středa 19. ledna 2022

Zredukovat

 

Už jsem se o tom v jednom předchozím příspěvku zmiňovala - budu rušit eshop.
Všechny kousky, které v něm zbývají, jsem zlevnila o 25%.
Budu ráda, když vyčistím sklad. Přece jen, ložnici, kde mám všechno složeno,  to uleví:-)
Eshop pojede zhruba do 20. března.
Zboží najdete TU.
Šití na zakázku pojede dál, volné kousky se čas od času objeví na FB nebo Instagramu.
***
Tak jako se snažím vystrnadit zboží z eshopu, pokouším se už nějakou dobu o redukci věcí, které doma máme. Nejsem striktní propagátor minimalismu, ale mám ráda prostor a hlavně přesně vědět, kde co mám. Takže když jednou za čas narazím na něco, co jsem už hodně dlouho nepoužila/neměla na sobě, nebo mi to prostě doma jen několik let leží...velmi ráda to pošlu pryč. Oblečení jednou za čas předávám kamarádkám, stejně tak se to snažím dělat i s nepotřebným nádobím. Jediné, co mělo čestnou vyjímku, byly knihy. Jenže když vím, že minimálně třetinu co mám, dost pravděpodobně znova neotevřu a ještě navíc jsou schované v druhé řadě v knihovně....
Stejně tak to mám i s látkami. Nedokážu nic vyhodit. A tak mám v garáži malý sklad. Je na čase ho zredukovat, stejně jako skříň s látkami v rohu ložnice. Dávám si termín do konce února.
A co vy a deadliny sami pro sebe. Dáváte si? Redukujete? Nebo jste sběrači?

pondělí 17. ledna 2022

Novoroční radosti




Co mi v posledních dnech udělalo radost?
Koupila jsem si vestu. Okoukala jsem ji u Myyny a tak dva měsíce řešila jestli černou nebo béžovou, až je vyprodali. A v lednu ji opět měli.
Co na tom, že se bude dát nosit asi až na jaře. Chodím v ní doma, okukuji ji na věšáku a mám z ní radost.
Byli jsme v kině. 
Po hrozně dlouhé době nějaká kultura, takže už to, že jsme někam vyrazili splnilo svůj účel. Viděli jsme House of Gucci a za mě jo. Bavilo. Následující dva dny jsme mluvili schválně s italských přízvukem a dost se u toho nasmáli. Jared Leto byl excelentní.
Dali jsme si dva víkendy v Olomouci. Po všech těch víkendech strávených na chalupě, to byla příjemná změna. Sice jsem jeden z nich strávila komplet v posteli, protože dojezd chřipky... ale Ema objevila kouzlo snídaní do postele a tak mi s oblibou uvaří kafe, něco namaže a donese až pod nos. A já se opravdu nebráním. V rámci ozdravného pobytu doma jsme po večerech rozkoukali Korunu. Já ji jedu už podruhé, E poprvé. Ale líbí se mi pořád stejně:-)
Šila jsem jen maličko, ale s radostí. Už nejsem limitovaná tím, co musím stihnout a tak mě to zase začíná o to víc bavit. Plánuji si na jaro novou tašku. Na chalupu velkou deku...a často to skončí jen u toho, že sedím a přemýšlím a to mi prozatím stačí.
Do ložnice jsem si na zeď pověsila fotku, co mi kdysi dělala společnost v dílně. Je hodně velká a tak poslední dva roky strávila na skříni. 
Ano, už je to dva roky, co jsem odstěhovala dílnu a našla si jinou práci - tohle by vydalo na celej samostatnej článěk. Jsou dny, kdy mi to chybí. Hodně. Ale popravdě jsem vděčná za to, že v noci klidně spím. Mám volné víkendy a stálý příjem. A realizuji se na chalupě. Na to by při podnikání rozhodně čas nebyl.
Takže všechno je asi jak má být.


pondělí 20. prosince 2021

Poklidně

 

Jak prožíváte blížící se Vánoce?
Já překvapivě poklidně.
Letos jsem výzdobě moc nedala. Věnec na dveře mi upletla kamarádka, na stole stojí 4 svíčky, které jsme ještě nezapálili a těsto na vanilkové rohlíčky je stále v lednici.
Ale popravdě mě to netrápí.
Těším se, že bude volno, těším se na vánočku s máslem, na radost dětí z dárků. Na teplo z kamen, hromadu pohádek a že nebudu muset vstávat brzo ráno do práce.
Těším se na zdobení stromečku, protože za poslední roky se děti osvědčily a tak jen dozoruji a finálně dokončuji.
Místo adventní výzdoby jsem si do kuchyně pověsila kalendář na příští rok od Báry Ungerové aka Moetivi. Na okno si z chalupy dovezla amarylis, který by tam mrazy dost pravděpodobně nezvládl. Těší mě o to víc, že je to zachráněná cibule z rozbitého květináče po mojí babičce. Dovezla jsem ho na jaře na chalupu a kytka se odměnila.
***
S koncem roku mám tendence opět trochu bilancovat. Procházet si, co se povedlo, co ne. Co bych chtěla. 
S velkou pravděpodobností počátkem příštího roku zavřu eshop.
Poslední měsíce jsem šila prakticky výhradně na zakázku a i když jsem na sklad některé kousky našila, nebyla jsem už potom schopná je nafotit. Jenže platit další rok uspaný eshop je dost zbytečnost.
Termín ukončení dám zavčas vědět, stejně tak i slevy, aby šlo co nejvíc skladového zboží z domu.
Přiznám se, že rozloučit se s eshopem mi trvalo v hlavě víc než půl roku. Z jedné strany je to moje lenost - po práci si mnohem raději pustím film, nebo si s kamarádkami zajdu zacvičit. Stejně tak večery prosezené u počítače úpravou fotek a nahazováním eshopu jsou minulostí. Možná taky proto, že netrávím večery sama. Tedy především, že je ani nechci trávit sama, jako tomu spoustu let bylo. A hlavně protože jsem většinu dne v práci, tak si svého volného času vážím mnohem víc.
Je mi jasné, že se tím uzavírá jedna etapa. Ale kdo ví, co čeká za rohem. Dnes už si dovolím říct, že stát se může naprosto všechno. A já jsem upřímně zvědavá, co mě v budoucnu čeká.

čtvrtek 2. prosince 2021

Ze zbytků





Po víkendu v Praze jsem padla s chřipkou a byla týden v posteli.
Někdy je to evidentně potřeba.
Dočetla jsem skoro všechny rozečtené knížky.
Došila mikinu ze zbytků.
A přestala chystat zboží na Dizajntrh, protože zrušeno.
Našila jsem kousky z úplně posledních zbytků látky od Myyny. Pokusím se o víkendu konečně nahodit na eshop. 
Jako podnikatel v tomto směru naprosto selhávám. Ale popravdě - nijak mě to netrápí. Konečně nikam nespěchám a nebudí mě v noci pocit, že zase nestíhám. V tomto ohledu na sebe dost často pletu bič. Nastavuji si vysokou laťku, co všechno bych měla a potom si připadám neschopná. Ale to je taková klasika českých žen, mám dojem.
Při čekání na sraz s kamarádkou jsem si v Praze koupila knížku Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně. Gebriana sleduji na sociálních sítích a baví mě jeho styl psaní. A Barcelona je na seznamu míst, kam potřebuji jet. Takže do té doby, než se tak stane, si aspoň nastuduji, co všechno je potřeba vidět.
Ale hned jak jsem tuto poslední větu napsala, jsem si uvědomila, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Dřív jsem na výletě kamkoliv měla přesně rozplánováno, co všechno chci stihnout, kam zajít, co vidět, koho potkat. Teď plánuji mnohem míň. Užívám si chvíle, kdy si sednu do kavárny na zahrádku, jen koukám kolem, čtu si. Jdu se jen tak projít.
Takže kdo ví, jak jednoho dne dopadne Barcelona. Ale moc ráda se nechám překvapit.
***
Fotky z minulého týdne.
Moje momentálně nejoblíbenější mikina. Obě děti chtějí podobné. 
Proč ne, zbytků, těch já mám vždycky dost:-)
Mějte hezký den.

čtvrtek 11. listopadu 2021

Výhled








Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.
Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.
Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.
 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.
Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.
Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.
O víkendu budu slaměná vdova a těším se.
Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.
***
Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...
Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.
Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...



středa 3. listopadu 2021

Kaštánek

 


Od kamarádky jsem dostala audioknihu Kaštánek. O jednom volném víkendu jsem začala a pak jen netrpělivě čekala, kdy bude zase ta chvíle a budu doma sama....  Protože přece jen, je to detektivka, drsnější a to není nic, co by měly poslouchat děti. Ale čas o samotě nebyl. Tak jsem knížku raději dočetla. Jsem asi docela ráda, že jsem ji neviděla zfilmovanou - momentálně frčí na netflixu. Docela jsem se bála i u samotného čtení. Nebo bála. Dost špatně snáším číst o násilí a co teprve ho vidět. Po večerech sjíždíme podruhé Hru o trůny. Mám ji opravdu ráda. Ale v polovině scén zavírám oči, zacpávám si uši a nebo odcházím z místnosti. Prostě to tak mám . Dřív jsem se to styděla přiznat, teď už se tak beru. Ale to pořád není důvod, abych tento typ filmů/knih přestala vyhledávat.
Nicméně ještě ke Kaštánkovi - nebylo to vůbec špatné. Audioknihu namluvila Zuzana Kajnarová, se kterou jsem se ze začátku musela popasovat, ale dobrý. A ještě lepší k šití.
Ke stroji jsem se dostala minulý týden, výsledkem byly dvě kabelky, které jsou už odloženy na Dizajntrh. Tedy pokud se uskuteční. Jsem značně skeptická, ale nějaké zboží mám nachystáno. Uvidíme.
A jakou mají souvislost hrušky a miska kari?
Žádnou.
To jen se chlubím letošní úrodou - ano opravdu jen dvě.
Ale zato kari jede. To bude tím podzimem....

středa 20. října 2021

Devítiletá


Ema má devět.
Brala jsem to celkem v pohodě až do momentu, kdy jsem včera listovala fotkami v telefonu a vyskočila na mě jedna s neteří Editou. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na malou Emu. Ta už není malá, ale vlastně velká slečna. Která má svůj názor, hádá se se mnou, uráží se a má argumenty.
Neni to maličké miminko, co se chtělo chovat, nespalo, brečelo a já s ním po bytě v náručí nachodila kilometry.
Ema je neuvěřitelně tvůrčí. Ve všech směrech. Výtvarně jí bylo dáno. A ta její představivost...Je bystrá, tvrdohlavá a umanutá. Což je vlastně hrozně dobře, protože když něco chce, tak to dotáhne a jde si za tím.  Taky je jí všude plno a je slyšet. Pořád.
Dnes odpoledne budeme slavit její narozeniny. Posloucháme to doma už asi dva měsíce v kuse. Každý den odpočítává, kdy už bude 20. října.
Zkoušela jsem si vzpomenout, když bylo devět mně...ale bezúspěšně.
Své oslavy narozenin v dětství mám slité do pár obrazů a podezřívám se, že vzpomínky jsou podpořené fotkami z alba. I když jeden moment bych vypíchla. Maminka mi občas upekla ořechový dort s ananasovým krémem. Vrchol blaha. Dokonce si dokážu vybavit i vůni krému. Několik let zpátky jsem se ho sama pokusila upéct...a ehm, děti ho nejedly. Vůbec.
Jedním z dárků pro Emu je knížka od Veroniky Hurdové - Agnes a Zakázaná hora. Jsem na ni hrozně zvědavá. Tajně doufám, že ji stihnu přečíst dřív než Ema. Recenze na internetu jsou zatím veskrze pozitivní.

pondělí 11. října 2021

Krakow















Víkend v Krakově.
Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.
(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).
V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.
Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.
Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.
Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.
Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.
Spousta cizniců. 
Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 
Koupila jsem si vlněný svetr.
Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.
Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

úterý 5. října 2021

Na cestách




Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím. 
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.


úterý 21. září 2021

Klobouk

 

V sobotu na póle.
Zajímavá zkušenost. Nádherní koně a překvapivě docela nebezpečný sport.
Abych dodržela dress code, koupila jsem si klobouk.
A mám z něj opravdu radost.
Vždycky jsem ho chtěla, často jsem si ho půjčovala a konečně je jeden můj.
Tak snad ho zvládnu i víc nosit.
***
Cestou z póla na skok v Křtinách. Jen okouknout a pozdravit pana Santiniho.
Poslední dobu trávíme většinu volna na  chalupě. A o to víc byla změna příjemná.
Jen byla tak hrozná zima!
Vím, podzim je krásnej, ale proč je už teď taková kosa?
Intenzivně vyhlížím příští víkend, doufám chalupářský. A roztopená kamna.