Hudba ze severu

Nemám ráda zimu.
Což je jeden z důvodů, proč bych nezvládla žít v Norsku.
Jinak bych si už dávno balila kufry.
Když jsem před deseti lety se svým tehdejším přítelem procestovávala Norsko, byla jsem uchvácená. Ta příroda. Nádherná, nedotčená krajina. A lidé. Ochotní, milí, komunikativní. Nechtěla jsem zpátky.
O norské hudbě jsem nevěděla nic.
Ta za mnou přišla až později.
Jaga jazzist mě naučil můj muž. Tak vytrvale je pouštěl, že jsem je i já, zapřisáhlá posluchačka kapel se zpěvem, začala mít ráda.
Pak přišel Moddi.
O něm jsem tu psala už víckrát (tady a tu) a rozhodně se za svou slabost k němu nestydím. Upřímnej kluk s rozevlátými vlasy, kterého jsem náhodou potkala v Olomouci. Teď jen, aby už vylezl ze studia s tou novou deskou.
Posledním mým objevem je Sondre Justad.
Vykoukal na mě na instagramu. Viděla jsem docela hezkou fotku přírody s pěkným klukem a tak, jak jsem si projížděla jeho profil ( moje oblíbená činnost večer v posteli, když nemůžu spát), zjistila jsem, že asi bude hudebník.
Takže jsem se k němu druhý den vrátila, vygooglovala ho a pak už jen poslouchala a poslouchala. A poslouchám už pár dní.
I když zpívá norsky a já absolutně netuším o čem ( raději si to zatím nepřekládám, pro jistotu, abych si ten dojem nezkazila:-)), dostal mě. Trošku jiný žánr než Moddi, ale přitom v něčem tak podobný. Asi to bude tím severských vzduchem.
Takže pokud potřebujete malinko zvolnit, příjemně se naladit, doporučuji se zaposlouchat…
***
Fotky jsou autentické, moje. Focené na kinofilm mým starým nikonem a naskenované těsně po návratu. Kvalita mizerná, ale já se u toho dojala...