úterý 26. března 2019

Zase




Přiznám se, že bych si dost přála dnešní příspěvek nepsat.
Protože i když vím, že život s depresí je většinou až dokud nás smrt nerozdělí, tak nějak jsem doufala, že moje společnice se odmlčela. Za poslední dva roky jsem byla prakticky bez větší epizody.
Pravda,  žila jsem teď hodně ve stresu a ten si asi vybral svou daň.
Takže vítej zpět, milá nezvaná.
Zatím okolo mě jen našlapuje, ale protože se už docela známe, tak tuším, co mám čekat.
Snažím se teď se víc klidnit, odpočívat - ale chtějte to po workoholikovi a ještě k tomu podnikatelce, že.
Navíc s dětmi to úplně jednoduché není.
Ale vždycky jsem všechny překážky v životě brala tak trochu jako výzvu.
Nicméně co mi dřív pomáhalo?
Pravidelnost, běh, malé radosti a spánek.
Běhu jsem v poslední době moc nedala, spánku taky ne a s pravidelností bojuju.
Chce to jen být víc důsledná - kolikrát už jsem to říkala?
O depresi jsem už párkrát psala - třeba tady a tady.
Nevím jaké to bude tentokrát, ale jsem na jiném místě a věřím tomu, že podstatně silnější.
Taky se už učím říkat si o pomoc, takže určitě lepší výchozí bod.
Mám pocit, jako by se to vevnitř mě střádalo - až do bodu, kdy už bylo tělo unavené a teď nastal čas odpočívat.
Třeba i tato zkušenost mi bude k něčemu dobrá.
.....
V poslední době jsem se hodně potkávala s lidmi ve svém okolí, kteří něčím podobným prošli, nebo procházejí. Všechny tyto rozhovory mě utvrdily v jedné věci.
Není se absolutně za co stydět a člověk by se měl naučit o své společnici/nemoci nebo jak to nazvat mluvit.
Pokud sami sebe nepřijmeme, těžko to za nás udělají ostatní

12 komentářů:

  1. I já tuto společnici mám spolu s ještě větší bestií FM...Vše se učím odpočívat,umět říkat ne...nic neumím.A Vy...se držte.Hezký den.JP

    OdpovědětVymazat
  2. Také se učím žít s touto bestií, která ovlivňuje hlavu i tělo a odčerpává sílu. Dříve jsem se za ní styděla, abych si někdo neřekl, že jsem blázen. Ale pak jsem si prostě řekla, že je to jako každá nemoc-např. cukrovka prostě chybí inzulín a nikdo není terčem posměchu, když trpí touhle závažnou nemocí. Při depresi zase chybí serotonin, tak si holt taky musíme doplňovat. Držím Vám palce, ať bestie zase zaleze a delší den polechtá naše neurony.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím :-)
    Potvora úraduje aj na Slovensku :-) Vždy som si myslela, že ľudia s depresiou sa len dobrovoľne utápajú v žiali a smútku a že mne sa to teda nemôže stať. A stalo. Päť rokov dozadu. A každým rokom, ktorý odvtedy ubehol,som sa naučila niečo nové. Ale že to vždy nebolo ľahké ... Ale ako píšeš, už vieme ako na ňu :-) Najlepšie na tom celom je, že mi depresia vlastne aj pomohla - dozrieť, vystúpiť z komfortnej zóny, vedieť si zo seba urobiť srandu, smiať sa keď mám chuť, plakať keď mi je ťažko ... a oddychovať a povedať nie, necítiť vinu za všetko, zodpovednosť za životné omyly ostatných, ... ách, je toho veľa. Žila som v tom, že musím byť výkonná a neustále v pohybe a že ak oddychujem, som neužitočná. Takže tak. Rozmýšľam, ako by som na tom bola, keby som sa s tou svojou potvorou nestretla :-)
    A ešte som sa naučila, že sa to dá zvládnuť, že som normálna a že sa nemám začo hanbiť.

    A Tvoj blog a články o depresii mi svojho času veľmi pomohli, tak ĎAKUJEM :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Jani, naprosto Vám rozumím,jsem na tom podobně! Ale ona nas ta deprese učí se dívat na svět jinýma očima, citlivěji a empatičtěji, není to s ní zrovna jednoduché, ale pokud ji člověk trochu pochopí, má vyhráno! A my se nedáme!!����

    OdpovědětVymazat
  5. Mila Jano,
    me to prepadlo vloni a protoze te tise obdivne sleduju uz delsi dobu, moc jsi mi nevedomky pomohla i jen tim, ze to s nami sdilis...dekuju ti a drzim nam vsem palce...M.

    OdpovědětVymazat
  6. Jani, tak ať jen maličko našlapuje kolem a jde zase pryč.

    OdpovědětVymazat
  7. Já sice nebojuji s depresí, ale s konečným verdiktem lékařů (po 5ti letech trápení), že děti prostě nebudou. Tak se s tím snažím sžít, přijmout to. A mluvit o tom na rovinu. Je hrozně úlevné, říkat věci tak jak jsou. Ostatní ať se s tou informací popasují sami. Našla jsem si psychologa, věřím že bude dobře. Držím vám pěsti, zvládnete to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě nevím jak to přesně máte, ale mě řekli v roce 2012 že děti nebudou, že nemá cenu ani IVF. Vrátila jsem se od moře a v roce 2013 jedno dítě, v roce 2016, v Podolí z toho byli dost paf, dodnes slyším pana doktora:"tak vy ste nám tu celou naši vědu postavila na hlavu, popřela léta výzkumů, ale tohle je opravdu těhotenství....

      Vymazat
  8. Nejtěžší recidivy depresí bývají na jaře. S jarem přišla
    a s jarem odejde.Tečka.
    Přeji dostatek sil a brzký návrat energie a radosti.
    Pozdrav do rodné Olomouce!
    ev@

    OdpovědětVymazat
  9. Já to asi nikdy nepoznala, a jsem z rodiny kde se říká, že to je lenost, neschopnost radovat se, a prostě kdyby ti lidé něco dělali, tak....a o to víc mám pochopení pro nemocné touto chorobou, děkuji za ten blog

    OdpovědětVymazat
  10. Zdravím Jani,
    co je deprese už jsem bohužel měla také tu "čest" zjistit...Mám to spojené i s jinými obtížemi (moje onemocnění má název GAD). Takže držím pěsti a přeju, aby se vše co nejdříve v dobré obrátilo!

    Markéta M.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky všem za komentáře...

    OdpovědětVymazat