Ty látky...

Ta radost, když jsem se konečně dostala ke stroji!
Emička s babičkou, já s Kubou doma.
Audioknihy nás baví - celý den sjíždíme druhého Harryho Pottera, po chvilkách u toho šiju a těším se z nových látek.
Zítra nahodím po dlouhé době e-shop.
Hezký večer mějte!

Nakoupeno

Mám nové látky.
Hromadu nových látek.
A spoustu nových koženek.
A víte co?
Jsou v dílně.
Samy samotinké, opuštěné.
Jen co jsme se vrátili z víkendu a já doufala v aspoň trochu pracovní režim, sklátila Kubu střevní chřipka, takže i když jsem si stihla aspoň malinko práce vzít domů, na většinu těchto krásek se jen dívám na obrázku.
A stroj jen ledabyle stojí na stole.
Ale zase jsme objevili Děti z Bullerbynu jako audioknihu a já si připomněla, jak jsem to v dětství milovala.
Na zítřek už chystáme nové pexeso a kvarteta.
A já začínám toužit po buchtičkách s krémem:-)

Zelená hora

Jedno z mých oblíbených míst.
Možná proto, že baroko mě vždycky táhlo.
A architektura obzvlášť.
Santini - to byla na škole moje velká slabost. A dodnes je.
S dětmi jsme tu byli poprvé.
Rychlo návštěva mezi výletem za kamarády do Veselí a kafíčkem v Litomyšli.
Plus jsme zvládli cestou odlovit 4 kešky.
(Ano, děti zmákly tatínka a už v tom jedou).
Jsou místa, kde to na člověka dýchne.
Toto je jedno z nich.
Velké ticho, velká krása.

....

Nemohli jsme si pomoct.
Houpačka nás baví.
Takže je i doma.
Na fotce vzácná chvíle, kdy není obsazená, jinak je o ni neustále bitka.
Já jsem ke své radosti zrecyklovala Jiřího starou košili a máme nový potah na polštář.
Dávat věcem druhou šanci, to já ráda.
Užijte si víkend!

Home office

Smekám před všemi, co zvládají pracovat s dětmi.
Trvat tato situace déle, asi zešedivím.
Dopoledne doma, děti pobíhají po bytě, okolo domu, děsí sousedy, tak tisíckrát se vrací domů pro pití, křídy, na záchod, pro jablíčko....až se nakonec nejvíc zklidní u poobědové pohádky.
To pracuju nejvíc.
Odpoledne mě vystřídá muž, já šíleně rychle dodělávám, co nejvíc hoří.
A pak si vždycky řeknu, že už jen týden a půl, týden a dva dny, týden a jeden den.
Popravdě se na návrat školního roku těším.
Mám ráda ty naše stereotypy.
A je mi smutno po dílně.
I když doma.....mám konečně aspoň trošku uklizeno, jinak by se v tom šít nedalo.
....
Po dlouhé době deka.
Na přání.
Do fialova - a i když tu barvu moc nemusím, tady mě docela bavila.
Plus naše kuchyně a jak je vidět, moje posedlost bruselskými kafáči mě nepustila, právě naopak.
Máme jich čím dál víc a na poličku se už všechny nevejdou, takže si je tam střídám, některé mám v práci a vůbec si je všechny dost hýčkám.
Hezký čtvrtek mějte!

Větev

V hlavě jsem ho měla dlouho.
Vlastně jsem si ho přála už několik let.
Obdivovala jsem ho na pinterestu a některých blozích.
Ale od myšlenky k uskutečnění je to u mě občas dlouhá cesta.
Přitom bylo hotovo za chvilku.
(Ještě že na to mám doma lidi:-))).
Věšák z větve.
Nic nového, ale mě baví hodně.
Zvlášť když mám svoje oblíbené kousky na očích.
A ta radost z uklizené ložnice....

Vlakem tam a zase zpět

Letošní Banát.
Náročný v mnoha ohledech.
Ale krásný.
Rozpálený, protože slunko celou dobu nepolevilo.
Rozesmátý od ucha k uchu.
Možná víc o lidech než o hudbě. Aspoň pro mě.
Ale asi to mě právě bavilo.
Foťák jsem opět skoro ani nevytáhla.
Takže jen maličko co jsem stihla.
Hodně jsme jezdili na koloběžkách, které se daly zadarmo půjčit a na kterých jsme brázdili cestu z kempu na stage u Medvěda. A zpátky.
Nachozené kilometry se ani nedaly počítat, kolik jich bylo.
Ochutnávali jsme místní jídlo, hodně zpívali s kytarou, kropili se vodou, seznamovali se.
Cesta tam i zpět ve vlaku byla nepopsatelná. Dlouhá, únavná, upocená, dost opilá, ale vlastně jedna velká sranda.
Zvlášť když člověk potkává samé příjemné lidi.
Užili jsme si to. Ale jsem ráda doma.
To já vždycky:-)
***
Komentáře u minulých příspěvků jsem si všechny pocitvě přečetla cestou vlakem z Orsavy do Brna, kdy jsme se konečně dostali k signálu. Protože v Eibenthálu nebyl. Což byla nakonec jedna z výhod celého výletu, člověk se tak trochu odstřihl.
Díky všem, co napsali, svěřili se, nebo jen vyjádřili svůj názor. Opravdu si toho vážím. 

Jak to mám

Komentář u minulého příspěvku mě donutil přemýšlet.
Není to poprvé, co jsem se setkala s negativní reakcí na deprese.
Vždycky mě to znova překvapí a vlastně i rozesmutní.
Jak málo jsou lidé informovaní.
Jak moc mají předstudky.
Deprese, úzkosti.... jsou pro mnoho lidí jen ukázkou slabosti, lenosti, zbabělosti a kdo ví čeho všeho dalšího.
Zlomenou nohu akceptujeme, ale psychická nemoc - o tom se nemluví.
Kolikrát jsem slyšela:
Tak se vzchop.
Běž si zaběhat, to ti pomůže.
Dej si hořčík.
Tak se v tom tak neutápěj.
A co se ti stalo, že je ti hůř?
A nebylo ti už líp?
Vždyť bereš ty svoje prášky.
Nemělo by ti být líp?
Měla by ses víc hýbat, to ti pomůže.
.....
Mohla bych pokračovat do nekonečna.
S depresí se léčím už několik let. Vrátila se mi po porodu Emy. Od té doby na sebe v různých intenzitách upozorňuje.

Návrat k lékům pro mě byl zpočátku velkým osobním selháním.
Hlavně proto, že jsem musela přestat kojit.
Za poslední 4 roky jsem vyzkoušela několik terapeutů, měnila léky i lékaře.
Dnes, po více než roce intenzivní terapie v kuse, jsem stále na cestě.
Deprese není chřipka, kterou vyléčíte během pár dnů.
Možná se mnou zůstane celý život.
Možná nikdy nebudu schopná přestat brát léky.
Ale to neznamená, že nejsem plnohodnotným člověkem.
Naopak mám pocit, že díky ní jsem k něčemu mnohem citlivější.
Za poslední rok jsem se toho o sobě tolik naučila.
A udělala obrovský pokrok.
Už třeba jen v tom, že právě takový komentář se mě nedotkně, nevyžádaná rada někoho z okolí mě už nerozhodí.
.....
Nevynášejme tak rychle soudy.
Život není černobílý a to, jak se na první pohled jeví, nemusí být, jaký opravdu je.

Já vím

Málo píšu, já vím.
A při tom je o čem.
Děje se toho hodně.
Až nemám čas ani pomalu pracovat.
Spousta setkání, návštěvy u kamarádů, neodbytné děti...
Na dva dny jsem se dostala do dílny a i když jsem měla práce až nad hlavu, najdednou jsem nevěděla co sama se sebou.
Co dřív.
Co bych potřebovala stihnout.
A že je kam spěchat.
V úterý nasedneme na banátský expres směr rumunský Eibenthal.
Stejně jako loni.
A já najednou ani nevím, jestli se těším.
Letošní léto mám dost zvláštní rozpoložení, že bych ho vlastně nejraději prospala.
Přitom jsem toho už tolik stihla a zažila.
Mám mnohem víc času sama na sebe, děti jsou už samostatnější, hodně jezdíme na výlety.
Jen mě děsí, jak rychle to všechno kolem mě sviští.
Kéž by měl den dvakát víc hodin, nebo kdyby ten čas šlo aspoň na chvíli zastavit a jen se tak koukat....
Ale to bych toho asi chtěla moc:-)
..........
Čtvrtek v rozpálené dílně a nová kabelka v e-shopu.
Zbytek kousků na zakázku už sviští k vám.

Letní playlist

Z Colours of Ostrava jsem si mimo téměř vyprodaného zboží odvezla především několik hudebních objevů.
Jedním z nich jsou Warhaus. Belgická partička, která mě hodně baví a naživo mě naprosto uchvátili. Jen škoda, že jsem stihla pouze pár posledních songů.
Dalším příjemný překvapením byla česká kapela Manon Meurt  - o které jsem v minulosti už párkrát slyšela, ale vždycky jsem je propásla. Opět jen pár písniček, ale jo!
Nejlepším vystoupením z celých Colours byl pro mě jednoznačně koncert dvou australských buskerů - dvojčat Pierce Brothers. Z nahrávky to rozhodně není ono, ale naživo mě ti kluci úplně odrovnali. Tolik energie, to nasazení a takovou show jsem asi ještě nezažila. Byli famózní a já se potom musela jen smát, když jsem viděla ty davy fanynek a fanoušků, co chtěli podpis od úplně neznámé kapely, protože to prostě jinak nešlo. A já jim rozuměla.
Příjemně mě překvapil Cermaque a jeho Neboj - hlavně asi tím, že se pak na pódiu nebál říct, co si myslí o sponzorech festivalu a všudypřítomých cedulích Agrofertu, takže je to možná naposled, co si na tomto festivalu zahrál, ale jednoznačně palec nahoru.
Běhal mi mráz po zádech při vystoupení Benjamina Clementina - úžasnej hlas, skvělej sbor, klavír..... V jeden moment mi to připomnělo vystoupení z Červeného trpaslíka ( to ta podobnost s Kocourem). I když mi malinko vadilo, kolikrát nechal zpívat publikum, tak to byl zážitek.
Hodně ho teď na chalupě poslouchám.
Docela dost jsem si užila německého Roosevelta, hudba je to dost taneční - taky jsem tancovala jak o život, ale vlastně hodně příjemná.
Nakonec bych ráda zmínila Lotena Namlinga s Porokem Karpo ze Švýcarska.
Na jejich koncertě jsem sice nebyla, ale Lotena jsem už potkala, když společně se Zrním hrál v Olomouci. V Ostravě jsme se potkali někdy v pátek nad ránem. A byl z toho několikahodinový příjemný rozhovor o Tibetu, výchově dětí, správném držení zad, manželství a radosti ze života.
***
Na skok v dílně.
Uklidit, nastříhat a nachystat si práci s sebou na chalupu.
A vyrazit.
Mám nové látky, takže se hned šije líp.