středa 24. července 2019

Zpátky




Doma.
Jsem za to ráda.
Jen co jsem si vyzvedla Kubu z tábora, odjela Ema.
Následoval maraton Colours.
Těšila jsem se, taky měla trochu strach, jak to letos dám, protože únava a vyčerpání.
Ale je to za mnou a bylo to fajn.
Náročné, vydatné, ale fajn.
Ještě se popravdě pořád rozkoukávám.
Eshop je ve zmatku, čelenky mi prakticky žádné nezbyly, zbytek jsem snad už dala dokupy.
Nové zboží naskladním během několika příštích dní, jen co najdu, kam odešel můj mozek.
Víc odpočívám, chodím plavat do rybníka a konečně jím normální jídlo.
Taky mám víc času jen pro Kubu.
Hodně přemýšlím, všechno zapisuji.
Mám pocit, že si za poslední týdny věci konečně sedají.
Začala jsem si psát po letech deník.
Pravda, není to už to, co v šestnácti, ale utříbit si myšlenky na papíře mi dělalo vždycky dobře.
Plánuji si zbytek léta, většinu času budu s dětmi a popravdě se docela těším.
....
Kubovy dopisy z tábora:-))
Nepotřebuji je, ale mám nové krabičky.
Pan Kuba potáborový.

pondělí 8. července 2019

Červenec


Ráda bych řekla, že mám prázdninový režim se vším všudy. Ale pravda je taková, že ten začátek července kolem mě prostě úplně obyčejně prosvištěl.
Týden bez dětí byl z části pracovní.
Ale potřebovala jsem aspoň na chvíli vypnout.
Takže výlet do Havířova. Kafe u Soni, společný pozdní oběd v Pasta Romana (skvělý!!!).
Jóga u kamarádky Terezky a večerní oheň u přehrady.
Druhý den procházka se psy a zaplavat si, spálit si neuvěřitelně břicho ( WTF???) a vyrazit směr Polička. Penzion na Čechách, Zrní a hromada kamarádů.
Koncert, večerní oheň a víno.
Ale u čeho se mi až definitivně povedlo vypnout hlavu, byla páteční procházka v lesích okolo Lubné. 
A zpátky do reality.
Colours za rohem, vím kde všude pokulhávam, ale společnost Emy... Takže nakonec je z toho výjezd na chalupu i s šicích strojem, prababičkou a neteří.
Uvidíme, jak to půjde.
....
V posledních týdnech jsem se cítila hodně osaměle.
Možná je to tím, že jsem nikam moc nechodila, byla hodně přepracovaná a tak na nějakou větší socializaci, nebo i úplně obyčejný rozhovor už prostě nebyla ani síla, ani chuť.
Každopádně když jsem v sobotu seděla na verandě na chalupě a koukala se do zelena, uvědomila jsem si, jak radostný byl v tomto ohledu můj poslední týden.
Mám okolo sebe tak hrozně fajn lidi. Ale asi málo říkám, jak důležití pro mě jsou.
Děkuju za všechny ty rozhovory a setkání. Nabilo mě to.