čtvrtek 22. července 2021

Váza


Soňa chystá na zítřek vernisáž výstavy váz. A bude to stát za to.
Nepojedu, protože chalupa jednoznačně vítězí. Navíc bych tam nechala majlant, nicméně kdo budete mít cestu kolem...... Ale novou vázu mám i tak.
Kamarádka Radka se věnuje porcelánu. A tuhle vázu jsem u ní na facebooku obdivovala někdy na jaře. Tak jsem si ji jako dárek sama sobě objednala. Od úterka ji mám na stole a mám z ní upřímnou radost.
Dost mě těší, že mám kolem sebe tak tvůrčí lidi.

středa 21. července 2021

Nic nemuset

 

Posledních několik dnů mám sama pro sebe.
Dobře, chodím sice do práce, ale po návratu mám opravdu po dlouhé době čas na to dělat jen to, co chci já a nic nemuset.
A to nic nemuset, je asi to hlavní, co mě dobíjí.
Protože pořád něco musím.
Ale když aspoň chvilku ne...je to tak osvěžující.
Dovolit si vypnout, dělat jen to, co mě napadne.
Nemám k tomu vlastně co víc napsat - jen, že to přeju jednou za čas každému a sama sobě častěji.
Nic nemuset....
***
Fotky random z posledních dní.
Víno s kamarádkou, došitá peněženka, bunbo a Jana na procházce.
Malých radostí není nikdy dost

úterý 13. července 2021

5

 




Pět radostí- pět poznatků z víkendu.
S bruskou to jde mnohem líp než jen ručně  - další židle na chalupě natřeny. Ložnice má šedé stoličky.
Ušila jsem si další šaty. Zelené. Aneb posun v barvách. A opět lekce, jak něco nešít a jak zase jo. 
Nejhezčí kytky rostou zásadně u cesty. A stojí za to si ušpinit nohy od bahna, když se pro ně drápete:-) Protože na okně pak vypadají skvěle.
Na začátku července houby většinou nerostou. I když se podmínky zdály perfektní, houby to nějak blbě pochopily a nebyly. Nevadí, aspoň jsme se prošli. A zase o kousek víc zmapovali okolí chalupy.
Komisař Clouseau je i po stopadesáté pořád skvělej. Na usnutí nejlepší. A pokud se vám poštěstí, aby se vám o něm ještě navíc zdálo...dost se pobavíte.
***
Fotky z chalupy.
Strašně moc si tady odpočinu.
Čím dál víc začínám rozumět svým rodičům a všem chalupářům.
Protože odjet, vypnout.. a vidět za sebou kus něčeho hotového.
Je to hrozně fajn.

čtvrtek 8. července 2021

Nadechni se


Víkend na Vltavě.
Naprosto vyčištěná hlava.
Hraní do noci na kytaru, spálená stehna, namožené břišní svaly ze smíchu.
Oběd v restauraci Farma, objev z gastromapy. Famózní kapusta. A to jsem ji jako dítě nesnášela. Naprosto skvělá kachna. A kapří paštika.
Další dva dny na chalupě, já s náběhem na zánět ledvin. Takže postel, hodně pít a maraton filmů.
Nadechni se běželo normálně v televizi, viděla jsem podruhé. Mám pro Guye Pearce slabost. A tento film není vůbec špatný.
Druhá série Lupina. Mě to bavilo, E se odmítl dívat - co vy a netflixácké seriály? Které máte rádi?
V mezičase jsem stihla ušít i pár potahů na polštáře....to je asi tak jediné šití za poslední dobu. Ale už samozřejmě googluju další úplety a teplákoviny, protože šití oblečení mě baví čím dál víc.
Ne, že by mi to i tak šlo, ale nadšení tu je a to je asi hlavní. Takže pomalu metodou pokus omyl zkouším.
Na zahradě to roste jak šílené. Sice mi pár bylinek sežrali slimáci, ale se ztrátami se počítalo. Cukety i dýně už jsou v květu, okurky už mají dokonce plody.
Baví mě to. Hodně. 
Ale na co se těším nejvíc, je, až začnou růst houby.
tady se moje sběračství projevuje v největší možné míře...

pátek 25. června 2021

Sama sobě


 O víkendu jsem na jeden zátah přečetla Hlas kukačky.
A s hrůzou zjistila, že takhle volno, abych mohla úplně zapomenout na svět okolo a jen číst, už jsem neměla ani nepamatuju.
Neumím moc odpočívat. Většinou potřebuju nějak zaměstnat ruce a nebo prostě na odpočinek není čas.
Takže když pak to volno mám, hledám neustále čím ho vyplnit.
Minulý týden jsem si víkend o jeden den prodloužila.
Obrousila a natřela jsem 4 židle, ušila k nim podsedáky, byla dvakrát běhat, jednou plavat, přesadila několik kytek, neustále něco vařila, uklízela....až konečně v sobotu odpoledne jsem vzala do ruky knížku.
A v neděli po obědě ji odložila přečtenou.
Ten čas, co věnujeme sami sobě, je tak potřeba.
Uvědomila jsem si to o to víc tento týden u kadeřnice.
Tři hodiny jen pro mě.
Tři hodiny přemýšlení.
Ale hlavně tři hodiny, kdy se o mě někdo staral.
To, přiznávám, moc neznám...ale myslím, že si to zaslouží každý.
Trochu víc myslet na sebe.
Takže sama sobě si poznamenávám.
Aspoň jednou za čas si naplánovat nic nedělat.
Nebo prostě jen čas sama pro sebe.

čtvrtek 24. června 2021

***

 

Nikdy mě nepřestává udivovat, jak v dnešní "vyspělé" společnosti a pokrokové době, jsou psychické choroby stále stigmatizovány. A zlehčovány. Znevažovány.
Já sama mám to štěstí, že se mi po letech terapií deprese prakticky vyhýbají a jsem skoro bez léků. 
Jen několikrát do roka vystrčí růžky, ale už zhruba vím, co dělat. Takže se s tím poperu, jak se dá a jede se dál.
O tom, co prožívám, se snažím mluvit. Pravda, ne nějak hodně dopodrobna.
Ale co mě dostává a zaráží nejvíc, je to naprosté nepochopení.
Nejen co se mé osoby týče, ale i dalších lidí s různými diagnózami. A že jich v mém okolí je.
Od nevyžádaných rad, abych se uklidila, nenimrala se v tom a šla něco dělat, po skvěle mířené dotazy, co se mi stalo, jak to, že jsem tak rozhozená, ať to okamžitě vysvětlím. Vždyť už jsem byla přece tak v pohodě. Co já tak asi můžu mít za problém, že.
Jsem přece mladá, krásná, mám spokojenej vztah, skvělou novou práci, dvě zdravý děti, zrekonstruovanej byt, všechno se mi daří....
Ano, je to tak.
Ale i to, že je člověk v podstatě spokojený, neznamená, že nemůže mít depresi.
Deprese není lenost, rozmazlenost, sobectví.
Deprese je nemoc, která je schopná vás úplně paralyzovat. A všechno, co do té doby dávalo smysl, už ho najednou nemá. Tělo bolí, nefunguje jak má. Myšlení se zpomalí, únava je tak velká, že i sebemenší pohyb dělá problém. Jako by byl člověk za trojitým sklem a viděl vše jen z velké dálky. Jen spát, nebýt.
Prožívání je individuální, takže můžu popsat pouze to, jak to mám já.

Hodně lidí má pocit, že takového člověka, by měli nechat být. Není žádný manuál na to, jak se k nemocnému chovat. Ale jednu radu bych měla. Zeptat se, co ten dotyčný potřebuje a být tu pro něj.
Nemocný si o pomoc ve většině případů neřekne, a pokud ano, už to něco znamená.
***
A proč o tom píšu uprostřed léta, kdy je všechno zalité sluncem?
Protože to, že deprese chodí na podzim a v zimě, kdy je nedostatek slunečního svitu, nemusí být vůbec pravda.
Mně se zásadně deprese vrací v létě. V momentě, kdy všechno jde jak má, já se zklidním a tělo si uvědomí, že teď je ten čas. Kdy se už nemusí zuby nehty snažit si ustát všechny stresové situace a prostě to pustí.
Tentokrát to bylo jen pár dní. Ale lekce velká.
A já mám znovu potřebu říct svému okolí - neznevažujte to, co prožívají druzí. Každý žijeme jen ve své kůži. 
***
Pár dobře mířených rad tu.

středa 16. června 2021

Ticho

 


Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale čím jsem starší, tím víc oceňuju ticho.
Dřív jsem měla puštěnou hudbu prakticky nonstop.
Nasávala jsem všechno, oblíbené, známé, nové.....i cesta do obchodu bez sluchátek nešla.
Běh potichu - neexistoval, být doma sama - jen s hudbou.
Za poslední rok jsem poslech výrazně omezila.
Nevím čím to je, jestli mám hlavu už tak přehlcenou, že i něco uklidňujícího je pro mě najednou navíc.
O víkendu na chalupě si občas něco pustíme, ale jakmile jsem sama, nic nechci.
Maximálně na delší cestu autem, ale to většinou když si chtějí děti zazpívat. Ale to pak frčíme tři, čtyři cd dokolečka.
Uvědomila jsem si to včera večer doma, když jsem seděla v ztichlém obyváku, děti už spaly a já neměla ani potřebu si pustit film. Prostě jen tak být, dýchat, vnímat, přemýšlet si.
***
Ticho máme teď už i na balkóně.
Po návratu z víkendu nás čekalo prázdné hnízdo. Kosice vyvedla mladé. Z pěti ptáčat to do odletu zvládly čtyři. Jsem vlastně i ráda, že už odletěli, po ránu byli hodně hlasití:-)

pondělí 7. června 2021

...

 

Poklidný víkend.
Přesně ten jsem potřebovala.
V sobotu na skok ve Velké Bystřici. Zasadili jsme pro Jsme ze stejné planety s Davidem Macháčkem dva stromy, teda já spíš postávala s rýčem, ale aspoň jsem se dozvěděla něco o prostříhávání koruny při přesazování. To se ještě bude na chalupě hodit.
V sobotu to v Bystřici vyvrcholí, bude zde mezinárodní piknik, se skvělou gastrozónou a hromadou programu. Pokud budete mít čas nebo cestu kolem, vřele doporučuji.
Odpoledne u stroje. Ušila jsem si šaty, které mají opět nějaké mouchy, ale krok za krokem se učím, u kterého materiálu se čeho vyvarovat.... Mikiny ty mi jdou, ale čím tenší materiál, tím větší chyby.
V podvečer jsem se rozněžňovala v náručí s Editou, která mě v závěru komplet poblila. Musím přiznat, že i když je tak nádherná, voňavá...tak jsem ji velmi ráda vrátila ségře.
Hodně jsem spala. Oba dva dny.
Uvařila si thajskou krevetovou polívku.
Zkontrolovala zahradu na chalupě, abych zjistila, že slimáci opět vedou.
Dva saláty pryč, bazalka, majoránka taky.
Co už.
Zato doma, tam mi to roste. Jak rajčata na balkóně, tak i naše ptačí osazenstvo.
Pět ptáčat. Už od rána nám dávají vědět, že mají hlad....

středa 2. června 2021

Emino


Emino.
Nové polštáře, Jana po dlouhé době u stroje.
Růžově natřená thonetka.
Za ten úsměv na její tváři to stálo.

úterý 1. června 2021

Edita




Jsou dny, kdy by bylo lepší nevstat z postele, protože pak prostě pokazím, na co sáhnu.
Minulý týden takových dnů bylo víc.
Byla jsem z toho docela dost frustrovaná. Tím spíš jsem vyhlížela víkend s vidinou tisíce plánů. Jak si odpočinu a co všechno stihnu. Ale jak jsem to chtěla narvat do dvou dnů, to už moc netuším.
Takže jsem hlavně hodně odpočívala.
Protože to, co mě trápilo, štvalo nebo mi přišlo zrovna podstatné, vybledlo vedle toho, že se mojí sestře narodila Edita. Že všechno dopadlo dobře, holky jsou zdravé a nás je zase o jednoho víc.
***
Fotky jsou od kamarádky Evy z naší sobotní procházky.

středa 26. května 2021

Pár paprsků


Stačí pár dní bez slunečních paprsků a jsem protivná sama sobě.
Poslední dny únava a splín.
Který odešel, jak mávnutím proutku, jen co vykouklo slunko.
Aspoň kousek, aspoň chvíli.
Na balkóně jsem si zasadila další kytky, dvě rajčata a papriku.
Tu jsem omylem koupila pálivou, no nevadí.
Uvařila jsem červené kari s krevetami, moji jistotu. Od kamarádů mám skvělou kari pastu z brněnské vietnamské tržnice...ještě štěstí, že nic takového není v Olomouci, tam bych byla schopná nechat majlant.
Ušila jsem Kubovi mikinu, a nebyla ji ani schopná vyfotit. Nicméně je v provozu, sedí a Kuba spokojený. Víc asi nepotřebuju.
Pro olomoucké a z okolí, příští pátek se v centru chystá moc fajn akce.
Před kavárnami a restauracemi bude hrát spousta hudebníků.
Nevím jak vy, ale mně už tak hrozně chybí slyšet něco naživo....

Vylosovala jsem komentář č. 22 od Lenky, pošlu mail.....
Hezkou středu všem.
Já pevné nervy, odvahu a odpoledne hurá k zubaři. Převrtávat plombu. Uf.

pátek 21. května 2021

Jedenáct






Dnes má můj blog jedenáct let.
To už je docela úctyhodný vztah.
Zvládl i skoro roční pauzu, kdy jsem už téměř nevěřila, že se k psaní vrátím.
Chybělo mi to, ale ten odstup jsem potřebovala.
Stejně jako jsem potřebovala ten návrat.
Protože pořád mi dělá radost. A o tom to má být, ne?
Díky všem, co ještě čtete. Co občas napíšete.
Ráda bych poslala do světla sadu odličovacích tampónů. Pokud o ni budete mít zájem, napište mi do komentáře váš mail a třeba na co se těšíte. Po víkendu někoho vylosuji.
***
A na co se těším já?
Dneska asi nejvíc až si večer sednu na chalupě na zahradu a budu se koukat do zelena.
A pak taky až pověsíme nové lustry do ložnice, které zatím čekají na skříni....

Fotky nafotila včera moje kamarádka Zuzka na našem balkóně. 
Vistárie v plném květu a dojatá Jana.

středa 19. května 2021

Spolubydlící




Radosti posledních dní.
Magnetická lišta na nože v kuchyni. Přála jsem si ji několik let. Můžu si odškrtnout.
Slečna pivoňka. Miluju.
Nová spolubydlící na balkóně. V odloženém závěsném košíku si udělala hnízdo a už zahřívá dvě vajíčka. Tiše a z povzdálí pozorujeme.
Včerejší odpoledne ve městě. Ema ve skautu a jak jsem na ni čekala, zvládla jsem kafe z kavárny na sluníčku, knihkupectví, pár obchodů a sraz s kamarádkou....
***
Zdálo se mi, že jsem zpátky na střední, odjíždím na lyžák a pohádala jsem se s rodiči.
Tak živý sen, že ještě chvíli po probuzení, jsem byla plná emocí.
Uf, jsem tak ráda, že jsem dospělá.

úterý 18. května 2021

Co mi korona dala



Už mockrát mě to napadlo.
Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.
Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.
Takže je vůbec něco, co mi korona dala?
Je. A překvapivě je toho dost.
Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.
Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.
Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.
Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.
Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.
Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.
Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.
Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.
Nezačala bych šít oblečení.
Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.
Jak to vnímáte vy?
***
Z víkendu doma.
Sobota jen pro mě.
Eukalyptová mikina.
Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

čtvrtek 13. května 2021

S úsměvem


Dneska krátce, ale s úsměvem.
Něco malinko o mě si můžete přečist TU.
Díky Westwing za příležitost.
***
Látky na pracovním stole.
Obyvák vymalovaný - v zabydlovacím procesu.
Jana spokojená.
Včera jsem šla ke kamarádům na zahradu v sandálích!
Nejmilejší sezóna je tu. A ani ten déšť mě nerozhodí.

úterý 11. května 2021

Pět


Pět pozitiv.
Vymalovaný byt. Uklizená koupelna, kuchyň a obyvák.
Nejlepší látka s eukalyptem na mikino-triko pro mě!
Piley zachráněny od škůdců, zdá se. Něco se je snažilo sežrat, ale díky Lence snad přežijí.
V práci dnes naboso. A v nových šatech od kamarádky. (Já vím, že má začít zítra hrozně pršet, ale dnes je dnes a já zářím).
Včerejší procházka s Kubou a skoro dospělý rozhovor. Je tak fajn, mít ho někdy jen pro sebe.
***
Mám tendence si dávat zbytečně vysoké cíle.
Hodně si toho nakládat.
Což není samozřejmě  reálné zvládnout a já jsem tak ve stresu. A naštvaná sama na sebe.
Snažím se si to uvědomovat, víc vypínat, nelpět tolik na těch svých odškrtlých úkolech.... Ale když to někdy jde tak těžko!
Když jsem včera večer usínala, hlavou mi zase běželo, co všechno ještě musím, jak je toho moc a kdy to stihnu a jestli vůbec.
A proto dnes pět pozitiv z posledních dní.
Je spousta hezkého, spousta dobrého a některé věci prostě budou, až budou.

pátek 7. května 2021

Košile


Tento týden byl patřičně výživný.
Vlastně ani nevím, jak jsem to mohla ve zdraví zvládnout.
V pondělí vymaloval E pokoj Emě.
Já po práci uklidila a částečně nastěhovala.
V úterý převoz našeho starého gauče/postele pro Emu. Rozšroubovat, snosit od ségry z půdy, odvézt, vynést, smontovat. Třikrát uf.
Do toho mi cestou z práce upadl výfuk.
Nebudu popírat, že v první moment jsem sprostě nadávala, pak se hystericky smála a nakonec se rozbrečela.
Večer jsem únavou padla.
Středa ve znamení řešení servisu auta.
Kontrola Kubova samostatně "vypracovaného" referátu. 
Chlapec se naučil používat ctrl+c/strl+v a objevil wikipedii.
Takže hodinové soustředení a referát hotov. Dala bych si tak 1-.
Pokračování úklidu a přesouvání věcí.
Abych ve čtvrtek opět začala stěhovat, protože na sobotu ráno mám objednaného malíře, který domaluje zbytek bytu.
To, co jsem stěhovala 14 dní zpět, opět nanosit do už vymalovaných místností.
Na 95% hotovo, o půl osmé jsem byla v posteli. Plán byl knížka nebo film. Neklaplo nic, usnula jsem jak mimino.
S vidinou víkendu na chalupě a optimismem jsem ráno vyrazila do práce, aby mi cestou začala svítit kontrolka Abs. 
Nevadí, to se zmákne.
Ještě chvíli a budu sedět venku u ohně. ( A co, že to vypadá na déšť). Stodola a deka to jistí.
I kdyby padaly trakaře.
***
Fotka je víc než dva roky stará.
Fotil David, jako svou školní práci.
Ale proč ji dávám? Po letech jsem se odhodlala a začala košili na fotce nosit.
Je pánská, ze sekáče za dvacku, skvělej střih, materiál, vypracování....dokonce jsem si na ni dozadu vyšila nůžky, které mám vytetované na ruce.
Jen jsem si v ní přišla...no, tlustě. A tak jsem ji na sobě pořádně nikdy neměla.
Ale dnes jsem do ní asi dozrála. Prostě se v ní cítím dobře a je mi jedno, co si kdo myslí.
Mám z ní upřímnou radost.

úterý 4. května 2021

Ručně psáno


Jsem seznamový člověk, musím mít vše napsané rukou. I když nedám na chytrý telefon dopustit, kalendář potřebuji vést klasickým způsobem.
Musím si dělat zápisky, mít diář... Nejlépe si vše podtrhnout, odškrtnout.
Miluju nakupovat v papírnictví. 
Takže bych doma našla opravdu velkou hromadu nikdy nepoužitých deníčků, sešitů, washi pásek, tužek, zvýrazňovačů...
Což je maličko případ šanonu od Myyny v šuplíku na fotce výše.
Mám ho už pár měsíců.
Je tak nádherný. 
Až je mi líto do něj psát.
Vymyslela jsem si, že z něj bude nový zpěvník. Na kytaru hraju ráda a dost, a i když většinu písniček mám v hlavě, některé věci je nutno si zapsat. Takže jsem do nejkrásnějšího šanonu slavnostně napsala první song....a pak jej jen přemisťovala po bytě.
Můj květnový úkol/předsevzetí tedy je...víc psát. Nejen do diáře, ale hlavně se vrhnout na ten zpěvník.
Dáváte si taky úkoly měsíce?
Máte rádi seznamy, které si můžete postupně odškrtat?
...
Asi jeden z posledních pryskyřníků.
Na tohle se těším každé jaro.
Kéž by rostly celoročně...

pondělí 3. května 2021

Zahradníci

 

Víkend ve dvou na chalupě.
Musím se smát, protože děláme přesně to, nad čím jsem u svých rodičů ohrnovala nos.
Pracujeme na zahradě, sázíme, chodíme spát brzo a dojímáme se nad každou rozkvetlou větví. Stačí pár hodin a hned je ten pokrok vidět a to mě hrozně těší.
Maminka se mi včera večer smála, že z nás budou nakonec zahradníci. No a proč ne?
Neděle po návratu pracovní. Vystěhovat a nachystat Emin pokoj na malování.
I když jsem dětem věci protřídila cca tři měsíce zpátky, teď jsem jen žasla, kolik toho Ema opět dokázala nashromáždit. Od papírových krabic všech druhů, přes stovky obrázků, pomalovaných kamínků, třpytivých papírků, stužek...uf.
Potřebovala bych, aby každý den měl tak o pět hodin víc. Nejlépe o pět hodin víc jen pro mě. Ideálně o samotě. Diář mám popsaný od shora dolů -ani ne tak povinnostmi, ale nápady, co bych ráda, co by bylo fajn...Jen ten čas chybí.
Snažím se každý den aspoň o malý kousek. Už jen pro ten pocit, že nestojím na místě.

středa 28. dubna 2021

Kousek

Kousek ložnice.
Zatím nic extra, ale vzhledem k ještě nevybalené skříni s látkami, krabicemi s věcma a dalšímu miliónu nedodělků, je to jako pohlazení.
Jsem občas hrozně umanutá. Prostě něco musím mít hned i za cenu toho, že se u toho třeba strhám.
Počkat se stěhováním skříní, až se vrátí E z práce? Ani omylem. To bych se na to musela třeba ještě hodinu navíc dívat. 
Ještě že my ženy občas dokážeme i nemožné. Stačí jen opravdu hodně chtít.
Včera jsem navrtala poličku. Já sama! Kupodivu drží, zeď se nerozpadla a tak se zase pomalu posouvám dál.
Radost až na kost....

pondělí 26. dubna 2021

Pondělní


Na to, že je pondělí a měla bych být odpočatá, jsem vyřízená.
Víkend byl parádní. S kamarádkou jsme prokecaly a prohrály na kytaru celou páteční noc. Tak moc jsem to potřebovala. Projít všechno - od blbostí, přes děti, velikosti podprsenek, po ty nejosobnější věci. Ještě nejsme úplně marný! 
Sobota ve znamení přesazování, kávy, odpočívání na slunku, pozorování našich mužů, jak pracují....(na to bych mohla koukat pořád) a zásobování všech zúčastněných proviantem. Děti řádily, jak černá ruka....
Po návratu z chalupy akce malování a stěhování Kubova nového pokoje. Za malování bych si dala pravda tak 2-, ale snaha se počítá. Foto ilustrační z telefonu, kdy si děti místo úklidu začaly dělit knížky.
Probíhající změny v bytě poctivě fotím. Něco málo hážu na instagram, ale hlavně si sama pro sebe dělám časosběr. A těším se, až bude hotovo a já se pochlubím.
Jen při pohledu na kvalitu fotek z telefonu si uvědomuji, že by to chtělo něco malinko lepšího. No uvidíme.
Nicméně na náš včerejší společný výkon jsem opravdu pyšná. Protože rozhoupat ty moje dva uličníky ke koncentrované činnosti bez brblání...a hlavně pak ten výsledek...
Tak hezké pondělí všem.

čtvrtek 22. dubna 2021

Co mi v poslední době udělalo radost

Moje milá kamarádka vydala desku. Desku, kterou posledních několik měsíců poslouchám, u které se dojímám a kterou ze srdce doporučuji. Kromě toho, že si napsala jak texty, tak hudbu, Káťa zde nazpívala i jednu písničku s Davidem Stypkou. Ten nás kdysi seznámil. O to víc mě teď její poslech dostává.

David Macháček vydal pokračování svého fotodeníku knižně. Zatím jsem jen zběžně prolistovala, ale fotky a verše už znám. Pohlazení po duši. Jen chci mít na to víc času a těším se, až si knížku prohlídnu v křesle u krbu. Mimochodem Davide, kde je to slibované věnování? Reklamace:-)

Citronová máta, která nezazimovaná přežila v truhlíku na balkóně. I když to vypadalo, že zimu nezvládla, najednou je zpátky v plné síle.

Objev nádherné vázy z lisovaného skla na chalupě. Brusel, jo, pořád mám pro něj slabost.

Náušnice od Myyny

Zpět nastěhovaný obyvák. Předevčírem vymalovaná ložnice. Včera první noc v novém... Highlighty tohoto měsíce.


úterý 20. dubna 2021

Stavební

Za tou velkou hromadou cihel je moje ložnice. Totiž budoucí ložnice. A bývalá dílna.

Poslední měsíc je ve znamení balení věcí do krabic, igelitů. Všudypřítomný prach a vše nastěhované do dětského pokoje a ložnice.

Včera zedník dodělal omítku a my s dětmi vytřeli a nastěhovali zpět obyvák. Nemůžu se dočkat, až vymaluju a konečně vybalím. Kdybych večer nepadala únavou, pojedu nonstop, jen aby to už bylo za mnou. 

Rekonstrukci doma jsem plánovala dlouho. Jenže vždycky je nakonec něco jinak než si člověk přeje. Termíny se protahují, starosti se nabalují. Ale tady už jsme ve finále... 

Momentálně se nejvíc těším, až si konečně sednu ke stroji a budu šít cokoliv....Poslední březnový víkend jsem takto na jeden zátah ušila 4 mikiny pro kamarádky. A hodně mě to bavilo. Z oblečení jsem měla respekt. Možná proto, že jsem samouk a ke všemu docházím metodou pokus omyl. Takže tohle je pro mě výzva....

I když omítka v ložnici ještě zasychá, já už googluju noční stolky. Ty, které se mi líbily, měly dodací dobu 17 týdnů. Takže hledám dál. A když už to jaro a prý jarní úklid, tak pořádná čistka domácnosti. Plán je zbavit se co nejvíc věcí půjde. Však jsem to taky pořád odkládala. Jsem dost zvědavá, jak to dopadne.

pondělí 15. března 2021

Březnový





 
Po dlouhé době šiju oblečení.
Maličko mě k tomu dohnaly zavřené obchody, ale hlavně to, že jsem na to konečně měla čas.
Čtrnáct dní volna před nástupem do nové práce. Bylo to tak fajn!
Doma uklizeno, došitá část zakázek, dvě mikiny pro Emu, čtyři trika pro mě, a jedna mikina. Překvapivě barevná.
Ale ta látka mě hrozně baví a já nenosím jenom černou...
Na chalupě už pomalu chytáme zahradu na jaro a já se těším na bylinky.
Pomalu se po zimním spánku rozběhávám a vyhlížím teplejší počasí, protože mi pořád hrozně mrznou uši a nos. ( Čelenku jsem si sice ušila, ale vždycky zůstane doma.....)
Děti strávily v únoru dva týdny v Praze u tatínka, covid. Izolace.
První týden jsem si to nepokrytě užívala.
A pak mi bylo smutno.
Kuba oslavil jedenáct.
Puberta za rohem. Občas se dost bavím, většinou zuřím.
Možná proto, že používá dost podobných fint, jako já v jeho věku. 
Třeba jeho předstíraný tupý výraz, když ho při něčem nachytám....přesně vím, jak to myslí. Taky jsem to na rodiče zkoušela....
Ale jak roste, roste i jeho síla a ochota mi s něčím pomoct, což je hrozně fajn.
Jsou oba už tak velcí.....
Dnes poprvé v nové práci. Mám ráda výzvy. Ráda se učím nové věci...takže zatím dobrý.
Navíc oproti korporátu, kde jsem dělala poslední rok, vidím i určitou vizi a smysl.
A Vám všem, co čekáte na objednávky, mějte se mnou prosím tento týden maličko strpení...
Hezký březen Vám všem.¨
A jaro pojď.

neděle 10. ledna 2021

David

Od čtvrtka v izolaci.

Koukám na filmy, hodně spím a snažím se donutit děti k nějaké činnosti. Ty si karanténu kupodivu užívají.

Chtěla jsem napsat o filmech, které jsem viděla za poslední dobu, jenže zpráva o smrti mého kamaráda Davida mě úplně vykolejila. 

O Davidu Stypkovi jsem tu už párkrát v minulosti psala. Poznali jsme se před lety na Banátu, a od té doby jsem ho vždycky ráda viděla. A hlavně slyšela. Teď mi to popravdě nejde. Chtěla jsem si pustit jeho poslední desku, ale nemůžu. Možná až budu sama a budu si moct v klidu pobrečet, protože nedokážu přestat myslet na jeho ženu a tři děti, na to, že nedopíše písničku, která měla jen jednu sloku, nebudeme už do sebe nikdy rýpat nebo mě už neobejme tím svým medvědím objetím.

Davide, těším se, až se znovu uvidíme. A děkuju za všechnu radost....