sobota 29. července 2017

Až vyrostu, chci být jako Honza










Náš výlet do Litomyšle za kamarády.
Podvečerní Toulovcovy pátky a s nimi spojená pohádka pro děti a koncert pro rodiče.
To, že hráli Zrní, byla dost příjemná shoda náhod.
Čekala jsem, že Kuba s Emou vydrží tak půl hodinky koncertu a vyrazíme domů. Ale děti mě naprosto dostaly.
Společně s místními dětmi vyvořily gang, obsadily podium, tančily, běhaly a koncert si užily tak desetkrát víc než my. (Hodně zábavní byli dva sourozenci, kteří většinu koncertu strávili jako artisti zavěšení na železných sloupcích, které drží střechu nad podiem).
Kuba fascinovaně pozoroval zpěváka Honzu a prohlásil, že až vyroste, chce být jako on. Aby mohl taky tak skákat a tančit na pódiu. Nakonec si z vlastní iniciativy šel pro podpis a samým nadšením pak cestou domů v autě ani nemohl usnout.
A já se samozřejmě dmu pýchou, protože jsem mu Zrní rozhodně nevnucovala. Většinou si hudbu pouštím, když jsem sama.
Takže příště s dětmi zas a rádi.

čtvrtek 27. července 2017

Letní etudy








Už bych si na to měla asi pomalu zvyknout.
Někomu přichází deprese na podzim, já se s ní sžívám přes léto.
Možná proto, že mám pocit, že konečně můžu vypnout, zpomalit.
Nebo že, jak už jsem tu nedávno psala, si naberu hodně práce a s dětmi to prostě úplně dohromady nejde.
Taky asi na mě doléhá ten celoroční stres a v momentě kdy trochu zvolním, tělo si řekne, že teď je ten čas...
Takže přes léto toho hodně prospím. Hodně proležím. Hodně jen tak koukám. A po dlouhé době hodně pláču.
Ale poprvé mi to přijde vlastně v pořádku.
Asi malinko dozrávám.
Taky se tu svou depresi učím přijímat a ne si jen stěžovat. Ne si své smutky ukládat uvnitř, ale pustit je.
V tom vidím největší pokrok své celoroční práce sama na sobě.
.....
Pohledy z verandy.
Stejné, ale pokaždé jiné.
Čištění hlavy u šití popruhů.
Dvacet kousků naráz.
Bez přemýšlení, jen manuální práce.
Opravdová radost.

úterý 25. července 2017

Pozdrav z chalupy





Měla jsem v plánu napsat příspěvek přímo z Colours of Ostrava, ale na místě mě to pak ani nenapadlo. Hodně horko, hodně práce.
Ale všem, co jste se za mnou zastavili moc děkuju.
Bylo příjemné vidět ty jména, která znám jen z emailů i naživo.
E-shop je teď poněkud přebraný a vykoupený, ale nebojte, už pomalu pracuji na nových kouscích i se svým úderným týmem.
I když mě dost zaměstnávají práce v gastronomickém odvětví - přece jen po festivalové stravě je docela fajn dát si něco domácího.
Tak se mnou mějte, prosím, strpení, pokusím se odpovědět na všechny maily co nejdřív...
A o report z Colors nepřijdete - mám docela velkou zásobu hudebních tipů, ale o tom zase příště...

pondělí 17. července 2017

Proč psát o radosti




Já vím, o radostech píšu hrozně často.
Jenže prostě to tak mám.
Raději se ohlížím zpátky na to pozitivní, protože co si budeme říkat, negativního je v životě až dost.
Navíc je to pro mě dost povzbuzení - prolistovat si zpětně blog, kouknout na fotky a vidět, že se vlastně nemám vůbec špatně, že se mi něco podařilo, nebo že mě někdo jen tak potěšil.
Vlastně si myslím, že bychom si to měli opakovat denně.
Z čeho máme za uplynulý den radost.
Třeba za dnešek je to u mě stojan na kabelky uvedený do praxe - vyrobil mi ho muž a už se těším, jak ho na Colors navěsím.
Potom mě po příjezdu na chalupu čekala na verandě krabice látek od tety, která se stěhuje a tyto poklady by vyhodila. Mé vetešnické srdce jásá....protože ty vzory! Hned bych sedla za stroj....
A konečně jsem se dokopala k úpravě vizitek.
Jsou doma a už je jdu děrovat a přivazovat....

čtvrtek 13. července 2017

Dnešní...



Moje dnešní radosti.
Plná dílna a veganské chilli k obědu.
Ještě že mám svou dvorní kuchařku, co myslí na můj stravovací režim.
Teď už do pelechu, protože další díl rozkoukaného seriálu....

středa 12. července 2017

Pracovně






I když to z fotek může vypadat kdovíjak líně, dnešní den byl ryze pracovní.
Došila jsem další várku batohů a to ve společnosti dětí a babiček - což na mě, spíše samotáře, je docela výkon.
Vlastně každé léto s dětmi na chalupě je pro mě malinko zkouškou trpělivosti.
Trávíme hodně času pohromadě a tím, že musím pracovat, je to složitější.
Mám ráda ticho a to je s dětmi samozřejmě nereálné.
A taky si většinou naplánuji víc úkolů, než jsem schopná zvládnout, takže se sama stresuji, kolik mi toho zbývá, co všechno bych další den měla....
Nehledě na to, že speciálně Ema má radar na to, kdy jsem nejvíc zabraná do práce a tehdy něco nutně potřebuje.
Ale dnes jsem na sebe docela pyšná.
Kdyby takto běželo celé léto, vůbec bych se nezlobila.
Chvíli teplo- ideálně na snídani na verandě.
Pak zataženo - akorát aby mě nemrzelo, že jsem zalezlá u stroje.
Po obědě pohádka s dětmi, odpoledne práce, procházka okolo, neteř na návštěvě, pozdravit krávy, ugrilovat si večeři, sklenička prosecca v houpačce. Značka ideál.
A teď už jen šumění smrků....

úterý 11. července 2017

Houpy






 


Radost jak malá.
Stačí závěsné křeslo a úsměv mám od ucha k uchu. Jen je o něj u nás malinko bitka.
Takže si ho užiju až večer...
***
Dnešní radosti.
Letošní léto jedu na žlutém melounu..Nemůžu se ho přejíst.
V křesle.
Nenamalovaná, v chalupářském oblečení ze sekáče. Ale tak spokojená.
Ten výhled....po stopadesáté vyfocený, ale pořád uchvacující.
Nové batohy... ještě jich mám sedm na stole.
Podlaha v dílně.
Chodit bosky po dřevě...to můžu.
Vlastně chodit bosky skoro všude....:-)

pondělí 10. července 2017

Ta látka





Ta látka mě dostala.
Hned, když jsem ji viděla, musela jsem z ní mít tašku.
A teď konečně došlo i na kousky do e-shopu.
Vlastně nakonec nevím, jestli mě víc baví tmavá nebo světlá varianta.
***
Opět chalupaříme.
Jen je to letos trošku hektičtější, protože pár dnů v týdnu dojíždím do práce do Olomouce a u dětí mám babičku.Ale stojí to za to.
Děti celý den venku, večery na terase doprovázené bučením krav - ano, máme letos sousedky, vůně bylinek všude...
Navíc, když je tu tak krásně.... To se ani odjíždět nechce.
Ale práce je až nad hlavu.
Pilně šiju, protože společně s olomouckým Flop fashion shopem budu mít stánek na Colors of Ostrava. Těším se moc.

středa 5. července 2017

Ahoj moře
















Ahoj moře!
Tak dlouho jsme se neviděli!
A já skoro zapomněla, jak voníš, jak moc mám ráda sůl na kůži, jak ráda poslouchám cikády a racky.
Že i káva chutná jinak a o rajčatech ani nemluvím.
Miluju tu večerní únavu ze slunce, zvuk  svojí kytary společně se šuměním vln.
Tak moc mi chyběla voda.
Plavat a plavat.
Nechat se houpat, opřít se zády o rozpálenou skálu, uschnout a znovu skočit do vody.
Natrhat si rozmarýn a kari vedle skaliska a večer si s tím ugrilovat zeleninu.
Případně rybu.
Nebo obojí.
Před soumrakem si sednout na pláž a jen koukat do vln.
***
Moc jsem od naší dovolené neočekávala.
Možná taky proto, že jsme nic neplánovali. S kamarády jsme ani pořádně netušili, kam pojedeme.
Jen jsme chtěli moře.
Přípravy prakticky žádné, noční přesun a pak jen ráno s úsměvem od ucha k uchu vdechovat vůni soli a borovic.
Nemyslela jsem si, že by mě mohlo Chorvatsko něčím překvapit. Ale stalo se.
Našli jsme nejkrásnější malé městečko, opuštěné pláže, minimum turistů...takový malý ráj.
I když jen na pár dní.
Nebude se mi chtít domů.
Ale už mi začíná být smutno po našich dvou záškodnících.
Těším se, co všechno ještě letošní léto přinese....