Jen tak

Chtěla jsem napsat příspěvek o tom, jak mě zasáhl film Dva papežové.
Po dlouhé době snímek, který se mě opravdu dotkl.
Měla jsem v hlavě tolik, co bych k tomu chtěla říct...
Zvlášť když za sebou máte víkend, kdy si opravdu odpočinete...
A pak přijedou děti a během deseti minut naběhnete do režimu všech nedodělků a stresu, který na víkend zázračně vymizel.
Takže když ti dva uličníci konečně usnuli a já seděla v tichém obyváku - napadala mě jen jedna věc.
Že mě nikdo dopředu nevaroval.
Že tohle jsem se nikde nedočetla.
Že to bude tak těžký.
.....
A teď si nechci vůbec nijak stěžovat.
Jen si uvědomuji, že ta zodpovědnost za děti je ze dne na den větší.....a já čím dál víc vidím, jak  jednoduché je to pokazit. Obzvlášť když vím, kde jsou moje hranice, co zvládnu a co už ne.
Dřív jsem měla tendence si obavy nepřipouštět. Teď už vím, že co nevyslovím, stejně si ven nějak cestu najde.
A přesně tak jsem i vzdala snahu o to být nejlepší.
Protože ať se snažím sebevíc, stejně to není dost.
Takže v rámci svého "sebezáchranného programu" se snažím si klást menší cíle a ohlížet se zpátky, co se povedlo.
Být rodičem je náročné.
Hlavně na psychiku.
Někomu, aspoň já mám občas ten pocit, to jde tak nějak samo.
Já to mám vydřené.
Hrozně moc pochybuji, neustále od svého okolí slyším, co by dělali jinak, kde mám zabrat, co by děti potřebovaly....
Ale popravdě...já mám jen jednu hlavu.
I když je dost možné, že toho dělám spoustu špatně, dělám to tak, jak v dané situci dokážu nejlíp.
A to je můj dnešní závěr.
Pokud mám pocit, že něco dělám nejlíp jak můžu....tak to snad nedělám špatně.
Navíc to nikdo nevidí mýma očima.
....
ps. Dva papeže si pusťte. A jsem hodně zvědavá, co na ně řeknete...