Za volantem

Děti na prázdninách a já si tak můžu dovolit jednou za čas jet z chalupy přímo do práce.

Za ten výhled ráno to stojí.

Takový můj rituál - s kouřícím hrnkem kafe na zápraží koukám do pole.

Za to obětuji i to dřívější vstávání a půl hodiny navíc za volantem.

Asi bych to každý den nezvládla, ale občas je to strašně fajn. Opustit po práci město, strávit večer venku. A pak to ráno - tichá zahrada, orosená tráva.... A i ten čas za volantem. Zvlášť když je to chvíle jen pro mě.

Zpívám si nahlas, přemýšlím, co mě čeká, nebo si jen tak utřizuji myšlenky.

V průběhu července jsme prakticky každý víkend strávili na chalupě, takže těch cest bylo celkem dost.

A už teď vím, že mi to v září bude chybět, až zase naběhnu do školního režimu.

O to víc si to teď vychutnávám.

***

Lennonova zeď na dřevníku na chalupě.

Ema měla volnou ruku a já jsem dojatá.

A samozřejmě - ještě se nekončí...

Slaměná vdova

 

Týden slaměná vdova. 

Nebylo to špatný.

Absence dětí a muže = více vypitého vína, víc prožvaněných večerů s kamarádkami.

Ale kdy jindy zase.

Na víkend jsme vyrazily do Mikulova. S Editou jsme spolu naposledy byly v Londýně (pro pobavení TU), když byla ještě Ema malinká. Plánovaly jsme to zopakovat, ale nějak se nám ta pauza protáhla. Mikulov, pravda, není Londýn, ale jako zkušební výsadek taky dobrý. Vylezly jsme na většinu kopců v okolí, prochodily centrum, užily si ticho židovského hřbitova a já se opět spálila od sluníčka. Mimochodem, kolikrát za sezónu to jde? Letos aspiruji na rekord.

Nic zásadního jsme neplánovaly, jen prostě na chvíli odjet z domu, abychom změnily prostředí. Výlet vcelku na poslední chvíli, ale užily jsme si to... 

A já už zase pokukuju po letenkách, kam bych vyrazila...a to i přes všechny katastrofy mých známých a kamarádů, kterým zrušili/zpozdili lety a oni trávili čas zaseklí několik hodin kdo ví kde. Mám ráda ty chvíle, kdy zabouchnu dveře od bytu a už jsem na cestě. To plánování, kdy, kam, s kým.... Vlastně mi stačí i malý výlet do Mikulova.

Jen by té dovolené mohlo být o pár týdnů víc, že:-)

Červenec

 

O víkendu mi kamarádka udělala přednášku, proč tak málo píšu na blog.

A já si uvědomila, jak mi to chybí.

Pořád se něco děje.

Takže to rozhodně není o tom, že by nebylo co psát.

Příspěvek s touto fotkou mám rozepsaný víc než měsíc.

Text jsem třikrát smazala a foto už rozhodně není aktuální. Rajčata vyrostly do výšky okna verandy.

Červen se přehoupl v červenec, děti jsou na skautském táboře, já přechodila chřipku - no jo, trubka.

Takže mi to sedlo na průdušky a přecházím to vesele dál, protože už není zbytí. A práce nepočká.

Koupila jsem si brusku a mám z ní radost jak malá.

Zatím jsem zkušebně obrousila a natřela dvě židle, nicméně hlavním projektem léta je dřevěné obložení chalupy, které už by péči zasloužilo.

Jen teď nevím, jak natřu zeď za těmi rajčaty...ale všechno postupně, že.

Hodně jsem v červnu četla. Přelouskala jsem po večerech všechny romány s Robertem Langdonem od Dana Browna - a dost si u toho odpočinula. Následně jsem si dala jednoho Joa Nesbo - Pentagram, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Dočetla jsem jen z principu. O to víc se těším, že si na dovolenou, kterou teda mám až na konci srpna, vezmu Bílou vodu. Četla jsem už několik kapitol - ještě před vydáním knihy, které autorka volně zpřístupnila. Mám Kateřinu Tučkovou ráda. Takže jsem zvědavá a moc se těším.

A co čtete teď vy? Co mi doporučíte?

Neapol

Pár střípků z Neapole.

Veskrze holčičí výlet.

Spousta aperolu, nachozených kilometrů, i poflakování se po kavárnách. Spálené nosy, nohy, záda, v břiše těstoviny, pizza a spousta sýra. 

O Neapoli jsem si toho dost načetla, kamarádi nás vybavili radami - ale přiznám se, že skutečnost byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Velká chudoba, spousta špíny. Ale taky hodně barev, mraky lidí a ta doprava! Řídit bych tu nezvládla. První den - zvlášť po neplánované cestě přes místní skoro slum - jsem měla hodně rozpačité pocity. Ale postupně mě město dostalo. Člověk musel být pořád malinko ve střehu, ale bylo tu tolik k vidění... Všechny ty uličky, maličkaté krámky, kavárničky...

Plánovaly jsme moc neplánovat a hodně se "poflakovat". Prostě odpočinková dovolená. Proto jsme hned první den po příletu nachodily přes 15 kilometrů:-)

Teplo

 

Konečně teplo.

Čekám na toto počasí celý rok.

Na rozkvetlé vistárie na balkóně, chození v sandálích a večery u grilu na chalupě.

Až konečně vytáhnu všechny šaty, nebudu si pod ně brát punčochy a nevylezu z domu bez slunečních brýlí.

Děje se toho hrozně moc a vlastně zas tak nic zásadního.

Blog oslavil dvanáct let. Ano dvanáct....

Obě děti mi onemocněly sedmou nemocí. V jejich věku dost překvapivě a jen pár dnů před mým italským výsadkem s kamarádkou. Takže posledních několik dní místo balení řeším horečky, puchýře na rukou a nohou a dva znuděné uličníky, co doma už lezou pomalu po zdech. Vlastně jsem se po pár dnech dost ráda vrátila zpátky do práce.

Na chalupě jsem se vrhla do sázení květin - výsledek nejistý, nadšení velké. Se stejným zápalem jsem posekala zahradu a cítila se jako po dvou hodinách ve fitku. Chalupa mi dělá hroznou radost a strašně moc se tam vyklidním. Bohudíky děti to zatím vnímají stejně.

Jen tak

Radosti/starosti posledních dní.

Celý minulý týden jsem se nemohla dočkat víkendu. Upínala jsem se k němu jako k vysvobození. Vystřízlivění přišlo v podobě dětí, které nikam nejely a rýmy, kterou jsem od nich chytla. Potud v podstatě nezajímavá historka. Nicméně když mi bylo v sobotu ráno opravdu blbě, vzpomněla jsem si na Soňu a její příspěvek o Virostopu. Za zkoušku nic nedám. Máme středu a po zánětu dutin, na který to vypadalo, ani památka. Uf. Ještě že ty internety máme. Díky!

Na chalupě jsem vypila hektolitry čaje, hodně času strávila v posteli a nebo venku na houpačce pod dekou. Nicméně zasadila jsem bylinky. A tímto tedy považuji letošní zahrádkářskou sezónu za zahájenou.

V rámci nedělního kurýrování jsem zkoukla posledního Almodóvara - Paralelní matky. Docela zklamání. Zbytečně nadstavovaný příběh do kterého se režisér snažil vpasovat vyrovnání se s historií španělské války. Ale Penelope kočka jako vždycky. Chuť jsem si napravila mým oblíbeným Volverem..ten doporučuji...

Mám rozkoukaný nový seriál. A baví hodně. Bludné kruhy. Můj oblíbenec Mark Ruffalo. Není to úplně oddychovka, ale vlastně proč ne.

Po večerech hledám na síti ty nejlepší košilové šaty, protože Neapol se blíží. Ale zatím bezúspěšně.

Pryskyřníky bohudík ještě pořád k dostání. Jak jsem psala na instagramu - na blbej den kytku.

Vistárie u nás na balkóně už začíná pomalu kvést. Těším se hodně. Loni tu.

Mějte hezký den

Ve střehu

Vždycky, když mám pocit, že mi jdou věci snadno, přijde něco, abych nezapomněla být ve střehu.

A nadcházející puberta dětí mi teda dává pěkně pokouřit. Bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem... Bije se ve mě pocit bezmoci a naštvání. Jak to, že jsem některé věci nečekala, jak na ně reagovat? Určitým obdobím vzdoru si musí projít každý, nebyla jsem jiná. Ale jak zařídit, aby si u toho jedinec s prominutím nepodělal budoucnost? Jak nastavit hranice, aby se ze mě nestal hlídací pes a měla s nimi ještě nějakou společnou řeč... Uf.

Velikonoce jsme měli odpočinkové. Chalupa, grilování, filmy. Nic zásadního, ale ne vždy to musí být o zážitcích.

Nicméně viděla jsem Smrt na Nilu - a za mě jo. Ty kostýmy! Ta atmosféra! Hudba! Ta loď! Hrozně moc bych si přála aspoň na jednu noc vyrazit takovou lodí..... nebo Orient expresem:-)

V mezičase budu shánět levné letenky a nasávat atmosféru v dostupnějších lokalitách.

Třeba v Neapoli, kam se chystám s kamarádkou na prodloužený víkend. Je potřeba se mít na co těšit. To píšu často, že...

Ale je to pravda pravdoucí. 

***

Fotka z Wadi Rum. Skály, poušť a spokojená Jana. Projíždím si fotky od rána, abych trochu zklidnila pocuchané nervy. Tentokrát Kuba a opět výživně. Ale o tom ten život taky je:-)

Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.

Karanténa

Deka ušitá v průběhu naší další krantény.

Upřímně - už mě to přestává bavit.

Děsím se toho, kdo zas přijde s pozitivním testem.

Po týdnu s dětmi se těším do práce. Na dospělé lidi, že nebudu muset vařit, řešit neustálé hádky a nedodělané úkoly.

Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji.

Odpočinula jsem si, o tom žádná.

Kuba měl naprosto poklidný průběh covidu, takže se dalo dělat spousta věcí.

Bohudíky za zahradu. Děti byly skoro pořád venku.

Užila jsem si ruční prošívání deky po večerech u Hercula Poirota - zatím co děti a E se drtili u sázek a dostihů nebo vyřezávali.

Ale tak jako se většinou děsím návratu z chalupy domů a do práce, tentokrát jsem se domů těšila.

Hlavně na ticho, na režim... evidentně začínám důchodcovatět:-)

Na co se těším

 

Po týdnu, kdy byly děti z většiny doma, je o to víc potřeba se na něco těšit.

Těším se, jak po práci vyrazíme na chalupu.

Vlastně se těším i na to vytápění úplně promrzlého domu. V ložnici bývá většinou okolo nuly. Kouří se vám od pusy, čepici nesundávám.

Budeme sedět v bundě u kamen, pustíme si k tomu po stopadesáté Jacquese Clouseau a později si, doufám, dáme sázky a dostihy.

(Mimochodem, kdo z vás hrál někdy i ty sázky? Hru to výrazně zrychlilo. Hraje a chápe to i Ema, ale slzy po fatální prohře tu byly vždycky).

Těším se na jarní prázdniny. Teda aspoň na těch pár dní, co budu mít s dětmi volno. Na ranní nevstávání, na víc času na vaření.

Těším se na šití deky na chalupu, kterou mám už z části nastřiženou. Deku jsem nešila tak milión let. Takže o to víc jsem z většího projektu nadšená. 

Těším se i na nedělní další díl Devadesátek. Dost nás to s E baví.

***

Zasněžená zahrada na chalupě.

Na tu se taky těším. 

I když by byla bez toho sněhu.

Díky za pátek.