úterý 22. srpna 2017

Jak to mám





Komentář u minulého příspěvku mě donutil přemýšlet.
Není to poprvé, co jsem se setkala s negativní reakcí na deprese.
Vždycky mě to znova překvapí a vlastně i rozesmutní.
Jak málo jsou lidé informovaní.
Jak moc mají předstudky.
Deprese, úzkosti.... jsou pro mnoho lidí jen ukázkou slabosti, lenosti, zbabělosti a kdo ví čeho všeho dalšího.
Zlomenou nohu akceptujeme, ale psychická nemoc - o tom se nemluví.
Kolikrát jsem slyšela:
Tak se vzchop.
Běž si zaběhat, to ti pomůže.
Dej si hořčík.
Tak se v tom tak neutápěj.
A co se ti stalo, že je ti hůř?
A nebylo ti už líp?
Vždyť bereš ty svoje prášky.
Nemělo by ti být líp?
Měla by ses víc hýbat, to ti pomůže.
.....
Mohla bych pokračovat do nekonečna.
S depresí se léčím už několik let. Vrátila se mi po porodu Emy. Od té doby na sebe v různých intenzitách upozorňuje.

Návrat k lékům pro mě byl zpočátku velkým osobním selháním.
Hlavně proto, že jsem musela přestat kojit.
Za poslední 4 roky jsem vyzkoušela několik terapeutů, měnila léky i lékaře.
Dnes, po více než roce intenzivní terapie v kuse, jsem stále na cestě.
Deprese není chřipka, kterou vyléčíte během pár dnů.
Možná se mnou zůstane celý život.
Možná nikdy nebudu schopná přestat brát léky.
Ale to neznamená, že nejsem plnohodnotným člověkem.
Naopak mám pocit, že díky ní jsem k něčemu mnohem citlivější.
Za poslední rok jsem se toho o sobě tolik naučila.
A udělala obrovský pokrok.
Už třeba jen v tom, že právě takový komentář se mě nedotkně, nevyžádaná rada někoho z okolí mě už nerozhodí.
.....
Nevynášejme tak rychle soudy.
Život není černobílý a to, jak se na první pohled jeví, nemusí být, jaký opravdu je.

35 komentářů:

  1. Jani, mám Vás čím dál raději!

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, ani netušíš, jak jsou tvoje příspěvky pro mě důležité. Bohužel deprese je stále braná jako stigma. Brát léky "na hlavu", to přeci dělají jen slaboši. Chtělo by to větší osvětu. Pomohlo by to všem. Posílám objetí a velké díky! Petra

    OdpovědětVymazat
  3. Jani,
    moc Vám držím palce i když tohle je běh na celý život.
    Moje zmámá mi svoje deprese vysvětlovala, že je v podstatě chemicky jinak složena, proto ty léky. Zároveň, že nikdy není hotovo, věkem se měníme, musí se měnit i léčba.
    Jeden kněz ve svém kázání hájil depresi kontatováním, kdo si ji plete s našimi smutky a špatnou náladou, zaměňuje chřipku s rakovinou.
    Přeji mnoho sil a zároveň úspěchů s nemocí.
    Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Jani... jsem ráda, že tě negativní komentáře netrápí. Taky jsem se tohle v posledním roce naučila. A je mi vlastně těch lidí, co něco takového mají potřebu napsat, líto. Co musí mít takový člověk za život, když ho něco takového napadne a ještě svůj čas použije k tomu, aby ti to napsal? Jsou to většinou smutné existence.
    A osvěta je pořád potřeba. Třeba to tomu člověku nakonec v něčem pomůže.
    Myslím na tebe! A díky za upřímnost. T.

    OdpovědětVymazat
  5. Jani,netrapte se pro komentář někoho, kdo není schopný ten problém pochopit. Potýkáme se s depresí dcery několik let. Bohužel, někdy to nechápe ani nejbližší rodina. Jen nikomu nepřeji, aby zažíval totéž na vlastní kůži.

    OdpovědětVymazat
  6. Ušla jste velký kus cesty,máte sebevědomí na to napsat a říct- padla na mě depka- já nedošla ani tam...Zatím se přetvařuju, nic neberu, když je nejhůř zalezu- ale dluhodobé řešení to asi není....vnitřně peklo, a ještě to nemůžete nikomu říct, stojí mě to strašně sil a ostatním se svým občasným samotářstvím jevím někdy divně- ale svůj stín zatím neumím překročit. Soňa

    OdpovědětVymazat
  7. Asi jsem ráda za ten negativní komentář (nevím, jak moc neznalý a ubližující byl), protože jsi to, Jani, krásně vypsala a sepsala a taková osvěta je dobrá. Mně například pomohla informace o těch lécích a tak vím, že možná by má sestra mohla léky brát, že se to nemusí snažit dělat bez, když jí to nejde. (tykám, že jsme byly spolu na Marinkách)Věřím, že tvé občasné zmínky na toto téma mohou hodně lidem pomoci.
    Přeji ti, aby bylo brzy zase lépe.

    OdpovědětVymazat
  8. Jani, poznala jsem depresi na vlastní kůži a léky beru stále. I můj syn se potýká s psychickou nemocí a přesto dokázal postavit s pomocí dům pro rodinu, má dost náročné zaměstnání a snaží se co nejvíc věnovat dětem. Také bere léky a s když má hodně stresu v práci, tak se zhorší i jeho nemoc. Snaží se s ní ale bojovat. Psychické onemocnění přináší i fyzické problémy.
    Je moc dobře, že si z negativních komentářů nic neděláte. V dnešní době nemůže nikdo vědět, kdy ho deprese dostihnou.
    Jani, přeji celé vaší rodině krásnou dovolenou. Růža

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Jani.Moc krásně,ale hlavně pravdivě jsi to napsala.Hodně sil.Smekám...Papa Lenka.K

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Jano, občas nakouknu na Váš web a to hlavně proto, že jste ochotná sdílet se světem Váš život s depresí ( a taky se kochám Vašimi nádhernými výrobky:). Za to jste v mých očích velká žena. Sama jsem si depresí prošla, vím jaké to je být na tom dně, vím jaké to je sžívat se s nutností brát léky, vím jaké to je čelit reakcím okolí. Ale taky vím, jak mě tahle zkušenost nesmírně obohatila, vnitřně přenastavila a že teď dokážu být vděčná za to, co mám a nepotřebuju víc, že umím prožívat opravdové štěstí a že ke mě patří i temnější dny, i to jsem já. Cením si Vaší odvahy vyjít s kůží na trh, dýchá z Vás velká vnitřní síla. Děkuji. J.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky, však uplynulo hodně času od posledního "depka" článku (vim,že to slovo je zavádějící), tak asi třeba někdo nevěděl ;-). Co s námi ty druhé porody (Em) dělají,co? Tak pojeďte, šťastnou cestu ;-).

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Jana, u mňa v rodine sa lieči na depresiu muž, syn autista a dospelá dcéra aspergerka nedávno dobrovoľne-donútene vyhledala odbornú pomoc, opäť.
    Od malička som s deťmi chodila na psychiatriu, nepríjímala to ani moja rodina, ani známi, ani učiteľky v škole, ani veriaci...
    Už tretí rok bojujeme s mužom o dieťa z ústavu, podobným spôsobom ho týrajú profirodičia, lieky mu na duš.poruchu nedávali, chceli aby sa zmužil, trestali ho za prejavy duš. choroby, keď si spomeniem ako pomáha pravda, pomoc a zasadenie sa o tieto ťažkosti, posúva ma to ďalej a neprestávam!
    Idete na to fantasticky, ste múdra, odvážná, kreatívna, obohacujúca duša!

    OdpovědětVymazat
  13. Jano, teprve jsem si přečetla minulý příspěvek a komentáře a musím reagovat. Ne sama nevím, co jsou deprese, nikdy jsem je neměla, ale vím, že je to s nimi těžké. 1.2. mě na chodníku zezadu porazilo auto a já letěla vzduchem prý víc než 15 metrů. Bilance těžký otřes mozku, prasklá lebka, na dvou místech šitá hlava a pochroumané celé tělo. Pořád se léčím, mám postkomoční syndrom. Nechci se však rouhat, pořád to nejsou deprese, ale ztratila jsem svůj celoživotní optimismus, mám špatné dny, kdy se mi nechce ani vstát z postele, nechce se mi nic dělat a nemám radost z ničeho a už vůbec ne z krásných maličkostí jako dřív. Ale prý se to zlepší. Píši to z toho důvodu, že o depresích jsem už měla načteno dřív a vím, že chytré rady jsou fakt k ničemu a teď i trochu poznávám, co to obnáší. I když skutečné deprese to opravdu nejsou. Nesnáším, když se někdo vyjadřuje k něčemu, o čem si vůbec nic nezjistí. Přeji sílu do dalších dnů a jen samé pozitivní komentáře.

    OdpovědětVymazat
  14. Skvele napísané! Prajem veľa síl, kopec pozitívne naladených dní a samé pozitivne komentáre. Lucia

    OdpovědětVymazat
  15. Super! Díky za ten článek. Myslím, že osvětu o tom, co to je psychická nemoc a že fakt nejde jen tak přemoci vůlí, je potřeba dělat stále, a třeba zrovna přes Váš blog se tahle informace dostane i k lidem, ke kterým by se jinak nedostala. Držím Vám palce. Lenka

    OdpovědětVymazat
  16. Jani, objímám na dálku. Obdivuju tu statečnost jít s kůží na trh. Komentáře svědčí o tom, že se problém týká spousty lidí.

    OdpovědětVymazat
  17. Jani, smekám před Tebou a oceňuji velmi Tvou upřímnost. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  18. Milá Jano, Tvůj blog je jeden z mála, které pravidelně čtu. I když na příspěvky nereaguji, jsou pro mě velkou inspirací po mnoha stránkách...Tvůj poslední příspěvek o depresi se mě zvlášť dotýká, tak jsem se odhodlala také něco napsat. Líbí se mi Tvá kreativita, barevnost toho, co žiješ, jak užíváš života, když to jde - a i to, jak píšeš o smutku a depresi, když je prožíváš. A díky za Tvou osvětu stran nemocí duše, psychoterapie a i těch "proklínaných" léků. Už několika mým klientům s depresí jsem Tvuj blog doporučila - pro inspiraci na jejich cestě. Držím Ti palce, zdravím Tě od nas ze severu, M.

    OdpovědětVymazat
  19. Jani, "mela by ses vic hybat", ja se smala, ja to znaaam jak svy boty tyhle inspiracni hlasky, kdyz to na me prijde. Kdyby to bylo tak jednoduchy, tak cvicim kazdy den jak posedla. Petra PS: Ta druha fotka, ta je!

    OdpovědětVymazat
  20. Ach ty anonymy ... ten, kdo za nimi stojí, musí být nesmírně smutný člověk. Snad se dočkáme toho, že se deprese bude v mainstreamové společnosti brát jako nemoc stejně jako jakákoliv jiná. Když má dítě ADHD, tak je zlobivé, když má člověk depresi, tak je slaboch ... jak smutné škatulky. Jsem ráda, že o depresích mluvíš a sděluješ ostatním své pocity a úvahy...
    Užijte si Banát a těším se na dojmy a zážitky

    OdpovědětVymazat
  21. Milá Jani, na Váš blog jsem narazila jen náhodou. Vlastně ne nehodou, protože v životě není nic náhodou. Vše je, jak má být. Kdysi jsem měla velmi náročnou práci, hodně stresu, plno přesčasů a ze života se vytrácela radost. Pak mi nečekaně umřel táta a pár měsíců na to i psí miláček. Dostala jsem se hodně hluboko. Byla jsem naprosto vyčerpaná, vyhořená a onemocněla jsem depresí. Nebudu popisovat depresi, protože na internetu si o ní můžete přečíst dost, ale ten kdo jí neprošel, nepochopí. Taky nebudu psát kolik a jakých rad se mi dostalo, protože vůbec nechápu, jak by měl jít běhat někdo, kdo nemá sílu vstát z postele. Já bych chtěla depresi poděkovat. Díky ní jsem zásadně změnila život a i přes nelehké období se cítím šťastná. Vlastně si dovoluji mít mnoho pocitů. Jsem veselá, smutná, unavená, vtipná, rozzlobená, tančící .... prostě JSEM a MÁM SE RÁDA TAKOVOU JAKÁ JSEM.
    Nebyla to krátká cesta a ještě mne kus čeká (doufám, že tu ještě pár let budu :). Inspirací mne byly krásné knihy, děti, příroda a podporou sestra, skvělá psychoterapeutka, praví přátelé, Jaroslav Dušek, meditace, Jeseník, šití .......I VÁŠ BLOG. Děkuji, Jana

    OdpovědětVymazat
  22. Jani, vykašlete se na to, co slyšíte kolem od lidí!
    Čtu Váš blog několik let.
    Jste Úúúúžasná! :-)
    Moc, moc Vám držím pěsti a hlavně v těch obdobích, kdy "to nejde"...kdy má vaše nemoc navrch.....
    Hladím vás a přeju Vám, co nejvíce těch zdravých všedních(krásných) dní.

    OdpovědětVymazat
  23. Četla jsem nedávno knihu Lovec a motýl, velmi zajímavě popsaný příběh života s depresí, hlavní hrdina se svým Lovcem naučil žít a cítil se díky němu silnější a vyrovnanější, pochopil, že nebýt jej, nikdy by nebyl co byl. Doporučuji..

    OdpovědětVymazat
  24. Jano, jsi hrdinka, že o tom takhle píšeš... jsem s tebou a mám tě ráda. pa!

    OdpovědětVymazat
  25. vždy se těším na nový příspěvek od tebe. až budu "velká", přála bych si od tebe kabelku!a to jsem naprosto nekabelkový tip:)myslím na tebe. psychických chorob je u nás v rodině spousta. já děkuju Bohu, že to teď ve třetím těhotenství tak dobře jde, v druhém to byly šílené úzkosti, hysterie a chutě si ublížit, no a s velmi špatnou psycholožkou a samozřejmě bez prášků. Pořád se učím víc brát tyto nemoci správně jako nemoci, nevyčítat si a bojovat. pac a pusu. jsi skvělá. a co se týče komentáře, myslím, že je to člověk, který je smutný a moc by si přál toho manžela a děti...jsi dobrá že si z toho neděláš:)

    OdpovědětVymazat
  26. Milá Jano,

    děkuji za Vaše příspěvky, skvělý je Ústav národního duševního zdraví v Klecanech- vede ho Cyril Höschl. Kdybych měla znovu problém s nějakou psychickou nemocí, nechám se tam hospitalizovat, kdyby nepomohl ambulantní psychiatr.

    Přeji krásné léto - Jiřina



    OdpovědětVymazat
  27. Jani, kdo ví, ten nesoudí, držím pěsti a obdivuju, co všechno děláte:)

    OdpovědětVymazat
  28. Pro anonymy, neinformované a blbě kecající všeználky - třeba si to někdo z nich přečte http://nevypustdusi.cz/ . Držím palce, Dita

    OdpovědětVymazat
  29. Jani♥♥♥myslím na tebe a děkuju, že se můžeme znát aspoň díky moderním technologiím. I když, kdo ví, třeba to někdy vyjde naživo:-) Byla bych moc ráda♥ Pusu♥

    OdpovědětVymazat
  30. Jano,z vlastni zkusenosti Ti doporucuju terapii RUŠ. Ma tah na branku oproti konvencnim terapiim, ktere jsem jako klient zazila (ale tim je neodsuzuju, jsou lidi,kterym mic pomohly, u me cas bezel a deprese a uzkosti mi byly stalou spolecnici..). zakladem je byt rozhodnuty svuj zivot zmenit a pak uz to s pomoci sikovneho RUŠ terapeuta jede. Psych.onemocneni je vl.halda neprijemnych pocitu. Ty vznikaji vzdy po myslence. Jde o to vytahnout ty myslenky, ktere Ti vadi a terapeut uz Ti pomuze zbavit je jejich neprijemneho emocniho naboje. Napriklad ja u "nejsem dost dobra" uz mam neutralni pocit, driv jsem z toho mela uzkost jak prase.. Kdyby Te zajimalo vic, napis mail nebo se rovnou mrkni na stranky metody RUŠ. Je to drahe, ale pro me to byla ta nejlepsi investice. I kdyz tomu mozna ted nemuzes uverit, i Ty muzes byt stastna a zdrava. Vzdyt proto tu jsme :)

    OdpovědětVymazat
  31. RUŠ taky doporučuji, i kdyby nevyřešila deprese, je dobré to zažít.

    OdpovědětVymazat
  32. Obdivuju, že přes to všechno zvládáš pravidelné příspěvky na blog, práci a naklizený domov. Soudit nemůže nikdo, kdo nenesl tvůj kříž.

    OdpovědětVymazat
  33. Jani klobouk dolů před Vámi a Vaší otevřeností ....ten kdo ten negativní komentář napsal tak ubližuje sám sobě ne Vám.....víte co se říká..co vyšleš to se několikanásobně vrátí.... vše dobré přeji.

    OdpovědětVymazat
  34. Jani, vracím se k tomu zpětně, četla jsem už před pár dny, ale nestihla napsat... Ráda bych Ti vyjádřila obdiv a úctu... Za to, že se nebojíš otevřeně mluvit o svých potížích. A co víc, že lidem na blogu už několik let ukazuješ, že i s nemocí se dá žít krásný a plnohodnotný život. Když mi bylo nejhůř, trpěla jsem na panické ataky. S nimi se dá docela pracovat, a hlavně jim předejít... Když člověk najde příčinu. Depresivní stavy jsem okusila pár dnů "díky" jedněm lékům, a nezávidím, opravdu ne... Bylo to hodně těžké, a nesmírně úlevné, když jsem léky mohla vysadit, a vrátit se do vlastní kůže. Kéž by to tak šlo vždycky, že? Jaňul, jsi skvělá! P.

    OdpovědětVymazat