pondělí 18. března 2019

34


Jano,
dneska je ti 34.
Takže i když zcela objektivně by sis už asi měla vytáhnout kroužek z nosu a začít být dospělá, rozhodně to nedělej.
Nos si klidně dál svoje oblíbené roztrhané džíny, ukaž další tetování a neměj výčitky, žes snědla dětem čokoládu.
Možná trochu míň pracuj, nebo víc odpočívej, protože tímto tempem to moc dlouho nepůjde.
Za ten poslední rok jsi ušla obrovskej kus cesty.
Moc ráda bych ti řekla, že to od teď bude jednodušší. Ale asi nebude.
Nicméně nenudila ses, ne?
Strašně moc ses naučila o sobě, o lidech ve svém okolí a i když jsi možná trochu skeptik, tak se ještě pořád umíš nadchnout.
A hlavně - učíš se být spontánní. Což je něco, co ti nikdy moc nešlo, takže chválím...
Tak až večer přijdeš domů, nevztekej se, že je po dětech všude nepořádek, sedni si v klidu do sedačky, nalij si dvojku a podívej se za sebe, co se ti za ten rok povedlo. On ti ten úklid nikam neuteče a stresovat se na noc není zdraví prospěšné:-))
A víc se usmívej.

sobota 16. března 2019

Mœtïvï





Na některé věci se vyplatí počkat.
Tuhle spolupráci jsem si vysnila.
Báru jsem znala především jako zpěvačku z kapely Dva. Nakoupila jsem od ní hromadu ponožek, které mám dodnes.
Později jsem narazila na její mœtïvï a hned první myšlenka byla, že by to skvěle vypadalo na látkách.
Uplynulo několik let a neuvěřitelné se stalo skutkem.
Sedím u Báry v kuchyni a mám v rukách naši první kolekci látek.
Ne, nevydržela jsem se nepochlubit. Šít budu hned jak se dostanu do dílny, ale do té doby se na ně budu dívat a ten připitomělej úsměv mi asi jen tak něco nesmaže.
Plány máme velké a ještě toho spousta není jasného. Co vám ale můžu prozradit už teď, je, že pokud byste chtěli vidět látky, ušité kousky a nebo nás naživo - budeme společně 27. 4. na otvírání litomyšlské lázeňské sezóny a 1.5. na ekojarmarku v Olomouci.
Ale všechno ještě připomenu.
Teď se jdu ještě chvíli radovat z látek a užívat prázdného bytu.
Tak hezkej sobotní večer všem.

pátek 15. března 2019

První velká



Na tohle jsem se těšila.
Až začne Kuba víc číst.
A až hlavně začně číst věci, co mám ráda.
Harryho Pottera miluju.
Kubova první velké knížka.
Čteme dohromady - je to dlouhé, takže vždycky na střídačku, protože Kuba občas čte jak ponocnej, ale baví ho to.
Rowlingovou jsem docela dlouho neměla v ruce a úplně jsem zapomněla, jak poutavě píše.
Což mi připomnělo, že jsem ještě nestihla přelouskat poslední příběh Cormorana Strika a Fantastická zvířata.
Čtu hrozně moc ráda.
O to víc mě mrzí, že na to nemám tolik času.
Nebo spíš  - čas by se i večer našel, ale to už únavou padám. Jde mi to pomalu.
Ale jsou to přesně ty chvíle, kdy se dokážu úplně ztratit, zapomenout na realitu a jen vnímat příběh.
Chtěla bych to mnohem častěji.
Zvlášť když můj seznam knížek, které nutně potřebuju přečíst, už je opravdu hodně dlouhý.
Doufám, že bude děti čtení bavit. V dnešní době to je možná pro mnohé  už trochu přežitek nebo i ztráta času....ale mít v ruce knížku, pro mě k nezaplacení. Od rozšíření slovní zásoby, přes vyjadřovací schopnosti, představivost....
Jen pokud budou děti po mě, tak musím hlídat, aby si nezkazili oči čtením s baterkou...

úterý 12. března 2019

Vypnuto






Zdravím z chalupy.
Jestli jsem si přála vypnout, daří se to.
Protože vyplo všechno, co mohlo.
Včetně vody a elektřiny.
Takže voda z petky, nádobí v dešťovce a večer u krbu a svíčky.
(Tímto děkuju Janě z lesa za pohotovou pomoc a zásobu vody).
Čteme Harryho Pottera, děti pořád něco vyrábí a hodně mluví.
Počasí se zbláznilo a tak včera večer nasněžilo a dnes opět roztálo.
Vichřice v lesích smetla, co mohla a zmatení pracovnící Čezu se nám snaží nahodit elektřinu, ale poněkud neúspěšně.
Jede jedna fáze - takže dvě zásuvky, lednička a světlo na záchodě.
Ale já si můžu zapnout šicí stroj.
Po dlouhé době jsem upekla maso.
Tělo si řeklo, že ho potřebuje - a tak ho má.
Společně s teplem u kamen a lipovým čajem.
Poslouchám bratry Orffy a raduju se, že je snad v létě uvidím naživo na Colours.
Tak krásné úterý mějte.  

čtvrtek 7. března 2019

9



Devítiletý Kuba.
Třikrát jsem se rozepsala, abych všechno zase smazala.
Jsem dojatá až hrůza.
Mám doma velkýho kluka, který je neuvěřitelně citlivý, tvrdohlavý a kolikrát už tak moc mimo můj dosah.
Čím dál víc mě přestává potřebovat a mě to hrozně děsí.
Z mého malého chlapečka se stal kluk, ale já si nepřijdu ani o kousek jiná.
Jsem vděčná, že ho mám, jen někdy je to docela boj.
Ale rozhodně žádná nuda.
Je hodně divné, že si dnes půjdu na chvíli sednout k jejich posteli a poslechnu si jak oddechují?
...
Kubi, všechno nejlepší.
Doufám, že až to budeš jednou číst, tak ti nepřijdu moc patetická a ufňukaná.
Jsem s tebou moc ráda a děkuju za každý den.
Jen, prosím, zkus nevstávat v pět ráno. A když už, tak mi to aspoň nechoď říkat....

středa 6. března 2019

:-)



Březen mám ráda.
Vytáhla jsem jarní bundu.
Před domem rostou sněženky a první krokusy.
Upekla jsem dneska slavnostně čokoládový dort.
Prstem vylízala hrnec od čokolády a pokouší se o mě glykemické koma.
V dílně jde práce od ruky, mám z toho radost.
Snažím se vidět pozitiva, protože negativa se na mě poslední dobou valila ze všech stran.
A kupodivu to funguje.
Jsem sice vyčerpaná, evidentně kombinace stresu a jarní únavy, na kterou asi opravdu začínám věřit:-), ale jsem jaksi podivně spokojená.
A aby bylo těch úsměvů víc, dám si před spaním ještě jednoho Červeného trpaslíka. Takovou mou zaručenou jistotu...

pondělí 4. března 2019

Tam na poli


Jestli je pro mě něco balzámem na duši, pak je to tento pohled.
Fotila jsem ho už asi tisíckrát a ještě ho hodněkrát vyfotím.
Tohle je místo, které mě pravidelně dojímá. Kde opravdu cítím to doma.
Místo, kde dokážu jen sedět a koukat.
A zhluboka dýchat.
Veranda naší chalupy.
Těším se na jarní prázdniny.









 



A úplně mimo mísu - dáte mi tip na dort Kubovi k narozeninám? Mám pocit, že poslední roky peču jen mrkvový a přijdu si už úplně marná:-)))
Hezký pondělní večer.

pátek 1. března 2019

Ještě že mám ten blog



Dnes večer jsem si projela zpětně asi dva roky na blogu.
Někdy to tak mám, že něco hledám a pak se začtu.
A možná to bude znít pateticky, ale dojala jsem sama sebe.
Nejen tím, jak děti rostou, co všechno jsem za ty poslední roky zažila, ale taky kam jsem se posunula a že jsem toho hodně zvládla.
Jsem dost skeptický člověk a byla jsem vychovaná tak, že se prakticky nechválí a pouze se poukazuje na chyby. U svých dětí se tomu snažím vyvarovat, což mi ne vždycky jde, ale sama na sebe mám podstatně přísnější metr.
A když pak přijde den, kdy se nedaří....a nedejbože třeba týden, dokážu si shodit i celou svou práci za poslední dva roky.
Ještě že mám blog.
Bohudíky za něj.
Protože číst zpětně některé články bylo pro mě jako ujištění, že se posouvám dál.
Že i když to jsou kolikrát jen krůčky, tak je to pořád směrem dopředu.
A to je hlavní.
Měli bychom se víc chválit.
Nejen ty děti, ale i sami sebe.
Podívat se občas zpátky, co se nám podařilo. A že je ten život vlastně hrozně barevnej.
****
Barevně v dílně.
Nové popruhy skladem.
Tulipány od zákaznice a moje milované hrnky.
Mějte krásný víkend.

středa 27. února 2019

Na co se těším na jaře


Je toho všude plno, té touhy po jaru.
Ale já to tak opravdu mám.
Rozhodně nějsem zimní člověk, takže každé oteplení vítám. A hlavně to slunko.
Strašně moc mi chybělo.
Na březen se těším.
Čeká mě první letošní market - a to sice až na konci března, ale už se pomalu chystám.
30.3. v Olomouci na Korunní pevnůstce bude Mint market.
Neřekla bych to do sebe, ale těším se na jarní prázdniny.
Budeme na chalupě a plánuju odpočívat. Snažím se práci nahnat teď, co to jde. Máme na sebe s dětmi už tak málo času, takže týden s nimi opravdu vítám. A pevně věřím tomu, že už budou růst první narcisy.
Těším se na křest nové desky kamarádů z Nylon jail. 28.3. v olomouckém Jazz Tibet clubu.
Kuba bude mít narozeniny. Ostatně jako každý březen, ale opět čekám velkou vlnu dojetí. Mám to tak každoročně, ale díky tomu, že máme s Kubou narozeniny v rozmezí dvou týdnů, tak vždycky hodně bilancuji. A vzpomínám. Chystám mu oslavu s kamarády, už se nemůže dočkat... Já se toho sice malinko děsím, ale snad to přežijeme ve zdraví:-)
Těším se, až vytáhnu jarní bundy. Už mi visí v ložnici :-)
Ráda bych napsala, že se těším ke kadeřnici, ale ta moje odešla na mateřskou a tak už od prosince jsem bez péče. Ale kupodivu mi to tentokrát vůbec nevadí. 
Příští týden mi konečně dorazí nová várka bymyyního lnu Od soumraku do úsvitu, takže budou nějaké kabelky a čelenky. Navíc mám i nové látky a konečně bude víc prostoru se do nich pustit.

Moddi po dvou letech vydává nové album a já už netrpělivě přešlapuju. Protože čím víc norského sentimentu, tím líp. První vlaštovku vám tu dávám na dobrou noc....

pondělí 25. února 2019

Libůstky



Mám jich spoustu.
Menších či větších.
Takových svých libůstek.
Od sbírání hrnků, které už pomalu nemám kam dávat, ale nemůžu si pomoct.
(Ještě že mám dílnu tak velkou:-))). Zachraňuji je od popelnic (viz tento na fotce), dostávám od vás, svých čtenářů, sháním po bazarech....a těším se z nich.
Jím ledový kostky.
Tady už je to pomalu posedlost.
V mražáku mám stabilně namraženou krabici a po večerech si křoupu. Drink bez ledu? Neexistuje.
Led bez drinku. Kdykoliv.
Už víc než rok si jedu na červeném kari.
Dokonce tak moc, že když je splín, tak vařím. Stačí malá miska a rovnováha je zpět:-)
Červené kari je moje slepičí polévka pro duši.
Večer netrávím se sklenkou bílého, ale se skleničkou pomerančového džusu.
Stal se z toho jakýsi můj rituál. Když děti zalehnou a já mám "padla" - naliju si skleničku. S ledem. Samozřejmě:-)))
Když je splín největší, chodím na Butter chicken k Indům. Nic veganského, nic extra zdravého. Ale zahřeje na duši.
O to víc, že jsem ho dneska konečně uvařila doma a bylo famózní. Malinko řidší než v restauraci, ale úžasný. (Kiki, zítra bude k obědu!)
Píšu si seznamy. Toho co mám koupit, co chci ušít, co musím stihnout, jaké filmy chci vidět, které knihy jsem přečetla....Miluju seznamy.
A ještě raději si z nich odškrtávám. Vlastně mám pocit, že kolikrát si do nich dopisuju už hotové věci, jen abych si je mohla škrtnout.
Nastavuju si budíky zásadně na 6,43. 6,56 nebo třeba 7,04. Prostě jen ne obyčejně na půl, třičtvrtě nebo nedej bože celou. A když si je potom posouvám, tak mám přednastavených celých 7 minit odložení...
Je toho mnohem víc.
A díky tomu je ten život mnohem barevnější...

neděle 24. února 2019

Letecky


Krátce.
Mám za sebou šicí víkend.
Konečně jsem se dostala k taškám.
Zítra budou na eshopu, takže pokud jste si na nějakou brousili zuby...nakoukněte.
Jsem hrozně utahaná, bolí mě záda, ale tak spokojená.
Tohle mě na mé práci baví, že ten výsledek jde vidět.
❤ 
Víc zítra, až mi začne, teda doufám, fungovat mozek.

středa 20. února 2019

To je den




Dnešek by přesně vystihla Léna Brauner se svým pověstným " To je den!"
Přesně takový ten den, kdy si vytáhnete tričko ze skříně a po oblečení zjistíte, že jste celí od třpytek.
No jo, vyprala jsem Eminy Elsa šaty s ostatním prádlem.
Takže když jsou pak třpytky i v ponožkách, už to vůbec není divné.
Následně doma zapomenete Kubovu aktovku. Při návratu pro ni si zabouchnete klíče.
Zajdete si pro náhradní klíče k babičce a při odemykání zjistíte, že vám dala jiné.
A to je teprve něco lehce po osmé ráno.
Ještě že existuje kafe.
To to trochu vylepšilo.
Ale celý den vypadal dost podobně.
Lámala jsem jehly, nemohla nic najít, abych v zápětí zjistila, že hledaný kousek mám před sebou na stole.
Někdy se prostě daří.
A proto jsme si s dětmi udělali na večeři burgery.
to aby nám to přepisování skoro celého sešitu slovíček do angličtiny (Kuba evidentně taky neměl den) šlo líp.
To byl den!
***
Ale byly i pozitiva.
Práce na nových taškách, to mě baví pořád...

pondělí 18. února 2019

Z víkendu


Měla jsem veskrze odpočinkový víkend.
Plánů bylo dost, ale chřipka se neptá.
Takže jsem v sobotu po obědě padla, abych se z té postele dneska před obědem slavnostně vyhrabala.
Nic moc jsem si odpočinku neužila, už dlouho mi nebylo tak blbě.
Ale abych na tom našla i nějaká pozitiva - hned co opadla horečka, začala jsem se konečně dívat na Most. A jo. Baví.
Díky tomu, že jsem propotila komplet celou ložnici, mám převlečeno (hurá!)  a aspoň moje nové tričko, které jsem si v pátek ušila, prošlo zátěžovým testem.
Nemusím řešit jarní detox, už ho mám, doufám, úspěšně za sebou.
Přece jen dva dny na čaji a jednom pytlíku piškotů....:-)
Teď jen doufám, že jsem nenakazila některé z dětí, protože další kolečko nemocí bych už asi jen tak nevydýchala.
...
Fotka z pátku.
Triko, poobědové slunko a předvíkendový úsměv.

čtvrtek 14. února 2019

Aspoň jednu radost denně






Dnes krátce.
Ale radostně.
Děkuji moc všem za komentáře u minulého příspěvku.
Je toho tolik, co mě těší.
Ale člověk si to přes únavu a povinnosti všedních dní málo uvědomuje.
Takže se snažím vidět pozitivní věci v maličkostech. A to funguje.
Kdo mě čte déle už .
Říkám tomu " aspoň jednu radost denně".
Ale děje se jich podstatně víc než jen jedna.
Nicméně začít od mála se musí.
:-)
***
Radosti posledních dní.
Několik tašek z vlněných látek. Z venku střízlivých, vevnitř veselejších.
Rožulčin obraz miluju. Ten je tak za tisíc radostí.
Domluvený sraz s kamarádkou. Těším se, Teri!
Nastřižené tričko. Pro mě.
A včerejší zapečené lilky.
(A ta obrovská sklenička s ledem a džusem, co mám před sebou...)
Jaké jsou vaše malé radosti?

středa 13. února 2019

Silné ženy


Od dospívání mě provází věta, která se pro mě později stala tak důležitá, že jsem si ji ve třiceti nechala vytetovat na ruku.
Zůstaň silná.
Je to něco jako mantra, kterou jsem si v průběhu let opakovala snad milionkrát.

Až včera jsem si uvědomila, že mi tato věta, že jsem silná a přání, abych i taková zůstala, někdy spíš ublížila.
My ženy to v sobě máme, jakýsi vnitřní motor, který nás žene i když už není síly nazbyt. A já jsem se opakováním své osobní mantry stala navenek silnou, uvnitř často nalomenou. Udržovala jsem zdání, že všechno zvládnu, protože přece musím, když jsem ta silná žena. Když jí chci zůstat.
A tak jsem si o pomoc až na vyjímky neříkala. A pořád ty tendence mám i teď. Všechno si ustát sama a nikoho nezatěžovat.
Tak si ale říkám, musíme být pořád silné?
Není někdy i síla v tom ukázat slabost?
Tetování na ruce už nezměním, teda mohla bych, ale mám k němu opravdu vztah. Obzvášt když je v hebrejštině - a já mám ke svým kořenům blízko.
Možná bych si jen větu upravila.
Ale proč o tom píšu?
Především proto, že si v poslední době intenzivně uvědomuji, jak jsem obklopená samými silnými ženami.
Ani jedna z nich to nemá jednoduché, všechny si prožívají těžké věci, ale jedno mají společné.
Hrozně moc toho zvládnou.
A právě všem těmto ženám a i sobě bych ráda vzkázala - jste silné, ale nebojte si říct o pomoc. Nebojte se občas zhroutit, dopřejte si i ty chvíle, kdy ukážete i tu svou nedokonalou tvář.
V tom je, aspoň pro mě, ukrytá kolikrát mnohem větší síla.

úterý 12. února 2019

Jen tak



Některé dny to chce prostě jemně pudrovou.
Nebo růžovou.
Prostě trochu té ženskosti.
To aby si člověk přestal připadat jako robot...
Protože když si uvědomím, co průměrná žena musí zvládnout - uznejte, to chce už trošku robotí síly. Nebo aspoň nervy z oceli:-)
Takže já jsem si dnes zvedala náladu šitím úplně mimo plán, ale někdy je to asi prostě potřeba....

pondělí 11. února 2019

Patchwork bejby



Já a patchwork, to nikdy moc dohromady nešlo.
Pár pokusů bylo, několik dek máme doma, ale patchworkem bych to rozhodně nenazývala.
Nicméně rozumím tomu, že to pro mnoho lidí může být neuvěřitelně uklidňující.
V neděli odpoledne, když se děti dívaly na pohádku, jsem vytáhla už nějakou dobu předstříhané trojúhelníky a zbytky jednobarevek - a vznikly dva potahy na polštáře. Už jste si o ně psaly, ale nebyl čas a popravdě ani chuť.
Tentokrát kostelace byla a já si u toho docela vyčistila hlavu.
Protože po víkendu doma s němocnými dětmi to bylo potřeba.
Polštáře jsou na eshopu a já se jdu věnovat Kubovi, kterého mám dnes v práci a on nutně potřebuje něco vyrábět. To je pracovní morálka aspoň:)
Tak hezké pondělí...

pátek 8. února 2019

Uklizeno?





Skoro jsem zapomněla, jaké to bylo, když jsem ještě pracovala z domu.
Tento týden to tak skoro je.
Mám uklizenou kuchyň, umyla jsem dvě okna, vytřídila hromadu oblečení, odpověděla na maily a zvládla psát víc na blog. Aneb prokrastinaci zdar.
Práce jsem udělala tak o polovinu míň a to pracuji i po večerech.
Přesně takto jsem to dřív měla.
Vlastně netuším, jak jsem to zvládala, aniž bych se zbláznila. Nebo jo, byla jsem dost na prášky:-)))
Bylo naprosto normální, že v "pracovní době" jsem prala, dělala nádobí, nebo vařila a potom ve volném čase večer jsem doháněla, co se nestihlo přes den. Spala jsem podstatně míň než spím teď.
Pravda, uklizeno jsem měla mnohem líp.
Ale jak už jsem tu kdysi psala, přijde mi důležitější mít "naklizeno v duši" než doma. To jde, aspoň u mě, na úkor jiných věcí.
Uvědomuji si, jak moc je pro mě důležité, že ráno odcházím do dílny, kde potom odpoledne práci odložím, a až na vyjímky se k ní už ten den nevracím.Mívala jsem trochu workoholické tendence a vyčerpání bývalo velké.
Teď je to, teda až na to moje občasné ponocování, podstatně lepší:-)
***
Ale proč teda píšu o tom, jak nemám uklizeno a pak si ten opak vyfotím?
To víte, když už je jednou hezky, tak si to přece zaznamenám. To zase jo.
Stejně tak jako toaletky, které jsem dnes ušila, místo toho abych dodělala tu hromadu batohů.... Najdete je tu:-)
Tak hezký víkend.