úterý 19. ledna 2016

Včerejší

 

Ema mi od rána dělala společnost, respektiva Ema a její rýma.
K tomu dokončená kabelka a jeden islandský písničkář, o kterém se určitě ještě někdy zmíním.
(Chtěli byste?)
A potom nejdůležitější událost týdne - Kubův zápis do školy.
Asi jsem byla víc nervózní než on.
Ale zvládl to s přehledem.
Dokonce i bez vztekání zavázal tkaničky na zkušební botě.
Strašně rychle to uteklo. Za měsíc a kousek bude Kubovi šest.
Některým jeho myšlenkovým pochodům nestačím a na některé dotazy ani nezkouším odpovídat jinak než - zeptáme se tatínka, až dorazí.
Protože ohledně hvězd, fyziky a tanků toho moc nevím.
***
Kabelka na přání.
Překvapila mě, jak látka nakonec prokoukla.
Plus menší toaletka.
A samozřejmě Kubův hvězdný zápis.
Fajn pondělí to bylo.

pondělí 18. ledna 2016

Hudba ze severu





Nemám ráda zimu.
Což je jeden z důvodů, proč bych nezvládla žít v Norsku.
Jinak bych si už dávno balila kufry.
Když jsem před deseti lety se svým tehdejším přítelem procestovávala Norsko, byla jsem uchvácená. Ta příroda. Nádherná, nedotčená krajina. A lidé. Ochotní, milí, komunikativní. Nechtěla jsem zpátky.
O norské hudbě jsem nevěděla nic.
Ta za mnou přišla až později.
Jaga jazzist mě naučil můj muž. Tak vytrvale je pouštěl, že jsem je i já, zapřisáhlá posluchačka kapel se zpěvem, začala mít ráda.
Pak přišel Moddi.
O něm jsem tu psala už víckrát (tady a tu) a rozhodně se za svou slabost k němu nestydím. Upřímnej kluk s rozevlátými vlasy, kterého jsem náhodou potkala v Olomouci. Teď jen, aby už vylezl ze studia s tou novou deskou.
Posledním mým objevem je Sondre Justad.
Vykoukal na mě na instagramu. Viděla jsem docela hezkou fotku přírody s pěkným klukem a tak, jak jsem si projížděla jeho profil ( moje oblíbená činnost večer v posteli, když nemůžu spát), zjistila jsem, že asi bude hudebník.
Takže jsem se k němu druhý den vrátila, vygooglovala ho a pak už jen poslouchala a poslouchala. A poslouchám už pár dní.
I když zpívá norsky a já absolutně netuším o čem ( raději si to zatím nepřekládám, pro jistotu, abych si ten dojem nezkazila:-)), dostal mě. Trošku jiný žánr než Moddi, ale přitom v něčem tak podobný. Asi to bude tím severských vzduchem.
Takže pokud potřebujete malinko zvolnit, příjemně se naladit, doporučuji se zaposlouchat…
***
Fotky jsou autentické, moje. Focené na kinofilm mým starým nikonem a naskenované těsně po návratu. Kvalita mizerná, ale já se u toho dojala...


pátek 15. ledna 2016

Slečny




Jeden z mých vánočních dárků.
Koupený od Soni na Meat design.
Nemohla jsem to do Vánoc vydržet, zvlášť když jsem si ji už na místě pořádně prolistovala.
A teď, když už ji mám, si to užívám.
Slečny.
Spolupráce novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe.
Znala jsem jen Ditu - její fotky mám moc ráda a společně s konceptem rozhovorů mi to přišlo jako skvělý nápad.
A funguje.
Proč slečny?
Prostě osudy žen, které se rozhodly, nebo byly životními cestami vedeny tak, aby zůstaly slečnami.
Plus k tomu ty krásné fotky.
Hodně mi to v něčem připomíná sérii knížek od Olgy Sommerové O čem sní ženy.
Mám tento typ knížek ráda.
Dokumentaristické.
Ze života...

čtvrtek 14. ledna 2016

Když nevím co by, ušiju sedák.



Co s bednou polystyrenových kuliček,které už několik let zavazí v naší ložnici?
Podsedák.
Jednoduchý, ze světlé koženky, povlak na zip.
Velmi rychle hotový.
Teda pokud nepočítám půl rozsypaného pytle kuliček v kuchyni.
Že já se nepoučím a nepočkám s plněním na muže.
Děti otestovaly a prošel.
A já si mám večer konečně čím podložit nohy.
Značka ideál.
Hezký čtvrtek mějte!

středa 13. ledna 2016

Cestou ze školky


Pondělí:
Mami, ty jsi nevzala ty lopaty na sníh?
Kubíčku, ale vždyť to všechno roztálo!
Ale tam pod stromem ještě kus je!
A kdy přijde domů táta?
Ve středu, Emičko, je na konferenci.
Co je to konference?
...
A přijde dneska Matyáš?
A přijde Laia?

Úterý:
Mami a vzala jsi ty lopaty?
Kubi, vždyť jsem ti to říkala, že roztál sníh. Musíš počkat až zase začne sněžit a mrznout.
A už začíná mrznout?
Mami a je už doma táta?
Ne, Emičko, přijede až ve středu.
Dneska je středa?
Ne, dneska je úterý.
...
A přijde dneska Matyáš?
Matýsek je nemocnej, Kubi.
A Laia?

Středa (ráno cestou do školky):
Mami, dívej! Led! Vezmeš odpoledne lopaty?
Kubi, není sníh.
Ale co když nasněží?
Emi, víš kdo přijede odpoledne?
Laia?
Matyáš?
Ne, Kubi, tatínek!
Ach jo, to je nuda, já chci Laiu.

***
Poslední dny nevím, kde mi hlava stojí.
Nestíhám, ale kupodivu se u toho usmívám.
Mám zpátky stroj ze servisu, zaběhala jsem si ráno na náledí a dala si k snídani čerstvé maliny, co mi o víkendu koupil muž.
Šiju až se mi kouří ze stroje, poslouchám k tomu Skálu a piju zelený jasmínový čaj.
A už se těším, co se dozvím cestou ze školky.

sobota 9. ledna 2016

Jaký byl 2015?


Akční.
Ve všech směrech.
Náš rok 2015.
Skončila mi rodičovská a naplno jsem začala podnikat.
Ema ve školce.
Spousty naběhaných kilometrů a můj první půlmaraton.
Nespočetně kabelek, taštiček, medvědů a dek.
Hromada výletů, koncertů...
Navázaná nová přátelství, hodně času s přáteli. A s rodinou.
Svatba mojí sestřičky, bráchovi se narodila Libuška.
***
Že zmiňuji jen ty pozitivní věci?
Popravdě jsem měla rozepsaný úplně jiný příspěvek.
Trochu smutný, protože takové je momentálně mé rozpoložení.
Nemůže být každý den skvělý, že.
Jenže pak jsem si uvědomila, že abych měla v těch horších dnech lepší základ, je potřeba vypíchnout právě ty dobré věci.
Které se dějí a není jich málo.
A jsem za ně opravdu vděčná.

čtvrtek 7. ledna 2016

Stroj na dovolené






To je tak, když jednou i stroj potřebuje odpočinek.
Nekomunikuje a jediné po čem touží, je výlet do servisu.
A tak jsme jeli.
Přiznávám, že chvíli jsem si ten pocit nicnedělání užívala....ale vydržela jsem to jen jeden den a už večer jsem měla půjčený jiný od kamarádky.
Po krátkém seznámení z toho vylezly toaletky.
Kromě zlaté jsou všechny volné.
Takže v případě zájmu pište.

středa 6. ledna 2016

Bartošovice



















Dnes hlavně obrazem.
Z povánočních dní v Bartošovicích s kamarády.
Spousta dětí, spousta křiku, ale bylo to hrozně fajn.
Společné obědy, večery u stolních her.
Výpravy do opuštěných vojenských objektů, do Neratova nebo jen tak pobíhat po kopcích.
To platilo hlavně pro mě, protože jsem si dvakrát "vyběhla", abych se naprosto zničila už po pár kilometrech.
Přiznávám, na kopce nejsem úplně stavěná. Ale za ty rozhledy to stálo.

úterý 5. ledna 2016

Snídaně se Ziburou




Snídaní to začalo.
Nebo vlastně to začalo tím, že mi kdysi dávno moje sestra povídala, kterak byli na projekci fotek kluka, co šel pěšky do Jeruzaléma.
Poslechla jsem si a vypustila.
O nějaký půlrok později jsem se potkala na Peche s Kristýnou, která s sebou měla hrozně povědomého mladého muže.
Ale stále nic.
No a pak nějakými vnitřními pochody facebooku na mě o prázdninách vykoukl příspěvek od prince Ládíka (jak už mu doma říkáme) a já se málem smíchy potrhala.
A tak s námi nejdřív začal virtuálně snídat. Teda jen občas, to když jsme se s mužem potkali ráno u stolu a já mu z mobilu četla všechny ty děsně vtipné historky. U kterých jsem se nejvíc smála sama.
Takže když jsem zjistila, že má vyjít i knížka....bylo jasné. Tu musím mít.
Jenže před Vánoci si kupovat dárky sama pro sebe, no samozřejmě, dostane ji můj muž.
Už věnování mě úplně odpálilo. Prostě Ládík umí.
Když jsem pak v Ostravě na Meat design referovala Kristýně, jak s námi její muž snídá a jak bez jeho příspěvku není ten den tolik zábavný.... no, malinko jsem si přišla jako fanynka.
O to víc mě dostal můj muž u stromečku, když prohlásil, že tu knihu tak strašně moc chtěl, jenže byla všude vyprodaná. Ještě že tak. Nebo vlastně možná ani ne, protože je teď doma o ni docela bitka.
Pro vás, kdo neznáte, doporučuju.
Kdo znáte, jistě mi rozumíte.
Smíchu není nikdy dost.

pondělí 4. ledna 2016

Povánoční


Jeden z nečekaných vánočních dárků.
Který mě opravdu dojal.
Obraz od Petra.
Už visí a já mám radost.
***
Ačkoliv nejsem moc příznivcem lednového bilancování a novoročních předsevzetí, přiznávám, že letos mě to trochu dostává.
Možná za to může moje lehce depresivní rozpoložení, kterému jsem o svátcích neunikla, možná i to, že se toho kolem mě děje hodně a já to nejsem schopná ovlivnit.
A taky uvědomuji, jak rychle ten čas utíká a že mi děti rostou před očima.
Že jsem se pomalu ani nenadechla a je opět leden, Kubu čeká zápis do školy a Ema už zase vyrostla z další velikosti.
Že jsem stihla všechny vánoční zakázky, ale už jsem opět nervózní z práce kterou mám před sebou.
Přemýšlím, co udělat líp, co se povedlo, jak se míň stresovat...
Takže je vlastně asi dobře, že jsem se trochu zastavila a měla čas si to v hlavě srovnat.
A pro dobrý pocit si vypíchnout věci, které se podařily, co se změnilo a jak bych to chtěla dál.
Měla bych to dělat častěji...