U moře

U moře.

Těšila jsem se několik měsíců.

A bylo to skvělý.

Chorvatsko autem, společně s rodinou kamarádky. 

Měla jsem strach z cesty, jestli se v autě nesežerem, jak to druhá posádka zvládne s půlročním miminem, ale jo, dobrý.

Počasí fajn, ne extra vedro, moře možná malinko studenší - jeli jsme kvůli vzdálenosti schválně na sever. Sezóna končila, takže málo lidí, ceny taky nijak hrozný.

Ale to moře, ten vzduch, sůl na kůži, ve vlasech...

Nikdy toho nemám dost.

Klidně bych si to ještě o pár dnů prodloužila.

***

Po návratu jsem se ani pořádně nestačila rozkoukat a už zase školní rok.

A podzim.

Nicméně dobrá nálada přervává.

Ale to mi samozřejmě nebrání, abych už zas něco neplánovala.

Po loňském Krakově bych se moc ráda podívala do Vratislavi. Jaké vás napadá polské město, kde se vám líbilo?

Slaměná vdova

 

Týden slaměná vdova. 

Nebylo to špatný.

Absence dětí a muže = více vypitého vína, víc prožvaněných večerů s kamarádkami.

Ale kdy jindy zase.

Na víkend jsme vyrazily do Mikulova. S Editou jsme spolu naposledy byly v Londýně (pro pobavení TU), když byla ještě Ema malinká. Plánovaly jsme to zopakovat, ale nějak se nám ta pauza protáhla. Mikulov, pravda, není Londýn, ale jako zkušební výsadek taky dobrý. Vylezly jsme na většinu kopců v okolí, prochodily centrum, užily si ticho židovského hřbitova a já se opět spálila od sluníčka. Mimochodem, kolikrát za sezónu to jde? Letos aspiruji na rekord.

Nic zásadního jsme neplánovaly, jen prostě na chvíli odjet z domu, abychom změnily prostředí. Výlet vcelku na poslední chvíli, ale užily jsme si to... 

A já už zase pokukuju po letenkách, kam bych vyrazila...a to i přes všechny katastrofy mých známých a kamarádů, kterým zrušili/zpozdili lety a oni trávili čas zaseklí několik hodin kdo ví kde. Mám ráda ty chvíle, kdy zabouchnu dveře od bytu a už jsem na cestě. To plánování, kdy, kam, s kým.... Vlastně mi stačí i malý výlet do Mikulova.

Jen by té dovolené mohlo být o pár týdnů víc, že:-)

Neapol

Pár střípků z Neapole.

Veskrze holčičí výlet.

Spousta aperolu, nachozených kilometrů, i poflakování se po kavárnách. Spálené nosy, nohy, záda, v břiše těstoviny, pizza a spousta sýra. 

O Neapoli jsem si toho dost načetla, kamarádi nás vybavili radami - ale přiznám se, že skutečnost byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Velká chudoba, spousta špíny. Ale taky hodně barev, mraky lidí a ta doprava! Řídit bych tu nezvládla. První den - zvlášť po neplánované cestě přes místní skoro slum - jsem měla hodně rozpačité pocity. Ale postupně mě město dostalo. Člověk musel být pořád malinko ve střehu, ale bylo tu tolik k vidění... Všechny ty uličky, maličkaté krámky, kavárničky...

Plánovaly jsme moc neplánovat a hodně se "poflakovat". Prostě odpočinková dovolená. Proto jsme hned první den po příletu nachodily přes 15 kilometrů:-)

Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.

Krakow

Víkend v Krakově.

Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.

(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).

V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.

Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.

Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.

Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.

Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.

Spousta cizniců. 

Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 

Koupila jsem si vlněný svetr.

Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.

Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

Marrakech

Marrakech.
Milióny barev, vůní...
Kde jinde jet tuktukem s polochromým řidičem, nonstop troubit a projet i nejmenší uličkou.
Neustálý hluk, tisíce lidí a prodejců. Obrovská chudoba v kontrastu s nejnovějším mercedesem.
Tak nějak doufám, že tu nejsem naposledy....