úterý 28. listopadu 2017

Čtenáři






Konečně.
Na to jsem se nejvíc těšila, až začne Kuba víc číst a bude ho to bavit.
Nastal čas encyklopedií, komiksů, prvních samostatně přečtených knížek.
Největší radost mi dělá, že si obě děti před spaním rády čtou/prohlíží.
Stává se z toho každodenní rituál.
Je tolik knížek, které jsem jako dítě milovala a nemůžu se dočkat, až jim je nachystám.
.....
Na fotkách je hezky vidět, kdo je četbou zaujatý a kdo u nás pózuje...
Tak pěkný úterní večer všem.
A do postele povinně s knížkou:-)

neděle 26. listopadu 2017

Workoholik?






Mám na sebe docela dost vysoké nároky.
Naplánuji si, co všechno bych měla který den stihnout, kolik toho ušít, co uklidit, co vidět.
Skoro vždycky je to nereálné.
A jsem díky tomu docela dost ve stresu. Protože když si můžu nějakou splněnou položku, ať už pomyslně nebo i na papíře, odškrtnout, úplně se blahem tetelím. A co teprve, když se náhodou povede udělat všechno!
Jako ostatně vždycky jsem si na víkend domů donesla práci, kterou bych ráda stihla a poprvé za několik měsíců jsem neudělala vůbec nic.
Kupodivu se svět nezastavil, nic se nezhroutilo a ani já nepanikařím.
Musím se naučit odpočívat.
Popravdě to moc neumím. I u filmu musím aspoň listovat časopisem, nebo chystat nějakou práci na další den.
Takže když jsem v pátek večer byla sama doma a děti už spaly, chystala jsem se logicky začít zase pracovat.
Jenže ta čerstvě povlečená postel tak lákala.... (Ano, jen ty postele jsem převlíkla, ale jinak už nic).
A navíc ten deníček od Myyny a já si tak ráda sepisuji všechny postřehy, seznamy a to do listy.
Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale jsem pyšná, že jsem zvládla nic nedělat. Protože se po dlouhé době cítím odpočinutá. A to je k nezaplacení.
Takže nicnedělání zdar!

čtvrtek 23. listopadu 2017

Na stole



Co tu dlouho nebylo?
Hrnek.
A prostírky.
Těch jsem právě nahodila osm na e-shop.
A hrnek mám od Kláry. Jsem z něj nadšená - protože geometrie, kafáč...a navíc mi jde k těm prostírkám.
Hrnků se mi v poslední době sešlo docela dost, z toho mám upřímnou radost a všem, co jste poslali moc děkuji. Jedna čtenářka z Prahy dokonce vyrazila do Olomouce na Dizajntrh a hrnek mi osobně dovezla...
V práci už jich mám plný parapet, takže musím vymyslet nějakou sofistikovanou poličku, kde by jim to slušelo:-)
....
Dnes už konec s prací. Jdu se s dětmi dívat na večerníček a všem přeji hezký večer...

středa 22. listopadu 2017

Po


Dizajtrh za námi a toto je asi jediná publikovatelná fotka se mnou.
Proč vždycky na fotce mrknu? Otočím hlavu, vyrobím si trojitou bradu a nebo jsem pro jistotu v pohybu?
Tady jsme s Janou pózovaly i s naším kamarádem svatomartinským vínem...:-)
....
Dnes už zase za strojem.
Došila jsem nějaké další kousky a tak pomalinku, pozvolna přihazuji na e-shop.
Zrovna tak pomalu, aby u toho šla uvařit teplá večeře a dočíst blogy za poslední týden.
Mám ráda ten stres před nějakou akcí....ale stejně tak i mám ráda ten svůj stereotypní klid.

pondělí 20. listopadu 2017

Čistý stůl





Dnes jsem tu s pár hudebními tipy.
Vlastně bych měla spíš začít povzdechem, že budu opěvovat kapely, na které jsem přišla až v momentě, kdy buď už dávno neexistují, nebo prakticky nekoncertují.
První případ se týká francouzské partičky The Dodoz. Je to dřívější kapela našeho kamaráda Adriena, o kterém jsem se TU už zmiňovala. Baví mě moc. Jen nevím, jak je donutíme zase začít hrát:-)
Kapela, která skoro nehraje, ale mě naprosto okouzlila, jsou Bratři Orffové.
Znáte?
Jemné, melancholické, syrové, jednoduché a přitom komplikované.
Idealní dumky žalky pro můj podzim.
Jen kdyby někde hráli...ale já budu trpělivá:-)
Příjemně mě překvapila slovenská Katarzia. Hrála všude možně po okolí, ale já ji jaksi míjela a donedávna ji vůbec neznala. Přitom je tak dobrá. Třeba tato písnička...
A když už jsem u té hudby.
Včerejší Oh Wonder v Praze...a s nimi v kombinaci James Harries.
Velké ach.
Jen po Dizajtrhu jsem byla úplně vyjetá a pár hodin v autě, následné poskakování před pódiem a pak zalomený krk na sedadle - jsem úplně vyřízená.
Tak jsem si dnes naordinovala volnější den.
Uklidila jsem v dílně.
Zabalila balíky, odeslala.
Nahodila e-shop.
Pozvolna. Žádný spěch.
A hlavně jsem se aspoň trochu dospala.
Hned se bude zítra líp pracovat - obzvlášť když mě čeká v práci čistý stůl, nad ním zrcadlo od Soni, nový obrázek od Jany a radost z nového razítka...

čtvrtek 16. listopadu 2017

Zítra





Zítra Dizajntrh.
Moc se těším.
Ještě dodělávám poslední várku popruhů, včera jsem doťukla peněženky.
Pokud budete mít cestu kolem, moc ráda vás uvidím.
Teď si jdu poustit další díl Červeného trpaslíka - protože to je ta nejlepší společnost u práce.

středa 15. listopadu 2017

A bylo světlo




O lustrech do dílny jsem už psala.
Hlavně v tom smyslu, že bych nějaké chtěla, že jsou v plánu a tak.
Měla jsem spoustu nápadů, co by se dalo vymyslet, ale realizace už tak nějak rok pokulhávala.
Nakonec stačila chvilka, dvě pětilitrovky od okurek a svítím!
Třikrát hurá.
Raduji se jako malá.
....
A kdyby vás zajímal ten sedící Kuba na první fotce - ano, opět doma. Po jednom dnu ve škole.
Už se ničemu nedivím.

pondělí 13. listopadu 2017

Ahoj Alžběto...



...na těchto fotkách máš za sebou asi dvě hodiny na světě a věřím, že zatím to nic moc není.
Ale neboj, bude to jenom lepší.
Říká se, že když jeden život končí, jiný začíná.
Vlastně to pár týdnú před smrtí řekla sama babička.
A já teď nějak cítím, že to tak všechno zapadá.
Takže když jsem se na tebe, moje milá, ráno dívala, jak se kroutíš v zavinovačce, byla jsem hrozně moc dojatá.
Nejenom tím, že život jde dál, ať se děje cokoliv, ale že máš stejný nos a pusu jako moje děti, jako tvoje starší ségra. Že i když tě vlastně vůbec neznám, tak už sis mě získala.
Já budu přesně ta teta, co tě bude trošku rozmazlovat.
Tak zatím hezky spi, holčičko. Zase se na tebe přijdu podívat.
 .....
Moje neteř Alžběta se narodila dneska ráno.
A zase mám srdce o kus větší.

sobota 11. listopadu 2017

Černobílý týden








Kamarád mě uvrtal do týdenní fb fotografické výzvy.
Podmínky jednoduché. Černobílá, žádní lidé, jen záběr bez komentáře.
A ono mi to do tohoto týdne tak nějak sedlo.
Co jsem si neplánovala - nevycházelo, byla jsem hodně ve stresu, hodněkrát mi ujely nervy, vlastně mockrát jsem chtěla něco nakopnout.
A přitom, když se na ty fotky dívám, je z nich cítit takový klid.
Místo plánovaného víkendu v Praze ležím doma na sedačce a poprvé za celý týden cítím klid.
Možná mi něco uteče, ale nemoci blízkých neovlivním, práci možná urychlit dokážu, ale ne vždy je to potřeba.
Už asi trochu rozumím Davidovi, že s takovou pečlivostí píše svůj denní blog.
(Který mám mimochodem moc ráda a pokud neznáte, vřele doporučuji).
Pravidelnost je něco, co v životě potřebuji.
S čím ale docela bojuji - protože moje vlastní lenost.
A taky snaha stihnout všechno, co si vezmu do hlavy.
Mám se pořád o co snažit a to je dobře.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Z kabátu






Tahle kabelka je srdeční.
Ušila jsem ji z vyřazeného babiččina kabátu.
A po dlouhé době opravdu nevím, jestli ji pustit do světa, nebo si ji nechat.
Materiál je hodně hrubý, složení si netroufnu odhadnout. Ale hrozně mě ta barva baví.
Ještě opravdu hodně mi látky zbylo, takže možná taška nebude jediná.
.....
A že jsem fotila doma?
To bude tím, že opět pracuji z domu.
Kuba nemocný, teda teď už vlastně prakticky zdravý, ale školy se zatím neúčastnící....
Hlídání není, takže spolu.
Mám pocit, že si ty nemoci jaksi předáváme....:-(

úterý 7. listopadu 2017

Křeslo





Malá velká radost.
Ušila jsem potahy na křeslo, o kterém jsem včera psala.
Možná to už u mě znáte.
Něco si vymyslím a pak prostě musím. I když je práce nad hlavu, i když bych měla udělat tisíc jiných věcí.
Ale mám doma nemocného Kubu (jak jsem jen mohla kdy žít se zdravými dětmi???), takže možná bych mohla trošku prokrastinovat, ne?
Použila jsem starý černý manšestr a vlněnou černobílou látku, kterou jsem kdysi dostala.
Teď už se jen zachumlat do deky, s ní dokřesla a číst si.
Teda to až po tom, co si tam přestěhuji lampu:-)
 ***
A ta kabelka, co visí na skříni...o té zase někdy příště. Ta je totiž dost speciální.
Tak hezké úterý všem.

pondělí 6. listopadu 2017

V listopadu



Na co se těším v listopadu?
Jednoznačně vedou Oh Wonder. Kapela, kterou jsem už párkrát zmiňovala a kterou jsem objevila asi dva roky zpátky. A samozřejmě jsem na ně přišla až tehdy, kdy byl jejich pražský koncert beznadějně vyprodaný. Z toho jsem se poučila a tak máme lístky už půl roku doma.
O olomouckém Dizajntrhu, kvůli kterému šiju až se ze mě kouří, jsem psala tady.
Doufám, že mi to vyjde a vyrazím už potřetí do Ostravy na Meat Design. Bude se konat 24.-26. 11.
Pro ty z vás, co netuší - tady reporty z loňského a předloňského ročníku.
A že půjdu na olomoucký koncert Zrní, asi ani psát nemusím:-)
Ale taky se moc těším třeba na zítřejší promítání Donnieho Darka v Garchu, filmu, který jsem měla oblíbený v prváku na výšce a který jsem viděla aspoň desetkrát. Ale za posledních deset let ani jednou. Je na čase to změnit:-)
Těším se na mini výlet do Prahy.
Na potahování křesla z bazaru, které bude náhradou za našeho Halabalu. Toho děti tak dorasovaly, že čeká na renovaci v garáži.
Taky na nové látky, které jsem nakoupila, ale ještě jsem se k nim nedostala.
Je fajn se těšit.
......
Nové kabelky v e-shopu.
Víkendové čištění hlavy u stroje.

neděle 5. listopadu 2017

Babička


Dnes ráno odešla moje babička.
Zemřela doma.
Byla to jedna z nejsilnějších žen, které jsem kdy poznala.
Nikdy si nestěžovala, život přijímala jaký je a statečně nesla všechny rány, kterých se jí dostávalo požehnaně.
Jsem nesmírně vděčná své mamince a druhé babičce, že se tolik staraly.
Že obětovaly svůj čas, síly a spánek, aby babička mohla být doma a ne v nemocnici a díky nim jsem s ní mohla strávit spoustu času.
Stala se z toho v posledních týdnech vlasně taková rutina - několikrát za den za ní zajít - aspoň ji nachvíli pozdravit, strávit chvilku, přivést děti, aby ji rozptýlily, obejmout, popovídat, pomoct.
V posledních dnech jsme tam byli téměř pořád.
A možná díky tomu jsem tak nějak klidná.
Že jsem mohla být poblíž, že cítila, jak ji máme rádi, že nebyla sama.
Že jsem se měla čas rozloučit.
Psala jsem to už na instagramu, objímejte svoje blízké.
Projevy lásky nic nestojí. Ale tolik toho udělají.
...
Fotka je z prosince 1987.
Já, babička a brácha.
Přesně tak, jak si ji budu vždycky pamatovat.

pátek 3. listopadu 2017

Holčičí víkend

 


To máte tak...
Měla jsem mít po docela dlouhé době víkend jen pro sebe.
A tak jsem hodně plánovala.
Jak si uklidím v dílně, zajdu s kamarádkou na víno, ušiju nějaké kabelky, objednám si thajské jídlo, zajdu na halloweenský večírek, půjdu si zaběhat.....
A místo toho zobu antibiotika a díváme se společně s Emou na pohádky.
Obě se zánětem močového měchýře, plus mně se ještě ozvala achylovka, to asi aby to běhání bylo definitivně zažehnáno.
Takže popíjíme urolog, objevily jsme Balerínu a jsme rády, že jsme v teple.
Radost mi dělá tak maximálně, že piju čaj z hezkého hrnku, na stole mám nejhezčí kytku od zákaznice a konzumace brusinek, protože to my rády.
A vlastně se taky těším, že budeme zítra obě spát dlouho, protože hlavní podvratný živel Kuba (co vstává neustále kolem šesté) není doma.
Tak si užijte víkend a pořádně se oblečte....

středa 1. listopadu 2017

:-)



Baví mě to.
Moc.
Toaletky v e-shopu, paleta barev na stole.
A velká radost.
Jsem v životě vděčná za spoustu věcí -  a jednou z nich je moje práce.
....
A především si to opakuji tehdy, když jsou děti nemocné, zůstávají se mnou doma a já si říkám, že přece s nimi zůstat můžu. A co že nic neudělám.
Penize budou, ale čas...ten utíká jak zběsilý.....