Už bych si na to měla asi pomalu zvyknout.
Někomu přichází deprese na podzim, já se s ní sžívám přes léto.
Možná proto, že mám pocit, že konečně můžu vypnout, zpomalit.
Nebo že, jak už jsem tu nedávno psala, si naberu hodně práce a s dětmi to prostě úplně dohromady nejde.
Taky asi na mě doléhá ten celoroční stres a v momentě kdy trochu zvolním, tělo si řekne, že teď je ten čas...
Takže přes léto toho hodně prospím. Hodně proležím. Hodně jen tak koukám. A po dlouhé době hodně pláču.
Ale poprvé mi to přijde vlastně v pořádku.
Asi malinko dozrávám.
Taky se tu svou depresi učím přijímat a ne si jen stěžovat. Ne si své smutky ukládat uvnitř, ale pustit je.
V tom vidím největší pokrok své celoroční práce sama na sobě.
.....
Pohledy z verandy.
Stejné, ale pokaždé jiné.
Čištění hlavy u šití popruhů.
Dvacet kousků naráz.
Bez přemýšlení, jen manuální práce.
Opravdová radost.















