Deset

 

Ema oslavila deset let.

Zvládla si zlomit prst na noze a v neděli jsem jí koupila boty stejné velikosti, co nosím já.

Tolik asi k největším dojákům posledních týdnů.

Moje malá je už velká.

Hrozně fajn pocit, ale taky dost děsivej.

Jak ten čas nejde zastavit a jak hrozně moc zapomínám.

To jsem si uvědomila, když se mě Ema nedávno ptala, jakej to byl pocit, když se narodila.

A já se snažila vzpomenout na detaily z porodnice. A s hrůzou jsem zjistila, že mi oba ty pobyty v mnoha ohledech splynuly do jednoho a nejsem si už úplně jistá, kterému dítěti daný zážitek patří.

***

Strávili jsme víkend na chalupě, kdy jsme mimo sběr ořechů a řezání dřeva skoro nic nedělali. Jen se nahřívali u kamen, vařili, jedli a hráli stolní hry. Venku pršelo, takže z natírání nic moc nebylo.

Ale něco málo obrousit jsem stihla. Tady si ukládám fotku z procesu. 

I když jsem velkou část víkendu prospala, deficit mám ještě pořád. Nedostatek slunka, řekla bych.

Nastává období mlhy a každodenního ranního čištění skel od auta.

Jak já se těším na jaro...

Na červeno

 

Moje víkendové vypnutí hlavy.

Obrousit a natřít verandu.

Žádná super pečlivá práce to není, ale pyšná jsem na sebe dost.

Že jsem to v půlce nevzdala. 

I když mě už po broušení bolelo za krkem a měla jsem prach všude.

Po natírání mi dělá problém zvednout ruce nad hlavu - no ještě že přes týden sedím u počítače:-)

Těším se, že snad dodělám i vstup do domu za rohem.

Nicméně prokouklo to hodně. A nadšení z hotového nezchladil ani fakt, že mezitím onemocněl Kuba.

Podzime a nemoci vítejte...

Společnými silami

Víkend doma s Emou.

Ikea, slíbený nákup oblečení, přemísťování nábytku, úklid a úklid po úklidu.

Jsem na nás pyšná, protože jsme to zvládly docela rychle a nemusela jsem ji k ničemu nutit.

A jak je spokojená s "novým pokojem".

Kéž by to aspoň týden vydrželo, když už za tím bylo takové práce...

***

Do Ikey jsem jela především pro panelové závěsy, kterými jsem plánovala zakrýt šicí kout v ložnici - rekonstrukce brněnské prodejny a totální zmatek ve zboží - skladem online bylo, v reálu už ne. Aspoň že jsem si koupila nový odkládací stolek na balkon. A doma zjistila, že jsem si odnesla úplně jinou barvu, která se mi samozřejmě nehodí. Takže snad někdy vrátit a vyměnit.

Nicméně ložnice prokoukla a já spoustu věcí vytřídila. K oblečení jsem se teda ještě nedostala,  to je zase krok č. 2.

Ale aby to nevypadalo, že jsme jen uklízely. Byl sobotní brunch ve městě, domácí sushi k obědu a zvládla jsem i dva holčičí filmy. Uf.

***

Nadšení z uklizeného mě malinko přešlo včera večer, to když dorazil úplně zablácený Kuba z cyklo-sjezdu Rychlebských stezek. Bahno vytřepal v předsíni, mě čeká minimálně jedna pračka a vylíčil mi, jak se jeho kamarád den předtím vysekal na kole tak, že skončil v nemocnici. Kluci jezdí spolu, neustále jsou někde v bike parku, skáčou a sjezd po kamenech, lesních cestách, to je to pravé ořechové. Když jsem viděla tu fotku z nemocnice, dost mi zatrnulo. Stačí vteřina... Bohudíky nic závažného to není, ale i tak. V tomto ohledu už to vůbec nemám v rukou.

Úklid roku

 

V lednu jsem psala, že se pokouším zredukovat naši domácnost.
Pokus je to pravé slovo.

V reálu se k tomu dostávám až teď.

Zaskládaná ložnice už mě natolik iritovala, že jsem si naplánovala víkend sama doma, kdy se do toho pustím. S vidinou opravdu krásné ložnice jsem začala už ve středu a pro jistotu úklid rozšířila i na zbytek bytu. Výsledkem je zmatek absolutně všude. Něco malinko se už ale rýsuje. Nicméně jedna věc mě trochu vyděsila. Kde jsem vzala tolik věcí?

Vždyť se neustále snažím nehromadit, třídit a ideálně nenakupovat bezhlavě....Evidentně se někde stala chyba.

Pokojíčky dětí - tady bych to ještě pochopila, hromadění věcí tak nějak k dětství patří. A od toho tu mají být ti rodiče, aby množství patřičně zkrouhli. 

Měla jsem pocit, že jsem omezila nakupování oblečení, nákup látek jsem si prakticky na rok zatrhla taky. Hodně jsem toho vytřídila, ale ve výsledku to skoro není vidět.

A já nechci žít zavalená věcmi, neustále něco hledat.

Takže co teď s tím?

Při pracovním režimu by bylo ideální udělat každý den aspoň malý kousek. Jenže já mám tak ráda, když jde výsledek vidět.

Dávám si deadline do neděle, kdy chci mít aspoň polovinu hotovou. A výsledek na první pohled viditelný.

Držte mi palce.

***

Fotka z jara. To jsem naposledy vyfotila aspoň zlomek bytu...

U moře

U moře.

Těšila jsem se několik měsíců.

A bylo to skvělý.

Chorvatsko autem, společně s rodinou kamarádky. 

Měla jsem strach z cesty, jestli se v autě nesežerem, jak to druhá posádka zvládne s půlročním miminem, ale jo, dobrý.

Počasí fajn, ne extra vedro, moře možná malinko studenší - jeli jsme kvůli vzdálenosti schválně na sever. Sezóna končila, takže málo lidí, ceny taky nijak hrozný.

Ale to moře, ten vzduch, sůl na kůži, ve vlasech...

Nikdy toho nemám dost.

Klidně bych si to ještě o pár dnů prodloužila.

***

Po návratu jsem se ani pořádně nestačila rozkoukat a už zase školní rok.

A podzim.

Nicméně dobrá nálada přervává.

Ale to mi samozřejmě nebrání, abych už zas něco neplánovala.

Po loňském Krakově bych se moc ráda podívala do Vratislavi. Jaké vás napadá polské město, kde se vám líbilo?

Tři

***

Dřív jsem se hodně hnala za velkými zážitky, abych měla aspoň chvíli pocit, že jsem šťastná.

Pořád být v pohybu, obklopená lidmi. Koncerty střídaly prodejní akce, navalovala jsem na sebe hromady práce a když se pak stalo, že bylo volno, popravdě jsem to moc nedokázala využít a byla z toho nesvá.

Oproti tomu teď žiju asi mnohem víc "nudnej" život. Nemám pocit, že bych o něco přicházela, naopak.

Být s někým, vedle koho cítím naprostou svobodu a klid - to jsem dřív neznala. Měla jsem pocit, že si to "štěstí" musím zasloužit a že proto je ho tak strašně málo. Za poslední tři roky se toho  v mém životě hodně změnilo. Ale jednoznačně k lepšímu. Cítit lásku jen tak, bez podmínek - tak to přece má v životě být. A já jsem vděčná, že to můžu zažívat.

Za volantem

Děti na prázdninách a já si tak můžu dovolit jednou za čas jet z chalupy přímo do práce.

Za ten výhled ráno to stojí.

Takový můj rituál - s kouřícím hrnkem kafe na zápraží koukám do pole.

Za to obětuji i to dřívější vstávání a půl hodiny navíc za volantem.

Asi bych to každý den nezvládla, ale občas je to strašně fajn. Opustit po práci město, strávit večer venku. A pak to ráno - tichá zahrada, orosená tráva.... A i ten čas za volantem. Zvlášť když je to chvíle jen pro mě.

Zpívám si nahlas, přemýšlím, co mě čeká, nebo si jen tak utřizuji myšlenky.

V průběhu července jsme prakticky každý víkend strávili na chalupě, takže těch cest bylo celkem dost.

A už teď vím, že mi to v září bude chybět, až zase naběhnu do školního režimu.

O to víc si to teď vychutnávám.

***

Lennonova zeď na dřevníku na chalupě.

Ema měla volnou ruku a já jsem dojatá.

A samozřejmě - ještě se nekončí...

Slaměná vdova

 

Týden slaměná vdova. 

Nebylo to špatný.

Absence dětí a muže = více vypitého vína, víc prožvaněných večerů s kamarádkami.

Ale kdy jindy zase.

Na víkend jsme vyrazily do Mikulova. S Editou jsme spolu naposledy byly v Londýně (pro pobavení TU), když byla ještě Ema malinká. Plánovaly jsme to zopakovat, ale nějak se nám ta pauza protáhla. Mikulov, pravda, není Londýn, ale jako zkušební výsadek taky dobrý. Vylezly jsme na většinu kopců v okolí, prochodily centrum, užily si ticho židovského hřbitova a já se opět spálila od sluníčka. Mimochodem, kolikrát za sezónu to jde? Letos aspiruji na rekord.

Nic zásadního jsme neplánovaly, jen prostě na chvíli odjet z domu, abychom změnily prostředí. Výlet vcelku na poslední chvíli, ale užily jsme si to... 

A já už zase pokukuju po letenkách, kam bych vyrazila...a to i přes všechny katastrofy mých známých a kamarádů, kterým zrušili/zpozdili lety a oni trávili čas zaseklí několik hodin kdo ví kde. Mám ráda ty chvíle, kdy zabouchnu dveře od bytu a už jsem na cestě. To plánování, kdy, kam, s kým.... Vlastně mi stačí i malý výlet do Mikulova.

Jen by té dovolené mohlo být o pár týdnů víc, že:-)

Červenec

 

O víkendu mi kamarádka udělala přednášku, proč tak málo píšu na blog.

A já si uvědomila, jak mi to chybí.

Pořád se něco děje.

Takže to rozhodně není o tom, že by nebylo co psát.

Příspěvek s touto fotkou mám rozepsaný víc než měsíc.

Text jsem třikrát smazala a foto už rozhodně není aktuální. Rajčata vyrostly do výšky okna verandy.

Červen se přehoupl v červenec, děti jsou na skautském táboře, já přechodila chřipku - no jo, trubka.

Takže mi to sedlo na průdušky a přecházím to vesele dál, protože už není zbytí. A práce nepočká.

Koupila jsem si brusku a mám z ní radost jak malá.

Zatím jsem zkušebně obrousila a natřela dvě židle, nicméně hlavním projektem léta je dřevěné obložení chalupy, které už by péči zasloužilo.

Jen teď nevím, jak natřu zeď za těmi rajčaty...ale všechno postupně, že.

Hodně jsem v červnu četla. Přelouskala jsem po večerech všechny romány s Robertem Langdonem od Dana Browna - a dost si u toho odpočinula. Následně jsem si dala jednoho Joa Nesbo - Pentagram, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Dočetla jsem jen z principu. O to víc se těším, že si na dovolenou, kterou teda mám až na konci srpna, vezmu Bílou vodu. Četla jsem už několik kapitol - ještě před vydáním knihy, které autorka volně zpřístupnila. Mám Kateřinu Tučkovou ráda. Takže jsem zvědavá a moc se těším.

A co čtete teď vy? Co mi doporučíte?

Neapol

Pár střípků z Neapole.

Veskrze holčičí výlet.

Spousta aperolu, nachozených kilometrů, i poflakování se po kavárnách. Spálené nosy, nohy, záda, v břiše těstoviny, pizza a spousta sýra. 

O Neapoli jsem si toho dost načetla, kamarádi nás vybavili radami - ale přiznám se, že skutečnost byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Velká chudoba, spousta špíny. Ale taky hodně barev, mraky lidí a ta doprava! Řídit bych tu nezvládla. První den - zvlášť po neplánované cestě přes místní skoro slum - jsem měla hodně rozpačité pocity. Ale postupně mě město dostalo. Člověk musel být pořád malinko ve střehu, ale bylo tu tolik k vidění... Všechny ty uličky, maličkaté krámky, kavárničky...

Plánovaly jsme moc neplánovat a hodně se "poflakovat". Prostě odpočinková dovolená. Proto jsme hned první den po příletu nachodily přes 15 kilometrů:-)