Karanténa

Deka ušitá v průběhu naší další krantény.

Upřímně - už mě to přestává bavit.

Děsím se toho, kdo zas přijde s pozitivním testem.

Po týdnu s dětmi se těším do práce. Na dospělé lidi, že nebudu muset vařit, řešit neustálé hádky a nedodělané úkoly.

Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji.

Odpočinula jsem si, o tom žádná.

Kuba měl naprosto poklidný průběh covidu, takže se dalo dělat spousta věcí.

Bohudíky za zahradu. Děti byly skoro pořád venku.

Užila jsem si ruční prošívání deky po večerech u Hercula Poirota - zatím co děti a E se drtili u sázek a dostihů nebo vyřezávali.

Ale tak jako se většinou děsím návratu z chalupy domů a do práce, tentokrát jsem se domů těšila.

Hlavně na ticho, na režim... evidentně začínám důchodcovatět:-)

Ze zbytků

Po víkendu v Praze jsem padla s chřipkou a byla týden v posteli.

Někdy je to evidentně potřeba.

Dočetla jsem skoro všechny rozečtené knížky.

Došila mikinu ze zbytků.

A přestala chystat zboží na Dizajntrh, protože zrušeno.

Našila jsem kousky z úplně posledních zbytků látky od Myyny. Pokusím se o víkendu konečně nahodit na eshop. 

Jako podnikatel v tomto směru naprosto selhávám. Ale popravdě - nijak mě to netrápí. Konečně nikam nespěchám a nebudí mě v noci pocit, že zase nestíhám. V tomto ohledu na sebe dost často pletu bič. Nastavuji si vysokou laťku, co všechno bych měla a potom si připadám neschopná. Ale to je taková klasika českých žen, mám dojem.

Při čekání na sraz s kamarádkou jsem si v Praze koupila knížku Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně. Gebriana sleduji na sociálních sítích a baví mě jeho styl psaní. A Barcelona je na seznamu míst, kam potřebuji jet. Takže do té doby, než se tak stane, si aspoň nastuduji, co všechno je potřeba vidět.

Ale hned jak jsem tuto poslední větu napsala, jsem si uvědomila, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Dřív jsem na výletě kamkoliv měla přesně rozplánováno, co všechno chci stihnout, kam zajít, co vidět, koho potkat. Teď plánuji mnohem míň. Užívám si chvíle, kdy si sednu do kavárny na zahrádku, jen koukám kolem, čtu si. Jdu se jen tak projít.

Takže kdo ví, jak jednoho dne dopadne Barcelona. Ale moc ráda se nechám překvapit.

***

Fotky z minulého týdne.

Moje momentálně nejoblíbenější mikina. Obě děti chtějí podobné. 

Proč ne, zbytků, těch já mám vždycky dost:-)

Mějte hezký den.

Na sebe

 

Z čeho mám za poslední třičtvrtě rok opravdu radost, je šití oblečení.

Mikiny už nosí celá domácnost a kamarádky.

Já sama mám 4.

Trička, tam se pořád učím. Dost bojuji s dvojjehlou, ale jednoho dne to vychytám.

Šaty jsem si ušila troje a nositelné jsou všechny.

Těší mě to o to víc, že nemusím chodit po obchodech.

Nakupování oblečení totiž bytostně nesnáším.

Třeba nákup nových džínů statečně oddaluji už víc než rok...

Takže když mi minulý týden dorazil balík látek, plánovala jsem, co všechno o víkendu ušiju.

Maličko skutek utek.

V pátek večer jsem se nechala přemluvit a v sobotu vybalila stánek na sousedské slavnosti olomoucké Úřední čtvrti. A udělala jsem dobře, protože jsem potkala obrovskou hromadu kamarádů a navíc prodávala společně s Markétou Baletkovou a její Něhou z Hané.

Ale jedno triko jsem nakonec o víkendu stihla...

***

Na fotkách moje nejnošenější kousky.

Až teda na první šaty. Na ty se mi ochladilo.

Léto, ještě zůstaň....

Jak jinak

Děti zvládly čtrnáctidenní tábor a poprvé za jejich skautskou historii domů nenapsaly ani řádek.

Prý nebyl čas.

Jak já jsem jim záviděla. Dva týdny v lese. To bývaly ty nejlepší prázdniny na světě.

Zatím co já - z práce domů, uklidit, chvíli jen tak koukat a spát.

Takže když se mi konečně blížila dovolená, tušila jsem, že to nemůže projít jen tak.

Jak jinak - většinu dovolené propršelo. Nevadí. Chalupa to jistí. 

E nemohl mít volno, aspoň si dětí užiju víc.

Ema hned odpoledne po příjezdu z tábora začala kašlat, druhý den už rýma jako trám. I to se zvládne. Čaje, nohy v teple, kratší procházky. Týden většinu času zavření na chalupě. Lehce místy ponorka, ale jo, přežili jsme.

Jak se blížil páteční odjezd dětí za babičkou a dědečkem, tušila jsem, že Emino nachlazení se přesunulo na nového nositele.

Ihned po jejich odjezdu jsem padla. Takže závěr dovolené ve znamení aspirinu, teplot a popravdě tak trochu nasranosti na úplně všechno. Nejlepší dovolená ever.

Prodloužená následně o neschopenku, protože z nachlazení je zánět dutin a průdušek. 

Kdo má rýmu v srpnu, když bych se měla koupat někde u rybníku?

Ale i pobyt doma má svá pozitiva.

Konečně je čas na audioknihy. Ze samotného čtení mě, přiznávám se, zatím ještě bolí hlava.

Po chvilkách uklízím a světe div se, nafotila jsem kousky, které na svou chvíli, (rozuměj na mě) čekaly asi půl roku.

Takže sekce malé kabelky a pouzdra v eshopu aktualizována.

Viděla jsem taky konečně dlouho dokládané filmy a dokoukala dva seriály, takže report brzo.

Fotky z ložnice.

Jo, pořád mě ta polička baví.

Co mi korona dala

Už mockrát mě to napadlo.

Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.

Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.

Takže je vůbec něco, co mi korona dala?

Je. A překvapivě je toho dost.

Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.

Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.

Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.

Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.

Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.

Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.

Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.

Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.

Nezačala bych šít oblečení.

Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.

Jak to vnímáte vy?

***

Z víkendu doma.

Sobota jen pro mě.

Eukalyptová mikina.

Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

Březnový

 
Po dlouhé době šiju oblečení.
Maličko mě k tomu dohnaly zavřené obchody, ale hlavně to, že jsem na to konečně měla čas.
Čtrnáct dní volna před nástupem do nové práce. Bylo to tak fajn!
Doma uklizeno, došitá část zakázek, dvě mikiny pro Emu, čtyři trika pro mě, a jedna mikina. Překvapivě barevná.

Ale ta látka mě hrozně baví a já nenosím jenom černou...

Na chalupě už pomalu chytáme zahradu na jaro a já se těším na bylinky.

Pomalu se po zimním spánku rozběhávám a vyhlížím teplejší počasí, protože mi pořád hrozně mrznou uši a nos. ( Čelenku jsem si sice ušila, ale vždycky zůstane doma.....)

Děti strávily v únoru dva týdny v Praze u tatínka, covid. Izolace.

První týden jsem si to nepokrytě užívala.

A pak mi bylo smutno.

Kuba oslavil jedenáct.

Puberta za rohem. Občas se dost bavím, většinou zuřím.

Možná proto, že používá dost podobných fint, jako já v jeho věku. 

Třeba jeho předstíraný tupý výraz, když ho při něčem nachytám....přesně vím, jak to myslí. Taky jsem to na rodiče zkoušela....

Ale jak roste, roste i jeho síla a ochota mi s něčím pomoct, což je hrozně fajn.

Jsou oba už tak velcí.....

Dnes poprvé v nové práci. Mám ráda výzvy. Ráda se učím nové věci...takže zatím dobrý.

Navíc oproti korporátu, kde jsem dělala poslední rok, vidím i určitou vizi a smysl.

A Vám všem, co čekáte na objednávky, mějte se mnou prosím tento týden maličko strpení...

Hezký březen Vám všem.¨

A jaro pojď.

To jaro...

Dny letí jak splašené.
Podala jsem daňové přiznání.
Mám za sebou pět týdnů v nové práci.
Ušila nové prostírky.
Viděla tak dvacet filmů, z toho některé i třikrát, protože jsem u nich mockrát usnula.
Hodně spím.
Hodně přemýšlím.
A poprvé v životě nedělám po práci vůbec nic.
Občas jen tak koukám a nasávám to jaro.
Hrozně moc mi chybělo.
A i když máme teď všichni v životě hromadu omezení, snažím se urvat si, co to jde.
Nepanikařit, co nejmíň se stresovat a myslet hlavně na pozitivní věci.
Některé věci by se měly opakovat .
A teď tím spíš.
Pět pozitiv denně.
Minimálně.
Jsme zdraví.
Máme se rádi.
Venku je jaro.
Měla jsem skvělej oběd.
A pustila jsem si Forresta Gumpa.
....
A na eshop kromě jiného nahrála hromadu geometrického jara....

Z dílny

Dílna je pořád ve stavu napůl zabalená. Co že jsem ji stěhovala v půlce prosince....
Ale už pomalu, pozvolna se zabydluji.
Děti konečně ve škole a já tak můžu zpátky ke své práci.
Došila jsem hromadu toaletek, najdete je tu.
Dostala jsem od kamarádů kvásek - takže opět peču chleba. Žitný. A tentokrát je to pro mě zkouška trpělivosti.První pokus sice vypadal krásně, ale při nakrojení nic moc. Takže znovu a lépe.
Čtu po večerech nového Petera Maye - a opět se kochám popisy skotské přírody. On prostě tak skvěle umí vystihnout atmosféru. Skoro jako bych tu vůni moře, deště a nahnilé trávy cítila.
Venku sněží a já abych si aspoň trolchu přivolala jaro, tak stříhám čelenky.
A dost možná si dám jednu pod čepici, až půjdu pro děti do školy.
Už bych to jaro chtěla.

Z čeho mám radost

- Kamarádi z kapely Teepee vydali novou desku.
Posledních pár dní si ji pouštím - a jo. Líbí.
- Přesně za týden přijede do Olomouce Moddi.
Psala jsem o něm mockrát. Norský písničkář, kterého jsem objevila náhodou při neplánované výpravě do olomouckého Jazz Tibet clubu před cca 6 lety. Moje srdeční záležitost. Jeho nová deska, kterou vydal na podzim, mě dost baví...Na jeho další koncert čekám už tři roky. Těším se strašně moc....
- Narazila jsem na youtube na recept na Butter chicken přímo od Jamieho Olivera. Takže co bude v neděli k obědu, už je vpodstatě jasné. Moje oblíbené jídlo v novém kabátu. Juchů.
- Při stěhování dílny jsem objevila hluboko zapomenuté látky a kusy oblečení a evidentně nastal jejich čas. Ráda dávám věcem druhou šanci a recykluji, takže i když už dost myslím na jaro, zboží bude mít zimní look ještě chvíli. Protože ta vlna! První várku jsem už hodila do eshopu.
- Kuba začal číst. Takže vidět ho ležet na sedačce s hlavou zabořenou v knížce - jsem tak ráda! Ke čtení jsem ho musela nutit, knížky do jeho školního čtenářského deníku - to bylo utrpení. A zlomil to Harry Potter. Takže když mi oznámil, že si k narozeninám přeje další díly.... nejhezčí přání:-)
-Je pátek, děti odjely na chalupu s babičkou a dědou a já zrovna lezu do vany plné horké vody a mám v ruce dvojku vína s hoooodně ledem.
Je potřeba si dělat radost a mít se na co těšit.
Tak hezký víkend mějte.

Filmové okénko

Zprávy z bojiště.
Děti se vrátily z Prahy.
Já se pomalinku, pozvolna vracím do procesu.
Nicméně nesmím to přepálit hned na startu.
Žádná extra náročná činnost a hodně odpočívat.
Filmové okénko pokračuje.
Takže co jsem už viděla?
(Kromě již tří zmíněných v minulém příspěvku...)
Klamač srdcí - viděla jsem už asi potřetí. Ne úplně prvoplánová francouzská romantická komedie. Hlavní hrdina mi dost připomíná kamaráda Adriena. Takže fešák. Velmi příjemné vypnutí mozku....:-)
Všichni už to vědí - španělský temperament v ne úplně dotaženém dramatu. Ale Penelope Cruz a Javier Bardem...na ně bych se mohla dívat i půl dne:-)
Neklid - snový film o lásce a smrti. Přiznávám, že na konci jsem si trochu poplakala, čímž jsem byla sama dost zaskočená. Ale vlastně se mi to nakonec docela líbilo.
Hastrman - dlouho jsem ho plánovala, Urbanovu knížku jsem kdysi zhltla na jeden zátah. Ale za mě dost zklamání a celé to bylo takové nedotažené....nebo jsem jen měla příliš velká očekávání.
Nový papež - už jsem ho tu jednou zmínila. Ale za mě velké ach. Sorentino prostě umí. Mladého papeže jsem milovala a tady se kromě Juda Lawa přidal i John Malkovich. Čekání na poslední dva díly je nekonečné....:-)))
Volver - Pedro Almodóvar a můj oblíbený film od něj. Pouštím si ho dost často a možná právě proto, že ho znám, tak se mi u něj moc dobře stříhalo:-)
Na dnešní večer si schovávám, až zaženu děti do postelí, jeden ze svých nejoblíbenějších filmů.
Prolomit vlny od Larse von Triera. Emocionální ždímačka, Skotsko a úžasný soundtrack.
O svých oblíbených filmech jsem kdysi psala tu.
Každopádně za nějaké další tipy budu vděčná....
....
A kdyby to z fotek nebylo jasné - na eshop jsem doplnila nové sady odličovacích tampónů....:-)

Ty návraty...

Návrat do reality se vším všudy.
Obě nemocné děti.
Nemocní všichni potenciální hlídači.
Home office.
Dílna stále z poloviny zakrabicovaná.
Práci prokládám vařením, čajíčky, pokusy o dohánění školních úkolů, sledováním Harryho Pottera, odbíháním na poštu...
Ale naštěstí si pořád jedu na marocké vlně.
Takže zatím optimismus a po večerce dětí Nový papež.
Už aby bylo jaro...
....
Cestovka i toaletka k mání v eshopu.

S Emou

Jak by napsal Jan Skácel: " Dny mizí jak odfouknuté květy šafránu".
Jen co se nadechnu, je týden pryč.
Za necelý týden a půl mě čeká olomoucký Dizajntrh, kam se každoročně hrozně moc těším.
Zaprvé je to doma, takže žádné velké přesuny, ale hlavně je to za mě asi nejpříjemnější a nejlíp organizovaná prodejní akce. A pak dojedou všechny kamarádky - letos opět ve společnosti Jany z lesa, Mankai By Myyny a Andrey Tachezy.
Takže se snažím nachystat co nejvíc zboží, ale do toho ty všední zmatky...
Možná stresem, možná přepracováním, ale natáhla jsem si nějaký sval/šlachu na krku a už víc než týden dost bolí. Šála kolem krku nezabrala, brufen jen někdy, mažu, nechala jsem si krk promasírovat a v nejhorší chvíli jsem poprosila i maminku o obstřik. (no jo, šťastné dítě z doktorské rodiny).
Ale ve výsledku jsem na tom pořád stejně.
Takže zvolnit.
Kéž bych to víc uměla. Zpomalit, přestat stresovat a tak nějak to odevzdat.
Dost jsem se o to pokoušela o víkendu, ale někdy ten mozek prostě vypnout nejde....
Nebo máte nějaký fígl, jak nato?
.....
S Emou doma.
Klasické školní bolení břicha, které přestalo, jen co ke mě sedla do auta.
Ale aspoň jsme měly chvíli čas jen pro sebe. I když přiznávám, že mě potom lehce bolela hlava:-))
Každopádně medvědy/nebo co to je jsme zvládly....

Terapie barvou

Opět jeden příspěvek ze soudku "jak Janě něco trvalo".
V květnu jsem psala o tom, že se pokouším o malé krůčky směrem k zero waste domácnosti.
Na to konto jsem se zmínila o látkových odličovacích tampónech, jak dlouho je používám a že chystám sady na prodej.
Ehm.
Máme listopad.
Nicméně jsou tu.
Totiž už druhá várka, první zmizela během chvilky, za což vám všem moc děkuju...
A co že mi na tom tak trvalo?
Ušití pytlíků.
Něčeho nejvíc jednoduchého, ale to bych asi ani nebyla já, abych si tam nevymyslela speciální postup...a tak než jsem přišla na to, jak a co budu šít, skončilo několik kusů v koši a já byla dost vzteklá.
Ale ve finále je to vlastně jedná velká terapie barvami a využití všech  zbytků, které v dílně mám.
Na upršený podzim ideální...

Jsou dny

 

Jsou dny, kdy bych se potřebovala roztrojit, abych všechno stihla.
Jsou dny, kdy jsem plná vzteku, který pak jen horkotěžko vydýchávám nebo v mém případě vyběhávám.
Jsou momenty, kdy si utírám slzy, protože na jednu hlavu je toho občas až příliš.
Jsou i dny, kdy mám chuť si najít normální práci a nežít v nejistotě, jaký bude příští týden, měsíc, půlrok....
Ale pak jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že ať už dělám cokoliv, pokud do toho dávám srdce, pokud mi to přináší radost a pokud to dělá radost i někomu dalšímu, má to smysl.
A i když je někdy život sakra těžkej, snažím se pořád hledat ty pozitiva.
Ať už je to slunko, co mi svítí do očí cestou do práce,  synovec v náručí, nebo i to večerní pivo.
Je kolem mě tolik věcí, které by mě mohly srazit do kolen, ale život je příliš krásnej a krátkej na to, abych se dívala z podřepu...
....
Dnešní radost až na kost.
Focení prostírek s mými milovanými hrnky.
Československý a polský porcelán. 
Brusel.