středa 12. prosince 2018

Nenaskladněno



Šiju až se ze mě kouří.
Asi mě pohání hlavně vidina příštího týdne, kdy si dám oraz a už jen dodělám vánoční dárky a vezmu si víceméně volno.
Eshop jsem nenaskladnila a ani to v nejbližší týdnu už dělat nebudu. Přece jen bych už nemohla zaručit dodání do Vánoc. Všechno, co jsem našila, vezu na víkendový Mint market do Brna. Hromada velkých kabelek, nové popruhy, toaletky a taky tyto pouzdra/nebo peněženky. Bude toho opravdu spousta. Takže pokud nevíte coo víkendu, zastavte se.
A pro vás ostatní mám aspoň jeden hudební tip.
Na Tichonovu si jedu už několik let, ale tento týden si je pouštím nějak víc.
Opět je to jedna z kapel, která už prakticky nehraje. Já vím, opět jsem něco prošvihla. To jsem celá já:-)

úterý 11. prosince 2018

Pod čepicí





 Ve jménu prokrastinace ušila jsem si čepici s nejletnějším motivem, abych tomu počasí ukázala, že na mě si jen tak nepřijde.
Snědla jsem dva proužky skvělé Lindt hořké čokošky s pomerančem - díky Mikuláši/mami!
(Taky dostáváte Mikuláše? Bohudíky moji rodiče pochopili, že v něčem ještě fakt dospět nehodlám. Tak do padesáti minimálně...)
Od rána poslouchám Auroru a psychicky se připravuji na Eminu školkovou vánoční dílnu. Hodně lidí na malém prostoru, to je něco pro mě. Asi si dám ještě jeden proužek čokolády.
Hezké úterý mějte.

pondělí 10. prosince 2018

Vím, že to dobře dopadne




Tento článek jsem si chystala na konec roku, nebo začátek příštího, kdy většinou shrnu, co mi uplynulých dvanáct měsíců dalo/vzalo.
Jenže to asi právě dozrálo a musí to ven:-)
Loni jsem napsala, že mám za sebou nejnáročnější rok svého života.
Letos už budu v soudech opatrnější, přece jen, nebudu provokovat.
Tak jaký byl 2018?
Nenapadá mě jedno slovo, ani věta, která by ho vystihla.
Nicméně vy, co mě už nějakou dobu čtete, asi tušíte.
Na osobní rovině nic moc.
Rozvod není nic příjemného. Ale je to za mnou a mám pocit, že mě to v lecčem posílilo.
Pokud jsem psala, že jsem loni vyrostla - letos mám potřebu napsat, že se cítím, jako bych dospěla.
Vlastně jsem v určitém ohledu na sebe pyšná. Protože jsem toho hrozně moc zvládla, spoustu se toho naučila. S dětma fugujeme celkem bez problémů, všichni jsme se zklidnili. Říkám si větu z oblíbený zrňácký písničky: Bude líp, už bude jen čím dál líp.
A bude.
Práce mě celej rok hodně držela nad vodou. A dařilo se. To jen díky vám můžu dělat něco, co mi každý den dokáže vykouzlit úsměv na tváři.
Kvůli čemu se ráno těším do ateliéru a v noci, když nemůžu spát, tak si v hlavě maluju, co čeho dalšího bych se mohla pustit.
Neříkám, že je to vždycky jen hezký. Hodněkrát jsem byla šíleně unavená, nešlo mi to, nestíhala jsem... ale miluju to. A jsem neskutečně vděčná, že jsem se jednou touto cestou dala.
Uplynulý rok strašně moc prověřil vztahy s lidmi v mém okolí.
Nebudu zastírat, že jsem ještě víc nedůvěřivá, než jsem byla dřív. Každá krize prověří lidi ve vašem okolí. Ty vztahy, které jsou dobré, vydrží.
Ale i když jsem s pár lidmi kontakt ztratila, objevili se jiní. A já mám pocit, že rostu a jsem obohacená každým člověkem, který se v mém životě mihne. I když třeba jen na chvíli.
Tolik životních lekcí jsem nedostala ani nepamatuju.
Kdybych byla víc důsledná, píšu si to. 
Místo toho se vždycky jen podívám zpátky a nakonec se stejně musím pousmát, protože ať je mi kolikrát sebevíc mizerně, mám se dobře.
Mám se tak strašně moc dobře.
Jsme zdraví. Jsme spolu rádi. Nic nám v zásadě nechybí.
A každý den je možnost zažít něco nového.

úterý 4. prosince 2018

Advent doma





Letos jednoduše.
A hodně v režii dětí.
Recyklovaný adventní věnec z let minulých.
Vánoční hvězda, kterou mi koupil Kuba na jarmarku.
Andělíček od Emy ze školky.
Betlém od Jany. Napůl vybarvený. Zbytek prý, mami, časem... tak uvidíme.

neděle 2. prosince 2018

Tři týdny do Vánoc



Tři týdny do Vánoc.
Děti se už nemůžou dočkat, já bych popravdě potřebovala tak minimálně týden navíc.
Kdybych napsala, že lehce nestíhám, tak by to bylo hodně nadnesené.
Strašně moc nestíhám.
Ale kupodivu jsem úplně v klidu.
Vzpomněla jsem si na svůj tři roky starý článek, upřímně se u něj zasmála a rozhodla se ho zopakovat.
Vánoční manuál pro unavené rodiče.
Nic nehrotit, zaměřit se hlavně na pohodu a jen tak být spolu.
Takže tři týdny do Vánoc. Co se stihne, to se stihne.
A já teď půjdu vyhrabat svůj adventní svícen, abychom si tu atmosféru doma trochu vylepšili.
....
Pátek v ateliéru.
Radost až na kost.

středa 28. listopadu 2018

Terapie barvou




Nejsem podzimní a už vůbec ne zimní typ.
Popravdě, tohle, co probíhá venku, je pro mě asi úplně nejhorší část roku. Plískanice, vichr, zima...ble.
Neustále bojuju s nachlazením dětí, mám buď málo nebo až moc oblečení, odolávám, abych sama všechny ty rýmičky a chřipky ustála. Chybí mi slunce. Hlavně ráno při probuzení.
Takže se snažím obklopovat barevnými a vesselými věcmi, aspoň do té doby, než bude minimálně březen. Ten už beru na milost. Přece jen - jaro je o naději, ne?
Takže pár barev ode mě z ateliéru. Aneb terapie malými radostmi.
Došitá a naskladněná hromada toaletek a pouzder z úžasného lnu - ByMyyna/Šárka Klimánková/Jana Kloučková Kudrnová.
Popruhy na foťáky v procesu. Seskládat si to podle barev - to by mi šlo.
A nová kupička látek.
Hezkou středu!

pondělí 26. listopadu 2018

V prosinci


Příspěvek ze soudku na co se těším v prosinci.
Aneb co se peče.
*Hned tuto sobotu se kousek od Olomouce ve Slatinicích koná na místní faře Slatěnické jarmark, kde budu se svým stánkem a odvážným prodavačem Kubou od 10,00 do 17,00 hod.
Kdo budete mít cestu kolem, jste vítáni.
*5.12. bude v Blues Bar Garchu hrát kanadský písničkář Joe Wickers, kterého jsem už jednou slyšela a vřele doporučuji. Je energický, pozitivní a neuvěřitelný vypravěč. A zpěvák, jak jinak:-)
*Ve čtvrtek 6. 12. bude v Olomouci v prostoru Kabaretní scény Na balkóně již dříve avízovaná vernisáž Máří Juklíkové aka MarieMioOlaf spojená s prodejem. Já do té doby snad stihnu došít ten zbytek toaletek z Mařenčiných látek, co mi leží na stole. Výstava začíná v 19,00 hod. Moc se těším...
*Poslední letošní prodejní akce, které se zúčastním, bude Brněnský Mint market - 15. - 16. 12. Mint bude tentokrát v prostorách Mosilana Hub, kousek od hlavního nádraží. Do Brna se těším moc, minule to bylo hrozně fajn. Budou i nové kabelky, mám jich obrovskou hromadu na stole....
*Hrozně ráda bych v prosinci vyrazila do kina na Bohemian Rhapsody. Zatím jsem slyšela pouze kladné reakce a Queeny já můžu.
*Těším se, že tento rok zvládneme s dětmi napéct dva druhy cukroví. A protože je to na blogu, tak to určitě dopadne. A fakt se těším.... jen doufám, že to všechno nesníme hned ten večer.
.....
Do eshopu jsem doskladnila nové peněženky...
Zvládla jsem odpovědět snad na většinu mailů. Vy ostatní, mějte se mnou prosím trpělivost...
A zároveň trochu opožděně musím oznámit, že zakázky do Vánoc už neberu. Ale na eshop určitě ještě v průběhu příštího týdne nahodím nové zboží. 
Uf, to by bylo. Pondělní pracovní odpoledne.
Tma v dílně, kručení v žaludku, ale skvělá nálada.
Tak hezký začátek týdne mějte...

čtvrtek 22. listopadu 2018

Home office



Čekala jsem, kdy to propukne a už je to tu.
Zimní nálož dětských nemocí, kašlů a rýmiček. A s tím nutně spojený home office.
Má to i svá pozitiva - konečně mám doma uklizeno.
Nikdy dřív bych předtím do sebe neřekla, že budu prokrastinovat úklidem.
Evidentně stárnu:-)))))
Na druhou stranu, práce tímto trochu stojí.
Ale stroj jsem si dovezla a tak aspoň něco málo vzniká....
Pozitivní je taky to, že konečně líp snídám. Jakmile nikam nespěchám a mám čas si jídlo nachystat...
Čímž se oslím můstkem dostávám k hlavní pointě dnešního příspěvku.
Od té doby, co se u mě na jaře objevila intolerance laktózy, tak mi asi nejvíc chyběly jogurty a hermelín. O pití mléka ani nebudu mluvit, protože už se mi o tom konečně přestalo zdát. Tak ať to nepřivolávám.
Za objev bezlaktózové Hollandie...tisickrát hurá.
Teď o víkendu mi Andrea Tachezy ukázala i tento kokosový jogurt z Lidlu. (Viz první foto).
A jo, moc dobrý. Takže spokojená Jana.
Co se hermelínu týče - stal se zázrak a už ho můžu. Minulý týden jsem několikrát zkoušela ochutnat - a světe div se, nic se nestalo.
Že by pomalý obrat k lepšímu? Moc se mi tomu nechce věřit, ale říkám si, že tělo asi samo ví, co je pro něj nejlepší a tak tomu dávám čas a uvidíme.
A takové malé radosti mě drží při životě.
Tak krásný čtvrtek mějte.

pondělí 19. listopadu 2018





Nevím, jak přesně bych měla shrnout události posledních dní.
Moře stresu před a po Dizajntrhu.
Spousta příjemných ale i ne úplně fajn věcí.
Obrovské vyčerpání.
Hromada setkání a rozhovorů s mně milými lidmi.
Velké obavy o to, kam naše země směřuje a dost znechucení nad jejími hlavními představiteli.
....
Ať je ještě nějaká naděje.
Ať zkoušíme hledat pozitivní i tam, kde zdánlivě není.
Ať si tolik nestěžujeme a dokážeme víc táhnout za jeden provaz.
Ať žijeme ve větší upřímnosti.
Ať vychováváme své děti tak, abychom se za ně jednou nemuseli stydět.
Ať se snažíme tu svobodu opravdu žít a ne jen o ní mluvit.
To bych si opravdu přála.
....
Fotky od Date.photography a Zdeňka Sodomy. Díky.


úterý 13. listopadu 2018

5+1


Včerejší večerní z dílny....
A mých 5 pozitiv.
Ty teď totiž potřebuju jako sůl.
-Dorazil mi balíček z Francie - kamarád napsal knížku a já na ni úplně zapomněla. Velká radost.
-Včerejší den v práci společně s kamarádkou - je to tak fajn u práce s někým mluvit:-)
- Dnešní kafe s mou spolubojovnicí Kristínou a společné plánování, do čeho všeho se pustíme.  Snít nahlas, to můžu. A když to pak občas i vyjde.....
-Hrnek, který jsem si vyzvedla na poště od jedné milé čtenářky....děkuju!
-A znovu objevení Aaron. Poslouchala jsem je kdysi dávno před minimálně jedenácti lety...a pořád to funguje:-) Na podzimní splíny ideální.
A ještě jednu malou radost navrch přidávám. Ema mi večer při uspávání řekla, že jsem nejvtipnější.
Což je co říct, protože žádnej vtip neumím říct celej. Takže za mě dost dobrý.

neděle 11. listopadu 2018

Zpomalit




Úplně jsem na to zapomněla.
V tom každodenním shonu - práce, děti, povinnosti.
Jak hrozně je důležité v určitý moment zpomalit.
Je to asi moje prokletí, že neustále někam spěchám. Jen co dopíjím ranní kafe, mám tep na stopadesáti a hlava už pracuje.
Při řízení auta plánuji odpoledne, při psaní úkolů myšlenkami chystám večeři.
Někdy to nejde jinak.
Ale zpomalit je potřeba.
Zastavit se, nadechnout.
A občas nechat věci jen tak plynout.
Ještě že jsou ty neděle.
Dnes jsme si s dětmi udělali po strašně dlouhé době naprosto líné dopoledne.
Dlouhou snídani. Bez stresu a spěchu.
Vlastně celý víkend byl hodně ve znamení nespěchání.
Takže mám pocit, že jsem načerpala.
A že to bude tento týden potřeba.
Dizajntrh je už v pátek.
Chystáte se zastavit?
Další zpomalení plánuju bohužel až příští neděli:-)

úterý 6. listopadu 2018

První listopadový








Dny utíkají jak zběsilé.
Ani jsem se nenadála a je listopad.
Jako dospívající jsem ho milovala. Teď mu jen horko těžko přicházím na chuť.
Takže se snažím si ty podzimní plískanice něčím vylepšit.
Hromada nepodzimních prostírek. Plus ty moje hrnky.
Už aspiruji na docela slušnou sbírku.
Raduji se z každého nového kousku. A poctivě je používám - aspoň na to focení...
Poslouchám u šití Hooverphonic a užívám si takový malý návrat do svých dvaceti, kdy jsem si je pouštěla. Takže na dnešní dobrou noc vám posílám tuto a tuto.

středa 31. října 2018

Úplně obyčejná radost


Vždycky, když se zamýšlím nad tím, co mi blog a moje práce dala a dává - jsou to jednoznačně setkání s lidmi. Je kolem mě tolik tvůrčích a zajímavých lidí.
Tolik osob, které mě obohacují a posouvají dál.
Z této poslední spolupráce, která se teprve vylupuje, mám obzvlášť radost.
Máří je osobnost.
Talentovaná, svá... Její kresby jsou rozpoznatelné na první pohled a už ani nevím, kdy a kde jsem na ni narazila. Takže na nabídku toho, že bychom něco spolu vymyslely, nešlo říct ne.
Zatím jsem ušila dvě toaletky, na stole ale mám další 4, kabelku a spousta dalších látek ještě čeká.
Mari bude mít v prosinci v Olomouci výstavu a o tom určitě napíšu brzo víc. Teď se jen raduju.
Úplně obyčejně.







úterý 30. října 2018

O podzimních prázdninách a tak


Občas mám až provinilej pocit, že se cítím tak šťastně.
Mám hrozně velký děti.
Jasně, je to s nimi náročný, ale už rozhodně ne tolik, jako když byli malí.
Pořád člověk cítí tu zodpovědnost, ale už se na ně můžu spolehnout a v tolika věcech mi pomůžou....
Že budou podzimní prázdniny jsem zjistila opět na poslední chvíli, ale bohudíky za chalupu a moji práci, kterou jsem sbalila do dvou tašek a tak jsme opět v lese.
Venku zuří uragán, děti dostaly gumáky a pláštěnky a lítají jak splašení.
Ke snídani byly skořicové lívaněčky a já bych se mohla v poledne převlíct z pyžama.
Ale už jsem došila pět popruhů na foťáky!
Když bych měla zhodnotit, jak za posledního půl roku fungujeme - mám pocit, že skvěle.
Kuba se zlepšil ve škole, Ema víc poslouchá ( haleluja!!!) a všichni jsme se zklidnili.
Takže pár dní úplně o samotě na samotě u lesa - je vlastně totální pohoda.
S dětmi se učím víc mluvit - pravda, to mi nikdy pořádně něšlo i s dospělými, ale na učení se není nikdy pozdě. Svoje strachy se snažím ventilovat a ne si je střádat vevnitř.
A úplně nejvíc se snažím s dětmi dělat hodně věcí společně.
To bude asi challenge největší.
Jsem sólista. Hrozně moc. Všechno si raději udělám sama, ale kdy jindy se to mají děti naučit, než když mi pomáhají. Takže hodně trpělivosti. Hodně, hodně.
Přiznám se, že ze svého mateřství jsem měla skoro vždycky mindrák, protože ve srovnání se spoustou matek v mém okolí, jsem nenacházela radost v postávání u pískoviště, rozebírání dětské stravy nebo nejnovějších montessori hraček. Neprojevovala jsem to pravé nadšení. Ke všemu jsem přistupovala tak, jak mi to přicházelo do cesty a hodně věcí dělám pořád dost intuitivně. Svoje děti miluju, o tom žádná. Ale taky si uvědomuji, kolik radosti mi moje deprese vzaly. Mám pocit, že z doby, kdy byly děti malé si pamatuji jen smutek a únavu. O to víc fajn, je to teď. Už rok a půl jsem bez depresivní epizody a dýchám tak volně. S dětma se víc a víc sžívám. A každý den se budím s pocitem, jak dobře se máme.
Na tohle chci myslet, kdykoliv by mě přepadaly nějaký chmurný myšlenky. Mám dvě úžasný zdravý děti, mám skvělou práci a kolem sebe lidi, co mě mají rádi. A mám toho spoustu před sebou....




úterý 23. října 2018

Evžen






Vždycky když spolu s Janou Z lesa někde prodáváme, plánujeme si u toho, co do příště společně vymyslíme a do čeho se pustíme. A u toho to většinou taky skončí. Ale tentokrát jsme to poprvé dotáhly.
A tak se narodil Evžen.
Evžen je zlaté prasátko, které Jana nakreslila a má ho na nejkrásnějších pohledech. Já jsem se ho pokusila podle jejího návrhu ušít. No posuďte sami, čemu se víc podobá. Soňa tvrdí, že je to pes, mě to poprvé připomínalo krysu....ale já to ještě vychytám.
Nicméně Evžen se objeví prvně na olomouckém Dizajntrhu a bude jen v limitované edici. To znamená, že vznikne jen pár kousků, každý očíslovaný. Teprve potom s Janou naskladníme pár prasátek na oba naše e-shopy.
Je to vlastně taková první vánoční vlaštovka, totiž prase.
A já si konečně můžu říct - já už nemusím, já už ho vidím:-)))