnu opět Kuba a výživná střevní chřipka. Takže málo hotové práce, spousta stresu, neustálé vymýšlení jak které dítě udat, práce po večerech, vyčerpaná Jana.
Minimum času sama pro sebe. A když už jsem nějaký urvala, ani jsem si ho neuměla vychutnat.
V takových chvílích, kdy už mívám dost, se většinou stane něco, co mi ten úsměv vrátí zpátky na obličej. Je v tom jakási zvláštní rovnováha. Ale je tam. Stejně jako když je něco hodně dobré, tak pak zaručeně přichází ty horší chvíle.
Včera se mi ozvala Rožulka, že mi dnes její muž přiveze obraz.
Přivezl a  už mi visí v ateliéru.
Udělala mi takovou radost.
Dokonce jsem i zapomněla na včerejší večerní čištění pozvraceného pokojíčku...
Na té vlně jsem pak jela celé odpoledne a ani mi nevadil vztekající se Kuba u dopisování prvouky.
A když se potom ještě ozval po týdnech jeden můj opravdu blízký kamarád....
Bohudíky za tu rovnováhu.....

středa 6. února 2019

Ptáci a můry





Z těchto kousků mám upřímnou radost.
O to větší, že jsem je stihla v termínu ušít a poslat, protože dnes už jsem opět doma s Kubou a jeho střevní chřipkou.
Před Vánoci se mi ozvala Tereza, že si navrhla vlastní látky a zda bych neměla zájem jí z nich něco ušít.
A já chtěla.
Pár kousků se objeví i v e-shopu, takže pokud se vám látky líbí, zkuste si nějaký ulovit.
Já jdu zas zpátky k černým čajům a lego příběhu.
Hezký zbytek středy...

úterý 5. února 2019

David



O Davidovi jsem se už párkrát na blogu zmiňovala.
Už roky vede/píše svůj veřejný fotodeník. Za mě skvělé fotky doprovázené dvojverším, většinou velmi trefným.
Před nějakou dobou se za mnou zastavil v ateliéru a vzniklo pár fotek. K mojí radosti není David spokojený, takže dorazí zas někdy příště:-)
Nicméně mně se fotky líbí.
I když tu první jsem překřtila na "Živá mrtvá".
Ale přiznávám, že jak mě fotí někdo jiný než já sama, jsem děsně nesvá.
Každopádně živá mrtvá fotka úplně sedí k dnešnímu odpoledni, oknem mi do očí svítí slunko.
A jo, nabíjí to.