Jak se venčí medvědi

Totiž velcí psi našeho kamaráda.
Z naší nedělní procházky.
Děti si to užily.
A já vlastně taky.
Jen utáhnout devadesátikilového psa....:-)

Jak to mám s podzimem

Začala jsem psát příspěvek, proč nemám ráda podzim a zimu.
Dorazila jsem domů úplně promrzlá, byt byl studený, Ema si stěžovala, že jí promokly boty, Kuba opět ztratil čepici a bez ní už to ven nepůjde. A moje milovaná kožená bundička poputuje do skříně.
Vlastně jsem se docela litovala, jak to hrozný období plískanic, bláta, rýmy a břeček vůbec přežiju.
Jenže na to musím přesně opačně.
Co na tom podzimu mám teda ráda?
Konečně je čas na horké bylinkové čaje v kteroukoliv denní dobu.
Hodně, hodně pečené zeleniny.
Vařím do zbláznění zelňačku.
Vytáhnou z krabice svoje zimní boty a svůj oblíbený kabát.
Ráno mi nesvítí slunko přímo do postele a tak se mi líp spí...
Na chalupě jsou nádherně zbarvené stromy a tak fotím jeden pohled za druhým.
Pouštíme Priessnitze, protože to k tomu pošmournu tak nějak patří.
A kromě nich taky ještě Umakart a obecně samé dumky, žalky.
Všude u cest rostou moje oblíbené žluté kytky.
Taky se raduju, že jsem konečně vytáhla ze skříně všechny svoje šály a šátky a pořádně se jimi obaluju.

Čas na punč. Kdy jindy než na podzim.

 Konečně můžu nosit všechny svoje klobouky, aniž bych si uvařila hlavu.

A jako každý rok si plánuji koupit tu nejhezčí čepici.

Opět můžu po sekáčích shánět svetry, protože těch není nikdy dost. Jen letos bych si mohla koupit jinou barvu než šedou:-)

Malinko na mě jde melancholie, ale letos vlastně docela příjemně.

Tak podzime, překvap mě!
***
Z naší sobotní procházky s Kloučkama.

Černobíle

Zvolňuji.
Žádá si to tělo, potřebují to i děti.
Jak to psala Katka, i já pomalu najíždím na prázdninový režim.
Rozvolňuji si práci, plánujeme léto.
Všichni odpočíváme.
Protože posledních 14 dní u nás bylo hodně hektických a tak je to prostě nutnost.
Na facebook jsem dneska nahrála fotky volných kousků, takže v případě zájmu jsou tu.
***
Venku.
Pár fotek z neděle.
Černobíle.
Na procházce s Kloučkama.
Vypnout hlavu a jen být.
Jsme moc rádi, že je máme. A že je máme tak blízko.
Těším se na léto. Moc.

Venku jaro

A já se málem nedočkala.
Je tu a naplno.
Zase můžu sedět na zemi, chodit jen v mikině a všechno kolem roste.
Náš víkend venku.
Sobotní procházka po Vápenici u Malého Kosíře.
Koniklecové moře, nadšené děti a já mžourající do slunce.
Neděle na chalupě, záplava odkvétejících sněženek...
Přesně tak jsem to potřebovala a přesně tak to i bylo.
Nic nehrotit, nikam nespěchat.
A zhluboka dýchat.

Bartošovice

Dnes hlavně obrazem.
Z povánočních dní v Bartošovicích s kamarády.
Spousta dětí, spousta křiku, ale bylo to hrozně fajn.
Společné obědy, večery u stolních her.
Výpravy do opuštěných vojenských objektů, do Neratova nebo jen tak pobíhat po kopcích.
To platilo hlavně pro mě, protože jsem si dvakrát "vyběhla", abych se naprosto zničila už po pár kilometrech.
Přiznávám, na kopce nejsem úplně stavěná. Ale za ty rozhledy to stálo.

To je vážně už zase pondělí?

Celý víkend venku.
Vyrazili jsme na chalupu za kamarády a užívali si podzimního sluníčka.
Děti pobíhaly společně po zahradě, sbíraly s námi houby, stavěly s tatínky domeček a nakonec jsme je uložili do společné postele.
My dospělí jsme se střídali u plotny,do toho kytara a skleníčka vína.
A večery u ohně nebo u kamen.
Naprosté vypnutí mozku.
Aspoň pro mě.
Daleko od starostí, stresu.
A teď už opět realita všedních dní.
Děti rýmička, já vyvařuju a doháním všechny maily, resty...
Ale nálada stále víkendová, skoro jako bych ani nevěřila, že je zase pondělí.
Ještě že tak!