Konec blogů v Čechách?

Blog píšu 9,5 roku.
A mnohokrát mě napadlo, jestli to má ještě smysl, jestli už není zbytečné něco psát a hlavně, jestli mi to vůbec něco přináší.
Protože zcela sobecky můžu říct, že blog jsem psala vždycky hlavně pro sebe. Pro vlastní utříbení myšlenek, určité potřeby zaznamenávat a taky z terapeutických důvodů.
Hodně blogů, které jsem měla ráda, v poslední době skončilo.
Asi tomu rozumím.
Člověk ukazuje světu něco ze sebe, odhaluje něco intimního.
A v dnešní době sociálních sítí je jednodušší hodit fotku na instagram a ne psát věty.
V sobotu v Brně se za mnou zastavilo pár čtenářek a tak jsem toto téma nadhodila. Jestli čtete, jestli v tom vidíte smysl. Protože jsem dost pochybující člověk a tak často to ujištění potřebuju.
Děkuju za zpětnou vazbu.
V prvé řadě má blog pořád ještě význam pro mě samotnou.
A pokud přináší i radost někomu dalšímu.... jsem za to jedině ráda.
Vím, že už nepíšu tak často, jako tomu bylo v minulosti.
Život je občas náročnější, než by člověk chtěl a pak jsou taky věci, o kterých se mluví, až jsou zpracované, zažité a nebo jste si jimi jistí.
Takže jediné, co můžu slíbit, že tu na vás jednou za čas vykoukne článek.
Zvlášť když všichni ty malé radosti potřebujeme, no ne?

Jsou dny

 

Jsou dny, kdy bych se potřebovala roztrojit, abych všechno stihla.
Jsou dny, kdy jsem plná vzteku, který pak jen horkotěžko vydýchávám nebo v mém případě vyběhávám.
Jsou momenty, kdy si utírám slzy, protože na jednu hlavu je toho občas až příliš.
Jsou i dny, kdy mám chuť si najít normální práci a nežít v nejistotě, jaký bude příští týden, měsíc, půlrok....
Ale pak jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že ať už dělám cokoliv, pokud do toho dávám srdce, pokud mi to přináší radost a pokud to dělá radost i někomu dalšímu, má to smysl.
A i když je někdy život sakra těžkej, snažím se pořád hledat ty pozitiva.
Ať už je to slunko, co mi svítí do očí cestou do práce,  synovec v náručí, nebo i to večerní pivo.
Je kolem mě tolik věcí, které by mě mohly srazit do kolen, ale život je příliš krásnej a krátkej na to, abych se dívala z podřepu...
....
Dnešní radost až na kost.
Focení prostírek s mými milovanými hrnky.
Československý a polský porcelán. 
Brusel.

Horko

Tohle počasí miluju.
Já vím, je horko.
Ale to mi svědčí.
A nejenom mě, ale i všem pileím, které jsem konečně rozsadila.
Mám jich hromadu, takže kdyby měl někdo zájem, napište. Ale jen osobní předání, jsou dost křehké.
Stejně tak horko mi bylo, když jsem koukala na Černobyl.
Dlouho mě žádný seriál tak nezasáhl. Doporučuju. Myslím, že by to povinně měli vidět všichni.
V sobotu vyrážím do Brna na Mint market. Má být přímo tropicky, takže šaty, spoustu vody....
Pokud budete mít cestu kolem, stavte se. Budu na tržnici na Zelňáku, druhé patro.

National

Co nového?
Dokoukala jsem  Hru o trůny, přečetla Kar, vařila teplé večeře a udělala další várku jarních závitků. Protože nová závislost.
Odbyla jsem si zubaře a snad bude zase na nějaký čas pokoj. 
Našila jsem hromadu nových toaletek, ale ani jsem je ještě nestihla nafotit.
V sobotu budu se svým stánkem v Hradci Králové v art zóně festivalu Na jednom břehu.
Kdybyste náhodou měli cestu kolem.
Art and food zóna se nachází na Orlickém nábřeží a bude volně přístupná. Od 10,00 do 21,00 hod.
Mám nový hudební objev. Kapela National. A hlavně jejich poslední deska - Naprosto pohodový chillout, ideální k práci. Jedu na nich celý týden.
Tak hezkou dobrou noc.

...
Nová knížka, nový hrnek.
Malých radostí není nikdy dost.

Rutina?

Přišel včera poštou.
Nejkrásnější.
Tak dlouho sháněný.
Petro, děkuju!!!
...
Jsou dny, kdy jsem vděčná za svou rutinu.
Děti do školy a školky, já kávu, pak rozchystat práci, maily a začít šít, co jsem si připravila předchozí den.
Pouštím si už milionkrát ohraný playlist, kde mě už nepřekvapí ani náhodný výběr.
Piju heřmánkový čaj nebo vodu.
Chodím po dílně v jedné botě -tu druhou ani nemá smysl kvůli pedálu nazouvat.
Prostě hromada jistot:-)
Jediné co se liší, jsou kousky, které mi pod rukami vznikají.
Ale zrovna poslední dny jsem za určitou jednotvárnost vděčná.
Jarní únava v plné síle, milión povinností, stres a v kombinaci s mou roztržitostí.....
Přitom jindy vyhledávám jakékoliv rozptýlení, změnu.
Ale teď jsem ráda, že přesně vím, co budu v kolik hodin dělat a že večer v osm budu sama v tichu na sedačce s pomerančovým džusem a maximálně s puštěným počítačem.
Je mi jasné, že určitý řád, nebo chcete-li rutina je dobrá.
A že ji svým způsobem potřebuji k životu.
Jen jsem teď víc než překvapená, jak mě to najednou uklidňuje, když dřív jsem z toho doslova rostla.
Co vy a rutina?
A jak s ní pracujete/bojujete?
Hezký den...

Libůstky

Mám jich spoustu.
Menších či větších.
Takových svých libůstek.
Od sbírání hrnků, které už pomalu nemám kam dávat, ale nemůžu si pomoct.
(Ještě že mám dílnu tak velkou:-))). Zachraňuji je od popelnic (viz tento na fotce), dostávám od vás, svých čtenářů, sháním po bazarech....a těším se z nich.
Jím ledový kostky.
Tady už je to pomalu posedlost.
V mražáku mám stabilně namraženou krabici a po večerech si křoupu. Drink bez ledu? Neexistuje.
Led bez drinku. Kdykoliv.
Už víc než rok si jedu na červeném kari.
Dokonce tak moc, že když je splín, tak vařím. Stačí malá miska a rovnováha je zpět:-)
Červené kari je moje slepičí polévka pro duši.
Večer netrávím se sklenkou bílého, ale se skleničkou pomerančového džusu.
Stal se z toho jakýsi můj rituál. Když děti zalehnou a já mám "padla" - naliju si skleničku. S ledem. Samozřejmě:-)))
Když je splín největší, chodím na Butter chicken k Indům. Nic veganského, nic extra zdravého. Ale zahřeje na duši.
O to víc, že jsem ho dneska konečně uvařila doma a bylo famózní. Malinko řidší než v restauraci, ale úžasný. (Kiki, zítra bude k obědu!)
Píšu si seznamy. Toho co mám koupit, co chci ušít, co musím stihnout, jaké filmy chci vidět, které knihy jsem přečetla....Miluju seznamy.
A ještě raději si z nich odškrtávám. Vlastně mám pocit, že kolikrát si do nich dopisuju už hotové věci, jen abych si je mohla škrtnout.
Nastavuju si budíky zásadně na 6,43. 6,56 nebo třeba 7,04. Prostě jen ne obyčejně na půl, třičtvrtě nebo nedej bože celou. A když si je potom posouvám, tak mám přednastavených celých 7 minit odložení...
Je toho mnohem víc.
A díky tomu je ten život mnohem barevnější...

To je den

Dnešek by přesně vystihla Léna Brauner se svým pověstným " To je den!"
Přesně takový ten den, kdy si vytáhnete tričko ze skříně a po oblečení zjistíte, že jste celí od třpytek.
No jo, vyprala jsem Eminy Elsa šaty s ostatním prádlem.
Takže když jsou pak třpytky i v ponožkách, už to vůbec není divné.
Následně doma zapomenete Kubovu aktovku. Při návratu pro ni si zabouchnete klíče.
Zajdete si pro náhradní klíče k babičce a při odemykání zjistíte, že vám dala jiné.
A to je teprve něco lehce po osmé ráno.
Ještě že existuje kafe.
To to trochu vylepšilo.
Ale celý den vypadal dost podobně.
Lámala jsem jehly, nemohla nic najít, abych v zápětí zjistila, že hledaný kousek mám před sebou na stole.
Někdy se prostě daří.
A proto jsme si s dětmi udělali na večeři burgery.
to aby nám to přepisování skoro celého sešitu slovíček do angličtiny (Kuba evidentně taky neměl den) šlo líp.
To byl den!
***
Ale byly i pozitiva.
Práce na nových taškách, to mě baví pořád...

Uklizeno?

Skoro jsem zapomněla, jaké to bylo, když jsem ještě pracovala z domu.
Tento týden to tak skoro je.
Mám uklizenou kuchyň, umyla jsem dvě okna, vytřídila hromadu oblečení, odpověděla na maily a zvládla psát víc na blog. Aneb prokrastinaci zdar.
Práce jsem udělala tak o polovinu míň a to pracuji i po večerech.
Přesně takto jsem to dřív měla.
Vlastně netuším, jak jsem to zvládala, aniž bych se zbláznila. Nebo jo, byla jsem dost na prášky:-)))
Bylo naprosto normální, že v "pracovní době" jsem prala, dělala nádobí, nebo vařila a potom ve volném čase večer jsem doháněla, co se nestihlo přes den. Spala jsem podstatně míň než spím teď.
Pravda, uklizeno jsem měla mnohem líp.
Ale jak už jsem tu kdysi psala, přijde mi důležitější mít "naklizeno v duši" než doma. To jde, aspoň u mě, na úkor jiných věcí.
Uvědomuji si, jak moc je pro mě důležité, že ráno odcházím do dílny, kde potom odpoledne práci odložím, a až na vyjímky se k ní už ten den nevracím.Mívala jsem trochu workoholické tendence a vyčerpání bývalo velké.
Teď je to, teda až na to moje občasné ponocování, podstatně lepší:-)
***
Ale proč teda píšu o tom, jak nemám uklizeno a pak si ten opak vyfotím?
To víte, když už je jednou hezky, tak si to přece zaznamenám. To zase jo.
Stejně tak jako toaletky, které jsem dnes ušila, místo toho abych dodělala tu hromadu batohů.... Najdete je tu:-)
Tak hezký víkend.

První listopadový

Dny utíkají jak zběsilé.
Ani jsem se nenadála a je listopad.
Jako dospívající jsem ho milovala. Teď mu jen horko těžko přicházím na chuť.
Takže se snažím si ty podzimní plískanice něčím vylepšit.
Hromada nepodzimních prostírek. Plus ty moje hrnky.
Už aspiruji na docela slušnou sbírku.
Raduji se z každého nového kousku. A poctivě je používám - aspoň na to focení...
Poslouchám u šití Hooverphonic a užívám si takový malý návrat do svých dvaceti, kdy jsem si je pouštěla. Takže na dnešní dobrou noc vám posílám tuto a tuto.

Září

Když jsem dnes ráno obracelala list v kalendáři, lehce jsem si sumírovala, jaké to letošní léto bylo.

Tentokrát jsem neměla moc očekávání, co bych měla/chtěla stihnout. Vlastně byly naplánované jen Colours a tábor s dětmi. Zbytek tak nějak vyplynul. Přiznávám, že to letos moc pecka nebyla.

Ale asi jsem prostě potřebovala zvolnit a nic extra nehrotit.

Takže hodně chalupy, práce, malé výlety.

Malinko teď propadám depresi, že jsem si to léto pořádně neužila, jak rychle uteklo a že už je září.

Ale žáří je ještě prakticky léto ne?

Takže na co se tento měsíc těším a co bych chtěla?

- Pojedeme s Myynou na Mint market do Brna. 24.9. Snad tam víc neutratím, než vydělám:-)

- Těším se až začnu nosit svou sekáčovou koženou bundu. 

- Roztrhala se mi po letech moje malá kabelka, takže si zasloužím ušít si novou. Juchů!

- Těším se ke kadeřnici. Dlouho jsem tam nebyla a po létě to chce se nechat trochu opečovat.

- Budu si opět muset zvyknout na pravidelný režim. Ranní vstávání s dětmi mě sice zabíjí, ale pravidelnost mi jenom prospívá. Takže vlastně jsem za začátek školy ráda.

 - Chtěla bych si ještě párkrát zajet zaplavat do rybníku. Ve středu jsem plavala naposledy. Už mi to přišlo studené. Tedy plán je jasný, víc se otužovat.

- Dokud nebude ještě milión úkolů ve škole, vytáhnout děti na kola a běžet vedle nich. Proč to nedělám častěji? 

- Víc vařit. Docela mě to poslední dobou bavilo a dětem chutnaly. Včerejší špenátové lasagne byly naprostá bomba.

- Pracovat se svým vztekem. Mám tendence to polykat a neventilovat a pak to jednou za čas prostě přeteče. V poslední době víc než jednou. 

-Aspoň jednou týdně vyrazit mezi lidi. A mluvit s nimi...

*****

Co že s tímto příspěvkem mají společné hrnky? 

Nic.

Ale ty čtyři jsem dostala od Andrey Tachezy a udělaly mi opravdu radost.

Už jich mám fakt hodně a to nemluvím o těch dalších v dílně.

Všechny používame. Takže se na poličce točí podle toho, které jsou zrovna špinavé... I když já mám samozřejmě tendence je pořád rovnat, co si budeme říkat.

Na dovolenou

Strašně moc bych si přála mít dovolenou.
Přesně takovou, kde bych mohla vypnout telefon, nepracovat, být nejlíp skoro sama a kdybych si mohla vymrčovat, tak někde u moře. Poslouchat vlny, čichat slaný vzduch, dávat si kávičky, pít červené víno a jíst fíky.Aspoň na tři dny.
Plány byly, skutek utek.
Takže můj týden bez dětí vypadá opět pracovně.
Však ono to jednou dopadne.
Abych ale nepropadala depresi, naordinovala jsem si povinné denní plavání na nově objeveném tajném rybníku kousek za Olomoucí (tentokrát nic neprozradím, protože by to už nebylo tajné).
A samozřejmě aspoň jednu další radost denně.
Včera to byla návštěva jedné mé milé, dnes kafe s další a k tomu tento úžasný hrnek, který mi dovezla od jiné kamarádky.
A taky balíček od Marti. Tu určitě znáte pod značkou MMMoje. Ušila mi šaty a poslala tisk zenové holky. Ta na mě čekala už pár měsíců a nějak jí bylo souzeno se proběhnout párkrát po olomouckém kraji, než ji pošta konečně zvládla doručit.
Už visí a dělá mi radost.
Kromě toho mě taky těší, že jsem konečně zvládla naskladnit na e-shop všechny nově ušité toaletky, čelenky, kabelky a peněženky. Je toho hodně, tak se určitě koukněte.
A co těší vás? Hezký začátek nového týdne.

Po třech měsících

Tři měsíce bez laktózy.

Myslela jsem, že to nemám šanci zvládnout.

Že budu hrozně trpět.

A kupodivu je to fajn. A cítím se rozhodně líp.

Moje intolerance sice stále trvá, ale už jsem se s ní docela sžila.

Nebudu předstírat, že bych si s velkou chutí nedala latté nebo sklenici studeného mlíka.

Nebo jogurt s ovocem.

Ale spoustu věcí se dá nahradit a už mi vaření mi jde líp.

Občas se sice ještě zapomenu - jako třeba ve Velké Bystřici, kde jsem s velkou chutí snědla půl porce tiramisu, které připravovala maminka mého italského kamaráda a pak jsem měla docela dost problém.

Ale kávu bez mléka zvládám s přehledem. Vlastně už mi dost chutná.

Našla jsem skvělou sojovou smetanu na vaření, kokosové mléko zvládají i děti a když už vařím svíčkovou, tak ji vařím prostě hodně hodně dlouho a pak si jí tolik nedám.

Zmrzlinu si sice dát nemůžu, ale občas narazím na sorbet nebo bezlaktózovou zmrzku, případně nanuk.

Ze sýrů zvládnu parmazán a kozí, čímž si aspoň malinko vynahrazuji svůj největší absťák.

Takže to jde a já z toho mám radost.

....

A radost mám taky z nových hrnků, které jsem ulovila při otvíračce Dobrodruhé, dalšího přesazeného miminka piley nebo nových látek. Plus je pátek:-)

Chystá se

Malé nakouknutí pod pokličku.
Něco se peče.
Všechno bude recyklované  - a to já ráda.
Dostala jsem hromadu starších látek, abych našila limitovanou kolekci, o které vám napíšu už příští týden. Hrozně moc se těším, až se pustím do větších věcí, zatím jsem ukojila svou potřebu na čtyřech toaletkách.
Jsou jednoduché, ale k hrnkům a Jiroutkovi jdou, ne?
Mám radost, když se povede dát věcem druhou šanci....
...
A teď už zpátky k práci, protože zítra Bystřice. A dílna ve stádiu výbuch, nic nesbaleno a místo toho, jsem nevím proč, začala šít batohy. Klasika. Taková už jsem a obávám se, že asi jiná nebudu...

Na parapetu

V životě se dějí ne úplně fajn věci, abychom si vážili těch pozitivních a příliš si na ně nezvykali.
Přece jen -  samá pozitiva, to by byla nuda k uzoufání:-)
Takže na vyvážení šíleného pracovního dne zakončeného besídkou ve školce a vydýchaným prostorem, kde jsem dvakrát myslela že zkolabuju - skvělá večeře a drink s ledem.
Dostala jsem od babičky ke svátku "speciální" hadru na okna a nábytek. (Teď nevím, do které kategorie to spadá. Protože co si budeme říkat, úklid mě popravdě nijak zvlášť nebere).
Ale světe div se - ono to funguje a Jana během chvilky umyla jedno okno. Na fotkách můžete vidět, které okno to asi je. Tím jsem se pro dnešek vyčerpala:-)))
Mám radost z váz na parapetu - všechny z druhé ruky za hubičku. Aspoň nemyslím na ten dnešní rozbitej hrnek v práci.....
Stejně tak mě těší pilea, která roste jak divá, dokonce už jsem si ji odmnožila do dílny a další miminka jí rostou u stonku. A aby byl stav domácnosti vyvážený - chcípl mi břečťan, který jsem zakokedamovala a namáčím ho neustále jak divá...ale asi mu není souzeno mi viset v ložnici.
Trochu jsem se v posledních dnech chytla s jedním kamarádem, ale na to konto teď zase víc mluvím s jinými lidmi. Asi ta rovnováha být musí.
Jen si občas říkám, že malé pohodové prázdniny - to by bylo tak příjemné....

Tolik

Je toho teď tolik, co mi dělá radost.
Snažím se soustředit na všechny ty maličkosti, které mě v posledních dnech potkaly.
Sobota jen s Emou - veskrze holčičí. Od lakování nehtů, přes princeznovskou pohádku, trhání kytek a vázání věnečků.
Sehnala jsem pileu. Nejvíc fotogenickou kytku. (Teď už jsem opravdu blogerka:-))).
Na ekojarmarku jsem potkala hrozně moc známých a obrovskou radost mi udělala Ilona, která mi až z Pardubic dovezla celou náruč tulipánů a bylinek. Ještě teď je mám v kuchyni:-)
Od Verči jsem dostala nový hrnek a druhý jsem včera objevila v charitě.
Stihla jsem kafe s kamarádkou.
Veggie fest na kterém se lehce podílím, se nezadržitelně blíží. A i když vím, že to bude náročné, tak se strašně moc těším. Možná ještě o kousek víc, protože za mnou dojede jeden z mých nejbližších přátel, kterého jsem už skoro půl roku neviděla.
Čelenky se evidentně chytly. Většina se prodala hned na ekojarmarku a na eshopu už jich je jen zlomek. A tak jsem dneska nastřihla další hromadu.
Koupila jsem si po letech novou podprsenku na běhání. Konečně. A zjistila, že s doprovodem Kuby - který jede na kole, to má něco do sebe. Minimálně mi dělá pojízdný bar:-)
A k tomu je dneska pátek.
Co vás těší?