Ticho

 

Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale čím jsem starší, tím víc oceňuju ticho.

Dřív jsem měla puštěnou hudbu prakticky nonstop.

Nasávala jsem všechno, oblíbené, známé, nové.....i cesta do obchodu bez sluchátek nešla.

Běh potichu - neexistoval, být doma sama - jen s hudbou.

Za poslední rok jsem poslech výrazně omezila.

Nevím čím to je, jestli mám hlavu už tak přehlcenou, že i něco uklidňujícího je pro mě najednou navíc.

O víkendu na chalupě si občas něco pustíme, ale jakmile jsem sama, nic nechci.

Maximálně na delší cestu autem, ale to většinou když si chtějí děti zazpívat. Ale to pak frčíme tři, čtyři cd dokolečka.

Uvědomila jsem si to včera večer doma, když jsem seděla v ztichlém obyváku, děti už spaly a já neměla ani potřebu si pustit film. Prostě jen tak být, dýchat, vnímat, přemýšlet si.

***

Ticho máme teď už i na balkóně.

Po návratu z víkendu nás čekalo prázdné hnízdo. Kosice vyvedla mladé. Z pěti ptáčat to do odletu zvládly čtyři. Jsem vlastně i ráda, že už odletěli, po ránu byli hodně hlasití:-)

...

 

Poklidný víkend.

Přesně ten jsem potřebovala.

V sobotu na skok ve Velké Bystřici. Zasadili jsme pro Jsme ze stejné planety s Davidem Macháčkem dva stromy, teda já spíš postávala s rýčem, ale aspoň jsem se dozvěděla něco o prostříhávání koruny při přesazování. To se ještě bude na chalupě hodit.

V sobotu to v Bystřici vyvrcholí, bude zde mezinárodní piknik, se skvělou gastrozónou a hromadou programu. Pokud budete mít čas nebo cestu kolem, vřele doporučuji.

Odpoledne u stroje. Ušila jsem si šaty, které mají opět nějaké mouchy, ale krok za krokem se učím, u kterého materiálu se čeho vyvarovat.... Mikiny ty mi jdou, ale čím tenší materiál, tím větší chyby.

V podvečer jsem se rozněžňovala v náručí s Editou, která mě v závěru komplet poblila. Musím přiznat, že i když je tak nádherná, voňavá...tak jsem ji velmi ráda vrátila ségře.

Hodně jsem spala. Oba dva dny.

Uvařila si thajskou krevetovou polívku.

Zkontrolovala zahradu na chalupě, abych zjistila, že slimáci opět vedou.

Dva saláty pryč, bazalka, majoránka taky.

Co už.

Zato doma, tam mi to roste. Jak rajčata na balkóně, tak i naše ptačí osazenstvo.

Pět ptáčat. Už od rána nám dávají vědět, že mají hlad....

Emino

Emino.

Nové polštáře, Jana po dlouhé době u stroje.

Růžově natřená thonetka.

Za ten úsměv na její tváři to stálo.

Edita

Jsou dny, kdy by bylo lepší nevstat z postele, protože pak prostě pokazím, na co sáhnu.

Minulý týden takových dnů bylo víc.

Byla jsem z toho docela dost frustrovaná. Tím spíš jsem vyhlížela víkend s vidinou tisíce plánů. Jak si odpočinu a co všechno stihnu. Ale jak jsem to chtěla narvat do dvou dnů, to už moc netuším.

Takže jsem hlavně hodně odpočívala.

Protože to, co mě trápilo, štvalo nebo mi přišlo zrovna podstatné, vybledlo vedle toho, že se mojí sestře narodila Edita. Že všechno dopadlo dobře, holky jsou zdravé a nás je zase o jednoho víc.

***

Fotky jsou od kamarádky Evy z naší sobotní procházky.

Pár paprsků

Stačí pár dní bez slunečních paprsků a jsem protivná sama sobě.

Poslední dny únava a splín.

Který odešel, jak mávnutím proutku, jen co vykouklo slunko.

Aspoň kousek, aspoň chvíli.

Na balkóně jsem si zasadila další kytky, dvě rajčata a papriku.

Tu jsem omylem koupila pálivou, no nevadí.

Uvařila jsem červené kari s krevetami, moji jistotu. Od kamarádů mám skvělou kari pastu z brněnské vietnamské tržnice...ještě štěstí, že nic takového není v Olomouci, tam bych byla schopná nechat majlant.

Ušila jsem Kubovi mikinu, a nebyla ji ani schopná vyfotit. Nicméně je v provozu, sedí a Kuba spokojený. Víc asi nepotřebuju.

Pro olomoucké a z okolí, příští pátek se v centru chystá moc fajn akce.

Olomouc (o)žije aneb Největší hudební festival v ulicích

Před kavárnami a restauracemi bude hrát spousta hudebníků.

Nevím jak vy, ale mně už tak hrozně chybí slyšet něco naživo....

Vylosovala jsem komentář č. 22 od Lenky, pošlu mail.....

Hezkou středu všem.

Já pevné nervy, odvahu a odpoledne hurá k zubaři. Převrtávat plombu. Uf.

Jedenáct

Dnes má můj blog jedenáct let.

To už je docela úctyhodný vztah.

Zvládl i skoro roční pauzu, kdy jsem už téměř nevěřila, že se k psaní vrátím.

Chybělo mi to, ale ten odstup jsem potřebovala.

Stejně jako jsem potřebovala ten návrat.

Protože pořád mi dělá radost. A o tom to má být, ne?

Díky všem, co ještě čtete. Co občas napíšete.

Ráda bych poslala do světla sadu odličovacích tampónů. Pokud o ni budete mít zájem, napište mi do komentáře váš mail a třeba na co se těšíte. Po víkendu někoho vylosuji.

***

A na co se těším já?

Dneska asi nejvíc až si večer sednu na chalupě na zahradu a budu se koukat do zelena.

A pak taky až pověsíme nové lustry do ložnice, které zatím čekají na skříni....

Fotky nafotila včera moje kamarádka Zuzka na našem balkóně. 

Vistárie v plném květu a dojatá Jana.

Spolubydlící

Radosti posledních dní.

Magnetická lišta na nože v kuchyni. Přála jsem si ji několik let. Můžu si odškrtnout.

Slečna pivoňka. Miluju.

Nová spolubydlící na balkóně. V odloženém závěsném košíku si udělala hnízdo a už zahřívá dvě vajíčka. Tiše a z povzdálí pozorujeme.

Včerejší odpoledne ve městě. Ema ve skautu a jak jsem na ni čekala, zvládla jsem kafe z kavárny na sluníčku, knihkupectví, pár obchodů a sraz s kamarádkou....

***

Zdálo se mi, že jsem zpátky na střední, odjíždím na lyžák a pohádala jsem se s rodiči.

Tak živý sen, že ještě chvíli po probuzení, jsem byla plná emocí.

Uf, jsem tak ráda, že jsem dospělá.

Co mi korona dala

Už mockrát mě to napadlo.

Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.

Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.

Takže je vůbec něco, co mi korona dala?

Je. A překvapivě je toho dost.

Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.

Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.

Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.

Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.

Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.

Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.

Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.

Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.

Nezačala bych šít oblečení.

Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.

Jak to vnímáte vy?

***

Z víkendu doma.

Sobota jen pro mě.

Eukalyptová mikina.

Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

S úsměvem

Dneska krátce, ale s úsměvem.

Něco malinko o mě si můžete přečist TU.

Díky Westwing za příležitost.

***

Látky na pracovním stole.

Obyvák vymalovaný - v zabydlovacím procesu.

Jana spokojená.

Včera jsem šla ke kamarádům na zahradu v sandálích!

Nejmilejší sezóna je tu. A ani ten déšť mě nerozhodí.

Pět

Pět pozitiv.

Vymalovaný byt. Uklizená koupelna, kuchyň a obyvák.

Nejlepší látka s eukalyptem na mikino-triko pro mě!

Piley zachráněny od škůdců, zdá se. Něco se je snažilo sežrat, ale díky Lence snad přežijí.

V práci dnes naboso. A v nových šatech od kamarádky. (Já vím, že má začít zítra hrozně pršet, ale dnes je dnes a já zářím).

Včerejší procházka s Kubou a skoro dospělý rozhovor. Je tak fajn, mít ho někdy jen pro sebe.

***

Mám tendence si dávat zbytečně vysoké cíle.

Hodně si toho nakládat.

Což není samozřejmě  reálné zvládnout a já jsem tak ve stresu. A naštvaná sama na sebe.

Snažím se si to uvědomovat, víc vypínat, nelpět tolik na těch svých odškrtlých úkolech.... Ale když to někdy jde tak těžko!

Když jsem včera večer usínala, hlavou mi zase běželo, co všechno ještě musím, jak je toho moc a kdy to stihnu a jestli vůbec.

A proto dnes pět pozitiv z posledních dní.

Je spousta hezkého, spousta dobrého a některé věci prostě budou, až budou.