pátek 4. října 2019

Nejistá


Prožívám teď hrozně dobré období.
Dokážu se povznést nad spoustu věcí a nezatěžovat se pitomostmi. Což jinak s oblibou dělám.
Nicméně v jedné věci se moje nejistoty projevují naplno.
Děti.
Vždycky jsem měla pocit, že mi to přece půjde úplně samo. Že to bude sice práce, ale to nějak dám.
Popravdě v tom dost plavu. Nebo z toho občas mám takový pocit.
Je toho někdy na jednu hlavu až příliš.
Opakuji si dost často, že to dělám, jak nejlíp umím.
Ale je to dostatečné?
Vidím tolik míst, kdy bych mohla přidat, co bych měla udělat líp...
Zvlášť když vidím vsechny ty "perfektní" rodiny z okolí....
Jenže popravdě - čím víc nad tím přemýšlím, tím víc frustrovaná jsem.
Některé věci prostě v mých silách nejsou a některé ani nejsou podstatné.
Že nezvládnu vozit děti každý den na nějaký kroužek?
Že občas únavou nevnímám, co mi říkají?
Že rozhodně nemám pořád uklizeno.
Že občas nutně potřebuju být bez dětí.
Že někdy nemá Kuba ostrouhané pastelky a nebo obalené sešity.
Že každý druhý den mám tendence zaspat.
Rozhodně nezvládám dětem vymýšlet neustále nějaký program.
Dost na sobě pozoruju, jak jsem vzteklá.
Jak jen to všichni ti rodiče dělají?
...
Od té doby co žiju s dětmi sama, mě provází jedna myšlenka.
Co dělat, abych ty děti co nejméně poznamenala?
Jak žít, aby se srovnali a aby v budoucnu neopakovali moje chyby.....
Jak být dobrým člověkem, když denodenně bojuji se svými slabostmi, strachem, vztekem, leností, únavou....
Jak být dobrým rodičem, ale přitom neztratit sama sebe.
Kde je ta hranice mezi osobním životem/novým životem a rolí rodiče.
Pro mě nové, neprobádané území a tenký led.
....
Fotka pro mě hrozně radostná. Moji sourozenci, naše děti.

29 komentářů:

  1. Jani, - jak zpívá Cermaque neboj!to dáš!

    OdpovědětVymazat
  2. No a co že není uklizeno a pastelky jsou tupý.. to je život, nemůže být všechno dokonalé..
    Poznamenas je tak jako tak :-) my všechny je poznamename, dáme si pozor na věci, který jsme jako děti nesnášely my, jenže vyrobíme x jiných traumatek, který by nás ani nenapadly, stejně jako nenapadly naše mámy.. prostě to tak je, ale je super bojovat, snažit se a přemýšlet o tom.
    Taky jsem někdy vzteklá, naštvaná, unavená, otrávená, chci utéct.. ale to všechno je v pořádku, děti nepotřebují jen slunickovou matku, která všechno zvládá s prstem v nose, potřebují vidět i to, že jsme naštvaný, unavený, smutný.. jsou to emoce, který je potřeba prožít a hlavně ukázat dětem, že je normální takový emoce mít, protože naše generace je hodně vychovaná v tom, že všechno se musí s úsměvem vydržet.. takže prostě to buď ty, ať už to v určitou chvíli znamená cokoliv, ale mluv s nima o tom, dokážou pochopit, že kricis, proto, že se bojíš/jsi přetažená/naštval tě někdo úplně jiný, děti mají obrovské pochopení, když ví co se děje :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krasne napsano!!! Ja s tim bojuju kazdy den, ze chci aby jedli zdrave ale pak svaci fidorku a jsou stastny. Ze chci abychom sportovali a pak sedi u lega a jsou stastny. Ze chci aby meli pekne veci a pak se vali v bahne v teplakach ze sekace a jsou stastny. Ze je chci vnimat a naslouchat a byt trpeliva a pak na ne rvu kvuli hovadine a oni me nevnimaji a nenaslouchaji a ja pak vecer brecim do polstare ze jsem uplne nemozna matka... Ale je dulezite si opakovat ze to tak maji snad vsichni a zadny dokonaly rodiny neexistujou.

      Vymazat
  3. Jano, tyhle pochybnosti mě doprovázejí celý můj mateřeský život - a jak děti rostou, mám pocit, že nikdy neustanou. Je to nahoru dolů. Ale nakonec mi z toho vždycky vyleze, že jediná šance je upřímnost. Sama sebe nepopřu, neudělám ze sebe "muminkovskou" vždy laskavou a všeobjímající maminku - i když bych třeba chtěla. :-) A chci, aby děti věděly, že je mám ráda, vždycky, že mi na nich záleží - i když jsem zrovna vzteklá nebo se na ně zlobím.
    A Tobě taky děkuju za upřímnost! ♥
    Kl.

    OdpovědětVymazat
  4. Já se obávám, že děti by byly poznamenané i dokonalou matkou. Asi to patří k životu.
    Já strašně obdivuju samoživitelky nebo kohokoliv, kdo je na děti sám. Ta neustálá zodpovědnost mi přijde neskutečně náročná. Horší než to, že je člověk musí uživit, což bych sama prostě ze svého platu nezvládla.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to přesně tak,jak píše Ela. Všichni jsme někdy naštvání a unavení.( I tatové.) Děti ode mne slyší, že mě naštvaly,ale také slyší proč se zlobím. Ráno vstávám v 5 a obvykle v 17h přijíždím domů z práce. Jsem pak ve středu,že nic nestíhám doma a jsem s dětmi málo času. Do toho všechny ty "tanečky" kolem knihy o klubech, a zítra procházka po zaniklých klubech v rámci dne architektury. Chci tím jen říct, že je to normální, být unavená, ve stesu, naštvaná. Neznám žádnou matku, která by byla permanentně v pohodě. Děti to přežijí a my také ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Jani, taky s těmi pocity bojuju. Někdy víc, někdy míň. Hodně mě uklidnila knížka od Vlastiny Svátkové Kounické Prostor pro duši. Měla bych se k ní více vracet. :) Kdo je to ideální rodič? Pokud se o své děti staráme s nejlepším svědomím a s láskou, jsme ti nejlepší rodiče. Skvělá je taky knížka Najděte si svého marťana od Marka Hermana. Hezké dny, Zuzka z Olomouce

    OdpovědětVymazat
  7. Já si říkám: chystal nám jako dětem nějaký program? Ne. Učil se se mnou někdo? Ne. Přežila jsem to? Ano. Bydlíme na vesnici, takže děti chodí na ty kroužky, co jsou v nabídce. No jasně, dcerka by asi víc chtěla tanečky nebo balet, holt bude chodit na basket. Se synáčky bych měla denně opakovat angličtinu - no co, musí se s tím nějak poprat sami, jo, občas naháníme vědomosti až na opravu písemek. Moje děti zásadně nosí všechno poslední - prostě jsou tři, oni zapomínají a já si všechno nepamatuju. Nejsem na děti sama, ale tatínek takové detaily, jako je pravidelné jídlo, spánek a příprava do školy, nestíhá a nepovažuje za důležité. Když chtějí kluci na fotbal, musí se tam odvézt sami (na kole v rámci vesnice). No, aspoň jsou samostatní. Podle mě je důležité hlavně to, aby věděli, že jsou pro mě důležití, že je mám ráda - a to doufám ví:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to je realita. A moc hezká realita, život mezi lidmi z rodiny, kamarády atd.

      Vymazat
  8. ...mají to zřejmě stejně jako ty :). To že to má někdo perfektní jsou jen iluze okamžiku.

    OdpovědětVymazat
  9. Dobrý den Jano,
    děkuji za Vaší upřímnost... dost to pomáhá v dnešním "perfektním" insta životě.. mějte se krásně a krásný podzim. Helena

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Jano, všechno co píšete, je v pořádku, nejsme dokonalí tvorové :-), život je barevný.
    Jste úžasná, co všechno stíháte, protože být sama na dvě děti je někdy sakra těžký, vím, o čem mluvím :-)
    Škoda, že jste až z Olomóce :-)))

    OdpovědětVymazat
  11. Mám to stejně jako vy a to na děti nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
  12. Náš syn dospěl do věku, kdy nám to i říká, v čem jsme nedokonalí. Vidí víc ty negativa a pozitiva bere jako samozřejmost. Ale samozřejmostí nejsou a to si uvědomí, až bude sám velký.
    Nám nezbývá nic jiného než ty své dokonalosti přijmout, bez nich bychom to nebyli my.

    OdpovědětVymazat
  13. tam mělo být nedokonalosti přijmout

    OdpovědětVymazat
  14. Jani, "jak nepoznamenat děti" mě trápilo moc. Tak moc, že jsem své vzteky začala řešit. To je totiž to jediné, co řešit smysl má. Kroužky každý den spíše škodí. Neustálé vymýšlení programu taky. Pastelky atd. je nesmysl. Ale na vztek jsem ráda,že jsem nerezignovala, i když jsem chtěla. Bylo by to na delší povídání. Drž se a třeba někdy...pa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je přesně i můj názor, kterými mluví z duše...vztek, ten ze mě tryskal při pohledu na upatlaný stůl, třetí špinavé tričko, že dítě něco chce nebo naopak nechce...vše se kupilo, vždy explodovala na nepravého, ve špatné chvíli a za maličkost, pak mne to jen mrzelo a po spirále výčitek hnalo až na samé dno k úzkostem, depresi, negaci a zlosti. Jsem ráda, že tohle období je za pomoci pryč a naučila jsem se zvládat sebe, nehodnotit druhé, nezabývat se maličkostmi, občas přehlížet podstatně nepodstatné povinnosti...ALE POCHYBY I TAK ZŮSTALY. Je to normální, přirozené a hlavně tohle vždycky cítí jen OPRAVDOVÁ MÁMA! Opatrujte se a věře, že nás je hodně, co cítí to samé.

      Vymazat
  15. Jani, taky tak někdy uvažuji. Jedna věc mi ale přijde nefér. Otec dětí je mrtvý? Nebo nezvěstný neplatič alimentů? Nejsi na ně přece sama! Otec si je bere a ty můžeš čerpat energii, odpočívat, sbírat sílu do dalších dní. A neboj, pokud se sama sebe ptáš a pochybuješ, už proto jsi skvělá máma.
    K.

    OdpovědětVymazat
  16. Jani, myslím, že obavy, které vás provází, má většina maminek. Není všechno zlato, co se blýská - i v "pefektních" rodinách to tak je. V práci se dost bavíme nad některými "supermatkami" z různých "úžasných" blogů. Jistě jste dobrá máma a že potřebujete někdy vysadit a odpočívat je naprosto samozřejmé.

    OdpovědětVymazat
  17. Jani, to co píšete, tak se přesně někdy cítím. Jsem dobrá máma, když chci být taky někdy sama a neslyšet jejich štěbetání? Dnes jsem šla s devítiletou dcerou do kina, já to celé prospala, ale ona byla z filmu nadšená, přitulená celou dobu ke mě a to už má normálně docela pubertu a byla nadšená. Moje holky také vyžadují docela často abych jim vymýšlela nějakou zábavu, někdy síla je někdy není. Osm let jsem byla maminkou 7 dní v týdnu 24 hodin denně a zapomněla jsem, že i já jsem taky důležitá i já mám právo mít nějaký čas na sebe, jít si zaběhat, dojít si na kávu. Pak jsem zase plná energie a s radostí jedeme třeba blbnout do bazénu na tobogány. Mějte se krásně a nejste v tom sama. Eva

    OdpovědětVymazat
  18. Jani, tohle co píšete, prožívá prakticky každá dobrá máma, těch pochybností je spousta, jestli to dělám dobře, ne podle okolí, ale podle sebe a pro děti , jestli se postupně neměním na tu hyperprotektivní matku, která tou svou nadbytečnou přehnanou péčí dělá z dětí nesamostatné jedince, chce mít děti doma, pod kontrolou, v bezpečí, nenechá je ani ukrojit si a namazat chleba . co kdyby se pořezaly a zalít čaj - no tam by se mohly opařit.... , místo abych zatla zuby a nechala je dělat chyby, kterými se člověk učí a nechala je svobodně se rozhodnout (a zasáhla jenom tam, kde je to opravdu nutné ). Vy jste pro děti vzor , který tu pro ně byl , je a pořád bude 24/7 - ale je dobré a nutné pro všechny,aby děti pochopily, že i ten vzor může být někdy unavený, nemocný, nestíhat, potřebuje pomoc nebo jenom pohlazení a chvilku pro sebe. Naučí se tím empatii a "social soft skills" - a tohle se děti musí naučit a odkoukat nejdřív doma... Určitě není sobectví, mít i nějaké své zájmy - a třeba se k vám děti přidají. Dobrá máma tu především MUSÍ BÝT, takže postarat se i o sebe, abych tu pro děti byla zdravá, silná, není sobectví, ale nutnost. Koneckonců, vzpomeňte si na cestu letadlem - každá začíná poučením cestujících, jak si zapnout pásy, kde jsou nouzové východy, co dělat, když klesne v kabině tlak a spadnou kyslíkové masky.... A tady je to základní poučení, nejenom pro let, ale i pro život - nejdřív nasaďte masku sobě a pak dítěti - Vám to zabere jenom pár vtřin a pak se můžete v klidu věnovat dítěti, které se třeba brání atd , když to uděláte opačně, stoupá pravděpodobnost, že zkolabujete dřív, než se stihnete postarat o dítě.
    Mějte se hezky - všichni tři.
    JitkaM

    OdpovědětVymazat
  19. "Vymýšlet dětem neustále nějaký program" je jedna z nejhorších věcí, co pro ně udělat. Copak nemůžou mít volno a vymyslet něco samy? Ne, nemůžou, protože jim pořád někdo nutí nějaký program. Takže nedělat to je jedině OK. A každý den je vozit na kroužky? To jsou takoví páni, aby je denně někdo musel vozit, Ne, to taky není dobrej nápad. Budou to pak očekávat jako dospělí a dlouho se z toho vymotávat. A každej den kroužky, aby byly děti přetížený a neměly ani čas vstřebat, co se na jednom kroužku dělo? Děkuju, nechci, s takovou se kreativita fakt nepodporuje!!
    Toť můj názor.

    OdpovědětVymazat
  20. Pokud na dětech záleží oběma rodičům, stává se, že díky střídavé péči se jim čas na oddech spíš srovná k jejich vlastnímu prospěchu. Já se třeba od dětí na více než jeden víkend zatím nedostala, a i to bývá jednou za hodně dlouhou dobu... a to ani nejsem rozvedená. Prostě dokud jsou relativně malé, beru to tak, že mě ještě stále nějak potřebují a zároveň to celé nemůže utáhnout partner. Babičky máme v tomto směru bohužel velice střídmé, takže i tyhle role částečně suplujeme dětem my, což určitě není úplně dobře, vypadnou z kolotoče povinností se hodí vždy. A jinak - dokonalá maminka neexistuje :) a určitě je dobré, že vaše děti vidí více vašich povahových rysů nebo nálad, je to aspoň opravdovější :).

    OdpovědětVymazat
  21. Jano, buďte si jistá, že každá jsme nejistá. A která říká, že ne, je dvojnasob nejistá :-) Hezký den Vám přeji GabaSch.

    OdpovědětVymazat
  22. Máme tři děti - 7,5,2 a věřte, že tyhle samé otázky si kladu denně. Nejste v tom sama. Důležité je, najít rovnováhu mezi tím co chceme my rodiče a co chtějí děti. Co říká okolí, to mě nezajímá. Prostě se snažíme jim být dobrým příkladem a doufam, že pochytí jen to nejlepší. Co jsme zaseli, to jednou sklidíme. Tím se řídím. A nebojte, žádná z nás není dokonalá. A to je dobře. To by byla v životě děsná nuda :) Draha

    OdpovědětVymazat
  23. Máme 2 děti (4 a 9), jsme na ně s manželem sami dva 99% času, žádné tetičky, babičky poblíž k hlídaní. Ale naučili jsme se oba si čas sami pro sebe udělat, protože pokud nejsme v pohodě, nebudeme schopni dát dětem to, co potřebují nejvíc - spokojené rodiče. Doporučuji na FB zkouknout videa Kristiny Kuzmic, která spoustu těchle rodičovských dilemat umí skvělše popsat.
    Taky se mi líbí ty záběry z reklamy, kdy rodina sedí u nějaké stolní hry, všichni jsou šťastní, vysmátí, čistí, hezky oblečení a spokojení. Pak jsem si uvědomila, že i ve skutečném životě lze tohle zažít, ale že ty okamihy trvají stejně dlouho, jako ta reklama - asi 30 vteřin.

    OdpovědětVymazat
  24. Kdo nezůstal sám s dětmi,nepochopí....ty vycitky co jsem udělala špatně....dělat mámu,tatu,.....bez peněz,pomocí...všechno se na všech podepíše.Takova je realita.Ale mohlo být hůř,tak se to musí brát i z téhle stránky..

    OdpovědětVymazat
  25. Pořád něco řeším a jsem z toho zralá na léčebnu... a to mi malá ještě ani pořádně nevyrostla... stačilo mi asi čtvero stěhování, zabydlování hádky s oběma rodinama, pořád všude bordel a někdy až šílenství a deprese z toho "dokonalýho stylu rodin", stále dokola omýlaného zerowastu, nebo "všechno české výroby" , handmade či jakýkoli jiný kraviny který mi už pěkně lezou na nervy. Taky se snažím co stačím... ale asi tolik nestačím... Zvlášť když žijeme jen ze stipendia manžela a mého rodičáku bez mateřské, protože jsem dodělávala absolutoria v šestém měsíci. Taky mě sere že nemáme auto a náš podnajemný byt pořád má co na opravování... a já čím dál víc nemám chuť ani náladu ani na život... Marek Eben mou depku popsal krásnou hořkou písní Sůl v očích... a Zuzana Navarová písní Somrkralkablues... Ewa Olmerová Černou károu... Když to na mě všechno jde tak si je pouštím... a dám si třeba jednu cigaretku... nebo vaječnej koňak... <3 a tak aspoň vidím že to mají asi všichni stejný... :-/:-D aspoň že jsme si s manželem v neděli zašli na jídlo do CODO... ta taky spraví lecco

    OdpovědětVymazat