Ve střehu

Vždycky, když mám pocit, že mi jdou věci snadno, přijde něco, abych nezapomněla být ve střehu.

A nadcházející puberta dětí mi teda dává pěkně pokouřit. Bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem... Bije se ve mě pocit bezmoci a naštvání. Jak to, že jsem některé věci nečekala, jak na ně reagovat? Určitým obdobím vzdoru si musí projít každý, nebyla jsem jiná. Ale jak zařídit, aby si u toho jedinec s prominutím nepodělal budoucnost? Jak nastavit hranice, aby se ze mě nestal hlídací pes a měla s nimi ještě nějakou společnou řeč... Uf.

Velikonoce jsme měli odpočinkové. Chalupa, grilování, filmy. Nic zásadního, ale ne vždy to musí být o zážitcích.

Nicméně viděla jsem Smrt na Nilu - a za mě jo. Ty kostýmy! Ta atmosféra! Hudba! Ta loď! Hrozně moc bych si přála aspoň na jednu noc vyrazit takovou lodí..... nebo Orient expresem:-)

V mezičase budu shánět levné letenky a nasávat atmosféru v dostupnějších lokalitách.

Třeba v Neapoli, kam se chystám s kamarádkou na prodloužený víkend. Je potřeba se mít na co těšit. To píšu často, že...

Ale je to pravda pravdoucí. 

***

Fotka z Wadi Rum. Skály, poušť a spokojená Jana. Projíždím si fotky od rána, abych trochu zklidnila pocuchané nervy. Tentokrát Kuba a opět výživně. Ale o tom ten život taky je:-)

Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.

Karanténa

Deka ušitá v průběhu naší další krantény.

Upřímně - už mě to přestává bavit.

Děsím se toho, kdo zas přijde s pozitivním testem.

Po týdnu s dětmi se těším do práce. Na dospělé lidi, že nebudu muset vařit, řešit neustálé hádky a nedodělané úkoly.

Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji.

Odpočinula jsem si, o tom žádná.

Kuba měl naprosto poklidný průběh covidu, takže se dalo dělat spousta věcí.

Bohudíky za zahradu. Děti byly skoro pořád venku.

Užila jsem si ruční prošívání deky po večerech u Hercula Poirota - zatím co děti a E se drtili u sázek a dostihů nebo vyřezávali.

Ale tak jako se většinou děsím návratu z chalupy domů a do práce, tentokrát jsem se domů těšila.

Hlavně na ticho, na režim... evidentně začínám důchodcovatět:-)

Na co se těším

 

Po týdnu, kdy byly děti z většiny doma, je o to víc potřeba se na něco těšit.

Těším se, jak po práci vyrazíme na chalupu.

Vlastně se těším i na to vytápění úplně promrzlého domu. V ložnici bývá většinou okolo nuly. Kouří se vám od pusy, čepici nesundávám.

Budeme sedět v bundě u kamen, pustíme si k tomu po stopadesáté Jacquese Clouseau a později si, doufám, dáme sázky a dostihy.

(Mimochodem, kdo z vás hrál někdy i ty sázky? Hru to výrazně zrychlilo. Hraje a chápe to i Ema, ale slzy po fatální prohře tu byly vždycky).

Těším se na jarní prázdniny. Teda aspoň na těch pár dní, co budu mít s dětmi volno. Na ranní nevstávání, na víc času na vaření.

Těším se na šití deky na chalupu, kterou mám už z části nastřiženou. Deku jsem nešila tak milión let. Takže o to víc jsem z většího projektu nadšená. 

Těším se i na nedělní další díl Devadesátek. Dost nás to s E baví.

***

Zasněžená zahrada na chalupě.

Na tu se taky těším. 

I když by byla bez toho sněhu.

Díky za pátek.

Ještě pořád lednový

 

Leden za námi.

Taky máte ten pocit, že dny letí jak zběsilé?

O víkendu jsem po spoustě let stála na sjezdovkách. A musím uznat, že to bylo skvělý. Hned bych jela zas. Navštívili jsme kamarády ve Vrchlabí, zapadli autem ve sněhu, hloupě se spoléhali na navigaci a tak jeli místo notoricky známé cesty "zkratkou", která vedla po všech čertech. Ale kdy jindy vidět hrad Pecka v noci, že.

Byl to první lednový víkend bez dětí a popravdě jsem ho už vyhlížela. Po těch všech nucených karanténách, online výukách a podobných srandách, které byly skoro celý leden, jsem potřebovala chvíli bez nich. Chvíli nemuset myslet, jestli je nakoupeno. Kontrolovat, jestli opravdu šli spát, nejsou tajně na telefonu, nehrají do noci na počítači, vyčistili si zuby a nenamočili jen kartáčky a ručník. Jo, to tu už taky bylo. 

A teď zpátky do reality. Dodělat úkoly, svačiny, večeře, prádlo... Proč jen ty víkendy nejsou o den delší...

Díky moc za nákupy v eshopu.

Hodně to prořídlo, nicméně při balení zásilek jsem objevila pár nenafocených kousků. Něco málo jsem doplnila. Stejně tak v rámci úklidu materiálu jsem našla asi deset rozšitých toaletek, patnáct popruhů na foťáky...Takže výzva na únor je jasná. Mimo šití na zakázku došít jen to, co už leží na stole. Jsem na sebe zvědavá....

***

Kousek z ložnice.

A moje nová vesta. Jaro už je za rohem, žejo:-)

Zredukovat

 

Už jsem se o tom v jednom předchozím příspěvku zmiňovala - budu rušit eshop.

Všechny kousky, které v něm zbývají, jsem zlevnila o 25%.

Budu ráda, když vyčistím sklad. Přece jen, ložnici, kde mám všechno složeno,  to uleví:-)

Eshop pojede zhruba do 20. března.

Zboží najdete TU.

Šití na zakázku pojede dál, volné kousky se čas od času objeví na FB nebo Instagramu.

***

Tak jako se snažím vystrnadit zboží z eshopu, pokouším se už nějakou dobu o redukci věcí, které doma máme. Nejsem striktní propagátor minimalismu, ale mám ráda prostor a hlavně přesně vědět, kde co mám. Takže když jednou za čas narazím na něco, co jsem už hodně dlouho nepoužila/neměla na sobě, nebo mi to prostě doma jen několik let leží...velmi ráda to pošlu pryč. Oblečení jednou za čas předávám kamarádkám, stejně tak se to snažím dělat i s nepotřebným nádobím. Jediné, co mělo čestnou vyjímku, byly knihy. Jenže když vím, že minimálně třetinu co mám, dost pravděpodobně znova neotevřu a ještě navíc jsou schované v druhé řadě v knihovně....

Stejně tak to mám i s látkami. Nedokážu nic vyhodit. A tak mám v garáži malý sklad. Je na čase ho zredukovat, stejně jako skříň s látkami v rohu ložnice. Dávám si termín do konce února.

A co vy a deadliny sami pro sebe. Dáváte si? Redukujete? Nebo jste sběrači?

Novoroční radosti

Co mi v posledních dnech udělalo radost?

Koupila jsem si vestu. Okoukala jsem ji u Myyny a tak dva měsíce řešila jestli černou nebo béžovou, až je vyprodali. A v lednu ji opět měli.

Co na tom, že se bude dát nosit asi až na jaře. Chodím v ní doma, okukuji ji na věšáku a mám z ní radost.

Byli jsme v kině. 

Po hrozně dlouhé době nějaká kultura, takže už to, že jsme někam vyrazili splnilo svůj účel. Viděli jsme House of Gucci a za mě jo. Bavilo. Následující dva dny jsme mluvili schválně s italských přízvukem a dost se u toho nasmáli. Jared Leto byl excelentní.

Dali jsme si dva víkendy v Olomouci. Po všech těch víkendech strávených na chalupě, to byla příjemná změna. Sice jsem jeden z nich strávila komplet v posteli, protože dojezd chřipky... ale Ema objevila kouzlo snídaní do postele a tak mi s oblibou uvaří kafe, něco namaže a donese až pod nos. A já se opravdu nebráním. V rámci ozdravného pobytu doma jsme po večerech rozkoukali Korunu. Já ji jedu už podruhé, E poprvé. Ale líbí se mi pořád stejně:-)

Šila jsem jen maličko, ale s radostí. Už nejsem limitovaná tím, co musím stihnout a tak mě to zase začíná o to víc bavit. Plánuji si na jaro novou tašku. Na chalupu velkou deku...a často to skončí jen u toho, že sedím a přemýšlím a to mi prozatím stačí.

Do ložnice jsem si na zeď pověsila fotku, co mi kdysi dělala společnost v dílně. Je hodně velká a tak poslední dva roky strávila na skříni. 

Ano, už je to dva roky, co jsem odstěhovala dílnu a našla si jinou práci - tohle by vydalo na celej samostatnej článěk. Jsou dny, kdy mi to chybí. Hodně. Ale popravdě jsem vděčná za to, že v noci klidně spím. Mám volné víkendy a stálý příjem. A realizuji se na chalupě. Na to by při podnikání rozhodně čas nebyl.

Takže všechno je asi jak má být.

Poklidně

 

Jak prožíváte blížící se Vánoce?

Já překvapivě poklidně.

Letos jsem výzdobě moc nedala. Věnec na dveře mi upletla kamarádka, na stole stojí 4 svíčky, které jsme ještě nezapálili a těsto na vanilkové rohlíčky je stále v lednici.

Ale popravdě mě to netrápí.

Těším se, že bude volno, těším se na vánočku s máslem, na radost dětí z dárků. Na teplo z kamen, hromadu pohádek a že nebudu muset vstávat brzo ráno do práce.

Těším se na zdobení stromečku, protože za poslední roky se děti osvědčily a tak jen dozoruji a finálně dokončuji.

Místo adventní výzdoby jsem si do kuchyně pověsila kalendář na příští rok od Báry Ungerové aka Moetivi. Na okno si z chalupy dovezla amarylis, který by tam mrazy dost pravděpodobně nezvládl. Těší mě o to víc, že je to zachráněná cibule z rozbitého květináče po mojí babičce. Dovezla jsem ho na jaře na chalupu a kytka se odměnila.

***

S koncem roku mám tendence opět trochu bilancovat. Procházet si, co se povedlo, co ne. Co bych chtěla. 

S velkou pravděpodobností počátkem příštího roku zavřu eshop.

Poslední měsíce jsem šila prakticky výhradně na zakázku a i když jsem na sklad některé kousky našila, nebyla jsem už potom schopná je nafotit. Jenže platit další rok uspaný eshop je dost zbytečnost.

Termín ukončení dám zavčas vědět, stejně tak i slevy, aby šlo co nejvíc skladového zboží z domu.

Přiznám se, že rozloučit se s eshopem mi trvalo v hlavě víc než půl roku. Z jedné strany je to moje lenost - po práci si mnohem raději pustím film, nebo si s kamarádkami zajdu zacvičit. Stejně tak večery prosezené u počítače úpravou fotek a nahazováním eshopu jsou minulostí. Možná taky proto, že netrávím večery sama. Tedy především, že je ani nechci trávit sama, jako tomu spoustu let bylo. A hlavně protože jsem většinu dne v práci, tak si svého volného času vážím mnohem víc.

Je mi jasné, že se tím uzavírá jedna etapa. Ale kdo ví, co čeká za rohem. Dnes už si dovolím říct, že stát se může naprosto všechno. A já jsem upřímně zvědavá, co mě v budoucnu čeká.

Ze zbytků

Po víkendu v Praze jsem padla s chřipkou a byla týden v posteli.

Někdy je to evidentně potřeba.

Dočetla jsem skoro všechny rozečtené knížky.

Došila mikinu ze zbytků.

A přestala chystat zboží na Dizajntrh, protože zrušeno.

Našila jsem kousky z úplně posledních zbytků látky od Myyny. Pokusím se o víkendu konečně nahodit na eshop. 

Jako podnikatel v tomto směru naprosto selhávám. Ale popravdě - nijak mě to netrápí. Konečně nikam nespěchám a nebudí mě v noci pocit, že zase nestíhám. V tomto ohledu na sebe dost často pletu bič. Nastavuji si vysokou laťku, co všechno bych měla a potom si připadám neschopná. Ale to je taková klasika českých žen, mám dojem.

Při čekání na sraz s kamarádkou jsem si v Praze koupila knížku Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně. Gebriana sleduji na sociálních sítích a baví mě jeho styl psaní. A Barcelona je na seznamu míst, kam potřebuji jet. Takže do té doby, než se tak stane, si aspoň nastuduji, co všechno je potřeba vidět.

Ale hned jak jsem tuto poslední větu napsala, jsem si uvědomila, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Dřív jsem na výletě kamkoliv měla přesně rozplánováno, co všechno chci stihnout, kam zajít, co vidět, koho potkat. Teď plánuji mnohem míň. Užívám si chvíle, kdy si sednu do kavárny na zahrádku, jen koukám kolem, čtu si. Jdu se jen tak projít.

Takže kdo ví, jak jednoho dne dopadne Barcelona. Ale moc ráda se nechám překvapit.

***

Fotky z minulého týdne.

Moje momentálně nejoblíbenější mikina. Obě děti chtějí podobné. 

Proč ne, zbytků, těch já mám vždycky dost:-)

Mějte hezký den.

Výhled

Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.

Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.

Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.

 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.

Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.

Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.

O víkendu budu slaměná vdova a těším se.

Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.

***

Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...

Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.

Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...