pondělí 20. ledna 2020

Konečně




Nejlepší vánoční dárek.
Vychutnávám do syta.
Týden v Maroku.
V neděli jsem zpět a slibuju, že odpovím ba všechny maily...

neděle 12. ledna 2020

Jen tak


Chtěla jsem napsat příspěvek o tom, jak mě zasáhl film Dva papežové.
Po dlouhé době snímek, který se mě opravdu dotkl.
Měla jsem v hlavě tolik, co bych k tomu chtěla říct...
Zvlášť když za sebou máte víkend, kdy si opravdu odpočinete...
A pak přijedou děti a během deseti minut naběhnete do režimu všech nedodělků a stresu, který na víkend zázračně vymizel.
Takže když ti dva uličníci konečně usnuli a já seděla v tichém obyváku - napadala mě jen jedna věc.
Že mě nikdo dopředu nevaroval.
Že tohle jsem se nikde nedočetla.
Že to bude tak těžký.
.....
A teď si nechci vůbec nijak stěžovat.
Jen si uvědomuji, že ta zodpovědnost za děti je ze dne na den větší.....a já čím dál víc vidím, jak  jednoduché je to pokazit. Obzvlášť když vím, kde jsou moje hranice, co zvládnu a co už ne.
Dřív jsem měla tendence si obavy nepřipouštět. Teď už vím, že co nevyslovím, stejně si ven nějak cestu najde.
A přesně tak jsem i vzdala snahu o to být nejlepší.
Protože ať se snažím sebevíc, stejně to není dost.
Takže v rámci svého "sebezáchranného programu" se snažím si klást menší cíle a ohlížet se zpátky, co se povedlo.
Být rodičem je náročné.
Hlavně na psychiku.
Někomu, aspoň já mám občas ten pocit, to jde tak nějak samo.
Já to mám vydřené.
Hrozně moc pochybuji, neustále od svého okolí slyším, co by dělali jinak, kde mám zabrat, co by děti potřebovaly....
Ale popravdě...já mám jen jednu hlavu.
I když je dost možné, že toho dělám spoustu špatně, dělám to tak, jak v dané situci dokážu nejlíp.
A to je můj dnešní závěr.
Pokud mám pocit, že něco dělám nejlíp jak můžu....tak to snad nedělám špatně.
Navíc to nikdo nevidí mýma očima.
....
ps. Dva papeže si pusťte. A jsem hodně zvědavá, co na ně řeknete...



pondělí 6. ledna 2020

Nechat čas plynout



Letošní svátky byly odpočinkové.
Nepřečetla jsem sice ani jednu celou knížku, ale zato rozčetla tři.
Hodně jsem spala.
Neustále léčila některé dítě.
Hrála hodně stolní hry.
Vypila spoustu prosecca.
Zkoukli jsme dvě série seriálu Dark (to už teda bez dětí) - a je z toho slušná závislost.
Poslední minuty loňského roku jsem prošvihla - film, peřina...a vůbec mi to nevadilo.
Občas je tak strašně fajn nikam se nehnat a nechat ten čas jen plynout...
....
Knížka, kterou jsem rozečetla, kterou jsem si plánovitě nechala koupit pod stromeček.
Už dlouho jsem ji měla poznamenanou v diáři.
Čtu pomalu.
Popravdě, jinak to ani v poslední době neumím.
Ale rozhovor je to obohacující.
A ty fotky mě neuvěřitelně dojímají.
U této druhé, co jsem vám tu přefotila, mi i skápla slza.
Protože tyhlety ruce - to je úplně moje babička.