Za co jsem vděčná

Teď bych mohla zopakovat a podtrhnout všechno, co jsem už napsala.
Čím víc plánuji, tím spíš je všechno jinak.
Kuba se slepákem v nemocnici a já mám o to víc času na přemýšlení.
Minimálně o tom, za co jsem vděčná.
- I přes všechny malá dramata posledních týdnů jsme zdraví.
- Jsme spolu rádi. A i když se děti dost často hádají, tak je na nich vidět jak jim na sobě záleží.
- Mám kolem sebe lidi, která mám ráda a kteří mají rádi mě.
- Jsem vděčná za všechny zajímavé a inspirativní lidi, které potkávám a kteří mě nakopávají dělat něco nového.
-  Mám práci, kam chodím ráda a která mě neuvěřitelně baví.
-  Moje děti jsou samostatné a tak obohacující. Neustále mě posouvají někam dál.
-  Jsem vděčná za každodenní ranní kafíčka s kamarádkou Kristínou. Za všechny ty vzdušné zámky, které jsme na nich postavily a za všechno, co se nám už podařilo zrealizovat.
- I když mám milión výhrad k vládě a prezidentovi, jsem šťastná, že žiju v zemi, kde se nemusím bát vyjít na ulici a kde není válka.
- Pořád ještě můžu říkat, poslouchat a číst, co chci.
- Můžu cestovat. Pravda, s dětmi mi to jde trochu hůř, ale můžu. A za to jsem ráda.
- Jsem vděčná za svoji terapeutku. Protože mi otevřela oči a změnila život.
- Jsem šťastná za nová přátelství. Potkala jsem v posledních pár měsících několik lidí, kteří mi hrozně moc dávají. A popravdě jsem překvapená, že to ještě jde, takhle se spřátelit.
Je toho samozřejmě mnohem víc.
Hromada maličkostí, které mi každý den dělají radost.
Ale když jsem seděla včera v nemocnici u Kubovy postele a čekala až se probudí z narkózy, běhalo mi tohle všechno hlavou.
Jak moc se stresuji kolikrát úplně zbytečnými věcmi a jak dobře se mám. A že mám být vděčná za co.