Nikdy mě nepřestává udivovat, jak v dnešní "vyspělé" společnosti a pokrokové době, jsou psychické choroby stále stigmatizovány. A zlehčovány. Znevažovány.
Já sama mám to štěstí, že se mi po letech terapií deprese prakticky vyhýbají a jsem skoro bez léků.
Jen několikrát do roka vystrčí růžky, ale už zhruba vím, co dělat. Takže se s tím poperu, jak se dá a jede se dál.
O tom, co prožívám, se snažím mluvit. Pravda, ne nějak hodně dopodrobna.
Ale co mě dostává a zaráží nejvíc, je to naprosté nepochopení.
Nejen co se mé osoby týče, ale i dalších lidí s různými diagnózami. A že jich v mém okolí je.
Od nevyžádaných rad, abych se uklidila, nenimrala se v tom a šla něco dělat, po skvěle mířené dotazy, co se mi stalo, jak to, že jsem tak rozhozená, ať to okamžitě vysvětlím. Vždyť už jsem byla přece tak v pohodě. Co já tak asi můžu mít za problém, že.
Jsem přece mladá, krásná, mám spokojenej vztah, skvělou novou práci, dvě zdravý děti, zrekonstruovanej byt, všechno se mi daří....
Ano, je to tak.
Ale i to, že je člověk v podstatě spokojený, neznamená, že nemůže mít depresi.
Deprese není lenost, rozmazlenost, sobectví.
Deprese je nemoc, která je schopná vás úplně paralyzovat. A všechno, co do té doby dávalo smysl, už ho najednou nemá. Tělo bolí, nefunguje jak má. Myšlení se zpomalí, únava je tak velká, že i sebemenší pohyb dělá problém. Jako by byl člověk za trojitým sklem a viděl vše jen z velké dálky. Jen spát, nebýt.
Prožívání je individuální, takže můžu popsat pouze to, jak to mám já.
Hodně lidí má pocit, že takového člověka, by měli nechat být. Není žádný manuál na to, jak se k nemocnému chovat. Ale jednu radu bych měla. Zeptat se, co ten dotyčný potřebuje a být tu pro něj.
Nemocný si o pomoc ve většině případů neřekne, a pokud ano, už to něco znamená.
***
A proč o tom píšu uprostřed léta, kdy je všechno zalité sluncem?
Protože to, že deprese chodí na podzim a v zimě, kdy je nedostatek slunečního svitu, nemusí být vůbec pravda.
Mně se zásadně deprese vrací v létě. V momentě, kdy všechno jde jak má, já se zklidním a tělo si uvědomí, že teď je ten čas. Kdy se už nemusí zuby nehty snažit si ustát všechny stresové situace a prostě to pustí.
Tentokrát to bylo jen pár dní. Ale lekce velká.
A já mám znovu potřebu říct svému okolí - neznevažujte to, co prožívají druzí. Každý žijeme jen ve své kůži.
***
Pár dobře mířených rad
tu.
