pondělí 26. srpna 2019

Jak jsem měla dovolenou







Pár dnů v Rumunsku.
Banát. Eibenthal.
Po dvou letech zase.
(Tady z roku 2016, tu 2017).
Společně s kamarády.
Nejlepší vypnutí hlavy za poslední dobu.
O to lepší proto, že jsem byla prakticky bez signálu.
Děkuju!
Po návratu skok hned do reality.
Kuba v nemocnici. Otok na páteři po střetnutí s konstrukcí trampolíny.
Naštěstí všechno už v pořádku, dnes ho pustili.
Všem co jste měli trpělivost s balíčky, díky. Už letí poštou.

úterý 13. srpna 2019

Kalle


Můj letošní objev na Colours of Ostrava je česká kapela Kalle.
Láska na první poslech.
Narazila jsem na ně na stagi kousek od design zóny, kde jsem měla stánek, a jen s otevřenou pusou a husí kůží poslouchala.
Opravdu doporučuju....
A když už jsem u té hudby, pokud se někdo chystáte do Plzně na festival Živá ulice, vězte, že neplánovaně se tu objevím v rámci Mint marketu tento čtvrtek a pátek.
Budu s sebou mít jen omezený sortiment, takže hlavně hromadu nových čelenek a popruhů na foťáky. Najdete mě ve stánku společně s Love Music v pěší zóně v ulici Bedřicha Smetany.
Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se...a třeba se pak večer potkáme na koncertech:-)
P.s. Eshop úspěšně nahozený již zmíněnými čelenkami a popruhy. Howg.

pondělí 12. srpna 2019

:-)






Malé velké radosti.
Rožulka prostě umí přijet v pravý čas.
Tohle je jedna z věcí, za které jsem blogu vděčná.
Potkala jsem spoustu lidí, na které bych jinak nenarazila a kteří mě obohacují.
Jsem ze své podstaty dost skeptický člověk a o to víc mě pak překvapuje, že virtuálně navážu přátelství, které funguje i naživo.
Takže velká vděčnost.
A pohled ke mě do ložnice, kde visí obraz, který jako by tam byl už odvždycky.
Děkuju...

středa 7. srpna 2019

O kousek blíž




Posloucháte podcasty?
Nedávno jsem narazila na instagramu na profil Kristýny Klímové, která stojí za projektem O kousek blíž. Od té doby jen poslouchám a poslouchám.
Rozhovory s nejrůznějšími tvůrčími ženami.
O práci, životě, přijímání sama sebe, o mateřství, cestování, krizích, prohrách....
Opravdu radost poslouchat.
Neobyčejně intimní rozhovory. A tak obohacující.
Třeba s Blankou Dobešovou ze spolku Ke Kořenům, Andreou Tachezy, By Bro Ivanou Kocmanovou nebo Natálií Kratochvíle.
Moc tomuto projektu fandím. Pomáhá mi to třídit si myšlenky, vidět, že mnoho věcí prožívám podobně. Některé věci je potřeba vyslovovat nahlas....
Poslouchat můžete na youtube nebo na spotify.
...
O kousek blíž si jsem po víkendu i s dětmi.
Vyrazili jsme v pátek stanovat společně i s kamarády k jezeru do Poděbrad.
A bylo to strašně fajn.
Náročné, ale tak moc hezké.
Děti ve svém živlu.
A já se v jeden moment přistihla, že si skoro přeju, abych si tu chvíli mohla nahrát a nikdy ji nezapomněla.Samozřejmě v ten okamžik člověka nenapadne fotit a nebo to prostě ani nejde zaznamenat.
Takže třeba jen moment, kdy nám hráli kamarádi z mé oblíbené kapely, do toho zapadalo slunko nad jezero, Ema mi u toho usla na klíně a Kuba přezpívával většinu textů...
Fotky z dneška.
Radostné okamžiky.

čtvrtek 1. srpna 2019

O strachu


Moje maminka mi vždycky říkává, že s narozením dětí se narodí i strach, který nikdy nekončí.
Popravdě jsem se tomu většinou pousmála, protože strach jako takový, jsem zažívala málokdy.
Snažím se dívat do budoucna optimisticky a mám takovou oblíbenou větu: nějak bude.
Proto mě docela dost zaskočilo, že poslední dobou se strachuji víc než obvykle.
A nejen ohledně svých dětí.
Tohle u sebe neznám.
Bát se, jestli Kuba zvládl bouřku na táboře, jestli mu není smutno a co když ho bolí ten uražený zub...
U Emy jsem to prožívala snad ještě víc. Moje malá šestiletá bez problémů zvládla čtrnáctidenní tábor. To jen matka byla úplně na nervy.
A nechtějte vědět, co jsem cítila, když minulou sobotu rodila moje sestra. Uf.
Čím to, že jsem dřív dokázala líp ty svoje strachy pustit a neřešit, čím to že jsem den ze dne sentimentálnější a vyděšenější....
Teď to nemyslím vůbec jako něco negativního.
Vlastně mi to zase ukazuje spoustu nových věcí o mně a o lidech v mém okolí.
Možná tímto postem ani neříkám nic zásadního.
Jen malé zastavení nad tím, že i po skoro deseti letech mateřství objevuji něco, s čím jsem nepočítala. Měla jsem za to, že si budu naopak ve všem jistější a že čím budou děti starší, tím bude všechno víc v pohodě.
Ale asi je to proto, že už to nemám tak pevně v rukou. A že spoustu věcí už bohužel můžu jen pozorovat. A u toho se strachovat, jak dopadnou....