pondělí 2. prosince 2019

Co mě maminka nenaučila



Je v pořádku si dát dvojku vína jen tak.
Je v pořádku si ji dát sama a dát si nohy na stůl.
Obzvlášť, když to tak cítím.
Rozbrečet se v tramvaji - a proč ne?
Je naprosto v pořádku, dostat všechny emoce ven.
A navíc je to zdravé.
Občas je naprosto v pořádku s dětmi strávit sobotu doma.
Nebýt pro jednou aktivní a jen tak nechat čas plynout.
Prospat dopoledne.
Je v pořádku být naštvaná a říct to.
Je mi téměř pětatřicet a pořád se učím, co je v pořádku.
Co si můžu dovolit.
...
Všichni si s sebou neseme své rodiče, názory jejich rodin a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Vyrostla jsem v modelu, kdy žena by se měla přizpůsobit, neměla by vlastně moc chtít, měla by se v prvé řadě obětovat dětem a když už je má, měla by počítat s tím, že se už všechno bude točit jen kolem nich.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala skousnout to, že taková nikdy nebudu.
Ze začátku jsem měla pocit méněcennosti, výčitky, že se necítím být s tímto modelem spokojená. Že mi nestačí být jen matka/dcera/partnerka a že chci něco úplně diametrálně odlišného, než moje okolí.
Vlastně je to často to místo, kde se moje názory střetávají s postoji mých nejbližších.
Co je ještě v pořádku, co už není, co by měla a hlavně neměla matka dvou dětí dělat.
Umíme být tvrdí kritici. K sobě, ale především k ostatním.
A všechny tyto nevyžádané rady a poznámky se někde odrazí. Zarezonují. Jenže ne vždy tak, jak by sám autor chtěl. Dost často spíš zraní.
Sama se hodně snažím, abych druhé soudila co nejmíň a pokud možno se jim do života nepletla. Ne vždycky je to snadné. A ne vždy jsem na sebe pyšná.
Ale žijeme jen ve své kůži a rozhodně nemůžeme vědět, co zažívá někdo jiný.
Tak prosím buďme se svými soudy shovívaví.
.....
Třeba já si teď tu dvojku naliju.
Mám za sebou náročný den, ne úplně vše vyšlo podle mých představ a potřebuji upustit.
Cestou do školy pro děti jsem si za volantem i pobrečela. A popravdě se mi dost ulevilo.
Všechno je k něčemu dobré.
Opravdu se tomu učím věřit.

12 komentářů:

  1. To je zajímavě napsaný. Nevím vlastně, jak jsem byla vychovaná já, asi spíš intuitivně a rozhodně v modelu "všechno jde, když chceš". Sama jsem si vždycky dělala hodně, co jsem chtěla. Nejradši bych nevychovávala nikoho. Už mi zbývá jen přežít Stely pubertu. Pak jako matka končím. Hurá.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý večer Jano. Potkaly jsme se na Colour of Ostrava, kde jsem Ti přišla říct, že čtu blog a ze mne blog velmi baví. Nepisi normálně komentáře, ale dnes musím. Dokonale napsáno. Proste dokonale. Ať se daří.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  3. Co dodat. Průser je,když na to člověk přijde těsně před padesátkou? Fandím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není! Lepší před padesátkou, než nikdy. Mít se rád/a, najít si svou cestu, nezraňovat ani sebe, ani okolí, to je výzva! Tereza

      Vymazat
  4. Souhlasím. Jako bezdětná poslouchám "dobré" rady téměř denně. Jak bych měla žít. Co bych měla a neměla dělat. Děláte to dobře. Pokud vám nebude dobře se sebou samotnou, nebude to prospívat nikomu. Mějme se rády takové jaké jsme, se vším všudy. Děkuji za upřímnost. Hezký den.

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, napsala jste to úžasně a pro naši generaci to sedí jak zadeček na nočník. Za mě si ještě přidám jednu mamčinu "dobrou výchovnou radu" - JSOU TO JEN CHLAPI! ... Myslím si, že od mala by holky měly být vychovávány v úctě k mužům a kluci k úctě k ženám. Jedni bez druhých by neexistovali. A k tomu dovětek ... "Dost bylo obětních beránků!"

    Jani, díky za tohle téma ♥
    Mějte krásný advent ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Je to úplná pravda...ja som dnes bola na pohrebe známej...mala len 56 rokov...prišla z práce a odpadla na záchode...život by mal byť náš a mali by sme ho žiť podĺa seba...ako ho chceme žiť...

    OdpovědětVymazat
  7. Tento dobrý životný postoj som si osvojovala, keď som vychovávala svoje ,,inaké,, deti, zavrhovaná okolím a rodinou...išla som po krôčikoch, rešpektujúc seba, svoje vnútro, srdce, zdravie a ich bytostné potreby, nakoniec sa ukázalo, že sú to vysokofunkční autisti a nie zlé deti a hlavne som opustila konvencie a zaužívané stereotypy, ale neopustila som manžela, tiež autistu...maminka so mnou hlboko nesúhlasila...teraz v zrelom veku matku prijímam, aj otca, aj postoje okolia, som svojbytná, aj keď je to ťažké, som schopná prijatia a odpustenia...ale začala som tiež od seba:-)

    OdpovědětVymazat
  8. A jak se naučit mít ráda sama sebe...?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba právě tím nalitím si dvojky vína... Je to minimálně dobrý začátek. nejtěžší pro mě bylo zbavit se nebo se odprostit od těch, kteří si nevážili mě.

      Vymazat