středa 20. října 2021

Devítiletá


Ema má devět.
Brala jsem to celkem v pohodě až do momentu, kdy jsem včera listovala fotkami v telefonu a vyskočila na mě jedna s neteří Editou. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na malou Emu. Ta už není malá, ale vlastně velká slečna. Která má svůj názor, hádá se se mnou, uráží se a má argumenty.
Neni to maličké miminko, co se chtělo chovat, nespalo, brečelo a já s ním po bytě v náručí nachodila kilometry.
Ema je neuvěřitelně tvůrčí. Ve všech směrech. Výtvarně jí bylo dáno. A ta její představivost...Je bystrá, tvrdohlavá a umanutá. Což je vlastně hrozně dobře, protože když něco chce, tak to dotáhne a jde si za tím.  Taky je jí všude plno a je slyšet. Pořád.
Dnes odpoledne budeme slavit její narozeniny. Posloucháme to doma už asi dva měsíce v kuse. Každý den odpočítává, kdy už bude 20. října.
Zkoušela jsem si vzpomenout, když bylo devět mně...ale bezúspěšně.
Své oslavy narozenin v dětství mám slité do pár obrazů a podezřívám se, že vzpomínky jsou podpořené fotkami z alba. I když jeden moment bych vypíchla. Maminka mi občas upekla ořechový dort s ananasovým krémem. Vrchol blaha. Dokonce si dokážu vybavit i vůni krému. Několik let zpátky jsem se ho sama pokusila upéct...a ehm, děti ho nejedly. Vůbec.
Jedním z dárků pro Emu je knížka od Veroniky Hurdové - Agnes a Zakázaná hora. Jsem na ni hrozně zvědavá. Tajně doufám, že ji stihnu přečíst dřív než Ema. Recenze na internetu jsou zatím veskrze pozitivní.

pondělí 11. října 2021

Krakow















Víkend v Krakově.
Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.
(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).
V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.
Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.
Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.
Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.
Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.
Spousta cizniců. 
Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 
Koupila jsem si vlněný svetr.
Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.
Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

úterý 5. října 2021

Na cestách




Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím. 
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.


úterý 21. září 2021

Klobouk

 

V sobotu na póle.
Zajímavá zkušenost. Nádherní koně a překvapivě docela nebezpečný sport.
Abych dodržela dress code, koupila jsem si klobouk.
A mám z něj opravdu radost.
Vždycky jsem ho chtěla, často jsem si ho půjčovala a konečně je jeden můj.
Tak snad ho zvládnu i víc nosit.
***
Cestou z póla na skok v Křtinách. Jen okouknout a pozdravit pana Santiniho.
Poslední dobu trávíme většinu volna na  chalupě. A o to víc byla změna příjemná.
Jen byla tak hrozná zima!
Vím, podzim je krásnej, ale proč je už teď taková kosa?
Intenzivně vyhlížím příští víkend, doufám chalupářský. A roztopená kamna.

pondělí 13. září 2021

To pochopíš až s věkem

 

Dřív jsem tomu moc nerozuměla. A dost jsem to nesnášela.
To pochopíš až s věkem.
Teď už něco málo začínám chápat. A popravdě, ne všechno se mi úplně líbí.
Občas je to pro mě velkou lekcí pokory.
Ne, nechci si stěžovat.
Neměnila bych.
Nevadí mi, že mám vrásky, začínají mi šedivět vlasy.
Bývám víc unavená, mnohem míň trpělivá a mám ráda svůj klid.
Ale taky mnohem víc dokážu rozklíčovat vlastní chyby a selhání...a to je někdy pro mě, v mnohém perfekcionistu, dost těžko skousnutelné.
Před deseti lety jsem úplně nevěděla, co bude nebo jaká budu. Hlavu mi zaměstnávaly děti a vlastně jsem si budoucnost uměla představit jen s malým výhledem.
Teď si mnohem víc dovoluji snít. Plánovat. A můžu říct, že se budoucnosti nebojím.
Co jsem si ale nedokázala představit, že by něco mohlo omezit můj vnitřní rozvoj, tvůrčí rozlet....
Nenapadlo mě, že třeba něco tak obyčejného, jako je každodenní chození do práce, starost o děti a domácnost. To jsem opravdu pochopila až s věkem.
Stejně tak tu občasnou rodičovskou bezmoc, když se marně snažím potomkovi něco vysvětit a kouká se na mě přesně jako já kdysi. 
Někdy mě až děsí, jak rychle jsem se dostala do pozice toho zodpovědného dospělého. Kdy musím, i když opravdu nechci.
O to víc si pak vychutnávám momenty, kdy můžu z role rodiče vypadnout a nebo prostě jen nebýt zodpovědná a nechat věci plynout. V takovou chvíli mi běží hlavou... kdybych to tehdy věděla, možná bych si to víc užila....a spoustu těch nevyžádaných rad, které by mé mladší já stejně nebralo.
A hned v zápětí si dávám předsevzetí, že nebudu na děti tolik tlačit, budu se snažit být klidnější a to prospěje všem.
Všechno to většinou vezme za své, když mi Kuba už po desáté nevezme telefon, doma po příchodu z práce najdu výbuch bomby nebo mi Ema před odchodem do školy oznámí, co měli mít na dnešek připraveného a ona to nemá....
Ale pořád bych neměnila.

středa 8. září 2021

Když se daří...

 

Někdy se prostě daří.
Všechno, co jsem v poslední době naplánovala, tak nějak úplně nedopadlo.
Ušila jsem parádní mikino-kardigan... nádherná látka, hodinu a půl lepila střih z 36 kusů, pečlivě šila a těšila se, jak mi bude slušet.
Ehm, bude ho nosit Ema, chybička se vloudila. Nepružný materiál, menší velikost. 
Většina plánovaných srazů s kamarádkami byla zrušena. Vesmír nebyl nakloněn.
Z víkendu na chalupě nakonec bylo jen pár hodin na zahradě. Posbírat rajčata, zalít, projít se na houby s vidinou plného koše praváků. 
Tam, kde měl být les, byla čerstvě pokácená paseka.
Tak kousek dál a bohudík aspoň pár babek.
Zato jsem dokoukala Bílý Lotos. Ale přiznám se, že úplně nadšená jsem nebyla. Na to jak dobré recenze tato série měla, nezanechala ve mě žádné extra pocity.
Konečně jsem se trochu víc rozběhala. Ale co si budeme, bolí to. A rozhodně mi to nejde jako kdysi. Po víc než osmi hodinách za počítačem jsem ztuhlá, ospalá a běh je to poslední, na co myslím.
Většinou přemluvím Emu, aby mě doprovázela na koloběžce, ale brblá, že běhám pořád stejnou trasu.
Jenže když ji mám hned za domem a za půl hodiny jsem zpátky?
Dnes místo běhu budu sedět na třídních schůzkách. Správně bych se měla rozdvojit a jít na dvoje, ale myslím, že k duševnímu kolapsu mi budou stačit jen ty jedny. Už teď si dokážu živě představit, co všechno si vyslechnu. Co ještě zaplatit, co sehnat...uf.
Začátek školního roku jak má být.
***
Foto z "mojí" běhací trasy.

pátek 3. září 2021

Velcí muži

Včera v kině na Zátopkovi.
Líbilo se mi tempo filmu, kamera, hudba, herecké výkony...ale především jsem si u něj hrozně odpočinula a vypla. Žádný stres, napětí. Přece jen jsem věděla, jak to dopadne, že...
Václav Neužil byl skvělý. Hned po kinu jsem měla nutkání domů doběhnout.
A dneska vytáhnu Emu, aby mi na koloběžce dělala doprovod.
Od rána poslouchám novou desku Davida Stypky a Bandjeez. Dýchej.
Je mi celý den tak hezky smutno.
A může za to nejenom tato píseň.....






pondělí 30. srpna 2021

Na sebe

 

Z čeho mám za poslední třičtvrtě rok opravdu radost, je šití oblečení.
Mikiny už nosí celá domácnost a kamarádky.
Já sama mám 4.
Trička, tam se pořád učím. Dost bojuji s dvojjehlou, ale jednoho dne to vychytám.
Šaty jsem si ušila troje a nositelné jsou všechny.
Těší mě to o to víc, že nemusím chodit po obchodech.
Nakupování oblečení totiž bytostně nesnáším.
Třeba nákup nových džínů statečně oddaluji už víc než rok...
Takže když mi minulý týden dorazil balík látek, plánovala jsem, co všechno o víkendu ušiju.
Maličko skutek utek.
V pátek večer jsem se nechala přemluvit a v sobotu vybalila stánek na sousedské slavnosti olomoucké Úřední čtvrti. A udělala jsem dobře, protože jsem potkala obrovskou hromadu kamarádů a navíc prodávala společně s Markétou Baletkovou a její Něhou z Hané.
Ale jedno triko jsem nakonec o víkendu stihla...
***
Na fotkách moje nejnošenější kousky.
Až teda na první šaty. Na ty se mi ochladilo.
Léto, ještě zůstaň....

pátek 20. srpna 2021

Na co se těším

 

Na co se těším?
Přiznám se, že když jsem o tom v posledních dnech přemýšlela, trochu mě to rozhodilo.
Najednou jsem měla pocit, že se vlastně nemám moc na co těšit.
Plánovaná dovolená v Izraeli vzala za své. Nařízením povinné sedmidenní karantény pro všechny příchozí cizince se pro nás stala neuskutečnitelnou. Takže letenky stornovány.
Prázdniny se chýlí ke svému konci a moje jediná dovolená skončila zánětem dutin.
S vyhlídkou školy, podzimu, miliardy zařizování a povinností...propadala jsem lehké depresi.
A já se potřebuji mít na co těšit. Ta vidina něčeho pozitivního....
Takže jsem si nakoupila hromadu nových látek - a teď se těším až dorazí.
Na víkend mám nachystanou další knihu od Petera Maye.
K večeru se vrátí domů děti a už se jich po týdnu nemůžu dočkat. 
Těším se, že zítra vyrazíme na houby.
3.9. vychází deska Davida Stypky a Bandjeez Dýchej. Ještě před svou smrtí ji David stihl nazpívat a kluci na ní makali do poslední chvíle. Na ni se opravdu hodně těším. A možná taky trochu bojím. Protože bude poslední.
Těším se, že o víkendu upeču banánovej chleba, protože je to jediná buchta, kterou je naše domácnost ochotná konzumovat a navíc mám novej recept.
***
Fotka je z chalupy.
Ten výhled mě bere pokaždé.

úterý 17. srpna 2021

Mezi čajem a počítačem

 

Strávit pár dnů v posteli mělo spoustu pozitiv.
Konečně jsem viděla už nějakou dobu odkládané Vzpomínky na Itálii. Příjemný film, náladový, který nikam nespěchá, žádné velké drama se nekoná. A zanechá milý pocit. 
Od kamarádky doporučená Zelená kniha příjemně překvapila. Něco mezi životopisným filmem a roadmovie. Amerika v 60. letech. Jednoznačně doporučuji.
Ale co mě dostalo nejvíc? 
Seriál z produkce HBO - Mare z Easttownu.  Skvělá Kate Winslet. V roli úplně obyčejné ženské, detektivky, vyrovnávající se s úmrtím vlastního potomka a rozvodem, která musí řešit vraždu dívky ze sousedství. Minisérie situovaná do ospalé Pennsylvánie, malého města, kde každý zná každého. Velmi pozvolné tempo, přiznám se, že do posledního dílu jsem netušila, kdo a proč zabíjel. Za mě jeden z nejlepších počinů, co jsem za poslední dobu viděla.
Dokoukala jsem i druhou řadu Sedmilhářek, ale úplně mě nezaujala. Možná jsem byla prostě příliš rozmlsaná a ve srovnání s Mare....
Několik dnů jsem strávila ve společnosti Petera Maye a audioknihy Ochráním tě. Opět ponuré Skotsko, sametový hlas Jiřího Dvořáka. Jeho knihy miluju. Kdo jste nečetl Skálu - nutno přečíst. 
Doma jsme si nemoci a nachlazení předali, takže na vlně čajů a filmů se jede i nadále, jen já to mám už malinko zprostředkovaně z práce.
Ale večer v posteli, to se přidávám...

čtvrtek 12. srpna 2021

středa 11. srpna 2021

Jak jinak



Děti zvládly čtrnáctidenní tábor a poprvé za jejich skautskou historii domů nenapsaly ani řádek.
Prý nebyl čas.
Jak já jsem jim záviděla. Dva týdny v lese. To bývaly ty nejlepší prázdniny na světě.
Zatím co já - z práce domů, uklidit, chvíli jen tak koukat a spát.
Takže když se mi konečně blížila dovolená, tušila jsem, že to nemůže projít jen tak.
Jak jinak - většinu dovolené propršelo. Nevadí. Chalupa to jistí. 
E nemohl mít volno, aspoň si dětí užiju víc.
Ema hned odpoledne po příjezdu z tábora začala kašlat, druhý den už rýma jako trám. I to se zvládne. Čaje, nohy v teple, kratší procházky. Týden většinu času zavření na chalupě. Lehce místy ponorka, ale jo, přežili jsme.
Jak se blížil páteční odjezd dětí za babičkou a dědečkem, tušila jsem, že Emino nachlazení se přesunulo na nového nositele.
Ihned po jejich odjezdu jsem padla. Takže závěr dovolené ve znamení aspirinu, teplot a popravdě tak trochu nasranosti na úplně všechno. Nejlepší dovolená ever.
Prodloužená následně o neschopenku, protože z nachlazení je zánět dutin a průdušek. 
Kdo má rýmu v srpnu, když bych se měla koupat někde u rybníku?
Ale i pobyt doma má svá pozitiva.
Konečně je čas na audioknihy. Ze samotného čtení mě, přiznávám se, zatím ještě bolí hlava.
Po chvilkách uklízím a světe div se, nafotila jsem kousky, které na svou chvíli, (rozuměj na mě) čekaly asi půl roku.
Takže sekce malé kabelky a pouzdra v eshopu aktualizována.
Viděla jsem taky konečně dlouho dokládané filmy a dokoukala dva seriály, takže report brzo.
Fotky z ložnice.
Jo, pořád mě ta polička baví.

čtvrtek 22. července 2021

Váza


Soňa chystá na zítřek vernisáž výstavy váz. A bude to stát za to.
Nepojedu, protože chalupa jednoznačně vítězí. Navíc bych tam nechala majlant, nicméně kdo budete mít cestu kolem...... Ale novou vázu mám i tak.
Kamarádka Radka se věnuje porcelánu. A tuhle vázu jsem u ní na facebooku obdivovala někdy na jaře. Tak jsem si ji jako dárek sama sobě objednala. Od úterka ji mám na stole a mám z ní upřímnou radost.
Dost mě těší, že mám kolem sebe tak tvůrčí lidi.

středa 21. července 2021

Nic nemuset

 

Posledních několik dnů mám sama pro sebe.
Dobře, chodím sice do práce, ale po návratu mám opravdu po dlouhé době čas na to dělat jen to, co chci já a nic nemuset.
A to nic nemuset, je asi to hlavní, co mě dobíjí.
Protože pořád něco musím.
Ale když aspoň chvilku ne...je to tak osvěžující.
Dovolit si vypnout, dělat jen to, co mě napadne.
Nemám k tomu vlastně co víc napsat - jen, že to přeju jednou za čas každému a sama sobě častěji.
Nic nemuset....
***
Fotky random z posledních dní.
Víno s kamarádkou, došitá peněženka, bunbo a Jana na procházce.
Malých radostí není nikdy dost

úterý 13. července 2021

5

 




Pět radostí- pět poznatků z víkendu.
S bruskou to jde mnohem líp než jen ručně  - další židle na chalupě natřeny. Ložnice má šedé stoličky.
Ušila jsem si další šaty. Zelené. Aneb posun v barvách. A opět lekce, jak něco nešít a jak zase jo. 
Nejhezčí kytky rostou zásadně u cesty. A stojí za to si ušpinit nohy od bahna, když se pro ně drápete:-) Protože na okně pak vypadají skvěle.
Na začátku července houby většinou nerostou. I když se podmínky zdály perfektní, houby to nějak blbě pochopily a nebyly. Nevadí, aspoň jsme se prošli. A zase o kousek víc zmapovali okolí chalupy.
Komisař Clouseau je i po stopadesáté pořád skvělej. Na usnutí nejlepší. A pokud se vám poštěstí, aby se vám o něm ještě navíc zdálo...dost se pobavíte.
***
Fotky z chalupy.
Strašně moc si tady odpočinu.
Čím dál víc začínám rozumět svým rodičům a všem chalupářům.
Protože odjet, vypnout.. a vidět za sebou kus něčeho hotového.
Je to hrozně fajn.

čtvrtek 8. července 2021

Nadechni se


Víkend na Vltavě.
Naprosto vyčištěná hlava.
Hraní do noci na kytaru, spálená stehna, namožené břišní svaly ze smíchu.
Oběd v restauraci Farma, objev z gastromapy. Famózní kapusta. A to jsem ji jako dítě nesnášela. Naprosto skvělá kachna. A kapří paštika.
Další dva dny na chalupě, já s náběhem na zánět ledvin. Takže postel, hodně pít a maraton filmů.
Nadechni se běželo normálně v televizi, viděla jsem podruhé. Mám pro Guye Pearce slabost. A tento film není vůbec špatný.
Druhá série Lupina. Mě to bavilo, E se odmítl dívat - co vy a netflixácké seriály? Které máte rádi?
V mezičase jsem stihla ušít i pár potahů na polštáře....to je asi tak jediné šití za poslední dobu. Ale už samozřejmě googluju další úplety a teplákoviny, protože šití oblečení mě baví čím dál víc.
Ne, že by mi to i tak šlo, ale nadšení tu je a to je asi hlavní. Takže pomalu metodou pokus omyl zkouším.
Na zahradě to roste jak šílené. Sice mi pár bylinek sežrali slimáci, ale se ztrátami se počítalo. Cukety i dýně už jsou v květu, okurky už mají dokonce plody.
Baví mě to. Hodně. 
Ale na co se těším nejvíc, je, až začnou růst houby.
tady se moje sběračství projevuje v největší možné míře...

pátek 25. června 2021

Sama sobě


 O víkendu jsem na jeden zátah přečetla Hlas kukačky.
A s hrůzou zjistila, že takhle volno, abych mohla úplně zapomenout na svět okolo a jen číst, už jsem neměla ani nepamatuju.
Neumím moc odpočívat. Většinou potřebuju nějak zaměstnat ruce a nebo prostě na odpočinek není čas.
Takže když pak to volno mám, hledám neustále čím ho vyplnit.
Minulý týden jsem si víkend o jeden den prodloužila.
Obrousila a natřela jsem 4 židle, ušila k nim podsedáky, byla dvakrát běhat, jednou plavat, přesadila několik kytek, neustále něco vařila, uklízela....až konečně v sobotu odpoledne jsem vzala do ruky knížku.
A v neděli po obědě ji odložila přečtenou.
Ten čas, co věnujeme sami sobě, je tak potřeba.
Uvědomila jsem si to o to víc tento týden u kadeřnice.
Tři hodiny jen pro mě.
Tři hodiny přemýšlení.
Ale hlavně tři hodiny, kdy se o mě někdo staral.
To, přiznávám, moc neznám...ale myslím, že si to zaslouží každý.
Trochu víc myslet na sebe.
Takže sama sobě si poznamenávám.
Aspoň jednou za čas si naplánovat nic nedělat.
Nebo prostě jen čas sama pro sebe.

čtvrtek 24. června 2021

***

 

Nikdy mě nepřestává udivovat, jak v dnešní "vyspělé" společnosti a pokrokové době, jsou psychické choroby stále stigmatizovány. A zlehčovány. Znevažovány.
Já sama mám to štěstí, že se mi po letech terapií deprese prakticky vyhýbají a jsem skoro bez léků. 
Jen několikrát do roka vystrčí růžky, ale už zhruba vím, co dělat. Takže se s tím poperu, jak se dá a jede se dál.
O tom, co prožívám, se snažím mluvit. Pravda, ne nějak hodně dopodrobna.
Ale co mě dostává a zaráží nejvíc, je to naprosté nepochopení.
Nejen co se mé osoby týče, ale i dalších lidí s různými diagnózami. A že jich v mém okolí je.
Od nevyžádaných rad, abych se uklidila, nenimrala se v tom a šla něco dělat, po skvěle mířené dotazy, co se mi stalo, jak to, že jsem tak rozhozená, ať to okamžitě vysvětlím. Vždyť už jsem byla přece tak v pohodě. Co já tak asi můžu mít za problém, že.
Jsem přece mladá, krásná, mám spokojenej vztah, skvělou novou práci, dvě zdravý děti, zrekonstruovanej byt, všechno se mi daří....
Ano, je to tak.
Ale i to, že je člověk v podstatě spokojený, neznamená, že nemůže mít depresi.
Deprese není lenost, rozmazlenost, sobectví.
Deprese je nemoc, která je schopná vás úplně paralyzovat. A všechno, co do té doby dávalo smysl, už ho najednou nemá. Tělo bolí, nefunguje jak má. Myšlení se zpomalí, únava je tak velká, že i sebemenší pohyb dělá problém. Jako by byl člověk za trojitým sklem a viděl vše jen z velké dálky. Jen spát, nebýt.
Prožívání je individuální, takže můžu popsat pouze to, jak to mám já.

Hodně lidí má pocit, že takového člověka, by měli nechat být. Není žádný manuál na to, jak se k nemocnému chovat. Ale jednu radu bych měla. Zeptat se, co ten dotyčný potřebuje a být tu pro něj.
Nemocný si o pomoc ve většině případů neřekne, a pokud ano, už to něco znamená.
***
A proč o tom píšu uprostřed léta, kdy je všechno zalité sluncem?
Protože to, že deprese chodí na podzim a v zimě, kdy je nedostatek slunečního svitu, nemusí být vůbec pravda.
Mně se zásadně deprese vrací v létě. V momentě, kdy všechno jde jak má, já se zklidním a tělo si uvědomí, že teď je ten čas. Kdy se už nemusí zuby nehty snažit si ustát všechny stresové situace a prostě to pustí.
Tentokrát to bylo jen pár dní. Ale lekce velká.
A já mám znovu potřebu říct svému okolí - neznevažujte to, co prožívají druzí. Každý žijeme jen ve své kůži. 
***
Pár dobře mířených rad tu.

středa 16. června 2021

Ticho

 


Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale čím jsem starší, tím víc oceňuju ticho.
Dřív jsem měla puštěnou hudbu prakticky nonstop.
Nasávala jsem všechno, oblíbené, známé, nové.....i cesta do obchodu bez sluchátek nešla.
Běh potichu - neexistoval, být doma sama - jen s hudbou.
Za poslední rok jsem poslech výrazně omezila.
Nevím čím to je, jestli mám hlavu už tak přehlcenou, že i něco uklidňujícího je pro mě najednou navíc.
O víkendu na chalupě si občas něco pustíme, ale jakmile jsem sama, nic nechci.
Maximálně na delší cestu autem, ale to většinou když si chtějí děti zazpívat. Ale to pak frčíme tři, čtyři cd dokolečka.
Uvědomila jsem si to včera večer doma, když jsem seděla v ztichlém obyváku, děti už spaly a já neměla ani potřebu si pustit film. Prostě jen tak být, dýchat, vnímat, přemýšlet si.
***
Ticho máme teď už i na balkóně.
Po návratu z víkendu nás čekalo prázdné hnízdo. Kosice vyvedla mladé. Z pěti ptáčat to do odletu zvládly čtyři. Jsem vlastně i ráda, že už odletěli, po ránu byli hodně hlasití:-)

pondělí 7. června 2021

...

 

Poklidný víkend.
Přesně ten jsem potřebovala.
V sobotu na skok ve Velké Bystřici. Zasadili jsme pro Jsme ze stejné planety s Davidem Macháčkem dva stromy, teda já spíš postávala s rýčem, ale aspoň jsem se dozvěděla něco o prostříhávání koruny při přesazování. To se ještě bude na chalupě hodit.
V sobotu to v Bystřici vyvrcholí, bude zde mezinárodní piknik, se skvělou gastrozónou a hromadou programu. Pokud budete mít čas nebo cestu kolem, vřele doporučuji.
Odpoledne u stroje. Ušila jsem si šaty, které mají opět nějaké mouchy, ale krok za krokem se učím, u kterého materiálu se čeho vyvarovat.... Mikiny ty mi jdou, ale čím tenší materiál, tím větší chyby.
V podvečer jsem se rozněžňovala v náručí s Editou, která mě v závěru komplet poblila. Musím přiznat, že i když je tak nádherná, voňavá...tak jsem ji velmi ráda vrátila ségře.
Hodně jsem spala. Oba dva dny.
Uvařila si thajskou krevetovou polívku.
Zkontrolovala zahradu na chalupě, abych zjistila, že slimáci opět vedou.
Dva saláty pryč, bazalka, majoránka taky.
Co už.
Zato doma, tam mi to roste. Jak rajčata na balkóně, tak i naše ptačí osazenstvo.
Pět ptáčat. Už od rána nám dávají vědět, že mají hlad....

středa 2. června 2021

Emino


Emino.
Nové polštáře, Jana po dlouhé době u stroje.
Růžově natřená thonetka.
Za ten úsměv na její tváři to stálo.

úterý 1. června 2021

Edita




Jsou dny, kdy by bylo lepší nevstat z postele, protože pak prostě pokazím, na co sáhnu.
Minulý týden takových dnů bylo víc.
Byla jsem z toho docela dost frustrovaná. Tím spíš jsem vyhlížela víkend s vidinou tisíce plánů. Jak si odpočinu a co všechno stihnu. Ale jak jsem to chtěla narvat do dvou dnů, to už moc netuším.
Takže jsem hlavně hodně odpočívala.
Protože to, co mě trápilo, štvalo nebo mi přišlo zrovna podstatné, vybledlo vedle toho, že se mojí sestře narodila Edita. Že všechno dopadlo dobře, holky jsou zdravé a nás je zase o jednoho víc.
***
Fotky jsou od kamarádky Evy z naší sobotní procházky.

středa 26. května 2021

Pár paprsků


Stačí pár dní bez slunečních paprsků a jsem protivná sama sobě.
Poslední dny únava a splín.
Který odešel, jak mávnutím proutku, jen co vykouklo slunko.
Aspoň kousek, aspoň chvíli.
Na balkóně jsem si zasadila další kytky, dvě rajčata a papriku.
Tu jsem omylem koupila pálivou, no nevadí.
Uvařila jsem červené kari s krevetami, moji jistotu. Od kamarádů mám skvělou kari pastu z brněnské vietnamské tržnice...ještě štěstí, že nic takového není v Olomouci, tam bych byla schopná nechat majlant.
Ušila jsem Kubovi mikinu, a nebyla ji ani schopná vyfotit. Nicméně je v provozu, sedí a Kuba spokojený. Víc asi nepotřebuju.
Pro olomoucké a z okolí, příští pátek se v centru chystá moc fajn akce.
Před kavárnami a restauracemi bude hrát spousta hudebníků.
Nevím jak vy, ale mně už tak hrozně chybí slyšet něco naživo....

Vylosovala jsem komentář č. 22 od Lenky, pošlu mail.....
Hezkou středu všem.
Já pevné nervy, odvahu a odpoledne hurá k zubaři. Převrtávat plombu. Uf.

pátek 21. května 2021

Jedenáct






Dnes má můj blog jedenáct let.
To už je docela úctyhodný vztah.
Zvládl i skoro roční pauzu, kdy jsem už téměř nevěřila, že se k psaní vrátím.
Chybělo mi to, ale ten odstup jsem potřebovala.
Stejně jako jsem potřebovala ten návrat.
Protože pořád mi dělá radost. A o tom to má být, ne?
Díky všem, co ještě čtete. Co občas napíšete.
Ráda bych poslala do světla sadu odličovacích tampónů. Pokud o ni budete mít zájem, napište mi do komentáře váš mail a třeba na co se těšíte. Po víkendu někoho vylosuji.
***
A na co se těším já?
Dneska asi nejvíc až si večer sednu na chalupě na zahradu a budu se koukat do zelena.
A pak taky až pověsíme nové lustry do ložnice, které zatím čekají na skříni....

Fotky nafotila včera moje kamarádka Zuzka na našem balkóně. 
Vistárie v plném květu a dojatá Jana.