úterý 18. května 2021

Co mi korona dala



Už mockrát mě to napadlo.
Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.
Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.
Takže je vůbec něco, co mi korona dala?
Je. A překvapivě je toho dost.
Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.
Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.
Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.
Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.
Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.
Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.
Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.
Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.
Nezačala bych šít oblečení.
Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.
Jak to vnímáte vy?
***
Z víkendu doma.
Sobota jen pro mě.
Eukalyptová mikina.
Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

čtvrtek 13. května 2021

S úsměvem


Dneska krátce, ale s úsměvem.
Něco malinko o mě si můžete přečist TU.
Díky Westwing za příležitost.
***
Látky na pracovním stole.
Obyvák vymalovaný - v zabydlovacím procesu.
Jana spokojená.
Včera jsem šla ke kamarádům na zahradu v sandálích!
Nejmilejší sezóna je tu. A ani ten déšť mě nerozhodí.

úterý 11. května 2021

Pět


Pět pozitiv.
Vymalovaný byt. Uklizená koupelna, kuchyň a obyvák.
Nejlepší látka s eukalyptem na mikino-triko pro mě!
Piley zachráněny od škůdců, zdá se. Něco se je snažilo sežrat, ale díky Lence snad přežijí.
V práci dnes naboso. A v nových šatech od kamarádky. (Já vím, že má začít zítra hrozně pršet, ale dnes je dnes a já zářím).
Včerejší procházka s Kubou a skoro dospělý rozhovor. Je tak fajn, mít ho někdy jen pro sebe.
***
Mám tendence si dávat zbytečně vysoké cíle.
Hodně si toho nakládat.
Což není samozřejmě  reálné zvládnout a já jsem tak ve stresu. A naštvaná sama na sebe.
Snažím se si to uvědomovat, víc vypínat, nelpět tolik na těch svých odškrtlých úkolech.... Ale když to někdy jde tak těžko!
Když jsem včera večer usínala, hlavou mi zase běželo, co všechno ještě musím, jak je toho moc a kdy to stihnu a jestli vůbec.
A proto dnes pět pozitiv z posledních dní.
Je spousta hezkého, spousta dobrého a některé věci prostě budou, až budou.

pátek 7. května 2021

Košile


Tento týden byl patřičně výživný.
Vlastně ani nevím, jak jsem to mohla ve zdraví zvládnout.
V pondělí vymaloval E pokoj Emě.
Já po práci uklidila a částečně nastěhovala.
V úterý převoz našeho starého gauče/postele pro Emu. Rozšroubovat, snosit od ségry z půdy, odvézt, vynést, smontovat. Třikrát uf.
Do toho mi cestou z práce upadl výfuk.
Nebudu popírat, že v první moment jsem sprostě nadávala, pak se hystericky smála a nakonec se rozbrečela.
Večer jsem únavou padla.
Středa ve znamení řešení servisu auta.
Kontrola Kubova samostatně "vypracovaného" referátu. 
Chlapec se naučil používat ctrl+c/strl+v a objevil wikipedii.
Takže hodinové soustředení a referát hotov. Dala bych si tak 1-.
Pokračování úklidu a přesouvání věcí.
Abych ve čtvrtek opět začala stěhovat, protože na sobotu ráno mám objednaného malíře, který domaluje zbytek bytu.
To, co jsem stěhovala 14 dní zpět, opět nanosit do už vymalovaných místností.
Na 95% hotovo, o půl osmé jsem byla v posteli. Plán byl knížka nebo film. Neklaplo nic, usnula jsem jak mimino.
S vidinou víkendu na chalupě a optimismem jsem ráno vyrazila do práce, aby mi cestou začala svítit kontrolka Abs. 
Nevadí, to se zmákne.
Ještě chvíli a budu sedět venku u ohně. ( A co, že to vypadá na déšť). Stodola a deka to jistí.
I kdyby padaly trakaře.
***
Fotka je víc než dva roky stará.
Fotil David, jako svou školní práci.
Ale proč ji dávám? Po letech jsem se odhodlala a začala košili na fotce nosit.
Je pánská, ze sekáče za dvacku, skvělej střih, materiál, vypracování....dokonce jsem si na ni dozadu vyšila nůžky, které mám vytetované na ruce.
Jen jsem si v ní přišla...no, tlustě. A tak jsem ji na sobě pořádně nikdy neměla.
Ale dnes jsem do ní asi dozrála. Prostě se v ní cítím dobře a je mi jedno, co si kdo myslí.
Mám z ní upřímnou radost.

úterý 4. května 2021

Ručně psáno


Jsem seznamový člověk, musím mít vše napsané rukou. I když nedám na chytrý telefon dopustit, kalendář potřebuji vést klasickým způsobem.
Musím si dělat zápisky, mít diář... Nejlépe si vše podtrhnout, odškrtnout.
Miluju nakupovat v papírnictví. 
Takže bych doma našla opravdu velkou hromadu nikdy nepoužitých deníčků, sešitů, washi pásek, tužek, zvýrazňovačů...
Což je maličko případ šanonu od Myyny v šuplíku na fotce výše.
Mám ho už pár měsíců.
Je tak nádherný. 
Až je mi líto do něj psát.
Vymyslela jsem si, že z něj bude nový zpěvník. Na kytaru hraju ráda a dost, a i když většinu písniček mám v hlavě, některé věci je nutno si zapsat. Takže jsem do nejkrásnějšího šanonu slavnostně napsala první song....a pak jej jen přemisťovala po bytě.
Můj květnový úkol/předsevzetí tedy je...víc psát. Nejen do diáře, ale hlavně se vrhnout na ten zpěvník.
Dáváte si taky úkoly měsíce?
Máte rádi seznamy, které si můžete postupně odškrtat?
...
Asi jeden z posledních pryskyřníků.
Na tohle se těším každé jaro.
Kéž by rostly celoročně...

pondělí 3. května 2021

Zahradníci

 

Víkend ve dvou na chalupě.
Musím se smát, protože děláme přesně to, nad čím jsem u svých rodičů ohrnovala nos.
Pracujeme na zahradě, sázíme, chodíme spát brzo a dojímáme se nad každou rozkvetlou větví. Stačí pár hodin a hned je ten pokrok vidět a to mě hrozně těší.
Maminka se mi včera večer smála, že z nás budou nakonec zahradníci. No a proč ne?
Neděle po návratu pracovní. Vystěhovat a nachystat Emin pokoj na malování.
I když jsem dětem věci protřídila cca tři měsíce zpátky, teď jsem jen žasla, kolik toho Ema opět dokázala nashromáždit. Od papírových krabic všech druhů, přes stovky obrázků, pomalovaných kamínků, třpytivých papírků, stužek...uf.
Potřebovala bych, aby každý den měl tak o pět hodin víc. Nejlépe o pět hodin víc jen pro mě. Ideálně o samotě. Diář mám popsaný od shora dolů -ani ne tak povinnostmi, ale nápady, co bych ráda, co by bylo fajn...Jen ten čas chybí.
Snažím se každý den aspoň o malý kousek. Už jen pro ten pocit, že nestojím na místě.

středa 28. dubna 2021

Kousek

Kousek ložnice.
Zatím nic extra, ale vzhledem k ještě nevybalené skříni s látkami, krabicemi s věcma a dalšímu miliónu nedodělků, je to jako pohlazení.
Jsem občas hrozně umanutá. Prostě něco musím mít hned i za cenu toho, že se u toho třeba strhám.
Počkat se stěhováním skříní, až se vrátí E z práce? Ani omylem. To bych se na to musela třeba ještě hodinu navíc dívat. 
Ještě že my ženy občas dokážeme i nemožné. Stačí jen opravdu hodně chtít.
Včera jsem navrtala poličku. Já sama! Kupodivu drží, zeď se nerozpadla a tak se zase pomalu posouvám dál.
Radost až na kost....

pondělí 26. dubna 2021

Pondělní


Na to, že je pondělí a měla bych být odpočatá, jsem vyřízená.
Víkend byl parádní. S kamarádkou jsme prokecaly a prohrály na kytaru celou páteční noc. Tak moc jsem to potřebovala. Projít všechno - od blbostí, přes děti, velikosti podprsenek, po ty nejosobnější věci. Ještě nejsme úplně marný! 
Sobota ve znamení přesazování, kávy, odpočívání na slunku, pozorování našich mužů, jak pracují....(na to bych mohla koukat pořád) a zásobování všech zúčastněných proviantem. Děti řádily, jak černá ruka....
Po návratu z chalupy akce malování a stěhování Kubova nového pokoje. Za malování bych si dala pravda tak 2-, ale snaha se počítá. Foto ilustrační z telefonu, kdy si děti místo úklidu začaly dělit knížky.
Probíhající změny v bytě poctivě fotím. Něco málo hážu na instagram, ale hlavně si sama pro sebe dělám časosběr. A těším se, až bude hotovo a já se pochlubím.
Jen při pohledu na kvalitu fotek z telefonu si uvědomuji, že by to chtělo něco malinko lepšího. No uvidíme.
Nicméně na náš včerejší společný výkon jsem opravdu pyšná. Protože rozhoupat ty moje dva uličníky ke koncentrované činnosti bez brblání...a hlavně pak ten výsledek...
Tak hezké pondělí všem.

čtvrtek 22. dubna 2021

Co mi v poslední době udělalo radost

Moje milá kamarádka vydala desku. Desku, kterou posledních několik měsíců poslouchám, u které se dojímám a kterou ze srdce doporučuji. Kromě toho, že si napsala jak texty, tak hudbu, Káťa zde nazpívala i jednu písničku s Davidem Stypkou. Ten nás kdysi seznámil. O to víc mě teď její poslech dostává.

David Macháček vydal pokračování svého fotodeníku knižně. Zatím jsem jen zběžně prolistovala, ale fotky a verše už znám. Pohlazení po duši. Jen chci mít na to víc času a těším se, až si knížku prohlídnu v křesle u krbu. Mimochodem Davide, kde je to slibované věnování? Reklamace:-)

Citronová máta, která nezazimovaná přežila v truhlíku na balkóně. I když to vypadalo, že zimu nezvládla, najednou je zpátky v plné síle.

Objev nádherné vázy z lisovaného skla na chalupě. Brusel, jo, pořád mám pro něj slabost.

Náušnice od Myyny

Zpět nastěhovaný obyvák. Předevčírem vymalovaná ložnice. Včera první noc v novém... Highlighty tohoto měsíce.


úterý 20. dubna 2021

Stavební

Za tou velkou hromadou cihel je moje ložnice. Totiž budoucí ložnice. A bývalá dílna.

Poslední měsíc je ve znamení balení věcí do krabic, igelitů. Všudypřítomný prach a vše nastěhované do dětského pokoje a ložnice.

Včera zedník dodělal omítku a my s dětmi vytřeli a nastěhovali zpět obyvák. Nemůžu se dočkat, až vymaluju a konečně vybalím. Kdybych večer nepadala únavou, pojedu nonstop, jen aby to už bylo za mnou. 

Rekonstrukci doma jsem plánovala dlouho. Jenže vždycky je nakonec něco jinak než si člověk přeje. Termíny se protahují, starosti se nabalují. Ale tady už jsme ve finále... 

Momentálně se nejvíc těším, až si konečně sednu ke stroji a budu šít cokoliv....Poslední březnový víkend jsem takto na jeden zátah ušila 4 mikiny pro kamarádky. A hodně mě to bavilo. Z oblečení jsem měla respekt. Možná proto, že jsem samouk a ke všemu docházím metodou pokus omyl. Takže tohle je pro mě výzva....

I když omítka v ložnici ještě zasychá, já už googluju noční stolky. Ty, které se mi líbily, měly dodací dobu 17 týdnů. Takže hledám dál. A když už to jaro a prý jarní úklid, tak pořádná čistka domácnosti. Plán je zbavit se co nejvíc věcí půjde. Však jsem to taky pořád odkládala. Jsem dost zvědavá, jak to dopadne.

pondělí 15. března 2021

Březnový





 
Po dlouhé době šiju oblečení.
Maličko mě k tomu dohnaly zavřené obchody, ale hlavně to, že jsem na to konečně měla čas.
Čtrnáct dní volna před nástupem do nové práce. Bylo to tak fajn!
Doma uklizeno, došitá část zakázek, dvě mikiny pro Emu, čtyři trika pro mě, a jedna mikina. Překvapivě barevná.
Ale ta látka mě hrozně baví a já nenosím jenom černou...
Na chalupě už pomalu chytáme zahradu na jaro a já se těším na bylinky.
Pomalu se po zimním spánku rozběhávám a vyhlížím teplejší počasí, protože mi pořád hrozně mrznou uši a nos. ( Čelenku jsem si sice ušila, ale vždycky zůstane doma.....)
Děti strávily v únoru dva týdny v Praze u tatínka, covid. Izolace.
První týden jsem si to nepokrytě užívala.
A pak mi bylo smutno.
Kuba oslavil jedenáct.
Puberta za rohem. Občas se dost bavím, většinou zuřím.
Možná proto, že používá dost podobných fint, jako já v jeho věku. 
Třeba jeho předstíraný tupý výraz, když ho při něčem nachytám....přesně vím, jak to myslí. Taky jsem to na rodiče zkoušela....
Ale jak roste, roste i jeho síla a ochota mi s něčím pomoct, což je hrozně fajn.
Jsou oba už tak velcí.....
Dnes poprvé v nové práci. Mám ráda výzvy. Ráda se učím nové věci...takže zatím dobrý.
Navíc oproti korporátu, kde jsem dělala poslední rok, vidím i určitou vizi a smysl.
A Vám všem, co čekáte na objednávky, mějte se mnou prosím tento týden maličko strpení...
Hezký březen Vám všem.¨
A jaro pojď.

neděle 10. ledna 2021

David

Od čtvrtka v izolaci.

Koukám na filmy, hodně spím a snažím se donutit děti k nějaké činnosti. Ty si karanténu kupodivu užívají.

Chtěla jsem napsat o filmech, které jsem viděla za poslední dobu, jenže zpráva o smrti mého kamaráda Davida mě úplně vykolejila. 

O Davidu Stypkovi jsem tu už párkrát v minulosti psala. Poznali jsme se před lety na Banátu, a od té doby jsem ho vždycky ráda viděla. A hlavně slyšela. Teď mi to popravdě nejde. Chtěla jsem si pustit jeho poslední desku, ale nemůžu. Možná až budu sama a budu si moct v klidu pobrečet, protože nedokážu přestat myslet na jeho ženu a tři děti, na to, že nedopíše písničku, která měla jen jednu sloku, nebudeme už do sebe nikdy rýpat nebo mě už neobejme tím svým medvědím objetím.

Davide, těším se, až se znovu uvidíme. A děkuju za všechnu radost....