čtvrtek 31. října 2019

Poslední říjnový


Nemám ráda zimu.
Přiznávám bez mučení.
V zimní bundě si vždycky připadám příšerně, v čepicích ještě hůř, rukavice - na ty máme doma černou díru.
Ráno škrábat auto je za trest, zvlášť, když už zase jedu pozdě.
Pořád je tma.
Do toho je fakt zima.
Zimní boty už několik let bojkotuji.
Všechny zahrádky zavřou, ledový vítr do tváře....a když neprší, tak mrzne.
Běh je za trest...
Ale letos....letos to bude jinak.
Pevně tomu věřím, že jak si to člověk nastaví, přeje, tak i tak může být.
Takže hlavně optimisticky.
Mít se pořád na co těšit, snažit se vidět věci i z druhé strany.
Takže co je na zimě fajn?
Kdy jindy si dát svařák než v zimě?
Spousta polívek.
Šály. Ty můžu.
Svetry taky.
Zimní bundu jsem si pořídila novou, takže až ji dostanu od Ježíška....to bude.
Zimní vzduch tak jinak voní.
Na chalupě je nádherně za každého počasí.
Budou Vánoce.
Čepici si koupím novou a nebo si ji ušiju.
A takový horký čaj s medem....
....
V dílně rozpracováno.
Ostrava za mnou a bylo to hrozně fajn.
Přede mnou olomoucký Dizajntrh, ale o tom se určitě ještě zmíním.

pátek 25. října 2019

Díky


Náročný týden.
Ve všech ohledech.
Takže každé pozitivum se počítá.
Dnes mi poštou dorazil dárek od prince Ládíka - a že mi udělal radost!
Jeho nová knížka, která snad ještě ani nestihla vychladnout.
Hned jsem shltla pár kapitol a už se těším na chalupu do křesla....
Pokud se chcete od srdce zasmát a hledáte něco, co vám udělá tu obyčejnou radost - přečtěte si nějakou Ladislavovu knížku. Nebo zajděte na přednášku a nebo si občas přečtěte na fb jeho statusy....protože jak s oblibou říkám - malých radostí není nikdy dost.
....
Já si plánuji udělat radost zítra hned několikrát.
Protože Mint v Ostravě.
Myyna, spousta kamarádů....
Cesta autem a dvě cd The Frames.
A hromada nových ušitých věcí.
Tak dobrou...

pondělí 21. října 2019

Sedmiletá



Ema má sedm.
Je svá.
A já bych si opravdu přála, aby i taková zůstala.
Aby v ní ta nezkrotnost a rebelie přetrvala.
Všechna ta urputnost, představivost.
Aby byla pořád takový živel.
Někdy jí vlastně tak trochu závidím.
Přece jen v dospělosti na ty mantinely narážíme mnohem častěji.
...
Emi, všechno nejlepší.
Jsem na tebe ve všech ohledech pyšná.
A jsem opravdu ráda, že tě mám.

pondělí 14. října 2019

Den po dni





V červenci jsem se tu zmiňovala, že jsem si po letech začala znovu psát deník.
Zpočátku bylo, jak jinak, energie víc, za poslední týdny se moje zápisy ustálily na jednom až dvou týdně.
Nicméně i to považuji za úspěch.
Jedna věc je psát blog na počítači, kde je možná kdykoliv jakákoliv oprava. Ale psát si něco ručně do deníku - přiznávám, to mi jde podstatně hůř.
Popravdě nevím, jestli to zpětně někdy budu číst.
Z určitých období mám ve sklepě docela dost svazků, ale některé věci si ani přečíst nechci.
Tak v čem vidím momentálně největší přínos?
Možná určité utříbení myšlenek a především zaznamenání toho skutečného pocitu v danou chvíli - protože po čase si už pamatuji opravdu jen minimum.
O to víc závidím Davidovi.
Jeho fotodeník jsem tu už párkrát zmínila.
Kombinace skvělé fotky a dvojverší, které mě paradoxně častokrát dostane mnohem víc než samotný snímek.
Navíc ta pravidelnost... jedna radost denně.
Davidova vytrvalost a důslednost je obdivuhodná.
Proto jsem opravdu ráda, že výběr jeho deníkových záznamů vyšel knižně.
Den po dni si můžete koupit přímo u autora nebo v budoucnu tu.

úterý 8. října 2019

Úterní


Díky moc všem za komentáře u minulých příspěvků.
Být rodičem je téma samo o sobě a pro mě výzva.
Kdo mě čtete déle, už víte.
Výzvy já ráda.
Ráda si posouvám hranice. A zjišťuju, co všechno ještě zvládnu.
Poslední rok se ale snažím pracovat sama na sobě dost opačným směrem.
Ne zjišťovat, co ještě zvládnu, ale jestli to zvládnu.
A co bych potřebovala.
Já.
Ne děti, ne okolí. Ale čistě sobecky já.
Protože u mě je dost jednoduché, abych na sebe zapomínala.
Když mám starosti, stres nebo cokoliv, co mě trápí, jednoduše se zavalím prací.
Workoholismus u mě vždycky fungoval.
Někdy to vůbec není na škodu.
Třeba za poslední dva dny jsem udělala tolik práce, že bych zasloužila metál.
Mozek vypnul a starosti jsem takticky odsunula.
Ale ve finále to úplně nestojí za to.
Stejně se ke všemu musíte vrátit. A nic vám bohužel neuteče.
...
Pět mých dnešních pozitiv.
Snězená čokoládová tyčinka, ukradená pravděpodobně dětem. Cukr někdy tak pomáhá...
S Kubou u zubaře - a ano, je to pozitivum, protože to bylo naprosto bez stresu a vlastně chvíle jen pro mě, když jsem na něj čekala.
Polívka z pečené dýně k večeři. Už stojí v kuchyni a čeká na děti.
Nečekaně volné odpoledne v tichém bytě. A rozhodnutí už nepracovat.
Dvojka vína, kterou si těď naprosto bez výčitek a s nohama na stole dám.
...
Negativ bych mohla jen za dnešek vypsat třeba dvacet, ale o tom to není....

pátek 4. října 2019

Nejistá


Prožívám teď hrozně dobré období.
Dokážu se povznést nad spoustu věcí a nezatěžovat se pitomostmi. Což jinak s oblibou dělám.
Nicméně v jedné věci se moje nejistoty projevují naplno.
Děti.
Vždycky jsem měla pocit, že mi to přece půjde úplně samo. Že to bude sice práce, ale to nějak dám.
Popravdě v tom dost plavu. Nebo z toho občas mám takový pocit.
Je toho někdy na jednu hlavu až příliš.
Opakuji si dost často, že to dělám, jak nejlíp umím.
Ale je to dostatečné?
Vidím tolik míst, kdy bych mohla přidat, co bych měla udělat líp...
Zvlášť když vidím vsechny ty "perfektní" rodiny z okolí....
Jenže popravdě - čím víc nad tím přemýšlím, tím víc frustrovaná jsem.
Některé věci prostě v mých silách nejsou a některé ani nejsou podstatné.
Že nezvládnu vozit děti každý den na nějaký kroužek?
Že občas únavou nevnímám, co mi říkají?
Že rozhodně nemám pořád uklizeno.
Že občas nutně potřebuju být bez dětí.
Že někdy nemá Kuba ostrouhané pastelky a nebo obalené sešity.
Že každý druhý den mám tendence zaspat.
Rozhodně nezvládám dětem vymýšlet neustále nějaký program.
Dost na sobě pozoruju, jak jsem vzteklá.
Jak jen to všichni ti rodiče dělají?
...
Od té doby co žiju s dětmi sama, mě provází jedna myšlenka.
Co dělat, abych ty děti co nejméně poznamenala?
Jak žít, aby se srovnali a aby v budoucnu neopakovali moje chyby.....
Jak být dobrým člověkem, když denodenně bojuji se svými slabostmi, strachem, vztekem, leností, únavou....
Jak být dobrým rodičem, ale přitom neztratit sama sebe.
Kde je ta hranice mezi osobním životem/novým životem a rolí rodiče.
Pro mě nové, neprobádané území a tenký led.
....
Fotka pro mě hrozně radostná. Moji sourozenci, naše děti.

úterý 1. října 2019

To už je vážně říjen?


Jak jste se posledních pár dní měli?
Já hrozně fajn.
Vyjela jsem s kamarády na pár dní na Slovensko. Takže halušky, slivovice, termály, kytara...
A rýma a chycené průdušky.
Ale když máte radost ze života, tak to není překážka. Jen důvod zůstat chvíli v posteli a zkouknout s Kubou poslední díl Avengerů. 
Teď zrovna sedím na olomouckém Konviktu na univerzitní akci Meet up, kde jsem vyložila na pár hodin svůj krámek a trochu dojatě koukám po chodbách. Přece jen jsem tu strávila pět let. 
Takový malý návrat do školy. Tvářím se zdravě, sepisuji svoje oblíbené seznamy, co mě v říjnu čeká.
Příští čtvrtek 10.10. se chystám na vernisáž do Opavy. V galerii Kupé bude vystavovat David Macháček a představí tu i svou knihu fotografií. 
Výstava bude zahájena v 17,00. Opavští a okolní... dorazte! 
Říjen bude kabelkový. Mám jich už dlouho nastřiženou celou hromadu a teď konečně nazrál čas. Po všech těch čelenkách, popruzích..... jo, těším se.
Stejně tak se nemůžu dočkat ostravského Mint marketu, který bude sice až 26.10., ale zato v Trojhalí (jo!) a taky pojedeme společně s Myynou( dvakrát jo!!).
A s tou já ráda kamkoliv. 
Přála bych si v říjnu stihnout zajít do kina na Národní třídu. Protože Jaroslav Rudiš. Výborný trailer a recenze od kamarádů. 
Jsem zvědavá, jestli to zvládnu...
Sice se to netýká října, ale obrovskou radost mi udělala zpráva od Moddiho. Bude hrát 14.2. v Olomouci.... 
Takže vy všichni, co ho milujete stejně jako já.... poznamenejte si.