Moje maminka mi vždycky říkává, že s narozením dětí se narodí i strach, který nikdy nekončí.
Popravdě jsem se tomu většinou pousmála, protože strach jako takový, jsem zažívala málokdy.
Snažím se dívat do budoucna optimisticky a mám takovou oblíbenou větu: nějak bude.
Proto mě docela dost zaskočilo, že poslední dobou se strachuji víc než obvykle.
A nejen ohledně svých dětí.
Tohle u sebe neznám.
Bát se, jestli Kuba zvládl bouřku na táboře, jestli mu není smutno a co když ho bolí ten uražený zub...
U Emy jsem to prožívala snad ještě víc. Moje malá šestiletá bez problémů zvládla čtrnáctidenní tábor. To jen matka byla úplně na nervy.
A nechtějte vědět, co jsem cítila, když minulou sobotu rodila moje sestra. Uf.
Čím to, že jsem dřív dokázala líp ty svoje strachy pustit a neřešit, čím to že jsem den ze dne sentimentálnější a vyděšenější....
Teď to nemyslím vůbec jako něco negativního.
Vlastně mi to zase ukazuje spoustu nových věcí o mně a o lidech v mém okolí.
Možná tímto postem ani neříkám nic zásadního.
Jen malé zastavení nad tím, že i po skoro deseti letech mateřství objevuji něco, s čím jsem nepočítala. Měla jsem za to, že si budu naopak ve všem jistější a že čím budou děti starší, tím bude všechno víc v pohodě.
Ale asi je to proto, že už to nemám tak pevně v rukou. A že spoustu věcí už bohužel můžu jen pozorovat. A u toho se strachovat, jak dopadnou....
