Co dál

Obdivuju lidi, kteří dokáží psát o osobních věcech s lehkostí.
Já každé slovo milionkrát otočím, abych ho zase smazala.
Všechny ty upřímné články mám do krve vypocené, protože si asi všechno hodně zabírám.
A pak se sama sebe znovu ptám, proč to tedy píšu?
Proč dávám na dlaň pro kohokoliv svoje myšlenky?
Už jsem se na tuto cestu jednou dala a mnohokrát se mi vše vrátilo v pozitivním slova smyslu.
Třeba teď jedno konkrétní setkání na Colours, kdy jsem opětovně dostala zpětnou vazbu na své příspěvky o depresi.
Neuvěřitelně mě to zahřálo u srdce.
Neumím moc mluvit o sobě. Jsem ve své podstatě spíš uzavřená, ale každé osobní vyznání je pro mě jakousi terapií.A to pomáhá. Hodně.
Už jsou to dva roky, co chodím na intenzivní psychoterapii. Většinu léků už mám vysazených. A je to už víc než rok, co jsem bez depresivní epizody.
Sama v sobě vím proč a jaké to má opodstatnění.
Před víc než rokem jsem se po opravdu dlouhé době odhodlala a rozešla se se svým mužem.
Následný rok nebyl v žádném případě jednoduchý.
Vlastně byl dost strašný, ale co je na tom nejzvláštnější, já jsem po hrozně dlouhé době šťastná a v pořádku.
Jsme ve finální fázi rozvodu, dokázali jsme se domluvit a funguje to.
A i když je asi milión věcí, ze kterých mám do budoucna strach, vím, že to zvládnu.
Proč tedy o něčem tak osobním píšu na blog, kde si to přečtou tisíce lidí?
Možná proto, že už jsem to zpracovala.
Přestala jsem se stydět za něco, co jsem dlouho měla za svoje selhání.
A uvědomila si, že tímto neztrácím na ceně.
Taky už mě čtete opravdu dlouho a já mám ráda tento svůj prostor, kde si dovoluji být upřímná.
Možná to hodně lidí zklame.
Jenže nikdo nejsme bez chyby. A tohle je něco, co si  ponesu po zbytek života s sebou.
Ale se vztyčenou hlavou. A to je v mém případě co říct.

Ostravské suvenýry

Colours za mnou.
Fajn to bylo.
A protože bych si to i sama pro sebe ráda poznamenala, než všechny dojmy vyprchají a já zapomenu, tu jsou mé hudební objevy/tipy.
Těšila jsem se na Auroru. Nezklamala.
Éterická víla, která dokáže  být jak něžná, tak nekompromisně úderná. Bála jsem se, co s ní udělá čtyřicetitisícový dav a velké pódium, ale byla naprosto famózní.
Dost mě bavili Kaleo. Neznala jsem je, ale příjemně jsem si zatančila. A už se těším, až si je pustím v práci.
Byla jsem hodně zvědavá na Borise Carloffa. Těžko určitelný hudební žánr, ale neuvěřitelný hlas.
Největší objev letošního ročníku je pro mě jednoznačně Nick Mulvey.
Zabrousila jsem na něj v podstatě omylem a pak už jen dojatě stála, poslouchala, tancovala a málem si utleskala ruce.
Láska na první poslech. Naprosto úžasnej. Dokonce mě tak odpálil, že jsem následně vzdala kapelu, na kterou jsem se chystala. Nebylo už potřeba něco dalšího slyšet, protože jsem ještě vstřebávala všechny ty emoce z Nicka....
***
Fotky od Terky. Stavila se i s celou rodinkou a udělali mi fakt radost.
Stejně jako všichni ostatní, co se zastavili a popovídali si. Mám spostu postřehů, které musím ještě zpracovat....

Tančírna

 

 

Výlet do Račího údolí.
Zrekonstruovaná Tančírna a Zrní k tomu.
Vyčištěná hlava. 
Díky kluci za koncert a servis navrch.
....
Minulý týden jsem měla volný.
Tedy volný ve smyslu bez dětí, které si užívaly jesenických prarodičů.
Dělo se toho tolik, že jsem samozřejmě nestihla ani třetinu toho, co jsem si naplánovala.
Ale v tom jsem expert. Napsat si sáhodlouhý "to do list" a pak se stresovat, že opět nestíhám.
A tak jsem to tentokrát víc prodýchávala a když bylo nejhůř, řekla jsem si: A co.
Tak jsem to prostě nestihla všechno.
Na druhou stranu jsem zase udělala spoustu práce. A hlavně odeslala Kubu na jeho prvni čtrnáctidenní tábor.
Za zmínku stojí táborový kostým, totiž hobití plášť, který jsem šila v noci před táborem a ráno při vyzkoušení jsem o třetinu zmenšovala. Vyfocený ho pro jistotu nemám, protože je to kousek, který doufám Kuba na táboře zlikviduje, tak kvalitně ušitý je. A to se tím šitím živím, že:-)))
Colours začínají už za dva dny a já bych si nejraději zalezla do nory.  Místo toho obrážíme s Emou koupáky nebo hřiště. Prázdniny hurá...

DNO

Lucka to vystihla.
Triko s názorem.
Přesně takhle tu naši situaci vnímám.
A mrzí mě to.

Noční

Na splín mi vždycky pomáhala práce.
Takže si dnes jedu noční.
Hromada batohů a tenhle pohled.
Zaměstnat hlavu aspoň na chvíli.

Zabydluju

Dostala jsem dárek z Liverpoolu.
Plakát mojí nejoblíbenější kapely.
A až teď mi došlo, že jsem o ní vlastně nikdy nepsala.
Miluju Beatles. Odvždycky.
Už jako malé šprťouchle jsem uměla svou hatmatilkou zpívat "ol ví jár séjín, giv pís a čenc".
Zhruba v deseti/jedenácti jsem byla šíleně zamilovaná do Johna Lennona a to zjištění, že se s ním nepotkám a je mrtvý.... Hodně, hodně slz.
Jakmile má někdo v ruce kytaru, tak můj zásadní dotaz je, umíš nějaký Beatles? Pokud ano, je to můj člověk.
Takže radost velká, když mi maminka ze svého anglického výletu dovezla kluky ušatý.
Mami, už visí. Děkuju!
......
Ateliér už zabydlenej.
Pomalu si to ladím tak, aby se mi tu dobře pracovalo.
Ale práce nečeká. Takže za provozu.
Za týden a něco Colours of Ostrava.
Uf.
První kousky ušité v novém prostoru. Peněženky.
Na eshop budu nahazovat až po návratu z Ostravy. Mějte se mnou, prosím, strpení:-)

O dveře vedle

Vzhůru do nového dobrodružství.
Aneb stěhuju dílnu do většího.
Bohudíky jen o pokoj dál.
Ale ten prostor!!!
(Můžete mi někdo vysvětlit, kde jsem sesbírala tolik krámů? Absolutně netuším, jak tohle všechno přeskládám a co s tím budu dělat:-))))).

Odpočívám

Odpočívám.
Až tady jsem si uvědomila, jak moc to potřebuju.
Sice si to úplně nemůžu dovolit, ale není zbytí.
Takže jsem aspoň na chvíli zpomalila.
Jsem s dětmi na chalupě.
Pracuju jen malinko, chodím bosky, opíkáme špekáčky, taháme si deky do domečku, čtu si na lehátku, tak trochu chodím od ničeho k ničemu.
A spím. Když to jde.
Taky jsem si dneska spálila stehna.
Prázdniny budiž zahájeny.