pondělí 14. října 2019

Den po dni





V červenci jsem se tu zmiňovala, že jsem si po letech začala znovu psát deník.
Zpočátku bylo, jak jinak, energie víc, za poslední týdny se moje zápisy ustálily na jednom až dvou týdně.
Nicméně i to považuji za úspěch.
Jedna věc je psát blog na počítači, kde je možná kdykoliv jakákoliv oprava. Ale psát si něco ručně do deníku - přiznávám, to mi jde podstatně hůř.
Popravdě nevím, jestli to zpětně někdy budu číst.
Z určitých období mám ve sklepě docela dost svazků, ale některé věci si ani přečíst nechci.
Tak v čem vidím momentálně největší přínos?
Možná určité utříbení myšlenek a především zaznamenání toho skutečného pocitu v danou chvíli - protože po čase si už pamatuji opravdu jen minimum.
O to víc závidím Davidovi.
Jeho fotodeník jsem tu už párkrát zmínila.
Kombinace skvělé fotky a dvojverší, které mě paradoxně častokrát dostane mnohem víc než samotný snímek.
Navíc ta pravidelnost... jedna radost denně.
Davidova vytrvalost a důslednost je obdivuhodná.
Proto jsem opravdu ráda, že výběr jeho deníkových záznamů vyšel knižně.
Den po dni si můžete koupit přímo u autora nebo v budoucnu tu.

úterý 8. října 2019

Úterní


Díky moc všem za komentáře u minulých příspěvků.
Být rodičem je téma samo o sobě a pro mě výzva.
Kdo mě čtete déle, už víte.
Výzvy já ráda.
Ráda si posouvám hranice. A zjišťuju, co všechno ještě zvládnu.
Poslední rok se ale snažím pracovat sama na sobě dost opačným směrem.
Ne zjišťovat, co ještě zvládnu, ale jestli to zvládnu.
A co bych potřebovala.
Já.
Ne děti, ne okolí. Ale čistě sobecky já.
Protože u mě je dost jednoduché, abych na sebe zapomínala.
Když mám starosti, stres nebo cokoliv, co mě trápí, jednoduše se zavalím prací.
Workoholismus u mě vždycky fungoval.
Někdy to vůbec není na škodu.
Třeba za poslední dva dny jsem udělala tolik práce, že bych zasloužila metál.
Mozek vypnul a starosti jsem takticky odsunula.
Ale ve finále to úplně nestojí za to.
Stejně se ke všemu musíte vrátit. A nic vám bohužel neuteče.
...
Pět mých dnešních pozitiv.
Snězená čokoládová tyčinka, ukradená pravděpodobně dětem. Cukr někdy tak pomáhá...
S Kubou u zubaře - a ano, je to pozitivum, protože to bylo naprosto bez stresu a vlastně chvíle jen pro mě, když jsem na něj čekala.
Polívka z pečené dýně k večeři. Už stojí v kuchyni a čeká na děti.
Nečekaně volné odpoledne v tichém bytě. A rozhodnutí už nepracovat.
Dvojka vína, kterou si těď naprosto bez výčitek a s nohama na stole dám.
...
Negativ bych mohla jen za dnešek vypsat třeba dvacet, ale o tom to není....

pátek 4. října 2019

Nejistá


Prožívám teď hrozně dobré období.
Dokážu se povznést nad spoustu věcí a nezatěžovat se pitomostmi. Což jinak s oblibou dělám.
Nicméně v jedné věci se moje nejistoty projevují naplno.
Děti.
Vždycky jsem měla pocit, že mi to přece půjde úplně samo. Že to bude sice práce, ale to nějak dám.
Popravdě v tom dost plavu. Nebo z toho občas mám takový pocit.
Je toho někdy na jednu hlavu až příliš.
Opakuji si dost často, že to dělám, jak nejlíp umím.
Ale je to dostatečné?
Vidím tolik míst, kdy bych mohla přidat, co bych měla udělat líp...
Zvlášť když vidím vsechny ty "perfektní" rodiny z okolí....
Jenže popravdě - čím víc nad tím přemýšlím, tím víc frustrovaná jsem.
Některé věci prostě v mých silách nejsou a některé ani nejsou podstatné.
Že nezvládnu vozit děti každý den na nějaký kroužek?
Že občas únavou nevnímám, co mi říkají?
Že rozhodně nemám pořád uklizeno.
Že občas nutně potřebuju být bez dětí.
Že někdy nemá Kuba ostrouhané pastelky a nebo obalené sešity.
Že každý druhý den mám tendence zaspat.
Rozhodně nezvládám dětem vymýšlet neustále nějaký program.
Dost na sobě pozoruju, jak jsem vzteklá.
Jak jen to všichni ti rodiče dělají?
...
Od té doby co žiju s dětmi sama, mě provází jedna myšlenka.
Co dělat, abych ty děti co nejméně poznamenala?
Jak žít, aby se srovnali a aby v budoucnu neopakovali moje chyby.....
Jak být dobrým člověkem, když denodenně bojuji se svými slabostmi, strachem, vztekem, leností, únavou....
Jak být dobrým rodičem, ale přitom neztratit sama sebe.
Kde je ta hranice mezi osobním životem/novým životem a rolí rodiče.
Pro mě nové, neprobádané území a tenký led.
....
Fotka pro mě hrozně radostná. Moji sourozenci, naše děti.

úterý 1. října 2019

To už je vážně říjen?


Jak jste se posledních pár dní měli?
Já hrozně fajn.
Vyjela jsem s kamarády na pár dní na Slovensko. Takže halušky, slivovice, termály, kytara...
A rýma a chycené průdušky.
Ale když máte radost ze života, tak to není překážka. Jen důvod zůstat chvíli v posteli a zkouknout s Kubou poslední díl Avengerů. 
Teď zrovna sedím na olomouckém Konviktu na univerzitní akci Meet up, kde jsem vyložila na pár hodin svůj krámek a trochu dojatě koukám po chodbách. Přece jen jsem tu strávila pět let. 
Takový malý návrat do školy. Tvářím se zdravě, sepisuji svoje oblíbené seznamy, co mě v říjnu čeká.
Příští čtvrtek 10.10. se chystám na vernisáž do Opavy. V galerii Kupé bude vystavovat David Macháček a představí tu i svou knihu fotografií. 
Výstava bude zahájena v 17,00. Opavští a okolní... dorazte! 
Říjen bude kabelkový. Mám jich už dlouho nastřiženou celou hromadu a teď konečně nazrál čas. Po všech těch čelenkách, popruzích..... jo, těším se.
Stejně tak se nemůžu dočkat ostravského Mint marketu, který bude sice až 26.10., ale zato v Trojhalí (jo!) a taky pojedeme společně s Myynou( dvakrát jo!!).
A s tou já ráda kamkoliv. 
Přála bych si v říjnu stihnout zajít do kina na Národní třídu. Protože Jaroslav Rudiš. Výborný trailer a recenze od kamarádů. 
Jsem zvědavá, jestli to zvládnu...
Sice se to netýká října, ale obrovskou radost mi udělala zpráva od Moddiho. Bude hrát 14.2. v Olomouci.... 
Takže vy všichni, co ho milujete stejně jako já.... poznamenejte si.

pondělí 23. září 2019

Konec blogů v Čechách?



Blog píšu 9,5 roku.
A mnohokrát mě napadlo, jestli to má ještě smysl, jestli už není zbytečné něco psát a hlavně, jestli mi to vůbec něco přináší.
Protože zcela sobecky můžu říct, že blog jsem psala vždycky hlavně pro sebe. Pro vlastní utříbení myšlenek, určité potřeby zaznamenávat a taky z terapeutických důvodů.
Hodně blogů, které jsem měla ráda, v poslední době skončilo.
Asi tomu rozumím.
Člověk ukazuje světu něco ze sebe, odhaluje něco intimního.
A v dnešní době sociálních sítí je jednodušší hodit fotku na instagram a ne psát věty.
V sobotu v Brně se za mnou zastavilo pár čtenářek a tak jsem toto téma nadhodila. Jestli čtete, jestli v tom vidíte smysl. Protože jsem dost pochybující člověk a tak často to ujištění potřebuju.
Děkuju za zpětnou vazbu.
V prvé řadě má blog pořád ještě význam pro mě samotnou.
A pokud přináší i radost někomu dalšímu.... jsem za to jedině ráda.
Vím, že už nepíšu tak často, jako tomu bylo v minulosti.
Život je občas náročnější, než by člověk chtěl a pak jsou taky věci, o kterých se mluví, až jsou zpracované, zažité a nebo jste si jimi jistí.
Takže jediné, co můžu slíbit, že tu na vás jednou za čas vykoukne článek.
Zvlášť když všichni ty malé radosti potřebujeme, no ne?

pondělí 16. září 2019

Pozitivně


Mám radost ze spousty věcí.
Moddi vydal nové album. Dočkala jsem se, konečně.
Už ho jedu od pátku. Něco baví, něco musím naposlouchat. Ale norský sentiment můžu vždycky. K poslechu na spotify. Like in 1968.
V sobotu vyrážím na Mint market do Brna.
Mezi lidi. Ven ze své nory.
S hromadou nového zboží.
Těším se, tak pokud budete mít cestu kolem, najdete mě na Tržnici na Zelňáku od 11 do 18 hod.
Vdala se mi v sobotu kamarádka. A to je vždycky důvod k radosti.
Konečně jsem viděla poslední film od  Jima Jarmushe. Mrtví neumírají. A JO!. Dost pobavilo.
Byla u mě kamarádka Kristýna a vyfotila mi moc hezké fotky.
Některé dny jsou dobré a z těch se má čerpat.
Tak se o to usilovně snažím.
Hezké pondělí mějte....

středa 11. září 2019

Jsou dny

 












Jsou dny, kdy bych se potřebovala roztrojit, abych všechno stihla.
Jsou dny, kdy jsem plná vzteku, který pak jen horkotěžko vydýchávám nebo v mém případě vyběhávám.
Jsou momenty, kdy si utírám slzy, protože na jednu hlavu je toho občas až příliš.
Jsou i dny, kdy mám chuť si najít normální práci a nežít v nejistotě, jaký bude příští týden, měsíc, půlrok....
Ale pak jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že ať už dělám cokoliv, pokud do toho dávám srdce, pokud mi to přináší radost a pokud to dělá radost i někomu dalšímu, má to smysl.
A i když je někdy život sakra těžkej, snažím se pořád hledat ty pozitiva.
Ať už je to slunko, co mi svítí do očí cestou do práce,  synovec v náručí, nebo i to večerní pivo.
Je kolem mě tolik věcí, které by mě mohly srazit do kolen, ale život je příliš krásnej a krátkej na to, abych se dívala z podřepu...
....
Dnešní radost až na kost.
Focení prostírek s mými milovanými hrnky.
Československý a polský porcelán. 
Brusel.

pondělí 9. září 2019

Ahoj září


Vyrazili jsme s dětmi k moři.
Prodloužili si prázdniny.
Ale už jsme zpět.
A hned do podzimu.
Opálení si schovávám pod svetrem a sandále už asi nevytáhnu.
Dnes po dlouhé době konečně v dílně.
Je to možná trochu divné, ale já se sem tak těšila.
Dovolená byla fajn, ale na můj vkus moc lidí, moc hluku...a moc nicnedělání.
To prostě neumím a hlavně to nevydržím dlouho.
Takže jsem přečetla pár knížek, vypila hodně vína a kávy a snědla snad všechny mořské potvory, co se okolo mě mihly. A hromadu těstovin.
Emičku jsem ráno odeslala do první třídy, nestihla se ani patřičně dojmout, protože jsem musela vstřebávat, co všechno ještě zařídit.
Venku za oknem prší a já sedím u počítače, na stole nastřižené kabelky ještě ze srpna a mám tak trochu pocit, že jsem někde zaspala.
Přijde mi, jako by to léto kolem mě jen prosvištělo.
Ale bylo fajn, to ne že ne.
Ještě dnes si asi dopřeju den, kdy se budu rozkoukávat, ale od zítřka už funguju.
Režim potřebuju jako sůl.
Jen to ranní vstávání do školy mě dnes málem zabilo. A co teprve následujících deset měsíců.....

pondělí 26. srpna 2019

Jak jsem měla dovolenou







Pár dnů v Rumunsku.
Banát. Eibenthal.
Po dvou letech zase.
(Tady z roku 2016, tu 2017).
Společně s kamarády.
Nejlepší vypnutí hlavy za poslední dobu.
O to lepší proto, že jsem byla prakticky bez signálu.
Děkuju!
Po návratu skok hned do reality.
Kuba v nemocnici. Otok na páteři po střetnutí s konstrukcí trampolíny.
Naštěstí všechno už v pořádku, dnes ho pustili.
Všem co jste měli trpělivost s balíčky, díky. Už letí poštou.

úterý 13. srpna 2019

Kalle


Můj letošní objev na Colours of Ostrava je česká kapela Kalle.
Láska na první poslech.
Narazila jsem na ně na stagi kousek od design zóny, kde jsem měla stánek, a jen s otevřenou pusou a husí kůží poslouchala.
Opravdu doporučuju....
A když už jsem u té hudby, pokud se někdo chystáte do Plzně na festival Živá ulice, vězte, že neplánovaně se tu objevím v rámci Mint marketu tento čtvrtek a pátek.
Budu s sebou mít jen omezený sortiment, takže hlavně hromadu nových čelenek a popruhů na foťáky. Najdete mě ve stánku společně s Love Music v pěší zóně v ulici Bedřicha Smetany.
Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se...a třeba se pak večer potkáme na koncertech:-)
P.s. Eshop úspěšně nahozený již zmíněnými čelenkami a popruhy. Howg.