Melancholia

Děti zdrávy.
Tak kdy jindy onemocnět, než o volném víkendu a v době jarních prázdnin.
Chřipka jako trám.
Už třetí den trávím v posteli a prakticky nic nejde dělat.
Takže čas na filmy.
Rozkoukaný Outsider. Skvělý!
Kdy jindy si znovu pustit Begin again...
Rozepsaný příspěvek o fimech....
A pak jsem si z nostalgie pustila Melancholii od Larse von Triera.
Už jsem ji kdysi dávno viděla.Ale tehdy jsem vnímala spíš tu uměleckou stránku a apokalyptické poselství filmu.
Nicméně dnes mě na něm naprosto dostal herecký výkon Kirsten Dunstové.
Několikrát mi u toho běželo hlavou, že určité pasáže by se měly pouštět jako osvěta.
Jaká umí být deprese.
Jak fyzicky bolí.
Jak neschopní jste s ní fungovat.
Že jsem ji ještě tak přesvědčivě zfilmovanou neviděla.
Protože dost těžko umím vysvětlit, co jsem zažívala. Nebo spíš, čím jsem roky procházela.
Úplně mě mrazilo, když jsem se v jednotlivých scénách poznávala.
Život s depresí je těžký
Osamělý.
A já jsem opravdu vděčná, že se mě to momentálně netýká.
Ale stálo mě to nemalé úsilí a velké životní změny.
Možná o to víc mě potom dostává, když i třeba ve filmu vidím kus něčeho, co bylo tak dlouho mou součástí...