Co mě maminka nenaučila

Je v pořádku si dát dvojku vína jen tak.
Je v pořádku si ji dát sama a dát si nohy na stůl.
Obzvlášť, když to tak cítím.
Rozbrečet se v tramvaji - a proč ne?
Je naprosto v pořádku, dostat všechny emoce ven.
A navíc je to zdravé.
Občas je naprosto v pořádku s dětmi strávit sobotu doma.
Nebýt pro jednou aktivní a jen tak nechat čas plynout.
Prospat dopoledne.
Je v pořádku být naštvaná a říct to.
Je mi téměř pětatřicet a pořád se učím, co je v pořádku.
Co si můžu dovolit.
...
Všichni si s sebou neseme své rodiče, názory jejich rodin a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Vyrostla jsem v modelu, kdy žena by se měla přizpůsobit, neměla by vlastně moc chtít, měla by se v prvé řadě obětovat dětem a když už je má, měla by počítat s tím, že se už všechno bude točit jen kolem nich.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala skousnout to, že taková nikdy nebudu.
Ze začátku jsem měla pocit méněcennosti, výčitky, že se necítím být s tímto modelem spokojená. Že mi nestačí být jen matka/dcera/partnerka a že chci něco úplně diametrálně odlišného, než moje okolí.
Vlastně je to často to místo, kde se moje názory střetávají s postoji mých nejbližších.
Co je ještě v pořádku, co už není, co by měla a hlavně neměla matka dvou dětí dělat.
Umíme být tvrdí kritici. K sobě, ale především k ostatním.
A všechny tyto nevyžádané rady a poznámky se někde odrazí. Zarezonují. Jenže ne vždy tak, jak by sám autor chtěl. Dost často spíš zraní.
Sama se hodně snažím, abych druhé soudila co nejmíň a pokud možno se jim do života nepletla. Ne vždycky je to snadné. A ne vždy jsem na sebe pyšná.
Ale žijeme jen ve své kůži a rozhodně nemůžeme vědět, co zažívá někdo jiný.
Tak prosím buďme se svými soudy shovívaví.
.....
Třeba já si teď tu dvojku naliju.
Mám za sebou náročný den, ne úplně vše vyšlo podle mých představ a potřebuji upustit.
Cestou do školy pro děti jsem si za volantem i pobrečela. A popravdě se mi dost ulevilo.
Všechno je k něčemu dobré.
Opravdu se tomu učím věřit.