středa 20. října 2021

Devítiletá


Ema má devět.
Brala jsem to celkem v pohodě až do momentu, kdy jsem včera listovala fotkami v telefonu a vyskočila na mě jedna s neteří Editou. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na malou Emu. Ta už není malá, ale vlastně velká slečna. Která má svůj názor, hádá se se mnou, uráží se a má argumenty.
Neni to maličké miminko, co se chtělo chovat, nespalo, brečelo a já s ním po bytě v náručí nachodila kilometry.
Ema je neuvěřitelně tvůrčí. Ve všech směrech. Výtvarně jí bylo dáno. A ta její představivost...Je bystrá, tvrdohlavá a umanutá. Což je vlastně hrozně dobře, protože když něco chce, tak to dotáhne a jde si za tím.  Taky je jí všude plno a je slyšet. Pořád.
Dnes odpoledne budeme slavit její narozeniny. Posloucháme to doma už asi dva měsíce v kuse. Každý den odpočítává, kdy už bude 20. října.
Zkoušela jsem si vzpomenout, když bylo devět mně...ale bezúspěšně.
Své oslavy narozenin v dětství mám slité do pár obrazů a podezřívám se, že vzpomínky jsou podpořené fotkami z alba. I když jeden moment bych vypíchla. Maminka mi občas upekla ořechový dort s ananasovým krémem. Vrchol blaha. Dokonce si dokážu vybavit i vůni krému. Několik let zpátky jsem se ho sama pokusila upéct...a ehm, děti ho nejedly. Vůbec.
Jedním z dárků pro Emu je knížka od Veroniky Hurdové - Agnes a Zakázaná hora. Jsem na ni hrozně zvědavá. Tajně doufám, že ji stihnu přečíst dřív než Ema. Recenze na internetu jsou zatím veskrze pozitivní.

pondělí 11. října 2021

Krakow















Víkend v Krakově.
Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.
(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).
V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.
Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.
Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.
Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.
Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.
Spousta cizniců. 
Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 
Koupila jsem si vlněný svetr.
Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.
Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

úterý 5. října 2021

Na cestách




Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím. 
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.