pondělí 20. prosince 2021

Poklidně

 

Jak prožíváte blížící se Vánoce?
Já překvapivě poklidně.
Letos jsem výzdobě moc nedala. Věnec na dveře mi upletla kamarádka, na stole stojí 4 svíčky, které jsme ještě nezapálili a těsto na vanilkové rohlíčky je stále v lednici.
Ale popravdě mě to netrápí.
Těším se, že bude volno, těším se na vánočku s máslem, na radost dětí z dárků. Na teplo z kamen, hromadu pohádek a že nebudu muset vstávat brzo ráno do práce.
Těším se na zdobení stromečku, protože za poslední roky se děti osvědčily a tak jen dozoruji a finálně dokončuji.
Místo adventní výzdoby jsem si do kuchyně pověsila kalendář na příští rok od Báry Ungerové aka Moetivi. Na okno si z chalupy dovezla amarylis, který by tam mrazy dost pravděpodobně nezvládl. Těší mě o to víc, že je to zachráněná cibule z rozbitého květináče po mojí babičce. Dovezla jsem ho na jaře na chalupu a kytka se odměnila.
***
S koncem roku mám tendence opět trochu bilancovat. Procházet si, co se povedlo, co ne. Co bych chtěla. 
S velkou pravděpodobností počátkem příštího roku zavřu eshop.
Poslední měsíce jsem šila prakticky výhradně na zakázku a i když jsem na sklad některé kousky našila, nebyla jsem už potom schopná je nafotit. Jenže platit další rok uspaný eshop je dost zbytečnost.
Termín ukončení dám zavčas vědět, stejně tak i slevy, aby šlo co nejvíc skladového zboží z domu.
Přiznám se, že rozloučit se s eshopem mi trvalo v hlavě víc než půl roku. Z jedné strany je to moje lenost - po práci si mnohem raději pustím film, nebo si s kamarádkami zajdu zacvičit. Stejně tak večery prosezené u počítače úpravou fotek a nahazováním eshopu jsou minulostí. Možná taky proto, že netrávím večery sama. Tedy především, že je ani nechci trávit sama, jako tomu spoustu let bylo. A hlavně protože jsem většinu dne v práci, tak si svého volného času vážím mnohem víc.
Je mi jasné, že se tím uzavírá jedna etapa. Ale kdo ví, co čeká za rohem. Dnes už si dovolím říct, že stát se může naprosto všechno. A já jsem upřímně zvědavá, co mě v budoucnu čeká.

čtvrtek 2. prosince 2021

Ze zbytků





Po víkendu v Praze jsem padla s chřipkou a byla týden v posteli.
Někdy je to evidentně potřeba.
Dočetla jsem skoro všechny rozečtené knížky.
Došila mikinu ze zbytků.
A přestala chystat zboží na Dizajntrh, protože zrušeno.
Našila jsem kousky z úplně posledních zbytků látky od Myyny. Pokusím se o víkendu konečně nahodit na eshop. 
Jako podnikatel v tomto směru naprosto selhávám. Ale popravdě - nijak mě to netrápí. Konečně nikam nespěchám a nebudí mě v noci pocit, že zase nestíhám. V tomto ohledu na sebe dost často pletu bič. Nastavuji si vysokou laťku, co všechno bych měla a potom si připadám neschopná. Ale to je taková klasika českých žen, mám dojem.
Při čekání na sraz s kamarádkou jsem si v Praze koupila knížku Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně. Gebriana sleduji na sociálních sítích a baví mě jeho styl psaní. A Barcelona je na seznamu míst, kam potřebuji jet. Takže do té doby, než se tak stane, si aspoň nastuduji, co všechno je potřeba vidět.
Ale hned jak jsem tuto poslední větu napsala, jsem si uvědomila, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Dřív jsem na výletě kamkoliv měla přesně rozplánováno, co všechno chci stihnout, kam zajít, co vidět, koho potkat. Teď plánuji mnohem míň. Užívám si chvíle, kdy si sednu do kavárny na zahrádku, jen koukám kolem, čtu si. Jdu se jen tak projít.
Takže kdo ví, jak jednoho dne dopadne Barcelona. Ale moc ráda se nechám překvapit.
***
Fotky z minulého týdne.
Moje momentálně nejoblíbenější mikina. Obě děti chtějí podobné. 
Proč ne, zbytků, těch já mám vždycky dost:-)
Mějte hezký den.

čtvrtek 11. listopadu 2021

Výhled








Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.
Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.
Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.
 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.
Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.
Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.
O víkendu budu slaměná vdova a těším se.
Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.
***
Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...
Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.
Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...



středa 3. listopadu 2021

Kaštánek

 


Od kamarádky jsem dostala audioknihu Kaštánek. O jednom volném víkendu jsem začala a pak jen netrpělivě čekala, kdy bude zase ta chvíle a budu doma sama....  Protože přece jen, je to detektivka, drsnější a to není nic, co by měly poslouchat děti. Ale čas o samotě nebyl. Tak jsem knížku raději dočetla. Jsem asi docela ráda, že jsem ji neviděla zfilmovanou - momentálně frčí na netflixu. Docela jsem se bála i u samotného čtení. Nebo bála. Dost špatně snáším číst o násilí a co teprve ho vidět. Po večerech sjíždíme podruhé Hru o trůny. Mám ji opravdu ráda. Ale v polovině scén zavírám oči, zacpávám si uši a nebo odcházím z místnosti. Prostě to tak mám . Dřív jsem se to styděla přiznat, teď už se tak beru. Ale to pořád není důvod, abych tento typ filmů/knih přestala vyhledávat.
Nicméně ještě ke Kaštánkovi - nebylo to vůbec špatné. Audioknihu namluvila Zuzana Kajnarová, se kterou jsem se ze začátku musela popasovat, ale dobrý. A ještě lepší k šití.
Ke stroji jsem se dostala minulý týden, výsledkem byly dvě kabelky, které jsou už odloženy na Dizajntrh. Tedy pokud se uskuteční. Jsem značně skeptická, ale nějaké zboží mám nachystáno. Uvidíme.
A jakou mají souvislost hrušky a miska kari?
Žádnou.
To jen se chlubím letošní úrodou - ano opravdu jen dvě.
Ale zato kari jede. To bude tím podzimem....

středa 20. října 2021

Devítiletá


Ema má devět.
Brala jsem to celkem v pohodě až do momentu, kdy jsem včera listovala fotkami v telefonu a vyskočila na mě jedna s neteří Editou. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na malou Emu. Ta už není malá, ale vlastně velká slečna. Která má svůj názor, hádá se se mnou, uráží se a má argumenty.
Neni to maličké miminko, co se chtělo chovat, nespalo, brečelo a já s ním po bytě v náručí nachodila kilometry.
Ema je neuvěřitelně tvůrčí. Ve všech směrech. Výtvarně jí bylo dáno. A ta její představivost...Je bystrá, tvrdohlavá a umanutá. Což je vlastně hrozně dobře, protože když něco chce, tak to dotáhne a jde si za tím.  Taky je jí všude plno a je slyšet. Pořád.
Dnes odpoledne budeme slavit její narozeniny. Posloucháme to doma už asi dva měsíce v kuse. Každý den odpočítává, kdy už bude 20. října.
Zkoušela jsem si vzpomenout, když bylo devět mně...ale bezúspěšně.
Své oslavy narozenin v dětství mám slité do pár obrazů a podezřívám se, že vzpomínky jsou podpořené fotkami z alba. I když jeden moment bych vypíchla. Maminka mi občas upekla ořechový dort s ananasovým krémem. Vrchol blaha. Dokonce si dokážu vybavit i vůni krému. Několik let zpátky jsem se ho sama pokusila upéct...a ehm, děti ho nejedly. Vůbec.
Jedním z dárků pro Emu je knížka od Veroniky Hurdové - Agnes a Zakázaná hora. Jsem na ni hrozně zvědavá. Tajně doufám, že ji stihnu přečíst dřív než Ema. Recenze na internetu jsou zatím veskrze pozitivní.

pondělí 11. října 2021

Krakow















Víkend v Krakově.
Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.
(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).
V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.
Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.
Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.
Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.
Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.
Spousta cizniců. 
Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 
Koupila jsem si vlněný svetr.
Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.
Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

úterý 5. října 2021

Na cestách




Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím. 
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.


úterý 21. září 2021

Klobouk

 

V sobotu na póle.
Zajímavá zkušenost. Nádherní koně a překvapivě docela nebezpečný sport.
Abych dodržela dress code, koupila jsem si klobouk.
A mám z něj opravdu radost.
Vždycky jsem ho chtěla, často jsem si ho půjčovala a konečně je jeden můj.
Tak snad ho zvládnu i víc nosit.
***
Cestou z póla na skok v Křtinách. Jen okouknout a pozdravit pana Santiniho.
Poslední dobu trávíme většinu volna na  chalupě. A o to víc byla změna příjemná.
Jen byla tak hrozná zima!
Vím, podzim je krásnej, ale proč je už teď taková kosa?
Intenzivně vyhlížím příští víkend, doufám chalupářský. A roztopená kamna.

pondělí 13. září 2021

To pochopíš až s věkem

 

Dřív jsem tomu moc nerozuměla. A dost jsem to nesnášela.
To pochopíš až s věkem.
Teď už něco málo začínám chápat. A popravdě, ne všechno se mi úplně líbí.
Občas je to pro mě velkou lekcí pokory.
Ne, nechci si stěžovat.
Neměnila bych.
Nevadí mi, že mám vrásky, začínají mi šedivět vlasy.
Bývám víc unavená, mnohem míň trpělivá a mám ráda svůj klid.
Ale taky mnohem víc dokážu rozklíčovat vlastní chyby a selhání...a to je někdy pro mě, v mnohém perfekcionistu, dost těžko skousnutelné.
Před deseti lety jsem úplně nevěděla, co bude nebo jaká budu. Hlavu mi zaměstnávaly děti a vlastně jsem si budoucnost uměla představit jen s malým výhledem.
Teď si mnohem víc dovoluji snít. Plánovat. A můžu říct, že se budoucnosti nebojím.
Co jsem si ale nedokázala představit, že by něco mohlo omezit můj vnitřní rozvoj, tvůrčí rozlet....
Nenapadlo mě, že třeba něco tak obyčejného, jako je každodenní chození do práce, starost o děti a domácnost. To jsem opravdu pochopila až s věkem.
Stejně tak tu občasnou rodičovskou bezmoc, když se marně snažím potomkovi něco vysvětit a kouká se na mě přesně jako já kdysi. 
Někdy mě až děsí, jak rychle jsem se dostala do pozice toho zodpovědného dospělého. Kdy musím, i když opravdu nechci.
O to víc si pak vychutnávám momenty, kdy můžu z role rodiče vypadnout a nebo prostě jen nebýt zodpovědná a nechat věci plynout. V takovou chvíli mi běží hlavou... kdybych to tehdy věděla, možná bych si to víc užila....a spoustu těch nevyžádaných rad, které by mé mladší já stejně nebralo.
A hned v zápětí si dávám předsevzetí, že nebudu na děti tolik tlačit, budu se snažit být klidnější a to prospěje všem.
Všechno to většinou vezme za své, když mi Kuba už po desáté nevezme telefon, doma po příchodu z práce najdu výbuch bomby nebo mi Ema před odchodem do školy oznámí, co měli mít na dnešek připraveného a ona to nemá....
Ale pořád bych neměnila.

středa 8. září 2021

Když se daří...

 

Někdy se prostě daří.
Všechno, co jsem v poslední době naplánovala, tak nějak úplně nedopadlo.
Ušila jsem parádní mikino-kardigan... nádherná látka, hodinu a půl lepila střih z 36 kusů, pečlivě šila a těšila se, jak mi bude slušet.
Ehm, bude ho nosit Ema, chybička se vloudila. Nepružný materiál, menší velikost. 
Většina plánovaných srazů s kamarádkami byla zrušena. Vesmír nebyl nakloněn.
Z víkendu na chalupě nakonec bylo jen pár hodin na zahradě. Posbírat rajčata, zalít, projít se na houby s vidinou plného koše praváků. 
Tam, kde měl být les, byla čerstvě pokácená paseka.
Tak kousek dál a bohudík aspoň pár babek.
Zato jsem dokoukala Bílý Lotos. Ale přiznám se, že úplně nadšená jsem nebyla. Na to jak dobré recenze tato série měla, nezanechala ve mě žádné extra pocity.
Konečně jsem se trochu víc rozběhala. Ale co si budeme, bolí to. A rozhodně mi to nejde jako kdysi. Po víc než osmi hodinách za počítačem jsem ztuhlá, ospalá a běh je to poslední, na co myslím.
Většinou přemluvím Emu, aby mě doprovázela na koloběžce, ale brblá, že běhám pořád stejnou trasu.
Jenže když ji mám hned za domem a za půl hodiny jsem zpátky?
Dnes místo běhu budu sedět na třídních schůzkách. Správně bych se měla rozdvojit a jít na dvoje, ale myslím, že k duševnímu kolapsu mi budou stačit jen ty jedny. Už teď si dokážu živě představit, co všechno si vyslechnu. Co ještě zaplatit, co sehnat...uf.
Začátek školního roku jak má být.
***
Foto z "mojí" běhací trasy.

pátek 3. září 2021

Velcí muži

Včera v kině na Zátopkovi.
Líbilo se mi tempo filmu, kamera, hudba, herecké výkony...ale především jsem si u něj hrozně odpočinula a vypla. Žádný stres, napětí. Přece jen jsem věděla, jak to dopadne, že...
Václav Neužil byl skvělý. Hned po kinu jsem měla nutkání domů doběhnout.
A dneska vytáhnu Emu, aby mi na koloběžce dělala doprovod.
Od rána poslouchám novou desku Davida Stypky a Bandjeez. Dýchej.
Je mi celý den tak hezky smutno.
A může za to nejenom tato píseň.....






pondělí 30. srpna 2021

Na sebe

 

Z čeho mám za poslední třičtvrtě rok opravdu radost, je šití oblečení.
Mikiny už nosí celá domácnost a kamarádky.
Já sama mám 4.
Trička, tam se pořád učím. Dost bojuji s dvojjehlou, ale jednoho dne to vychytám.
Šaty jsem si ušila troje a nositelné jsou všechny.
Těší mě to o to víc, že nemusím chodit po obchodech.
Nakupování oblečení totiž bytostně nesnáším.
Třeba nákup nových džínů statečně oddaluji už víc než rok...
Takže když mi minulý týden dorazil balík látek, plánovala jsem, co všechno o víkendu ušiju.
Maličko skutek utek.
V pátek večer jsem se nechala přemluvit a v sobotu vybalila stánek na sousedské slavnosti olomoucké Úřední čtvrti. A udělala jsem dobře, protože jsem potkala obrovskou hromadu kamarádů a navíc prodávala společně s Markétou Baletkovou a její Něhou z Hané.
Ale jedno triko jsem nakonec o víkendu stihla...
***
Na fotkách moje nejnošenější kousky.
Až teda na první šaty. Na ty se mi ochladilo.
Léto, ještě zůstaň....

pátek 20. srpna 2021

Na co se těším

 

Na co se těším?
Přiznám se, že když jsem o tom v posledních dnech přemýšlela, trochu mě to rozhodilo.
Najednou jsem měla pocit, že se vlastně nemám moc na co těšit.
Plánovaná dovolená v Izraeli vzala za své. Nařízením povinné sedmidenní karantény pro všechny příchozí cizince se pro nás stala neuskutečnitelnou. Takže letenky stornovány.
Prázdniny se chýlí ke svému konci a moje jediná dovolená skončila zánětem dutin.
S vyhlídkou školy, podzimu, miliardy zařizování a povinností...propadala jsem lehké depresi.
A já se potřebuji mít na co těšit. Ta vidina něčeho pozitivního....
Takže jsem si nakoupila hromadu nových látek - a teď se těším až dorazí.
Na víkend mám nachystanou další knihu od Petera Maye.
K večeru se vrátí domů děti a už se jich po týdnu nemůžu dočkat. 
Těším se, že zítra vyrazíme na houby.
3.9. vychází deska Davida Stypky a Bandjeez Dýchej. Ještě před svou smrtí ji David stihl nazpívat a kluci na ní makali do poslední chvíle. Na ni se opravdu hodně těším. A možná taky trochu bojím. Protože bude poslední.
Těším se, že o víkendu upeču banánovej chleba, protože je to jediná buchta, kterou je naše domácnost ochotná konzumovat a navíc mám novej recept.
***
Fotka je z chalupy.
Ten výhled mě bere pokaždé.

úterý 17. srpna 2021

Mezi čajem a počítačem

 

Strávit pár dnů v posteli mělo spoustu pozitiv.
Konečně jsem viděla už nějakou dobu odkládané Vzpomínky na Itálii. Příjemný film, náladový, který nikam nespěchá, žádné velké drama se nekoná. A zanechá milý pocit. 
Od kamarádky doporučená Zelená kniha příjemně překvapila. Něco mezi životopisným filmem a roadmovie. Amerika v 60. letech. Jednoznačně doporučuji.
Ale co mě dostalo nejvíc? 
Seriál z produkce HBO - Mare z Easttownu.  Skvělá Kate Winslet. V roli úplně obyčejné ženské, detektivky, vyrovnávající se s úmrtím vlastního potomka a rozvodem, která musí řešit vraždu dívky ze sousedství. Minisérie situovaná do ospalé Pennsylvánie, malého města, kde každý zná každého. Velmi pozvolné tempo, přiznám se, že do posledního dílu jsem netušila, kdo a proč zabíjel. Za mě jeden z nejlepších počinů, co jsem za poslední dobu viděla.
Dokoukala jsem i druhou řadu Sedmilhářek, ale úplně mě nezaujala. Možná jsem byla prostě příliš rozmlsaná a ve srovnání s Mare....
Několik dnů jsem strávila ve společnosti Petera Maye a audioknihy Ochráním tě. Opět ponuré Skotsko, sametový hlas Jiřího Dvořáka. Jeho knihy miluju. Kdo jste nečetl Skálu - nutno přečíst. 
Doma jsme si nemoci a nachlazení předali, takže na vlně čajů a filmů se jede i nadále, jen já to mám už malinko zprostředkovaně z práce.
Ale večer v posteli, to se přidávám...

čtvrtek 12. srpna 2021

středa 11. srpna 2021

Jak jinak



Děti zvládly čtrnáctidenní tábor a poprvé za jejich skautskou historii domů nenapsaly ani řádek.
Prý nebyl čas.
Jak já jsem jim záviděla. Dva týdny v lese. To bývaly ty nejlepší prázdniny na světě.
Zatím co já - z práce domů, uklidit, chvíli jen tak koukat a spát.
Takže když se mi konečně blížila dovolená, tušila jsem, že to nemůže projít jen tak.
Jak jinak - většinu dovolené propršelo. Nevadí. Chalupa to jistí. 
E nemohl mít volno, aspoň si dětí užiju víc.
Ema hned odpoledne po příjezdu z tábora začala kašlat, druhý den už rýma jako trám. I to se zvládne. Čaje, nohy v teple, kratší procházky. Týden většinu času zavření na chalupě. Lehce místy ponorka, ale jo, přežili jsme.
Jak se blížil páteční odjezd dětí za babičkou a dědečkem, tušila jsem, že Emino nachlazení se přesunulo na nového nositele.
Ihned po jejich odjezdu jsem padla. Takže závěr dovolené ve znamení aspirinu, teplot a popravdě tak trochu nasranosti na úplně všechno. Nejlepší dovolená ever.
Prodloužená následně o neschopenku, protože z nachlazení je zánět dutin a průdušek. 
Kdo má rýmu v srpnu, když bych se měla koupat někde u rybníku?
Ale i pobyt doma má svá pozitiva.
Konečně je čas na audioknihy. Ze samotného čtení mě, přiznávám se, zatím ještě bolí hlava.
Po chvilkách uklízím a světe div se, nafotila jsem kousky, které na svou chvíli, (rozuměj na mě) čekaly asi půl roku.
Takže sekce malé kabelky a pouzdra v eshopu aktualizována.
Viděla jsem taky konečně dlouho dokládané filmy a dokoukala dva seriály, takže report brzo.
Fotky z ložnice.
Jo, pořád mě ta polička baví.

čtvrtek 22. července 2021

Váza


Soňa chystá na zítřek vernisáž výstavy váz. A bude to stát za to.
Nepojedu, protože chalupa jednoznačně vítězí. Navíc bych tam nechala majlant, nicméně kdo budete mít cestu kolem...... Ale novou vázu mám i tak.
Kamarádka Radka se věnuje porcelánu. A tuhle vázu jsem u ní na facebooku obdivovala někdy na jaře. Tak jsem si ji jako dárek sama sobě objednala. Od úterka ji mám na stole a mám z ní upřímnou radost.
Dost mě těší, že mám kolem sebe tak tvůrčí lidi.

středa 21. července 2021

Nic nemuset

 

Posledních několik dnů mám sama pro sebe.
Dobře, chodím sice do práce, ale po návratu mám opravdu po dlouhé době čas na to dělat jen to, co chci já a nic nemuset.
A to nic nemuset, je asi to hlavní, co mě dobíjí.
Protože pořád něco musím.
Ale když aspoň chvilku ne...je to tak osvěžující.
Dovolit si vypnout, dělat jen to, co mě napadne.
Nemám k tomu vlastně co víc napsat - jen, že to přeju jednou za čas každému a sama sobě častěji.
Nic nemuset....
***
Fotky random z posledních dní.
Víno s kamarádkou, došitá peněženka, bunbo a Jana na procházce.
Malých radostí není nikdy dost

úterý 13. července 2021

5

 




Pět radostí- pět poznatků z víkendu.
S bruskou to jde mnohem líp než jen ručně  - další židle na chalupě natřeny. Ložnice má šedé stoličky.
Ušila jsem si další šaty. Zelené. Aneb posun v barvách. A opět lekce, jak něco nešít a jak zase jo. 
Nejhezčí kytky rostou zásadně u cesty. A stojí za to si ušpinit nohy od bahna, když se pro ně drápete:-) Protože na okně pak vypadají skvěle.
Na začátku července houby většinou nerostou. I když se podmínky zdály perfektní, houby to nějak blbě pochopily a nebyly. Nevadí, aspoň jsme se prošli. A zase o kousek víc zmapovali okolí chalupy.
Komisař Clouseau je i po stopadesáté pořád skvělej. Na usnutí nejlepší. A pokud se vám poštěstí, aby se vám o něm ještě navíc zdálo...dost se pobavíte.
***
Fotky z chalupy.
Strašně moc si tady odpočinu.
Čím dál víc začínám rozumět svým rodičům a všem chalupářům.
Protože odjet, vypnout.. a vidět za sebou kus něčeho hotového.
Je to hrozně fajn.

čtvrtek 8. července 2021

Nadechni se


Víkend na Vltavě.
Naprosto vyčištěná hlava.
Hraní do noci na kytaru, spálená stehna, namožené břišní svaly ze smíchu.
Oběd v restauraci Farma, objev z gastromapy. Famózní kapusta. A to jsem ji jako dítě nesnášela. Naprosto skvělá kachna. A kapří paštika.
Další dva dny na chalupě, já s náběhem na zánět ledvin. Takže postel, hodně pít a maraton filmů.
Nadechni se běželo normálně v televizi, viděla jsem podruhé. Mám pro Guye Pearce slabost. A tento film není vůbec špatný.
Druhá série Lupina. Mě to bavilo, E se odmítl dívat - co vy a netflixácké seriály? Které máte rádi?
V mezičase jsem stihla ušít i pár potahů na polštáře....to je asi tak jediné šití za poslední dobu. Ale už samozřejmě googluju další úplety a teplákoviny, protože šití oblečení mě baví čím dál víc.
Ne, že by mi to i tak šlo, ale nadšení tu je a to je asi hlavní. Takže pomalu metodou pokus omyl zkouším.
Na zahradě to roste jak šílené. Sice mi pár bylinek sežrali slimáci, ale se ztrátami se počítalo. Cukety i dýně už jsou v květu, okurky už mají dokonce plody.
Baví mě to. Hodně. 
Ale na co se těším nejvíc, je, až začnou růst houby.
tady se moje sběračství projevuje v největší možné míře...