středa 25. prosince 2019

2019





Už se to u mě pomalu stává tradicí.
Shrnutí roku uplynulého.
Dřív jsem s oblibou psala, jak nemám ráda bilancování a předsevzetí - ale asi stárnu a sentimentálním.
Protože to čím dál víc vyhledávám.
Podívat se zpátky, co se povedlo, co ne.
Tak jaký byl 2019?
Náročný. Jak jinak. Ale takový už život je.
Po pracovní stránce byl horší než ten minulý. Možná proto, že být na děti sama podnikání moc neprospívá.
Konec roku pro mě přináší stěhování ateliéru do jiných prostor. Něco končí, něco jiného začíná. Uvidíme....
Uplynulý rok byl překvapivý ve všech směrech.
Hodně jsem se naučila o lidech okolo sebe. (Nepíšu to tu každý rok?)
Dost jsem se v lidech zklamala, ale asi stejnou měrou můžu říct, že jsem byla zaskočená, kolik lidí mi v průběhu roku nabídlo pomoc a obzvlášť ti, u kterých bych to vůbec nečekala.
Vznikla nová přátelství.
Jsem hodně introvertní. Aspoň co se mluvení o osobních věcech týče, takže tím spíš si toho vážím. Pustit něco osobního mi opravdu hodně trvá. Ale vím, jak moc to ve finále potřebuji. Takže se učím. Pomalé krůčky....
Odcházející rok byl náročný hlavně psychicky. Stres okolo práce a dětí. Chvílemi mi to přišlo jako nekonečná smyčka - málo času na spánek, odpočinek a sebe.
Ale taky mi do cesty přivedl někoho, s kým trávím posledních pár měsíců a s kým jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Pamatuji si, že jsem tu jednou psala, jak cítím, že všechno hezké musí být vyváženo něčím náročným.
Tady to vidím úplně obráceně.
Někdy je to těžké potřeba, aby si člověk dokázal vychutnat to dobré.
Aby zjistil, co chce, co je důležité.
A já se snažím nepromarnit ani vteřinu.
A to je asi to, co bych si nejvíc přála do příštího roku.
Nepromarnit svůj čas.
Víc žít.
Víc se radovat.
Nestresovat se tolik.
Nebát se tak moc.
Snažit se tolik nehádat s dětmi.
A chodit dřív spát.
.......
Vánoce u nás.
Nachlazený jednorožec Kuba.
A nejkrásnější dárek od Soni....

pondělí 9. prosince 2019

Adventně?




Spíš neadventně.
Všude to svítí, kamarádky hlásí už zabalené dárky....a u nás?
Popravdě se letos vůbec nechytám.
S dětmi jse uplácala těsto na vanilkové rohlíčky a to si už týden spokojeně leží v lednici.
Místo vánoční výzdoby řeším obyčejný úklid bytu a směrem dětský pokojíček se raději ani nedívám.
Ale začali jsme hrát dračí doupě a já se naučila dvě nové písničky na kytaru. A to se počítá, ne?
Jsem zvědavá, kdy ta vánoční nálada přijde.
A jestli to vůbec budu umět - bez stresu. Každý rok se o to spíše neúspěšně pokouším.
...
Malé radosti poledních dní.
Nový bruselák od milé čtenářky.
Rožulčin obraz doma.
A poslední letošní várka pouzder.
K dostání o víkendu na olomouckém vintage marketu - kde najdete i můj omezený sortiment, ale bohužel beze mě. Protože děti a chalupa.

pondělí 2. prosince 2019

Co mě maminka nenaučila



Je v pořádku si dát dvojku vína jen tak.
Je v pořádku si ji dát sama a dát si nohy na stůl.
Obzvlášť, když to tak cítím.
Rozbrečet se v tramvaji - a proč ne?
Je naprosto v pořádku, dostat všechny emoce ven.
A navíc je to zdravé.
Občas je naprosto v pořádku s dětmi strávit sobotu doma.
Nebýt pro jednou aktivní a jen tak nechat čas plynout.
Prospat dopoledne.
Je v pořádku být naštvaná a říct to.
Je mi téměř pětatřicet a pořád se učím, co je v pořádku.
Co si můžu dovolit.
...
Všichni si s sebou neseme své rodiče, názory jejich rodin a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Vyrostla jsem v modelu, kdy žena by se měla přizpůsobit, neměla by vlastně moc chtít, měla by se v prvé řadě obětovat dětem a když už je má, měla by počítat s tím, že se už všechno bude točit jen kolem nich.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala skousnout to, že taková nikdy nebudu.
Ze začátku jsem měla pocit méněcennosti, výčitky, že se necítím být s tímto modelem spokojená. Že mi nestačí být jen matka/dcera/partnerka a že chci něco úplně diametrálně odlišného, než moje okolí.
Vlastně je to často to místo, kde se moje názory střetávají s postoji mých nejbližších.
Co je ještě v pořádku, co už není, co by měla a hlavně neměla matka dvou dětí dělat.
Umíme být tvrdí kritici. K sobě, ale především k ostatním.
A všechny tyto nevyžádané rady a poznámky se někde odrazí. Zarezonují. Jenže ne vždy tak, jak by sám autor chtěl. Dost často spíš zraní.
Sama se hodně snažím, abych druhé soudila co nejmíň a pokud možno se jim do života nepletla. Ne vždycky je to snadné. A ne vždy jsem na sebe pyšná.
Ale žijeme jen ve své kůži a rozhodně nemůžeme vědět, co zažívá někdo jiný.
Tak prosím buďme se svými soudy shovívaví.
.....
Třeba já si teď tu dvojku naliju.
Mám za sebou náročný den, ne úplně vše vyšlo podle mých představ a potřebuji upustit.
Cestou do školy pro děti jsem si za volantem i pobrečela. A popravdě se mi dost ulevilo.
Všechno je k něčemu dobré.
Opravdu se tomu učím věřit.