pátek 29. ledna 2016

Z postele


V plánu bylo hodně věcí.
Ale jak už to tak bývá, nečekané vítězí.
A tak mě skolila chřipka.
Ještě ve středu večer jsme s mužem poslouchali Junia Meyvanta a už při cestě do postele jsem tušila, že něco není v pořádku.
A teprve dnes jsem schopná udržet oči delší dobu na telefonu. Do obyváku k počítači to ještě nevidím.
Takže dnes opravdu postelový příspěvek.
U stroje hromada nenafocených toaletek, rozšité kabelky, nádobí všude kam se podíváš....
Já v posteli se spící Emou. 
Kuba pohádku.
Na víc nemám kapacitu.
Žádná knížka, žádný film, žádná hudba.
Jen spát.
Však já to pak zase doženu:-))
Ale pro vás tu mám video - aneb náš středeční koncert.
Nádherný to bylo....

středa 27. ledna 2016

Je líp



Nejhorší za námi.
Dětem otrnulo.
Takže začali vymýšlet, co by rádi k jídlu, jaké písničky pustit a samozřejmě se začali nudit.
Ještě že mám v záloze Janu.
Ema princezny a Kuba volná tvorba.
A já pozdní snídani.
Základ je dobrej:-)

úterý 26. ledna 2016

Vlna potřetí





Vlna potřetí, jen malinko jinak.
Střih ozkoušený přímo na mně a za ten čtvrt rok,co kabelku nosím, můžu jen doporučit.
Jen jsem tentokrát sáhla do útrob skříně pro jiný vlněný kousek. Který si tam ležel už pěkně dlouho.
Ale na zimu ideální.
K tomu další z nových koženek.
A trocha geometrie dovnitř.
Radost u šití. Velká.
Po náročném dnu s nemocnými dětmi jsem prostě musela ušít něco mimo plán, jen tak. Pro uklidnění....
***
Kabelka je volná, takže v případě zájmu pište.
Jen tu brož od Petra Hůzy si, s dovolením, nechám...:-)

pondělí 25. ledna 2016

Hledat pozitiva






Dnešní radosti.
Taška ušitá o víkendu. Z nové koženky.
Ema a banán.
Nejlepší polívka na světě. Aspoň podle Kuby.
Tulipány už odešly.
A baví mě pořád.
Je potřeba hledat ty pozitiva, zvlášť když roztál sníh, děti jsou nemocné a doma není čokoláda...
A hledání pozitiv mi jde.
Však o tom je tento blog asi nejvíc:-)

sobota 23. ledna 2016

Za odměnu







Čtyři dny jen sama pro sebe.
Tolik času jsem na sebe už dlouho neměla.
A abych to pořádně využila, vyrazila jsem za kamarádkou do Vrchlabí.
Vídáme se málo. Protože děti, vzdálenost, práce.
A telefon je nám málo.
Ale jsem vděčná, že ji mám a že pokaždé, když se vidíme, jako by čas mezitím nebyl.
Několik hodin sama v autě, ideální čas na přemýšlení a snění.
A to já ráda.
Představovat si, jak to bude, jak by to mohlo být, co bych chtěla...
Cestou tam jsem nabrala i novou hromadu koženek, cestou nazpět látky.
A pořád je ještě sobota a já mám víc než 24 hodin tichého bytu.
Je to někdy strašně fajn být sama.
Ale už se nemůžu dočkat, až uslyším dusot na schodech.

středa 20. ledna 2016

Líná snídaně



Takový můj malý rituál.
Nebo taky roztržitost, vlastně jak se to vezme....
Když děti odejdou za doprovodu muže do školky, zůstávám ve ztichlém bytě sama.
Snídani si ráda vychutnám a popravdě o půl sedmé ráno, kdy děti snídají, ještě můj mozek spí a žaludek se netváří o nic přívětivěji.
Takže většinou stelu postele, uklízím nádobí, stříhám látky a připravuji si prostor na práci.
A taky si chystám snídani na potom.
Proč na potom?
Nejčastěji se pak do práce zaberu a někdy kolem půl desáté zjistím, že mi káva vystydla a vločky už jsou uleželé tak akorát.
A to je ta chvíle, kdy odkládám cokoliv, na čem pracuji, sedám si na sedačku, pouštím si hudbu a aspoň patnáct minut mám tu nelínější snídani na světě. Čtu časopisy, projíždím ostatní blogy a hraju si na "volné dopoledne".
Dnes mi k tomu sice asistovala Ema, ale i tak jsem si to užila.
Znovu si prolistovala poslední Nové proměny bydlení, kde je dvojstrana s mou oblíbenou Janou.
Na nohy si natáhla tlusté vlněné ponožky.
A poslouchala nejnovější hudební objev.
Za ten může Honza Unger ze Zrní a tímto mu děkuju za novou závislost.

úterý 19. ledna 2016

Včerejší

 

Ema mi od rána dělala společnost, respektiva Ema a její rýma.
K tomu dokončená kabelka a jeden islandský písničkář, o kterém se určitě ještě někdy zmíním.
(Chtěli byste?)
A potom nejdůležitější událost týdne - Kubův zápis do školy.
Asi jsem byla víc nervózní než on.
Ale zvládl to s přehledem.
Dokonce i bez vztekání zavázal tkaničky na zkušební botě.
Strašně rychle to uteklo. Za měsíc a kousek bude Kubovi šest.
Některým jeho myšlenkovým pochodům nestačím a na některé dotazy ani nezkouším odpovídat jinak než - zeptáme se tatínka, až dorazí.
Protože ohledně hvězd, fyziky a tanků toho moc nevím.
***
Kabelka na přání.
Překvapila mě, jak látka nakonec prokoukla.
Plus menší toaletka.
A samozřejmě Kubův hvězdný zápis.
Fajn pondělí to bylo.

pondělí 18. ledna 2016

Hudba ze severu





Nemám ráda zimu.
Což je jeden z důvodů, proč bych nezvládla žít v Norsku.
Jinak bych si už dávno balila kufry.
Když jsem před deseti lety se svým tehdejším přítelem procestovávala Norsko, byla jsem uchvácená. Ta příroda. Nádherná, nedotčená krajina. A lidé. Ochotní, milí, komunikativní. Nechtěla jsem zpátky.
O norské hudbě jsem nevěděla nic.
Ta za mnou přišla až později.
Jaga jazzist mě naučil můj muž. Tak vytrvale je pouštěl, že jsem je i já, zapřisáhlá posluchačka kapel se zpěvem, začala mít ráda.
Pak přišel Moddi.
O něm jsem tu psala už víckrát (tady a tu) a rozhodně se za svou slabost k němu nestydím. Upřímnej kluk s rozevlátými vlasy, kterého jsem náhodou potkala v Olomouci. Teď jen, aby už vylezl ze studia s tou novou deskou.
Posledním mým objevem je Sondre Justad.
Vykoukal na mě na instagramu. Viděla jsem docela hezkou fotku přírody s pěkným klukem a tak, jak jsem si projížděla jeho profil ( moje oblíbená činnost večer v posteli, když nemůžu spát), zjistila jsem, že asi bude hudebník.
Takže jsem se k němu druhý den vrátila, vygooglovala ho a pak už jen poslouchala a poslouchala. A poslouchám už pár dní.
I když zpívá norsky a já absolutně netuším o čem ( raději si to zatím nepřekládám, pro jistotu, abych si ten dojem nezkazila:-)), dostal mě. Trošku jiný žánr než Moddi, ale přitom v něčem tak podobný. Asi to bude tím severských vzduchem.
Takže pokud potřebujete malinko zvolnit, příjemně se naladit, doporučuji se zaposlouchat…
***
Fotky jsou autentické, moje. Focené na kinofilm mým starým nikonem a naskenované těsně po návratu. Kvalita mizerná, ale já se u toho dojala...


pátek 15. ledna 2016

Slečny




Jeden z mých vánočních dárků.
Koupený od Soni na Meat design.
Nemohla jsem to do Vánoc vydržet, zvlášť když jsem si ji už na místě pořádně prolistovala.
A teď, když už ji mám, si to užívám.
Slečny.
Spolupráce novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe.
Znala jsem jen Ditu - její fotky mám moc ráda a společně s konceptem rozhovorů mi to přišlo jako skvělý nápad.
A funguje.
Proč slečny?
Prostě osudy žen, které se rozhodly, nebo byly životními cestami vedeny tak, aby zůstaly slečnami.
Plus k tomu ty krásné fotky.
Hodně mi to v něčem připomíná sérii knížek od Olgy Sommerové O čem sní ženy.
Mám tento typ knížek ráda.
Dokumentaristické.
Ze života...

čtvrtek 14. ledna 2016

Když nevím co by, ušiju sedák.



Co s bednou polystyrenových kuliček,které už několik let zavazí v naší ložnici?
Podsedák.
Jednoduchý, ze světlé koženky, povlak na zip.
Velmi rychle hotový.
Teda pokud nepočítám půl rozsypaného pytle kuliček v kuchyni.
Že já se nepoučím a nepočkám s plněním na muže.
Děti otestovaly a prošel.
A já si mám večer konečně čím podložit nohy.
Značka ideál.
Hezký čtvrtek mějte!

středa 13. ledna 2016

Cestou ze školky


Pondělí:
Mami, ty jsi nevzala ty lopaty na sníh?
Kubíčku, ale vždyť to všechno roztálo!
Ale tam pod stromem ještě kus je!
A kdy přijde domů táta?
Ve středu, Emičko, je na konferenci.
Co je to konference?
...
A přijde dneska Matyáš?
A přijde Laia?

Úterý:
Mami a vzala jsi ty lopaty?
Kubi, vždyť jsem ti to říkala, že roztál sníh. Musíš počkat až zase začne sněžit a mrznout.
A už začíná mrznout?
Mami a je už doma táta?
Ne, Emičko, přijede až ve středu.
Dneska je středa?
Ne, dneska je úterý.
...
A přijde dneska Matyáš?
Matýsek je nemocnej, Kubi.
A Laia?

Středa (ráno cestou do školky):
Mami, dívej! Led! Vezmeš odpoledne lopaty?
Kubi, není sníh.
Ale co když nasněží?
Emi, víš kdo přijede odpoledne?
Laia?
Matyáš?
Ne, Kubi, tatínek!
Ach jo, to je nuda, já chci Laiu.

***
Poslední dny nevím, kde mi hlava stojí.
Nestíhám, ale kupodivu se u toho usmívám.
Mám zpátky stroj ze servisu, zaběhala jsem si ráno na náledí a dala si k snídani čerstvé maliny, co mi o víkendu koupil muž.
Šiju až se mi kouří ze stroje, poslouchám k tomu Skálu a piju zelený jasmínový čaj.
A už se těším, co se dozvím cestou ze školky.

sobota 9. ledna 2016

Jaký byl 2015?


Akční.
Ve všech směrech.
Náš rok 2015.
Skončila mi rodičovská a naplno jsem začala podnikat.
Ema ve školce.
Spousty naběhaných kilometrů a můj první půlmaraton.
Nespočetně kabelek, taštiček, medvědů a dek.
Hromada výletů, koncertů...
Navázaná nová přátelství, hodně času s přáteli. A s rodinou.
Svatba mojí sestřičky, bráchovi se narodila Libuška.
***
Že zmiňuji jen ty pozitivní věci?
Popravdě jsem měla rozepsaný úplně jiný příspěvek.
Trochu smutný, protože takové je momentálně mé rozpoložení.
Nemůže být každý den skvělý, že.
Jenže pak jsem si uvědomila, že abych měla v těch horších dnech lepší základ, je potřeba vypíchnout právě ty dobré věci.
Které se dějí a není jich málo.
A jsem za ně opravdu vděčná.

čtvrtek 7. ledna 2016

Stroj na dovolené






To je tak, když jednou i stroj potřebuje odpočinek.
Nekomunikuje a jediné po čem touží, je výlet do servisu.
A tak jsme jeli.
Přiznávám, že chvíli jsem si ten pocit nicnedělání užívala....ale vydržela jsem to jen jeden den a už večer jsem měla půjčený jiný od kamarádky.
Po krátkém seznámení z toho vylezly toaletky.
Kromě zlaté jsou všechny volné.
Takže v případě zájmu pište.

středa 6. ledna 2016

Bartošovice



















Dnes hlavně obrazem.
Z povánočních dní v Bartošovicích s kamarády.
Spousta dětí, spousta křiku, ale bylo to hrozně fajn.
Společné obědy, večery u stolních her.
Výpravy do opuštěných vojenských objektů, do Neratova nebo jen tak pobíhat po kopcích.
To platilo hlavně pro mě, protože jsem si dvakrát "vyběhla", abych se naprosto zničila už po pár kilometrech.
Přiznávám, na kopce nejsem úplně stavěná. Ale za ty rozhledy to stálo.