Aneb každá lekce dobrá.
To si říkám.
Občas mi totiž přijde, že když jsem si v něčem příliš jistá a nebo mám něco až moc dobře naplánováno, nevyjde to právě proto, abych se učila, že ne vše mám ve svých rukou.
Ať už se jedná o banality nebo zásadnější věci.
Asi je to jen dobře, protože to jsou pro mě ty největší lekce pokory.
A ty já potřebuji jako sůl.
Taky se umět zastavit, nadechnout a v klidu si říct, že to není konec světa.
Asi všechno moc hrotím, vnitřně se příliš stresuju a navenek je potom ten úsměv malinko kyselý.
A polykat stres, vztek a dusit to v sobě...to ne.
Takže pořád se mám co učit.
***
Milované trojúhelníky a silná italská kůže.
Limitovaný kousek, první vlaštovka.
Žádné komentáře:
Okomentovat