Pár paprsků

Stačí pár dní bez slunečních paprsků a jsem protivná sama sobě.

Poslední dny únava a splín.

Který odešel, jak mávnutím proutku, jen co vykouklo slunko.

Aspoň kousek, aspoň chvíli.

Na balkóně jsem si zasadila další kytky, dvě rajčata a papriku.

Tu jsem omylem koupila pálivou, no nevadí.

Uvařila jsem červené kari s krevetami, moji jistotu. Od kamarádů mám skvělou kari pastu z brněnské vietnamské tržnice...ještě štěstí, že nic takového není v Olomouci, tam bych byla schopná nechat majlant.

Ušila jsem Kubovi mikinu, a nebyla ji ani schopná vyfotit. Nicméně je v provozu, sedí a Kuba spokojený. Víc asi nepotřebuju.

Pro olomoucké a z okolí, příští pátek se v centru chystá moc fajn akce.

Olomouc (o)žije aneb Největší hudební festival v ulicích

Před kavárnami a restauracemi bude hrát spousta hudebníků.

Nevím jak vy, ale mně už tak hrozně chybí slyšet něco naživo....

Vylosovala jsem komentář č. 22 od Lenky, pošlu mail.....

Hezkou středu všem.

Já pevné nervy, odvahu a odpoledne hurá k zubaři. Převrtávat plombu. Uf.

Jedenáct

Dnes má můj blog jedenáct let.

To už je docela úctyhodný vztah.

Zvládl i skoro roční pauzu, kdy jsem už téměř nevěřila, že se k psaní vrátím.

Chybělo mi to, ale ten odstup jsem potřebovala.

Stejně jako jsem potřebovala ten návrat.

Protože pořád mi dělá radost. A o tom to má být, ne?

Díky všem, co ještě čtete. Co občas napíšete.

Ráda bych poslala do světla sadu odličovacích tampónů. Pokud o ni budete mít zájem, napište mi do komentáře váš mail a třeba na co se těšíte. Po víkendu někoho vylosuji.

***

A na co se těším já?

Dneska asi nejvíc až si večer sednu na chalupě na zahradu a budu se koukat do zelena.

A pak taky až pověsíme nové lustry do ložnice, které zatím čekají na skříni....

Fotky nafotila včera moje kamarádka Zuzka na našem balkóně. 

Vistárie v plném květu a dojatá Jana.

Spolubydlící

Radosti posledních dní.

Magnetická lišta na nože v kuchyni. Přála jsem si ji několik let. Můžu si odškrtnout.

Slečna pivoňka. Miluju.

Nová spolubydlící na balkóně. V odloženém závěsném košíku si udělala hnízdo a už zahřívá dvě vajíčka. Tiše a z povzdálí pozorujeme.

Včerejší odpoledne ve městě. Ema ve skautu a jak jsem na ni čekala, zvládla jsem kafe z kavárny na sluníčku, knihkupectví, pár obchodů a sraz s kamarádkou....

***

Zdálo se mi, že jsem zpátky na střední, odjíždím na lyžák a pohádala jsem se s rodiči.

Tak živý sen, že ještě chvíli po probuzení, jsem byla plná emocí.

Uf, jsem tak ráda, že jsem dospělá.

Co mi korona dala

Už mockrát mě to napadlo.

Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.

Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.

Takže je vůbec něco, co mi korona dala?

Je. A překvapivě je toho dost.

Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.

Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.

Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.

Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.

Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.

Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.

Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.

Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.

Nezačala bych šít oblečení.

Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.

Jak to vnímáte vy?

***

Z víkendu doma.

Sobota jen pro mě.

Eukalyptová mikina.

Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

S úsměvem

Dneska krátce, ale s úsměvem.

Něco malinko o mě si můžete přečist TU.

Díky Westwing za příležitost.

***

Látky na pracovním stole.

Obyvák vymalovaný - v zabydlovacím procesu.

Jana spokojená.

Včera jsem šla ke kamarádům na zahradu v sandálích!

Nejmilejší sezóna je tu. A ani ten déšť mě nerozhodí.

Pět

Pět pozitiv.

Vymalovaný byt. Uklizená koupelna, kuchyň a obyvák.

Nejlepší látka s eukalyptem na mikino-triko pro mě!

Piley zachráněny od škůdců, zdá se. Něco se je snažilo sežrat, ale díky Lence snad přežijí.

V práci dnes naboso. A v nových šatech od kamarádky. (Já vím, že má začít zítra hrozně pršet, ale dnes je dnes a já zářím).

Včerejší procházka s Kubou a skoro dospělý rozhovor. Je tak fajn, mít ho někdy jen pro sebe.

***

Mám tendence si dávat zbytečně vysoké cíle.

Hodně si toho nakládat.

Což není samozřejmě  reálné zvládnout a já jsem tak ve stresu. A naštvaná sama na sebe.

Snažím se si to uvědomovat, víc vypínat, nelpět tolik na těch svých odškrtlých úkolech.... Ale když to někdy jde tak těžko!

Když jsem včera večer usínala, hlavou mi zase běželo, co všechno ještě musím, jak je toho moc a kdy to stihnu a jestli vůbec.

A proto dnes pět pozitiv z posledních dní.

Je spousta hezkého, spousta dobrého a některé věci prostě budou, až budou.

Košile

Tento týden byl patřičně výživný.

Vlastně ani nevím, jak jsem to mohla ve zdraví zvládnout.

V pondělí vymaloval E pokoj Emě.

Já po práci uklidila a částečně nastěhovala.

V úterý převoz našeho starého gauče/postele pro Emu. Rozšroubovat, snosit od ségry z půdy, odvézt, vynést, smontovat. Třikrát uf.

Do toho mi cestou z práce upadl výfuk.

Nebudu popírat, že v první moment jsem sprostě nadávala, pak se hystericky smála a nakonec se rozbrečela.

Večer jsem únavou padla.

Středa ve znamení řešení servisu auta.

Kontrola Kubova samostatně "vypracovaného" referátu. 

Chlapec se naučil používat ctrl+c/strl+v a objevil wikipedii.

Takže hodinové soustředení a referát hotov. Dala bych si tak 1-.

Pokračování úklidu a přesouvání věcí.

Abych ve čtvrtek opět začala stěhovat, protože na sobotu ráno mám objednaného malíře, který domaluje zbytek bytu.

To, co jsem stěhovala 14 dní zpět, opět nanosit do už vymalovaných místností.

Na 95% hotovo, o půl osmé jsem byla v posteli. Plán byl knížka nebo film. Neklaplo nic, usnula jsem jak mimino.

S vidinou víkendu na chalupě a optimismem jsem ráno vyrazila do práce, aby mi cestou začala svítit kontrolka Abs. 

Nevadí, to se zmákne.

Ještě chvíli a budu sedět venku u ohně. ( A co, že to vypadá na déšť). Stodola a deka to jistí.

I kdyby padaly trakaře.

***

Fotka je víc než dva roky stará.

Fotil David, jako svou školní práci.

Ale proč ji dávám? Po letech jsem se odhodlala a začala košili na fotce nosit.

Je pánská, ze sekáče za dvacku, skvělej střih, materiál, vypracování....dokonce jsem si na ni dozadu vyšila nůžky, které mám vytetované na ruce.

Jen jsem si v ní přišla...no, tlustě. A tak jsem ji na sobě pořádně nikdy neměla.

Ale dnes jsem do ní asi dozrála. Prostě se v ní cítím dobře a je mi jedno, co si kdo myslí.

Mám z ní upřímnou radost.

Ručně psáno

Jsem seznamový člověk, musím mít vše napsané rukou. I když nedám na chytrý telefon dopustit, kalendář potřebuji vést klasickým způsobem.

Musím si dělat zápisky, mít diář... Nejlépe si vše podtrhnout, odškrtnout.

Miluju nakupovat v papírnictví. 

Takže bych doma našla opravdu velkou hromadu nikdy nepoužitých deníčků, sešitů, washi pásek, tužek, zvýrazňovačů...

Což je maličko případ šanonu od Myyny v šuplíku na fotce výše.

Mám ho už pár měsíců.

Je tak nádherný. 

Až je mi líto do něj psát.

Vymyslela jsem si, že z něj bude nový zpěvník. Na kytaru hraju ráda a dost, a i když většinu písniček mám v hlavě, některé věci je nutno si zapsat. Takže jsem do nejkrásnějšího šanonu slavnostně napsala první song....a pak jej jen přemisťovala po bytě.

Můj květnový úkol/předsevzetí tedy je...víc psát. Nejen do diáře, ale hlavně se vrhnout na ten zpěvník.

Dáváte si taky úkoly měsíce?

Máte rádi seznamy, které si můžete postupně odškrtat?

...

Asi jeden z posledních pryskyřníků.

Na tohle se těším každé jaro.

Kéž by rostly celoročně...

Zahradníci

 

Víkend ve dvou na chalupě.

Musím se smát, protože děláme přesně to, nad čím jsem u svých rodičů ohrnovala nos.

Pracujeme na zahradě, sázíme, chodíme spát brzo a dojímáme se nad každou rozkvetlou větví. Stačí pár hodin a hned je ten pokrok vidět a to mě hrozně těší.

Maminka se mi včera večer smála, že z nás budou nakonec zahradníci. No a proč ne?

Neděle po návratu pracovní. Vystěhovat a nachystat Emin pokoj na malování.

I když jsem dětem věci protřídila cca tři měsíce zpátky, teď jsem jen žasla, kolik toho Ema opět dokázala nashromáždit. Od papírových krabic všech druhů, přes stovky obrázků, pomalovaných kamínků, třpytivých papírků, stužek...uf.

Potřebovala bych, aby každý den měl tak o pět hodin víc. Nejlépe o pět hodin víc jen pro mě. Ideálně o samotě. Diář mám popsaný od shora dolů -ani ne tak povinnostmi, ale nápady, co bych ráda, co by bylo fajn...Jen ten čas chybí.

Snažím se každý den aspoň o malý kousek. Už jen pro ten pocit, že nestojím na místě.