pondělí 17. července 2017

Proč psát o radosti




Já vím, o radostech píšu hrozně často.
Jenže prostě to tak mám.
Raději se ohlížím zpátky na to pozitivní, protože co si budeme říkat, negativního je v životě až dost.
Navíc je to pro mě dost povzbuzení - prolistovat si zpětně blog, kouknout na fotky a vidět, že se vlastně nemám vůbec špatně, že se mi něco podařilo, nebo že mě někdo jen tak potěšil.
Vlastně si myslím, že bychom si to měli opakovat denně.
Z čeho máme za uplynulý den radost.
Třeba za dnešek je to u mě stojan na kabelky uvedený do praxe - vyrobil mi ho muž a už se těším, jak ho na Colors navěsím.
Potom mě po příjezdu na chalupu čekala na verandě krabice látek od tety, která se stěhuje a tyto poklady by vyhodila. Mé vetešnické srdce jásá....protože ty vzory! Hned bych sedla za stroj....
A konečně jsem se dokopala k úpravě vizitek.
Jsou doma a už je jdu děrovat a přivazovat....

čtvrtek 13. července 2017

Dnešní...



Moje dnešní radosti.
Plná dílna a veganské chilli k obědu.
Ještě že mám svou dvorní kuchařku, co myslí na můj stravovací režim.
Teď už do pelechu, protože další díl rozkoukaného seriálu....

středa 12. července 2017

Pracovně






I když to z fotek může vypadat kdovíjak líně, nešní den byl ryze pracovní.
Došila jsem další várku batohů a to ve společnosti dětí a babiček - což na mě, spíše samotáře, je docela výkon.
Vlastně každé léto s dětmi na chalupě je pro mě malinko zkouškou trpělivosti.
Trávíme hodně času pohromadě a tím, že musím pracovat, je to složitější.
Mám ráda ticho a to je s dětmi samozřejmě nereálné.
A taky s většinou naplánuji víc úkolů, než jsem schopná zvládnout, takže se sama stresuji, kolik mi toho zbývá, co všechno bych další den měla....
Nehledě na to, že speciálně Ema má radar na to, kdy jsem nejvíc zabraná do práce a tehdy něco nutně potřebuje.
Ale dnes jsem na sebe docela pyšná.
Kdyby takto běželo celé léto, vůbec bych se nezlobila.
Chvíli teplo- ideálně na snídani na verandě.
Pak zataženo - akorát aby mě nemrzelo, že jsem zalezlá u stroje.
Po obědě pohádka s dětmi, odpoledne práce, procházka okolo, neteř na návštěvě, pozdravit krávy, ugrilovat si večeři, sklenička prosecca v houpačce. Značka ideál.
A teď už jen šumění smrků....

úterý 11. července 2017

Houpy






 


Radost jak malá.
Stačí závěsné křeslo a úsměv mám od ucha k uchu. Jen je o něj u nás malinko bitka.
Takže si ho užiju až večer...
***
Dnešní radosti.
Letošní léto jedu na žlutém melounu..Nemůžu se ho přejíst.
V křesle.
Nenamalovaná, v chalupářském oblečení ze sekáče. Ale tak spokojená.
Ten výhled....po stopadesáté vyfocený, ale pořád uchvacující.
Nové batohy... ještě jich mám sedm na stole.
Podlaha v dílně.
Chodit bosky po dřevě...to můžu.
Vlastně chodit bosky skoro všude....:-)

pondělí 10. července 2017

Ta látka





Ta látka mě dostala.
Hned, když jsem ji viděla, musela jsem z ní mít tašku.
A teď konečně došlo i na kousky do e-shopu.
Vlastně nakonec nevím, jestli mě víc baví tmavá nebo světlá varianta.
***
Opět chalupaříme.
Jen je to letos trošku hektičtější, protože pár dnů v týdnu dojíždím do práce do Olomouce a u dětí mám babičku.Ale stojí to za to.
Děti celý den venku, večery na terase doprovázené bučením krav - ano, máme letos sousedky, vůně bylinek všude...
Navíc, když je tu tak krásně.... To se ani odjíždět nechce.
Ale práce je až nad hlavu.
Pilně šiju, protože společně s olomouckým Flop fashion shopem budu mít stánek na Colors of Ostrava. Těším se moc.

středa 5. července 2017

Ahoj moře
















Ahoj moře!
Tak dlouho jsme se neviděli!
A já skoro zapomněla, jak voníš, jak moc mám ráda sůl na kůži, jak ráda poslouchám cikády a racky.
Že i káva chutná jinak a o rajčatech ani nemluvím.
Miluju tu večerní únavu ze slunce, zvuk  svojí kytary společně se šuměním vln.
Tak moc mi chyběla voda.
Plavat a plavat.
Nechat se houpat, opřít se zády o rozpálenou skálu, uschnout a znovu skočit do vody.
Natrhat si rozmarýn a kari vedle skaliska a večer si s tím ugrilovat zeleninu.
Případně rybu.
Nebo obojí.
Před soumrakem si sednout na pláž a jen koukat do vln.
***
Moc jsem od naší dovolené neočekávala.
Možná taky proto, že jsme nic neplánovali. S kamarády jsme ani pořádně netušili, kam pojedeme.
Jen jsme chtěli moře.
Přípravy prakticky žádné, noční přesun a pak jen ráno s úsměvem od ucha k uchu vdechovat vůni soli a borovic.
Nemyslela jsem si, že by mě mohlo Chorvatsko něčím překvapit. Ale stalo se.
Našli jsme nejkrásnější malé městečko, opuštěné pláže, minimum turistů...takový malý ráj.
I když jen na pár dní.
Nebude se mi chtít domů.
Ale už mi začíná být smutno po našich dvou záškodnících.
Těším se, co všechno ještě letošní léto přinese....


neděle 2. července 2017

Vem nás, slunce, vem s sebou k moři





Dětem začaly prázdniny.
A hned zkraje odjely na týden k babičce.
Zatím co si v tlupě se sestřenicemi a bratrancem užívají jesenického podnebí, my jsme osaměli.
Takže koncert Zrní a Priessnitz v jednom, snídaně do postele, pustit si film dopoledne, oběd v neobědové době, vajíčko k snídani, knížky.... a na otočku vyrážíme s kamarády na roadtrip k moři.
Máme sice jen pár dní, ale kdy jindy.
Navíc jsem si konečně koupila nové plavky, takže je to nutnost. (A taky overal a není černý, což je u mě dost překvapivé).
Hodně velkou radost mám taky z konečně navrtaných konzolí v dílně, které se mi povalovaly na stole už tři měsíce.
Původně tam měly viset toaletky, ale když těm popruhům to tam tak sluší....
Navíc jsem jich stihla našít celou hromadu a právě je naskladnila.
Jen objednávky budu odesílat  nejdřív v pátek...až se opět vylodíme doma a rozlepíme oči...
***
Za konzoly děkuji holkám z Mimokolektivu. Víc napíšu někdy příště, zaslouží si totiž mnohem větší zmínku.
Tak hezký začátek července přeju!

středa 28. června 2017

Látka z Birminghamu


Je to se mnou pokaždé stejné.
Objevím látku a nevím proč jí vždycky koupím málo.
Po návratu domů zjistím, jak skvělá je a jak bych jí potřebovala mnohonásobně víc.
Tahle skvělá modrá borovicová je z trhu v Birminghamu. Usmlouvat se nedala, bohužel. Utratila jsem za ni posledních pár liber.
Zatím jsem ušila dvě malé kabelky a popruh na foťák. Ale další kousky jsou už v procesu....
Nicméně, kdybyste někdo měli cestu do Birminghamu, pište....

pondělí 26. června 2017

Bez fotek



Vždycky, když si víkend dosyta užiju, nemám z něj ani jednu fotku.
A to i přesto, že tahám foťák s sebou.
Takže to shrnu na pozadí nových poruhů, které jsem právě naskladnila a kabelky na přání.
***
Co může být lepšího, než po dnu s dětmi na chalupě si nabalit tašku jídlem, sednout na kolo a jet si udělat noční piknik s kamarády k vodě.
Vzít s sebou ukulele a hrát všechny písničky, co si pamatujete z patnácti let.
A celý večer zakončit půlnočním plaváním.
Nebo se takhle neplánovaně potkat s kamarády na zahradě, dětem dát vodní pistole, udělat mísu těstovin a pro dospělé do kýblu mojito.
A zakončit to usnutím v šest večer.
Přesně takový víkend jsem měla....a ještě teď se díky tomu usmívám.

pátek 23. června 2017

Z Birminghamu

















Birmingham měl být jen na skok, ale nakonec jsme tam strávily tři dny.
A mně to hrozně moc prospělo.
Příjemná změna oproti Londýnu, kde všechno tepe.
Brum - jak říkají místní - má na to, jak velké město to je, docela malé centrum, které máte do hodinky oběhnuté. Nádherné nábřeží a říční kanály, pár menších parků, jednu hlavní ulici s náměstím a spoustu zákoutí, kde se stačí jen vyplácnout a nasávat atmosféru.
My jsme si to užily dosyta.
Měly jsme tu sraz s kamarády, prolezly jsme místní tržnice a já objevila látkový ráj (takže příště všechny peníze s sebou do Birmingamu), vyzkoušely jsme snad všechny místní piva (nic pro mě), zjistily, že nejlepší kafe je čaj s mlíkem....
Obrovskou radost jsem měla ze setkání s Adamem, kterého jsem znala z vyprávění a hlavně jsem měla jeho kapelu už dost dlouho v oblíbených. 
A co ty batohy na poslední fotce?
To máte totiž tak, když si někdo nechce připlácet za zavazadlo a jede jen s kabelkou, nakonec se i batůžek hodí. Aspoň jsme je ozkoušely v praxi. A přežily.
Jak batohy, tak naše záda...
***
Včera mi pod fotku na FB psala Jana, jestli prý nemám cestovatelskou kocovinu. Mám a hned bych zas někam vyrazila....ale vystřízlivění bylo rychlé a trochu bolelo. V podobě nemocné a zvracející Emy. Welcome back...