pátek 25. června 2021

Sama sobě


 O víkendu jsem na jeden zátah přečetla Hlas kukačky.
A s hrůzou zjistila, že takhle volno, abych mohla úplně zapomenout na svět okolo a jen číst, už jsem neměla ani nepamatuju.
Neumím moc odpočívat. Většinou potřebuju nějak zaměstnat ruce a nebo prostě na odpočinek není čas.
Takže když pak to volno mám, hledám neustále čím ho vyplnit.
Minulý týden jsem si víkend o jeden den prodloužila.
Obrousila a natřela jsem 4 židle, ušila k nim podsedáky, byla dvakrát běhat, jednou plavat, přesadila několik kytek, neustále něco vařila, uklízela....až konečně v sobotu odpoledne jsem vzala do ruky knížku.
A v neděli po obědě ji odložila přečtenou.
Ten čas, co věnujeme sami sobě, je tak potřeba.
Uvědomila jsem si to o to víc tento týden u kadeřnice.
Tři hodiny jen pro mě.
Tři hodiny přemýšlení.
Ale hlavně tři hodiny, kdy se o mě někdo staral.
To, přiznávám, moc neznám...ale myslím, že si to zaslouží každý.
Trochu víc myslet na sebe.
Takže sama sobě si poznamenávám.
Aspoň jednou za čas si naplánovat nic nedělat.
Nebo prostě jen čas sama pro sebe.

čtvrtek 24. června 2021

***

 

Nikdy mě nepřestává udivovat, jak v dnešní "vyspělé" společnosti a pokrokové době, jsou psychické choroby stále stigmatizovány. A zlehčovány. Znevažovány.
Já sama mám to štěstí, že se mi po letech terapií deprese prakticky vyhýbají a jsem skoro bez léků. 
Jen několikrát do roka vystrčí růžky, ale už zhruba vím, co dělat. Takže se s tím poperu, jak se dá a jede se dál.
O tom, co prožívám, se snažím mluvit. Pravda, ne nějak hodně dopodrobna.
Ale co mě dostává a zaráží nejvíc, je to naprosté nepochopení.
Nejen co se mé osoby týče, ale i dalších lidí s různými diagnózami. A že jich v mém okolí je.
Od nevyžádaných rad, abych se uklidila, nenimrala se v tom a šla něco dělat, po skvěle mířené dotazy, co se mi stalo, jak to, že jsem tak rozhozená, ať to okamžitě vysvětlím. Vždyť už jsem byla přece tak v pohodě. Co já tak asi můžu mít za problém, že.
Jsem přece mladá, krásná, mám spokojenej vztah, skvělou novou práci, dvě zdravý děti, zrekonstruovanej byt, všechno se mi daří....
Ano, je to tak.
Ale i to, že je člověk v podstatě spokojený, neznamená, že nemůže mít depresi.
Deprese není lenost, rozmazlenost, sobectví.
Deprese je nemoc, která je schopná vás úplně paralyzovat. A všechno, co do té doby dávalo smysl, už ho najednou nemá. Tělo bolí, nefunguje jak má. Myšlení se zpomalí, únava je tak velká, že i sebemenší pohyb dělá problém. Jako by byl člověk za trojitým sklem a viděl vše jen z velké dálky. Jen spát, nebýt.
Prožívání je individuální, takže můžu popsat pouze to, jak to mám já.

Hodně lidí má pocit, že takového člověka, by měli nechat být. Není žádný manuál na to, jak se k nemocnému chovat. Ale jednu radu bych měla. Zeptat se, co ten dotyčný potřebuje a být tu pro něj.
Nemocný si o pomoc ve většině případů neřekne, a pokud ano, už to něco znamená.
***
A proč o tom píšu uprostřed léta, kdy je všechno zalité sluncem?
Protože to, že deprese chodí na podzim a v zimě, kdy je nedostatek slunečního svitu, nemusí být vůbec pravda.
Mně se zásadně deprese vrací v létě. V momentě, kdy všechno jde jak má, já se zklidním a tělo si uvědomí, že teď je ten čas. Kdy se už nemusí zuby nehty snažit si ustát všechny stresové situace a prostě to pustí.
Tentokrát to bylo jen pár dní. Ale lekce velká.
A já mám znovu potřebu říct svému okolí - neznevažujte to, co prožívají druzí. Každý žijeme jen ve své kůži. 
***
Pár dobře mířených rad tu.

středa 16. června 2021

Ticho

 


Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale čím jsem starší, tím víc oceňuju ticho.
Dřív jsem měla puštěnou hudbu prakticky nonstop.
Nasávala jsem všechno, oblíbené, známé, nové.....i cesta do obchodu bez sluchátek nešla.
Běh potichu - neexistoval, být doma sama - jen s hudbou.
Za poslední rok jsem poslech výrazně omezila.
Nevím čím to je, jestli mám hlavu už tak přehlcenou, že i něco uklidňujícího je pro mě najednou navíc.
O víkendu na chalupě si občas něco pustíme, ale jakmile jsem sama, nic nechci.
Maximálně na delší cestu autem, ale to většinou když si chtějí děti zazpívat. Ale to pak frčíme tři, čtyři cd dokolečka.
Uvědomila jsem si to včera večer doma, když jsem seděla v ztichlém obyváku, děti už spaly a já neměla ani potřebu si pustit film. Prostě jen tak být, dýchat, vnímat, přemýšlet si.
***
Ticho máme teď už i na balkóně.
Po návratu z víkendu nás čekalo prázdné hnízdo. Kosice vyvedla mladé. Z pěti ptáčat to do odletu zvládly čtyři. Jsem vlastně i ráda, že už odletěli, po ránu byli hodně hlasití:-)

pondělí 7. června 2021

...

 

Poklidný víkend.
Přesně ten jsem potřebovala.
V sobotu na skok ve Velké Bystřici. Zasadili jsme pro Jsme ze stejné planety s Davidem Macháčkem dva stromy, teda já spíš postávala s rýčem, ale aspoň jsem se dozvěděla něco o prostříhávání koruny při přesazování. To se ještě bude na chalupě hodit.
V sobotu to v Bystřici vyvrcholí, bude zde mezinárodní piknik, se skvělou gastrozónou a hromadou programu. Pokud budete mít čas nebo cestu kolem, vřele doporučuji.
Odpoledne u stroje. Ušila jsem si šaty, které mají opět nějaké mouchy, ale krok za krokem se učím, u kterého materiálu se čeho vyvarovat.... Mikiny ty mi jdou, ale čím tenší materiál, tím větší chyby.
V podvečer jsem se rozněžňovala v náručí s Editou, která mě v závěru komplet poblila. Musím přiznat, že i když je tak nádherná, voňavá...tak jsem ji velmi ráda vrátila ségře.
Hodně jsem spala. Oba dva dny.
Uvařila si thajskou krevetovou polívku.
Zkontrolovala zahradu na chalupě, abych zjistila, že slimáci opět vedou.
Dva saláty pryč, bazalka, majoránka taky.
Co už.
Zato doma, tam mi to roste. Jak rajčata na balkóně, tak i naše ptačí osazenstvo.
Pět ptáčat. Už od rána nám dávají vědět, že mají hlad....

středa 2. června 2021

Emino


Emino.
Nové polštáře, Jana po dlouhé době u stroje.
Růžově natřená thonetka.
Za ten úsměv na její tváři to stálo.

úterý 1. června 2021

Edita




Jsou dny, kdy by bylo lepší nevstat z postele, protože pak prostě pokazím, na co sáhnu.
Minulý týden takových dnů bylo víc.
Byla jsem z toho docela dost frustrovaná. Tím spíš jsem vyhlížela víkend s vidinou tisíce plánů. Jak si odpočinu a co všechno stihnu. Ale jak jsem to chtěla narvat do dvou dnů, to už moc netuším.
Takže jsem hlavně hodně odpočívala.
Protože to, co mě trápilo, štvalo nebo mi přišlo zrovna podstatné, vybledlo vedle toho, že se mojí sestře narodila Edita. Že všechno dopadlo dobře, holky jsou zdravé a nás je zase o jednoho víc.
***
Fotky jsou od kamarádky Evy z naší sobotní procházky.